major.warren

Poslední pokušení Krista pro mě představuje v určitém ohledu zcela klíčový filmový zážitek. Nejen z důvodu, že ho natočil Martin Scorsese, jenž skrze něj dosáhl vrcholu své kariéry, a podle Kazantzakisova románu napsal Paul Schrader, ale zejména proto, že pro mě v určité (ne zrovna jednoduché) době představoval (a dodnes v lecčem stále představuje) esenciální zkušenost s kinematografií jako nástrojem k dosažení spirituality. Katolická církev tento snímek striktně odmítla s tím, že je to blábol a nebezpečná lež. Já tvrdím, že právě "evangelium podle Kazantzakise" mě přivedlo k víře a výsostnému zájmu o vše s ní spojeným. Scorseseho strhující režie a modernistický přístup k náboženskému tématu (chytlavý soundtrack Petera Gabriela, obsazení Davida Bowieho do role Piláta) utváří z filmu nesmírně intenzivní dílo, které má nejen mýtický rozměr, ale hlavně nesmírný přesah. Scorsese a Schrader pracují s prvky existencialismu, tj. hledání poslání, jeho vykonání a následná snaha o vykoupení, jež se odráží napříč celou jejich společnou tvorbou (Taxikář, Zuřící býk, Počítání mrtvých). Obrovské břemeno, jež na sebe Scorsese jako režisér uvalil, je zcela nevídané, neuchopitelné a absolutně stvrzuje jeho filmařskou i lidskou velikost. Ježíš v podání civilního, avšak nesmírně charismatického a divácky atraktivního Willema Dafoea je zde představen jako obyčejný člověk. Člověk přemýšlející, vzdorující, pochybující sám o sobě. Závěr "Chci být mesiášem" je pro mě očistná scéna plná tajuplnosti, strachu i vlastního okouzlení největším příběhem všech dob.

(UPRAVENÁ) RECENZE: Jedním slovem síla! Nabarvené ptáče se vrací k podstatě kinematografie. Se závěrečnými titulky Nabarveného ptáčete se sluší před Václavem Marhoulem hluboce smeknout. Coby producent se dokázal popasovat jak s náročností literární předlohy Jerzyho Kosińského, tak především získat pro českou kinematografii projekt, který by řekl: Pořád jsme tu! A za to mu náleží obrovské díky. Z každé minuty je znát, že Marhoul dal do filmu všechno. Jako režisér si pohrává s každým záběrem, jako scenárista vypiloval scénář do nejmenšího detailu. Z celého díla pak srší především jeho láska ke Kosińského příběhu, který s sebou, navzdory všem předešlým krutostem, skutečně přináší i náznak naděje, která se dostaví v samotném závěru. Síla hlubokého vyjádření, které Marhoul z knihy do filmu přenesl jsou nepopsatelné. Film vede Petr Kotlár, který během celé 169 minut dlouhé stopáže nesleze z plátna a podává mimořádný výkon. Kotlár se coby chlapec setkává s různými postavami. Na své „cestě domů“ potká přátele i nepřátele, od potulné léčitelky přes žárlivého mlynáře po úchvatné ztvárnění půvabu a krásy v podobě samotářské Labiny. Cesta pokračuje