Mouzon

Náladový film pro náladové lidi. Do určitých životních etap a situací jako dělaný, vizuálně (za)jímavý, pro toho, kdo chce, také lehce rozbitný. Wong Kar-wai se, mírně řečeno, vydal směrem, který řadový divák na západě pochopí lépe, než třeba takové STVOŘENÉ PRO LÁSKU (o NA VÝCHODĚ ĎÁBEL, NA ZÁPADĚ JED ani nemluvě), pořád si ale ponechává něco ze své meditativnosti. Ta se však v kulisách moderní Ameriky a předávána prostřednictvím bílých herců může možná jevit poněkud těžkopádně. Klíčovou roli ale hraje především aktuální nálada a rozpoložení příjemce. U mě dobrý. Ke 100% to má daleko, k současným místním 64 % je ale ta vzdálenost přibližně stejná.

Skvělý obraz dysfunkční rodiny. Film, který musí feministky nenávidět - každá žena je zde vyobrazena jako totální slepice. Mužům zachraňuje čest poněkud senilní, ale spravedlivý a občas i prozíravý děd Morozko. Holt se asi MDŽ soudruhům zrovna nevydařil... Zvláštní je, jak může příběh, v němž je každá postava blbá/naivní/nepoučitelná, dopadnout dobře. Ale jak řekl jednou Donutil: "V Rusku, tam bylo všechno možný."

pokrytecký zmetek, který je chvílemi zábavný (zcizující dialogy, Tilda Swinton před "nanebevzetím", čtyřnásobná prohlídka místa činu), aby značnou část stopáže zosobňoval mnoho potenciálních důvodů, proč by mohlo být legitimní nesnášet žánrové "pocty" a citace_____doslovnost některých témat působí značně rozpačitě a celek jako takový ve své nedopracovanosti vyvolává dojem indie filmu, který vnikl jen proto, aby byl další indie film_____snímek natolik zahleděný do vlastní svéráznosti, až působí, jako kdyby do toho Linklater při tvorbě dalšího scénáře hodil vidle a nechal vše dopsat svého padesátého podasistenta_____Jarmushovi při projezdu Centerville došel pervitin a tito mrtví mohli klidně zůstat tam, kde byli...

1) Jedinec - produkt zkostnatělých schémat si do svých představ o získání lásky projektuje cosi hříšného a zakázaného. Od toho se odvíjí i výběr míst, kde lásku hledá (kabarety, noční kluby). Dokonce i na tak nezobecnitelnou záležitost, jakou je získání vytoužené dívky, bere mustr (což se nakonec ukazuje jako hloupost - slečna samozřejmě nenaplní jeho očekávání a usne). Hrdina si ale připadá hříšný - pokusil se přeci získat lásku, to je ale nestydaté! Společenská a podvědomá výchova k sebelásce jej ale nutí k tomu, aby své (samozřejmě nesmyslné) rozčarování nad svým jednáním projektoval do vztahu cizích lidí k sobě (tedy: já mám představu o tom, že jsem "cosi" učinil špatně, ale samozřejmě se nemohu sám pranýřovat, tak si budu namlouvat, že celé mé okolí mnou pohrdá). Příběh, který lze vzhledem ke kontextu doby, v níž film vznikal, vztáhnout celospolečensky - a nebude to pouze prvoplánový tah ("vše, co vzniklo v šedesátých letech, má schopnost evokovat zeitgeist").......2) Opravdu nádherná miniatura. Nastěnka (ironie jména nabývá pro pravidelné diváky silvestrovských Mrazíků téměř až patologických rozměrů) nesní idealisticky - tedy tak, že by se ve svých snech povyšovala a myslela by výše, než je její reálné postavení -, nýbrž si do svých snů projektuje svou žitou skutečnost. Je přesvědčena o tom, že i ve snu, v krajině, kde je možné být šťasten, musí být ona zákonitě nešťastná nebo zklamaná. Její vyvolený si jí nevšímá a náklonnost z její strany si uvědomí až ex post; muž, kterému se líbí, jí bere jako kus masa; jediný (možná) pozitivně zakončený románek je poté realizován s dobrodruhem a laciným švihákem (z tohoto románku jí navíc probere reálný svět). Rovněž není možné opominout genialitu Jana Klusáka a totální zjevení v podobě Karla Gotta, který nehrál vždy pouze dementní Lucifery, ale objevil se i v kvalitních filmech a nezapomenutelných rolích......3) Opuštěný člověk, který je schopen pro trochu lidské sounáležitosti potlačit svou identitu a dokonce přijmout stupidní společenské rituály, nakonec vydobytou lásku ztrácí vinou zdi, kterou mezi něj a jeho vyvolenou staví všeobjímající uniformita (která nás, v širším společenském kontextu, odděluje od našich snů a tužeb jako takových - samozřejmě je třeba tyto sny morálně prověřovat, to je však podstatou uvažování snad každého myslícího jedince). Následuje ironická, lehce tragikomická tryzna s výmluvným gestem "ahoj a pacičku" a my jdeme našimi životy dále vesele, i přese všechny slzy. Divák si ale může vybrat, co je mu milejší - ponechat si slzy nebo si dopřát trochu toho úsměvu. U Němce je možné nakonec obojí, přičemž ten úsměv není hysterický, ale spíše poučený a (v některé dimenzi možná také) nadějný. Alespoň bych tu naději rád měl. Hledání je trpké a hrdinové cestu teprve jdou objevovat (nebo ne?).

