major.warren

Fany je živoucím důkazem toho, že Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková byly největší herečky své generace; Bohdalka je koneckonců živoucím důkazem stále. Dokonalý psychologický střet rázné a odměřené primářky (Jirásková) a prostinké, ale vlastní srdce pro druhé rozdávající Fany (Bohdalová). V rámci skvělého scénáře Jiřího Hubače, jenž nikdy nesklouzl k lacinosti či plytkosti, a pod režijním vedením Karla Kachyni to ani jinak dopadnout nemohlo. Bohužel je to z mého pohledu trochu polozapomenutý klenot české filmové tvorby 90. let. Hubačův scénář vypráví neskonale dojemný příběh, který baví i dojímá, není v něm nic efektní ani vypočítané. Celek je jako ryzí zlato. A ten závěr? Hubačova tvorba by šla shrnout jednou větou: UMĚNÍ JE VÝRAZ CITU. V jeho pojetí tomu tak opravdu bylo...

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad.

RECENZE: Hýřivě estrádní Chudáčci křísí Emmu Stone sexem - Českokrumlovský deník  Yorgos Lanthimos (Humr, Favoritka) získal pověst tvůrce, jehož díla spadají do hledáčku konzumního i festivalového publika. Tenkou hranici mezi mainstreamem a uměním dokáže Lanthimos skutečně obratně vybalancovat. Své o tom vědí i Chudáčci, režisérova novinka, která se již nyní může pyšnit Zlatým glóbem pro nejlepší komedii. Jsou navíc stvrzujícím důkazem toho, že filmové umění může být zábavné, a ještě k tomu chytré. Stylizovaná hříčka, odehrávající se na sklonku 19. století, vypráví poutavý příběh Belly Baxterové, vědeckého výplodu slavného chirurga v podání Willema Dafoea (s vizáží připomínající „sloního muže“). Bella má implantovaný mozek dítěte, tudíž navzdory fyzické vyspělosti stále prochází mentálním vývojem. Jednoho dne se ale nevyzrálá divoška vydá od svého „Boha“ na cestu za dobrodružstvím… Geniální nápad v kontrastu s vyčpělým schématem tradiční road movie Lanthimos skvěle zaobaluje do kabátku hýřivých nápadů. Divákům poskytuje nesčetné množství vodítek, jež zážitek ještě umocňují. V kontextu proměny a dospění hlavní hrdinky se mění nejen barvy, ale rovněž i výběr objektivů, přičemž vynikne zejména práce s širokoúhlými skly, které deformují scénický prostor. Největším zjevením Chudáčků je však znovuzrození hereckého talentu Emmy Stone, která jako by ušla mílové kroky od rolí v Birdmanovi a La La Landu. Její projev je v souladu s náladou vyprávění stylizovaný, hořce vtipný, fyziognomicky podmanivý, s přehledem zvládá i silnější psychologické scény, rovněž jako sexuální orgie pod střechou pařížského nevěstince. Krom tradičně vynikajícího Dafoea jí přihrává zejména bonvivánský hrubián, jehož ztvárnil Mark Ruffalo. Film jako takový nicméně patří herečce.  O čem Chudáčci vlastně pojednávají? Těžko je lze převyprávět, či dokonce shrnout do jedné věty. Lanthimos na základě literární předlohy Alasdaira Graye namíchal svěží koktejl anatomie, sexu a emancipace. Ve chvíli, kdy fanatický důstojník Belle připomene její společenské postavení, vyvstane na paměti legendární Pygmalion. Narážek je zde vůbec mnoho, ale Lanthimos naštěstí nepatří k těm, co pouze slepě následují, ale raději klasiku pozvedává a aktualizuje. Vymezit Chudáčky v rámci žánrové šablony je zhola nemožné, stejně jako vstřebat všechny detaily na první dobrou. Se závěrečným obrazem stavu iracionálního světa zalije pozorné diváky příjemný pocit radosti z toho, že pořád lze stvořit inteligentní srandu s dojemně věcnou myšlenkou. A to se naštěstí pořád cení.

Hongkongský mág a náruživý vypravěč milostných vztahů Wong Kar-wai ve filmu Šťastni spolu proměnil schéma vyprávění romantického příběhu. Zajímavé je, že tak učinil metodou záměrného podvracení a obcházení klasických vývojových vzorců spjatých s romantickým žánrem; na místo "dvě postavy k sobě hledají cestu" Wong vypráví o postavách dvou mužů, jejichž cesty se pro jejich rozdílnost od začátku postupně rozcházejí. Přes klamný název se jedná paradoxně o rozchodový film, ale to nijak nemění jeho účinek. Kamera a stylizace prostředí je tradičně pestrá, kmenový herec Tony Leung je zde možná ještě lepší než v kultovním Chungking Expressu.

Underground je živelnou variací Všech dobrých rodáků po balkánsku (koneckonců Kusturica měl Jasného film velmi rád). Rozdíl tkví v tom, že zatímco "Rodáci" jsou filmem natočeným v pomalém, lyrickém, tak trochu nepřítomném duchu kulturní tradice západně-slovanské, Underground je hypertenzní, bláznovstvím, magií a jihoslovanskou horkokrevností protřenou epikou, kdy s hrdiny prožíváme nejen celé životy, ale předně celé dějiny. Kusturica ovšem netvoří nacionalistický pomník, nýbrž velkolepý, po felliniovsku postavami napěchovaný ohňostroj, který od začátku do konce skvěle baví, budí úžas, kolik nápadů a poetična v tom je, a v závěrečné sekci přirozeně jímá. Underground, nejspíš vůbec nejdrásavější vítěz Zlaté palmy, zkoumá přitom věčnou otázku, zda přátelství dokáže obstát bez ohledu na proměny doby.

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou.