stále dál a s ní přibývají i další lidé, přičemž ve finále příběh dochází k silné pointě s hrdinovým poznamenáním. Krom hereckého koncertu Petra Kotlára se ve snímku objevují další skvělé herecké výkony, přičemž každý herec si zde najde dostatečný prostor; např. Stellan Skarsgard, který se v roli německého vojáka objeví sice jen na dvě minuty, aniž by řekl jediné slovo, přesto je jeho výkon nezapomenutelný. Dále jsou to Jitka Čvančarová, Júlia Valentová, Udo Kier, Julian Sands, polský herec Lech Dyblik, či Harvey Keitel v roli kněze. A pak je tu Barry Pepper, opět v roli odstřelovače (hrál ho již v Zachraňte vojína Ryana), tentokráte stojícího na straně Rudé armády. Jeho charismatický projev vyzdvihuji zejména proto, že je s Kotlárem ze všech postav snad nejvíce sehraný a z pragmatického hlediska jeho postavě nejvíce přinese. Co se týče násilí a samotného zařazení Nabarveného ptáčete, panuje zde jistá kontroverze, byť z mého pohledu zcela zbytečná. Film není válečný, řeší mnohem důležitější boj. Marhoul s násilím nezachází čistě na efekt, naopak jej podává rafinovaně a jakoby nezúčastněným způsobem. Velmi pozoruhodně pracuje i s malou dávkou cynického humoru. Absence hudby vůbec nevadí, ba naopak absolutní ticho v čele s Kotlárovým výrazem vévodí a funguje výrazněji, než když se mluví. Nabarvené ptáče není bez chyb. Občas ruší až příliš rychlé střihy mezi jednotlivými záběry, jinde zase sílu prožitku snižují české postsynchrony. Vytknout by se dala i zdánlivá jednotvárnost světa, v němž se příběh odehrává. Avšak vzhledem k vypravěčskému rámci je třeba uznat, že hrdina se kapitolu od kapitoly vyvíjí a proměňuje, přestože on sám je v podstatě jen „tichým pozorovatelem“ hrůzného dění okolo. Jako celek Nabarvené ptáče představuje mistrovsky natočený film. Absolutním triumfem je černobílá kamera Vladimíra Smutného, která sahá na světovou úroveň. Se zvukem Marhoul pracuje jako v Leoneho westernech (časté vrzání, drncání). Výprava a dekorace jsou výborné. Nabarvené ptáče je univerzálně znějící film bez ohledu na jazyk či zemi původu, a především pak v sobě ukrývá nadčasové poselství. Václav Marhoul dokázal, že je velký režisér a že točit umí. Je radost na tento film přijít do kina a je radost z něj odcházet, protože tak silný pocit, jaký ve mně zůstal po skončení závěrečných titulků, jsem při odchodu z kina dlouho neměl. Marhoulův film je pro Českou republiku existenčně velmi důležitý. Po mnoha letech totiž českou kinematografii alespoň trochu vyvedl z hluboké tmy do krajiny světla. Určitě si Nabarvené ptáče nenechte v kině ujít (jeho promítání jinde než na velkém plátně nemá smysl). Silnější filmový zážitek se dlouho neobjeví. U mě 9/10, protože film jako celek je opravdu vynikající.

