Lavran

Bez ostychu si přiznejme, že rozhodující utkání kapánek skřípe.

Chaplinův jímavý humanismus a pochopení může ostatek lidského pokolení jen tiše závidět.

Už dlouho se mi nestalo, aby mne nějaký snímek tolik překvapil svou filmařskou precizností, a přesto zůstal maximálně přístupný i mainstreamovému diváku. Mluv s ní je poezie! Nádherná symfonie hýřící neskutečně sytými barvami, s nadšením si vyhrávající s jejich kombinacemi - ta živelnost barev je přímo hmatatelná. Je to také studie krásna uzemňující promyšlením postavením všímavé kamery, ladný balet, ARTista žonglující s divákovým estetickým cítěním, s jeho dojmy a především emocemi. Není tedy divu, že díky této pestrosti téměř navozuje dojem rozpohybované impresionistické malby, malby, která je navíc okořeněna kapkou zdravého modernismu. Jestliže jedna z hlavních postav prožívala silné okamžiky upřímným pláčem, ani já jsem k tomu u mnoha scén neměl daleko a nestydím se za to. Mluv s ní totiž skutečně silných scén a silných momentů obsahuje fascinující škálu, a co více - přímo prosí o jejich bezprostřední prožití. Jako značně poetický typ jsem nemohl natrefit na lépe... Jediné, co mne zamrzelo, je poněkud uměle oddalovaného rozuzlení (ač krásné), které tento klenot španělské kinematografie snadno připravilo o bezpodmínečné absolutorium. Ovšem, jinak jde o brilantní a přímo požitkářský umělecký film (s krásnou hudbou). Díky za něj, Pedro! 4,5*

Nerad se pouštím do srovnávání s knižní předlohou, ale u paniček je to nevyhnutelné. Předně musím říci, že ani jedna z doposud natočených adaptací není ideální, na každé lze nalézt dobré, ale bohužel i převažující špatné. Svět stále čeká na tu svou, která by v sobě dokázala snoubit jak Levinův cit pro štiplavý (a nikoho nešetřící) humor, tak mrazivou hororovou atmosféru. Stepfordské paničky roku 1975 jsou "uťáplé", "bez koulí" (ač je to označení hrubé) - zjednodušeně napsáno, nejsou ani ryba ani rak. Natočeny jsou unyle, jakoby se Forbes bál vložit do projektu duši (nebo je zkrátka možné, že na více neměl), čekal jsem na překvapení v podobě oživující vizuální finesy - zcela zbytečně. Napětí místní paničky nepodporují, o poutavosti se jim může pouze zdát. Ke všemu holdují nepovedené hudbě, která podrývá význam obrazu. A plastické změny, které na nich byly provedeny oproti geniálně útlé knize ústí jen k horšímu. Tím nejlepším je na paničkách jejich mluva, slova, která jim a jejich manželům vložil do úst zkušený scénárista William Goldman - párkrát skutečně bezvadně zaperlí (rozhovor na houpačkách)! Jak vidno, rok 1975 paničkám ze Stepfordu na kráse nepřidal (myšleno přeneseně i doslovně, ve smyslu zcela nevyhovující doby, v níž se příběh odehrává), byť k úplné katastrofě se rozhodně hlásit nemohou (co však mohou, tak velmi snadno přivolat magický spánek). Jako "budoucí" knihovník Vám radím - raději si přečtěte knihu.

Audiovizuálněherecké obžerství na pomezí sebestředného nadfilmu, tentokráte poněkud hazardního charakteru. S přihlédnutím k jednoznačně čitelnému materiálnímu podtextu spatřuji v Casinu ideální film (čti: místo, kde se plní neuskutečnitelná přání) pro každého pravověrného Čecha - ráj cinkající, vonící, šustící a lákající Mamonem nesčetných podob. Scorsese uměl, umí a bude umět. A netvrďte mi, prosím, opak.

Nebe a peklo by se dalo rozdělit na dvě mistrovské poloviny, které na konci příběhu ladně prolnou do sebe. Na jedné straně tu máme doslova komorní drama snímané v dlouhých celkových záběrech, prosvětlené, situované "do nebes". Na straně druhé napínavé, "špinavé" detektivní pátrání s komplikovanou strukturou. Obě dvě části pak zjevně klamou tělem a tomu, kdo je ochoten opravdu naslouchat, zapějí další jinotajné souvislosti. Zvláště kriminalistický oddíl filmu se ve svém průběhu nenápadně transformuje, láme do sociálně kritické polohy (vylíčení nestálé a nevyrovnané ekonomické situace v tehdejším Japonsku, sonda do života lidí "ode dna"). Kamera je u Kurosawi tradičně zárukou kvality, i zde je královsky vypiplaná, což se pozitivně odráží na ostatních faktorech filmu. Neskutečně skvělému nasnímání bych mohl věnovat celé odstavce. Dech beroucí je hloubka ostrosti, všemožné vizuální lahůdky (z dlouhé řady vybírám speciálně trik s růžovým dýmem), míšení stylů. Z tohoto "ovlivňujícího" pohledu mne zaujaly již na východní kinematografii jedinečně střižené flashbacky. Hluboký a stylisticky vybroušený film. Jeden z nejlepších svého druhu. Jeden z nejlepších od mistra jménem Akira Kurosawa.

Tabletka "novosvětského" patosu a skvělý John Williams k tomu.

Neuvěřitelně silný mystický zážitek, který mě provedl devíti kruhy Dantova Pekla. Společně s hrdinou jsem zažil - dá se říci na vlastní kůži - hrůzostrašnou odysseu lidskou bestialitou, úpadkem morálky a hodnot, filozofií války a šílenstvím, cestu, o které budu ještě dlouhé dny usilovně přemýšlet, pravděpodobně zcela bez výsledku. Jeden apokalyptický obraz střídá druhý, vše je nejisté. Za vším se skrývá obtížně dekódovatelná symbolika. Coppola konfrontuje chaos války a dnešního světa s nevšímavou divokostí přírody, s transcendentální povahou bytí a nebytí, nechává z podvědomí vyplout ty nejtemnější démony, strachy a touhy a halí vše do neproniknutelného rubáše grotesknosti a nepostižitelnosti kosmických mystérií. A co teprve ta forma! Kryptický, netradiční, depresivní, maniakální.

Oscilace na pomezí turistického průvodce, jehož pozdní večer byl hrůzy čas a kýčovitého videoklipu pro nadržené teenagery. Epic fail.

Přišel jsem. Viděl jsem. Nevěřil jsem vlastním očím.