totalita nevkusu a rozkladu, děsivější s každou další minutou... TÁTOVO VOLHA byla přetrpěna, ŽENY V POKUŠENÍ jsem nestíhal, ale tohle byla teprve festovní jízda – dlouhý jak tejden před výplatou, šovinistický tak samozřejmě a nenuceně, že i Macháčkova ležérnost bledla závistí, zároveň ani ne nějak zvlášť vtipný... účelovost ženských postav snad už u Vejdělka nemůže kohokoli překvapit (buď jde o věšáky na obří výstřihy, nebo o natvrdlé paničky z okruhu střední třídy); muži přemýšlí výhradně jednou konkrétní tělesnou součástkou, mimo tento nástroj nemyslí vůbec; vztahy jsou macguffinem, ale nikoli reálným faktem, k němuž by cokoli směřovalo – všechny úběžníky vedou do postele... plus fakt nerozumím tomu, co mají někteří filmaři pořád s tou posedlostí kastrací jakéhokoli druhu (nůžky, masomlejnek, kudly) – ty-bláho, nežijeme za časů krále Klacka! (ačkoli z Vejdělkových filmů tento dojem o Česku dost neodbytně dýchá, to je fakt...)

Tak ten nigga s dvojčetem byl hodně dobrej. Nemám co dodat - čistá dojmologie, Steven je frajer, tyhle staré kousky mám nejraději, vše tu lítá podle plánu a protagonista se nebojí pořádně do toho kopnout. Dabing Jiřího Štěpničky je nepřekonatelná záležitost. Filmy se Stevenem Seagalem patří pohříchu mezi nejpohodovější snímky, co se mi dostanou do zorného pole, o to víc si je užívám.

Báječné, nádherné, úžasné, skvělé... Už první scéna s halekačem hrajícím na ukulele mi vehnala slzy do očí a Bob Saint-Clare vystupující z letadla v huňatém kožichu tomuto stavu neulehčil. Je zde vše, co má každý akční fanda rád - svalnatý hrdina s úsměvem na tváři, krásná Arianne, slizký padouch, který dostane vždy po papuli... Co na tom, že je to vlastně ušmudlaný pisálek, socioložka, která nestojí nohama pevně na zemi a bonbonofilní nakladatel, kterému jsem měl v určitých chvílích (ti, kteří viděli, vědí v jakých) nutkání rozbít zobák... Tenhle film je geniálně vymyšlený, napsaný, zrežírovaný a samozřejmě zahraný - jak se takovýto nápad někomu může zrodit v hlavě, to mi bude asi nadosmrti záhadou. Perfektně vypilované gagy, scény neuvěřitelně vtipné mistrovsky říznuté citlivým příběhem s mozkem, ale hlavně duší. Herci v linii Boba Saint-Clara celou dobu tak citlivě přehrávali, že jsem se až leknul nadupaného závěru a hrdlo se mi zděšením sevřelo. Nic naplat, 176. (psáno 20.5. 2009) je pro tenhle skvost, skoro se odvažuji říci, až urážkou. Všichni jistě pochopili, že si mě toto veledílo naprosto získalo. Bez výhrad. 100% "Ten Bach Vám krásně sedne k pleti." "Händel..." YES! NO! OK!

