major.warren

Impozantní dílo sovětské montážní školy z režie Sergeje M. Ejzenštejna, průkopníka filmové montáže. Stávka dodnes (obdobně jako režisérův slavnější Křižník Potěmkin) neztratila nic ze svého kouzla a filmařské bravury. Dělník, továrníky křivě obviněný z krádeže, jenž v zoufalosti spáchá sebevraždu, a masakr stávkujících, prolínající se s porážkou dobytka, mi navždy utkví v paměti. Geniální film!

Paralelní matky jsou dalším skvělým počinem Pedra Almodóvara. V kině jsem je bohužel nestihl, přestože jsem se na ně dlouho těšil, tak alespoň nyní jsem si tento pro mě dosti značný rest konečně doplnil. Režisér stále ohromuje nesmírnou výtvarnou i obrazovou bravurou a výjimečnými hereckými výkony (klasicky dokonalá Penélope Cruz a překvapivě vyspělá Milena Smit). Na rozdíl od svých dřívějších, bizarně i dojemně výstředních děl přidává tentokrát i určitý společenský přesah v podobě aktuálních úvah o vlastní historii a nemožnosti věčné lži. Film je to prostý, chvílemi až triviálně melodramatický, avšak v klíčovém momentu Almodóvar zařadí na plný pohon; nikoliv vypočítaný předem, nýbrž osudově přirozený nával emocí v závěru filmu veškeré potenciálně negativní připomínky jakoby vymetá z divácké paměti. Je až s obdivem, že kultovní tvůrce, kdysi hýřivý provokatér a energický vypravěč, v pozdním období své kariéry točí čím dál tím více údernější a údernější filmy; a také osobnější. Předchozí (částečně autobiografická) Bolest a sláva mě smetla ještě o něco více, ale i tak jsou Paralelní matky půvabným (a opětovným) režisérovým vyznáním se ženské emancipaci i rodné zemi, a především pak krásnou filmovou podívanou, která nenechá jedno oko suché. 75%.

Za mě dosud nejlepší Almodóvar. Jakkoliv mě v souvislosti s jeho rozmanitou filmografií nejvíce zasáhly tituly Vše o mé matce a zejména pak Bolest a sláva, již považuji za jeden z nejdůležitějších filmů, které jsem dosud zhlédl v kině, právě v Mluv s ní jakoby se spojilo snad vše, co mám na Almodóvarovi jako tvůrci nesmírně rád. Silný příběh, bizarní, ale dojemné figurky, barvitost, mocná role hudby a přirozená emocionální údernost.

RECENZE: Fenomenální Vicky Krieps. Přesto Korzet budí rozpaky - Českokrumlovský deník Solidní podívaná, působivé kostýmy, snaha o demytizaci a výborná Vicky Krieps. To vše lze filmu Korzet připsat k dobru. Co je mu však třeba vytknout? Předně až úzkostlivě jednotvárná nálada, v níž jako by postavy byly opojeny oparem věčné deprese. Dále patrný náznak tendenční vyumělkovanosti, jež zejména ve finále bije do očí až běda. A v neposlední řadě pak filmařina bez špetky invence, přesně zapadající do šablon životopisných portrétů. Každý záběr Vicky Krieps v roli císařovny Sissi je sice sám o sobě úžasný, avšak v rámci celku je Korzet až překvapivě krotký a korektní, téměř bez nápadu a doslova pak bez hýřivosti s jakou před lety odvyprávěla svou Marii Antoinettu režisérka Sofie Coppolová. Nutno uznat, že i jiskřivé momenty se chvílemi dostaví; což ovšem není zásluhou režie, nýbrž Krieps, která si roli slavné ženy vychutnává opravdu se vším všudy a s elegancí zvládá i prázdné obrazy. Hereččina světového talentu si publikum všimlo již pár let nazpátek, kdy excelovala v rozlučkovém filmu Daniela Day-Lewise Nit z přízraků. Také v Korzetu ohromuje Krieps diváky nenápadnou rafinovaností svého projevu, leč možností zde nemá až pohříchu tolik, kolik bychom si přáli. Tvůrci v čele s režisérkou Marií Kreutzerovou se zjevně rozhodli natočit realisticky úspornou verzi života Alžběty Bavorské, docela oproštěnou od idealistické série s Romy Schneiderovou, přesto posilněnou o motiv úsilí ženské emancipace i svérázný přístup k historickým faktům. Záměr jistě chvályhodný, výsledek je ovšem rozpačitý a srdce zůstává na pochybách. Slovy klasika: Korzet zkrátka nenaplňuje vlastní potenciál a nedokáže zodpovědět otázky, které vzhledem k subjektu svého zájmu zákonitě vzbuzuje. Dost však bylo kritiky. Je třeba vztyčit hlavu a říci, zda je Korzet filmem výjimečným, obstojným či špatným. Klíčem k rozuzlení je optika, s jakou diváci k filmu přistoupí. Pokud Vám stačí vyprávění o jakékoliv bezejmenné postavě historie, bojující nejen s manželem – císařem, ale hlavně sama se sebou, zaobalené do víru krásných kostýmů a doplněné o skutečně mimořádnou herečku, pak si k hodnocení můžete směle přičíst deset procent. Jdete-li na film výhradně o osobnosti Alžběty Bavorské s očekáváním nosného dramatického konfliktu a velkolepé dobové výpravy, čekejte zklamání. Korzet je totiž dílem spíše minimalistickým a niterným, což vyžaduje diváckou náklonnost. Šanci si v záplavě pofidérních titulů v nabídce kin nicméně dostat zaslouží. A že s reálnou Sissi nemá hrdinka ve výsledku mnoho společného? Nezajímá! Krieps Vás dokáže přesvědčit. 65%