Pohled do zákulisí královské rodiny. Frearsova Královna (podle scénáře dramatika Petera Morgana) vypráví nekompromisně a poutavě. Díky Helen Mirrenové se můžeme na chvíli ponořit do jinak kamenné duše Alžběty II. V návaznosti na tragickou smrt princezny Diany se totiž musí vypořádat nejen s královským protokolem, ale i se sebou samou. Rovnocenným sekundantem jí je Tony Blair, jehož skvěle ztvárnil Michael Sheen, který se snaží prolomit královnino mlčení. Poctivé řemeslo se základem v přesném scénáři, hereckém koncertu a přesné režii. 70%.

Nolan je velký vypravěč. Memento je originální hra na osamělé večery. Kdo čeká od filmu čistou detektivku s občasnými skoky v čase, má smůlu. Tenhle film totiž nehraje podle žádných pravidel ani diváckých očekávání. Nolan zaměnil a záměrně podvrátil funkci syžetu a fabule (tzv. proti proudu času). Pochopit napoprvé podle mě není možné. Ale čím víc člověk nad filmem zpětně přemýšlí, tím racionálněji se jeví. 7/10.

Pan Monk je nejlepší detektiv na světě. Vyšetřuje s fobiemi i vtipem. Ctěné díky za chytrého a zábavného pana Monka, který mě letos v TV prováděl celými prázdninami. Můj přítel Monk je totiž na rozdíl od jiných kriminálních seriálů neskonale příjemný, hravý, vtipný, a především výtečně natočený. Herci jsou naprosto exkluzivní. Tony Shalhoub podává oscarový výkon v roli Adriana Monka, podivínského detektiva, který po smrti své ženy Trudy značně strádá a trpí mnoha fobiemi a depresemi, při čemž se několik let ukrývá ve svém domě, ze kterého ho však na post poradce sanfranciského oddělení vražd, v čele s urputným kapitánem Lelandem Stottlemeyrem a poručíkem Randym Disherem, vytáhne ošetřovatelka Sharona, která je pro Monka nepostradatelným společníkem. V dalších sériích na její místo přichází však dle mě ještě lepší Natalie Teegrová výtečně hraná Traylor Howardovou. Ted Levine, coby kapitán Stottlemeyer, a Jason Gray-Stanford coby poručík Randy Disher jsou také perfektní, ale přední výkon předvádí především Tony Shalhoub, a můžu konstatovat, že takhle jsem si snad žádného herce v detektivním seriálu neoblíbil:-). Shalhoub dodal panu Monkovi neskutečnou dávku humoru, fobií, inteligence, pedantství, důvtipu, a citů, a divák si ho prostě musí zamilovat. Opravdu oscarový výkon a klobouk dolů, a to i scenáristům, kteří postavu Monka tak geniálně vykreslili. Přiznám se, že na Monka jsem však nikdy příliš nekoukal. Sleduji od malička Kobru 11, občas Komisaře Rexe, někdy i ten Chuck Norris se objeví, ale Monka, C.S.I. Miami, Las Vegas, Námořní vyšetřovací službu, to mě nikdy nelákalo, ovšem letos na začátku prázdnin jsem na pár epizod s Monkem po mnoha letech narazil. Herce Tonyho Shalhouba jsem si vybavil okamžitě, pač pár epizod jsem kdysi viděl. Najednou se mi to zalíbilo a letošní léto jsem na Monka koukal kdykoli to jen šlo, a moc mu děkuju, že se mi postaral o příjemnou detektivní zábavu, která si na nic nehraje, protože je sama o sobě hravá, a hlavně je neskonale upřímná, na rozdíl od jiných amerických krimi výtvorů:-). Námět a scénář je vskutku jedinečný. Autorům skláním poklonu. Krom klasické krimi komedie, kterou Monk bezpochyby je, a krom jeho geniálního detektivní čuchu, potěší i stále táhnoucí se vlna Monkovy zavražděné ženy Trudy, která je zahalena velkým tajemstvím. Právě dnes přišel na řadu poslední díl seriálu Pan Monk a konec, a už je mi to všechno jasné. Lepší zakončení si pan Monk nemohl přát. Tony Shalhoub, nejdříve Bitty Schram a poté něžnější a elegantnější Traylor Howard, Ted Levine, Jason Stanford, a Stanley Kamel, coby Monkův psychiatr doktor Kroger, tvoří vynikající skupinu, do které každým dílem zvenčí kdosi zasáhne, a pan Monk vždy vše objasní. Jistě - trochu pohádka, ale prostě krásná a natočená s citem a nenásilností, ba naopak s hravostí a humorem. A ani dramatická linka není od věci. Jediné, co se dá vytknout je jistá divácky neviditelná nadsázka v některých případech, a někdy i ty pointy jednotlivých odhalování pachatelů. Ale co, je to prostě Adrian Monk, nejlepší detektiv na světě. Prostě krásný detektivní seriál. Moc rád se na něj podívám příští rok znovu. Pana Monka a Natalii jsem si opravdu oblíbil. A samozřejmě i Trudy:-). A moc rád bych připomněl i pěknou hudbu Jeffa Beala a výtečnou úvodní písničku od Randyho Newmana, a samozřejmě i výborný český dabing. U mě 75% a krásné čtyři hvězdičky, které si pan Monk opravdu zaslouží. Nejlepší díl nedokážu určit, ale u finálního dvou-dílu jsem byl v napětí od začátku do konce.

