Lavran

Organizátoři školní akce (uskutečněné k výročí vzniku Československé armády), na které jsem tohoto trezorového spáče viděl, mě velmi zklamali přeskočením prvních čtyř kapitol (!), které rozebírali události předcházející 1. světové válce. Zdůvodnění tohoto počínání bylo obzvláště chabé ve chvíli, kdy se jistý historik srdečně rozhovořil o skutečnosti, že naše projekce byla jakousi opožděnou premiérou (resp. premiérou jedinečného snímku). Z jiné strany: Kopeckého mírně ironizující komentář a hudba hravě variující státní hymny vskutku stojí za slyšenou.

Slovy kromobyčejně obtížně postihnutelný film, což vlastně ideálně koresponduje s nesmyslností mechanických rozborů básní. Jeho první polovina se na počáteční dojem zdá býti poněkud bezprizorní a nevýrazná, leč zdání zastírá skutečný potenciál. V posledním dějství (což je cca závěrečná půlhodina) totiž přichází nádherný "tropus" a logický zvrat událostí (téměř jako u anglického sonetu), který z celku činí něco Velkého, Nezvyklého a Kultovního. Domnívám se, že zdaleka nejsem jediný, koho ta finální smršť precizně vystavěných a vygradovaných scén uvedla v transcendentální blaženost. O nadělení "pětihvězdí" jsem při náběhu závěrečných titulků ani na zlomek času nezapochyboval, a to i přes fakt, že na mě to neustálé čarování se zoomem působilo značně rušivě, neřkuli levně. Peter Weir je génius a Robin Williams jeho, řekněme "genius loci".

Ve své podstatě velmi klasické, vlastně až familiérně známé vyprávění (se závanem Henryho Jamese) v novém audiovizuálně uchvacujícím přednesu, které má diváka (a jeho touhy) přečteného od hlavy k patě. Není sporu o tom, že pro stagnující mysteriózně/duchařský horor jde o spásnou živou vodu, navíc krásně načasovanou. Hlavní devizy: kamera, zvuk, hudba a... Belén Rueda.

Vyhánění čerta Samuelem L. Jacksonem za rytmu božsky rozháraného blues. Neskutečná pochoutka. Ve všech aspektech, ve všech barvách, ve všech náladách. Živoucí.

Vážná hudba, inspirující školní akce, svéráz originálního námětu, černý humr a trochu enormní množství ukřičených vyznání, doznání, agónií před branami říše smrti. Kitanova postava překvapivě nejméně zajímavá. Nicméně klobouk dolů (i s hlavou) před promyšlenou režijní stránkou!

Nic než série násilně pospojovaných výjevů ze soudku nesourodosti. Hudba + efekty dosti nepříjemné. Nepopsatelně se mi stýskalo po genialitě Ôdishonu, neboť zde se chvílemi vyskočilo z rytmu do "fakt demence s pěti hvězdičkama", jak by poznamenal Kakihara (a já, pokud bych chtěl být nemístně zlý). Avšak i Koroshiya 1 má koneckonců svoje nepopiratelné kouzlo a vnady. Za opratěmi se skví Takashi Miike se svou nenapodobitelnou invencí a režijní bravurou, která pokaždé zaručeně vytrhne z nastupující nudy. Byl bych idiot, kdybych (alespoň) jeho vizuální hrátky patřičně neocenil...

Při vší snaze si nedokáži vybavit vtipnější filmový útvar, než-li komedii o filmech samotných (popř. jejich natáčení). A copak vůbec mohlo - s kapkou surreálna, pilulkou uvědomělého amatérizmu, láskou za každým záběrem, odkazy na slavné hollywoodské fláky, Gondrym na stoličce nejvyšší a pořádnou dávkou originality - dojít ke katastrofě? Více takových, prosím! (příspěvek byl náležitě ošvédován)

Skoro-princezna je zrzka, je to nehorázně "candy" a "sweet", Menkenův mickeymousing se za léta svého působení stal velice velice velice protivným, je to předvídatelné jako průměrná epizoda Teletubbies, ale naproti všemu zlému je to kupodivu dobře natočené, triky jsou kvalitní (zvláště ta přebarvená ještěrka) a úvodní parodická sekvence je opravdu vtipná (ostatek pouze ojediněle). Nebudu se tajit s tím, že mě potěšil i ten roztomile pomalejší troll, příbuzný Bambiho a kupa odkazů na starší Disneyho majstrštyky, které opravdu nemám rád. A když už se tu vyskytla korelace mezi čarodějnými comebacky roku 2007, dovoluji si poznamenat, že pod make-upem se prohýbající Susan dostala od Kočičí ženy pořádnou podpásovku. Ať žije kýč!

V rámci romantických komedií jsou Prázdniny lehkým nadstandartem, který kromě výborného obsazení nabízí i smysluplnné intertextuální ukájení kolem filmové hudby. Kromě pochopitelného protěžování Morriconeho a H. F. Zimmera jsem se dočkal např. i milého mrknutí (přesněji šlehnutí bičem) směrem k maestru Williamsovi. To pravé ultimátno se ovšem skrývá ve scéně z videopůjčovny, kde Black náhodně vybírá filmy, brouká k nim jejich slavné melodie, připojuje drzé i pravdivé glosy a stačí se při tom dotknout nejednoho absolventa školy života. Jen by mě zajímalo, odkud se zde bere to neustálé poměřování s Láskou nebeskou. To je opravdu, ale opravdu scestné. A soundtrackáři se na tenhle film podívají povinně, protože Jacka Blacka jako filmového skladatele už nikde jinde nepoznají (pokud se tedy nechystá nějaký utajovaný spin-off nebo crossover s LSO)! :)

Pěkné (leč křečovitě poslepované) obrázky s padnoucí muzikou automaticky netvoří konstelaci hodnou nesmrtelnosti. Bohužel.