Druhá strana jedné mince aneb volné pokračování kultovního Chungking Expressu mě baví snad ještě o něco více. Především u Padlých andělů vítám širší využití Wongových stylistických prostředků (širokoúhlá kamera, práce s mizanscénou, barevné schéma) a doslova úchvatný náraz dravé, avšak osudově nenaplněné lásky "oddané partnerky" k "línému zabijákovi." Je to svižné, časoprostorově nespoutané, svobodomyslné a ve výsledku neskutečně krásné. Akční krvák se tu mísí s úsměvnou tragikomedií, ale těžko lze Padlé anděli někam směrodatně zaškatulkovat. Wong Kar-wai zkrátka umí vyprávět romantické příběhy bez nadbytečného rámce. A v tom tkví jeho genialita.

RECENZE: Mikkelsenův Bastard pěstuje brambory a jde na dřeň vyčerpání - Českokrumlovský deník Nejen v rámci festivalu Scandifest, ale i v běžných kinech můžete od 18. ledna zhlédnout dánského kandidáta na Oscara, koprodukční snímek Bastard. Mimo to, že vznikal i v České republice (např. na zámku Libochovice), zaujme především svou surovostí a také kabátem historického dramatu s prvky westernu. Evropa, 18. století, vyhaslé jutské vřesoviště. Zasmušilý, samotou zmítaný, ovšem o to odhodlanější kapitán Ludvig Kahlen (nedostižný Mads Mikkelsen) neúnavně zdolává zdánlivě neúrodnou půdu. Na místě chce vybudovat kolonii a získat tak od krále přízeň i šlechtický titul. Prvních dvacet minut Bastarda svojí atmosférou připomene oscarové Až na krev, kde se pro změnu antihrdina v podání Daniela Day-Lewise pokoušel dobýt ladem ležící pole s ropou. Od Day-Lewisova kapitalisty Mikkelsenova donkichotsky umanutého protagonistu však dělí zejména vyšší principy mravní, jež jdou ruku v ruce s Kahlenovým důstojnickým postavením. Režisér Nikolaj Arcel a scenárista Anders Thomas Jensen divákům nic nevysvětlují. Zkrátka zaútočí a nedají vydechnout. Jejich Bastard je komplexním portrétem vůle a zarputilosti, stejně jako zkaženosti a úpadku. Kahlen zde stojí nejen napospas nemilosrdné přírodě, díky níž jeho sen přijde mnohokrát málem vniveč, ale také proti rozmáchlosti aristokracie. Klíčovým protivníkem v realizaci promyšleného plánu se mu stává psychopatický šlechtic, další z oněch nenasytných mocipánů, jenž se nezdráhá uškvařit uprchlého poddaného, natož pak požádat o ruku vlastní sestřenku. Je pastvou pro oči sledovat vynikajícího Madse Mikkelsena ve zcela netradiční roli, zvláště když je hlavním tahounem; koneckonců samotný režisér během propagace filmu připustil, že teprve s obsazením dánské hvězdy se podařilo projekt finančně zajistit. Rozpětí Mikkelsenova hereckého profilu je neuvěřitelné. Herec je zde docela jiný, než jak ho známe ze snímků Casino Royale, Chlast či Indiana Jones a Nástroj osudu. Vyprávění je nazíráno z pohledu Kahlena, do jehož cesty postupně vplouvají další figurky od dobráckého kněze přes neukojitelnou služebnou až po nikam nepatřící dívku, jejíž mrštnost křížená dětskou nevinností zasáhne i jinak nepřístupného kapitána. Například když je podroben srdcervoucímu rozhodnutí, zda pro klid německých osadníků poslat holčičku s barvou pleti symbolizující neštěstí pryč do kláštera. Formálně vyniknou nápadité dekorace přepychových sídel, vyváženě se střídající s chladnými obrazy liduprázdné pustiny. I skvělá hudba skladatele Dana Romera zde získává svou roli. Nadbytečně vyznívá snad až jen příliš rozvláčný epilog, který jako by mermomocí toužil objasnit, jak to s vřesovištěm skončilo. Přitom Kahlenovo prozření, značené návratem pro domorodou svěřenkyni, by k finálnímu dojmu sedělo lépe. Celkově však Bastard patří mezi díla pevná a přímá, takže každý náznak tklivosti vykoupí buďto zobrazením všedních děsů či strohou poznámkou vizionáře, jenž striktně odmítá, byť jen o milimetr uhnout ze své představy: „Na brambory se sahat nebude!“ 80%

Abnormálně účinkující fluidum, jehož funkce a možnosti mě tázavě vzrušují stejně jako vytříbené pásmo obrazů, skrze než Chris Marker vypráví pochmurný příběh o dystopické budoucnosti křížené nezvratnou stopou minulosti.

Panahí je king! Taxi Teherán vypráví navzdory své kamufláži "rutinní jízdy" neskrytě a s půvabnou vehemencí, přičemž více než cokoliv jiného zkoumá reálné možnosti kinematografie jako média. Vzhledem k neblahým politickým podmínkám inscenuje režisér svou autorskou cestu jako nahodilý dokument, leč je jasné, že situace byly dopředu napsané a alespoň zběžně ozkoušené. Z hrůzných i groteskních výjevů každodennosti utkává Panahí dohromady zábavnou koláž postav i situací, jejichž humor se často potkává s paradoxní osudovostí. Třeba když neteř peskuje svého strýce šoféra a poučuje ho o dějinách tamního filmu; strýce, který stojí za tituly jako Bílý balónek či Zrcadlo. Poselstvím Taxi Teherán není konkrétní vyhranění se proti diktátu mlčení, nýbrž snaha ukázat, že vzdor nesmyslným zákazům a omezením zůstává touha a radost z tvorby vítězně nade vším.