Tenkrát v Hollywoodu je nádherným vyjádřením obdivu a lásky Quentina Tarantina na adresu hollywoodského filmu a kinematografie jako celku. Alternativní přístup k historickým událostem z léta 1969 je nazíraný z pohledu herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio) a jeho věrného kaskadéra Cliffa Bootha (Brad Pitt), přičemž dle mého názoru se jedná o snad vůbec nejlepší scénář, co kdy Quentin Tarantino napsal. Právě přátelský vztah mezi DiCapriem a Pittem tvoří jádro celého příběhu. Za ním se pak skrývají desítky ne-li stovky drobností, které si můžete vychutnat o to víc pokud se alespoň trochu orientujete v historii kinematografie. Tarantino nevytváří v Tenkrát v Hollywoodu žádný převratný styl filmové narace. Naopak pracuje na vlně stylu, který již mnohokrát vyzkoušel, a který dlouhodobě rozvíjí, byť tentokrát se vyprávění nese v poněkud tradičnějším a čistším duchu. DiCaprio a Pitt (dvojice snů) hrají jako nikdy předtím, oba dva jsou na Oscara. Margot Robbie, která ztvárňuje překrásnou Sharon Tate, je zase tím nejkouzelnějším elementem, jaký jsem kdy v Tarantinově filmu viděl. U mě 100%. Kvůli takovým filmům chodím do kina a kvůli takovým filmy miluju! Půvabnější, a ještě krásnější film Quentin Tarantino nejspíš už nikdy nenatočí. P.S. Finále je absolutní pecka!

Gangster Ka je povedená rekonstrukce s výtečným Čermákem. Jan Pachl odvedl dobrou práci. Natočil řemeslný krimi thriller na motivy Radovana Krejčíře, který je zábavný, akční, i tvrdý. Hynek Čermák v roli Radima Kraviece exceluje a skvěle mu přihrává i výborný Predrag Bjelac, coby gangster Dardan. Pach si nehraje na žádné velké umění ale na prach prosté řemeslo a poctivou filmařinu, i když na styl pomyslné rekonstrukce na motivy skutečnosti jako tomu bylo v případě filmů Kajínek a Příběh kmotra. Gangster Ka nechává diváky proniknout do světa zločinu a skutečně mistrovsky vykresluje praktiky českého podsvětí v čele s Krejčířem, Mrázkem atd. Vyprávěcí oblouk je obdobný jako u Příběhu kmotra akorát je rozdělen na linii policajt/gangster. Právě policejní linie ubírá na kvalitě. Bohatě by stačil Káčko:-). Vizuálně je film velmi povedený. Triumfem je vynikající hudební motiv, jenž nás celým Káčkovým příběhem tunelování, vražd a podvodů provází, a který zlehka připomíná styl Ennia Morriconeho. Scénář je slušně napsaný, drží si kvality, jak filmařské tak vypravěčské, avšak ve finále je prostě rekonstrukční. Pachl plně spoléhá na Krejčíře, tedy Kraviece tedy na Čermáka, který hraje na lva. Hlášky po pokusu o atentát typu: "Můžeš mi to vysvětlit?" postavě sedí a Čermák si Káčka skutečně osvojil. Stejně jako Bjelac Dardana, kterého si divák zamiluje. Uvidíme Kraviece zločince, vtipálek a, manžela a pár vražd k tomu. Najdeme i drobné skutečné rozdíly, např. jednání Krejčíře a jednání Mrázka, kteří jsou velmi rozdílní. Bratrský Příběh kmotra byl více pestřejší, poutavější a umělečtější, ale ve finále se jedná o filmy identické kategorie. Oba baví i přitvrzují, oba jsou natočeny dobře, oba vzpomínají a připomínají zločin v České republice. Gangster Ka je povedený film, a pokračování není o nic méně zajímavé (jedná se jen o rozstřižení na dvě části). Myslím, že takové filmy by se měly točit. Je to naše historie zločinu. 70% a čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je hovor ze Seychel premiérovi (Grossovi).

Bobule jsou skvělá letní komedie s nápadem a půvabem Moravy. Mají vlastní poetiku, což oceňuji. Scénář a námět jsou vskutku originální, herci jsou výborní, vizuálně je film překrásný a hudba je příjemná. Kryštof Hádek coby podvodníček Honza a jeho povedený kamarád Lukáš Langmajer jsou dnes už jakýmsi kultem, který si vždycky jednou za čas s radostí zopakuji; i díky Václavu Postráneckému a jeho "Kdo nevypije 20 000 litrů vína, není u mě žádnej vinař." Diváckých 70% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je policejní kontrola s burčákem: "Kabernet." "Frankovka."