Kdyby Justice League fungovala bez masek, mohlo by to vypadat podobně jako MYŠLENKY ZLOČINCE. Stejně jako pro komiksové superhrdiny, i pro psychoanalytický tým Aarona Hotchnera jsou rutinní záležitostí ty nejbizarnější případy. I zde se setkáváme s partou odborníků, kteří svými schopnostmi působí mnohdy až "nadpozemsky", v pravou chvíli jsou ale schopni a hotovi ukázat kousek obyčejného lidství, nějaké to "srdíčko pro diváky". Je to něco jiného než C.S.I. model a osobně se mi to zamlouvá víc. Závislost na psychologickém profilování vraha nutí tvůrce k vymýšlení mnohem "chytlavějších" zločinů z hlediska námětu (jelikož C.S.I. model odhalí všechny náležitosti a "narativní" odbočky zkoumaného zločinu až v samotném závěru). I když, každá série má své - C.S.I. model je zase vystavěn na co nejbizarnějším provedení daného zločinu, což vede k velmi komplikovaným zápletkám. Je to podobné jako srovnávat klasický román a modernistickou prózu. Ve finále pro mne MYŠLENKY nad C.S.I. vítězí vypravěčským drajvem, i když - vážně to nejde tak docela srovnávat.

nesmyslný a bizarní pseudoumění... v tom, jak se výsledný tvar bere vážně a dojímá nad vlastní ušlechtilostí, MY 2 hodně připomínají KŘÍDLA VÁNOC, symptomatický paskvil o rozervaných duších podivných lidských typů (z nichž nejpodivnější je samozřejmě Vyorálkova postava)... zhmotnění iluzorního předpokladu, že když do filmu nacpete a priori vychýlené charaktery (matka ftw), zápletku za hranicí excesu, moderní hudbu a (možná) nekonvenční vizuální stránku, vypadne vám automaticky "artový" snímek – problém navíc nespočívá v tom, že by se tam nedělo vůbec nic, ale že se toho děje tak moc a natolik divného, až jeden nestíhá zírat...

Jestli má někdo talent pro filmové adaptace divadelních her, pak je to bezesporu Mike Nichols. Role "náhody" (mnohdy zničující) je zde zobrazena daleko lépe, než tomu bylo ve Whatever Works Woodyho Allena (alespoň pokud se ohlédnu na filmy, které jsem v poslední době viděl). Zatímco tam se o náhodě, pokud si vybavím závěrečnou scénu, s prominutím kecá a jinak je tam zobrazena jako taková dobrá sudička, která všechny nakonec pěkně spáruje, zde ji můžeme vidět v její aktivní a demoliční podobě. Snímek Na dotek neoslňuje bombastickou formou, o to silnější je obsah. Zraňování spojené se sebemrskačstvím. Závěrečná scéna ve spojení s písní The Blower's Daughter podtrhuje emotivně vypjatý výsledek (přičemž tuto emotivní nálož se ironií a bezprostředním humorem daří po celou dobu filmu držet v rozumných mezích). Dějové schéma "škatulata hejbejte se" povyšují nesmírně inteligentní a "k věci jdoucí" scénář, brilantní režie a výteční herci (viděl jsem dabované, co nejdříve bych rád zhlédnul originál) na VELICE kvalitní filmový zážitek.