Necrotongue

Juj, to jsem ale před lety ošklivě přestřelil. Žánr komedie má u nás už dlouhou dobu větší či menší potíže a tento film nebyl výjimkou. Bolek Polívka dlouhodobě nepatří mezi mé oblíbence, jeho čím dál tmavší nos mě dokonce trochu děsí, tady mi ale jeho přítomnost hezky vyvažoval Jiří Macháček, stejně tak mi Petru Hřebíčkovou udržovala v rovnováze Vica Kerekes, takže rozhodoval děj. No, a ten, i když se mi zdál být po většinu času celkem solidní, přece jen několikrát nehezky zaskřípal.

Po dnešním návratu k již viděnému jsem musel jeden kousek ubrat. Přestože souhlasím s tím, co napsala ve svém komentáři bubun, nějak na mě dolehlo to, jak tvůrci zběsile protlačovali ideu morálního poučení a vzájemného porozumění. Nebýt tady tolik upřímné a uvěřitelné sebereflexe, klidně bych hodnocení na původních třech hvězdičkách nechal.

Letošní vánoční televizní nabídka mě příliš nebere, takže jsem se po dlouhých letech vrátil k Andělovi Páně. Režisér Jiří Strach se vždy a všude hrdě hlásí ke křesťanství, což by mu v mých očích mělo ošklivě škodit, ale přestože žije v tomto bludu, nějak jsem si ho už kdysi oblíbil. I když je tedy tato pohádka krajně prokřesťanská, dokázal jsem v sobě utlumit vášně a znovu jsem si užil její výborný humor jako v nebi tak i na zemi.

Po velmi dlouhé době jsem se zase podíval na čacký boj českých vodníků za právo žít v domě s hodně vlhkým sklepem. Teprve dnes mi došlo, že šlo vlastně o odbojovou skupinu řízenou imperialistickým Západem, která neváhala sáhnout na život nejednomu soudruhovi. Tvůrci to sice dovedně maskovali rádoby uvědomělými ideologickými odkazy, ale dnes jsem je konečně odhalil. Ale teď vážně- nebyla to ani zdaleka jedna z nejvtipnějších československých komedií, ale pořád mě baví a rozhodně jsem se nenudil.

Už se u mě stalo vánoční tradicí těžké zkritizování štědrovečerní pohádky, ale dnes udělám výjimku. Pohádka sice často drhla, obsahovala i přímo pitomé momenty, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebavil. Nebyla to pro mě až tak pohádka, bral jsem to spíš jako nenáročnou komedii, a ta se díky Egonovi povedla. Jakub Prachař mě rozesmál hned v momentě, kdy se poprvé dostal do záběru, paruka byla dokonalá a později už to nezkazil. I přes prkenného a silou mocí vtipného rytíře Valeriána jsem si to docela užil.

Tvůrci seriálu hanebně nevyužili skvělou příležitost pro nový začátek. Pravda, je tady nová planeta, jsou tu i nové možnosti a výzvy, tvůrčí tým ale zůstal a tvrdošíjně trval na svých zavedených postupech. Znovu tak docházelo k úžasným proslovům, v nichž se apelovalo na city, lidskost i lásku, o planetu se opět dělily dvě skupiny podobné těm předchozím jako vejce vejci, ale alespoň se vyřešil problém s omlazením hereckého obsazení. Jo, a Ferrari, to byla pecka, to už z hlavy nedostanu:-D

Scénáristova ošetřovatelka zase nedohlédla na to, aby užíval všechny léky, které mu předepsal jeho psychiatr, takže se vrhl do psaní jako neřízená střela. Jediové si tak mohli srovnat všechny své midichloriany a zavrhnout temnou stranu síly, ve vesmíru se z ničeho nic objevila dýchatelná atmosféra a vynořila se Hope. To byl zase paskvil...

Tolik času zabralo veškeré plánování, a když už se konečně přikročilo k akci, vyšlo z toho tohle? Úžasné. Alespoň, že se Ferrari osvědčila jako infiltrátor lépe než chabě instruovaná Josephine před ní. Musel jsem taky ocenit, že se tvůrci konečně odhodlali k obětování jedné z důležitých postav.

Darth Sheidheda tentokrát vystoupil ze světa Star Wars, aby mi připomněl Bergmanovu Sedmou pečeť a tak nějak to předznamenalo, jak se bude vyvíjet děj v této epizodě. Zase došlo na zdlouhavé, nezáživné a patetické monology i dialogy o sebeobětování, záchraně bez obětí a podobně, zaskočil mě ale příběh Echo (Ash). Ne proto, že by byl opravdu zajímavý, jen jsem netušil, že je možné přikrást se za někoho koňmo.

Dokážu si představit, že by mohl být děj desáté epizody hodně dobrý, stačilo by jen vyměnit scénáristu, režiséra a najmout několik schopných herců. Takhle jsem se musel nevěřícně dívat na další "napínavý" boj o život Ferrari. Už je to šestá sezóna, kdo by ještě věřil tomu, že se jí může něco stát?