Misie je nesmírně hluboký film. Nese v sobě ohromné poselství a zcela otevřeně se vyjadřuje k otázkám víry, dobyvatelů a s nimi spojeného střetu dvou odlišných kultur. Roland Joffé měl vždy velký cit pro točení filmů se sociálně-historickou tematikou. Tentokrát si za téma zvolil příběh domorodých indiánů Jižní Ameriky, kteří se v pralese nad vodopády Iguazu snaží společně se skupinkou jezuitů vybudovat misii a obrátit se k víře. Následně však musí bojovat se zástupci samotné církve. Robert De Niro (v jedné ze svých nejlepších rolí) je tentokrát trochu upozaděn díky fenomenálnímu výkonu Jeremyho Ironse v roli otce Gabriela, byť De Niro jako kapitán Mendoza (nejprve krutý otrokář) projde od začátku do konce jedinečnou proměnou. Výborný scénář napsal Robert Bolt, slavný autor epických filmů, a za krásnou kamerou stál Chris Menges (zasloužený Oscar). Hudba Ennia Morriconeho, jež má zde silnější úlohu než kdy předtím, sahá za hranice filmové hudby a celé téma nadčasově přesahuje. I Morriconeho hudba je totiž ztělesněním dvou různých kultur; z části využívá běžných hudebních nástrojů (hoboj), z části zase tradiční hudby indiánů (bubínky), to vše kombinuje se sborem. Význam tohoto snímku je stále aktuální. Boj a víra v lásku a svobodu totiž zůstávají věčné historii navzdory. Film s sebou zároveň přináší ponaučení, ze kterého se však nepoučitelný svět nikdy poučit nedokáže. V paměti mi utkvěla spousta výjimečných okamžiků, např. první setkání domorodců s otcem Gabrielem (a jeho hobojem), či úžasná sekvence Mendozova soužití s indiány. Závěrečný obraz dětí odplouvajících na loďce (za doprovodu Morriconeho "Miserere") mě pokaždé zasáhne u srdce. Nábožensky moc důležitý film.

Nový Lví král je vizuálně nádherný. Škoda, že není němý a jen s hudbou. Hned na úvod musím říct dvě věci: První, že Jon Favreau odvedl opravdu kus práce a vytvořil ráj pro milovníky vizuálních efektů. Druhá, že ve finále jeho práce vyjde zcela vniveč. Proč? Protože nová verze Lvího krále postrádá hravost, kouzlo a nadsázku prvního filmu. S remaky problém nemám, někdy se zadaří, ale to stojí především na nové vizi (viz. Sedm statečných (1960) nebo Zjizvená tvář). Dnes ovšem frčí točit zavedené klasiky znovu. Jen, aby se na nich vydělalo. A tak bohužel vnímám i nového Lvího krále. Z původní sestavy zůstali jen Elton John, Tim Rice, Lebo M, Hans Zimmer a dabér James Earl Jones. Že novinka jedničku nepřekoná bylo jasné od začátku. Nový Lví král je ovšem vizuálně velmi působivý, zamrzí tedy, že nemůže být němý. Vizuální styl a dialogy, které takto "dokonalá" zvířata vypouštějí z tlam prostě nejdou dohromady. To, co fungovalo v Knize Džunglí, kde navíc vystupovala lidská postava Mauglího, ve Lvím králi nefunguje. Stejně tak film nefunguje jako muzikál. Scénář je adaptován dobře, drží se přesně (paradoxně naštěstí) původního filmu a krom pár scén navíc (Nalin útěk, výtečný hovnivál😊) s ničím novým, nepřichází. Kdyby byl jen s hudbou a reálnými zvuky, myslím, že by mohl být věnován Davidu Attenboroughovi. Nebýt úžasného Timona a Pumby, kteří dramatickou atmosféru trochu odlehčí, tak se ani nezasmějeme. Nový Lví král je více surový a realistický, ovšem emočně a poeticky je oproti klasice zcela chabý. Nijak zvlášť silně nezní ani hudba Hanse Zimmera, který za původní verzi získal Oscara, za což však Zimmer zdaleka nemůže. Hudbu jen upravil do modernější verze, ale spolu s umělým obrazem působí rušivě. Film se nevleče, ale přesto je pocitově i reálně o půl hodiny delší než první verze, což se zdá až podivné. Jednička je za 100%, nová verze za 65%. Slabší čtyři hvězdy. Je to přece pořád Lví král.