RECENZE: #MeToo naruby. Tár s Cate Blanchett odmění diváky komplexní podívanou - Českokrumlovský deník Lydia Tár je světoznámá dirigentka, jež během své profesní dráhy dosáhla snad všeho, co si jen lze představit. Je vedoucí dirigentkou berlínských filharmoniků, s nimiž právě nacvičuje Mahlerovu Pátou symfonii, držitelkou mnoha ocenění včetně Grammy a Oscara, v soukromí žije ve spokojeném vztahu s houslistkou Sharon, se kterou navíc vychovává dceru Petru. Vyzařuje nezdolným sebevědomím, pílí i hlubokými znalostmi z dějin hudby. Napohled prosťounký, přesto uvnitř doslova drásavý herecký projev Cate Blanchett lze samo o sobě nazvat koncertem, jenž by dokázal utáhnout celý film sám, avšak nejen Blanchett, jakkoliv je Tár královstvím jejího talentu, si zaslouží uznání. Desatero filmařských řemesel od kamery přes hudbu film bez menších pochyb naplňuje. Co ale nelze opomenout, je mistrovská režie Todda Fielda (rovněž autor scénáře a producent), jež snímek posouvá od nenápadného klenotu mezinárodních festivalů k výsostné procedurální filmařině téměř "kubrickovského" charakteru. Režisér snímek exponuje sáhodlouhým, nicméně perfektně napsaným rozhovorem Tár pro americký magazín The New Yorker, záhy přestříhává na napínavou debatu se studentem - progresivistickým odpůrcem Bacha, kde naplno propuká vnitřní síla Blanchettové, jež pod jeho vedením přerůstá možná v nejsilnější výkon její kariéry; nutno dodat pohříchu neoceněný Oscarem. Jako by Field v prologu zažehl v očích slavné herečky jiskru, postupně se měnící v nesmlouvavý žár, jenž na konci vyhasne a promění se v popel. Vytknout by se jistě daly některé maličkosti, detaily, které jinak precizní stavbu narušují. Tár ale nic nevyužívá samoúčelně a režisér navíc načrtnuté motivy správně nedohrává tzv. až do mrtě a raději nechává pracovat představivost. Příjemný odér provokace z pohledu diváckých sympatií k leckdy amorálně až nepřípustně jednající hlavní hrdince pak vyvolává smělou diskusi, na níž ovšem správná odpověď neexistuje. Přestože se Tár v poslední půlhodině začne dramaticky zadrhávat, přičemž "asijský epilog" jako by vypadl už z dočista jiného světa, než s jakým jsme se měli během dvou hodin dlouhé komplexní podívané možnost seznámit, je namístě smeknout. I kdyby zlaté sošky měly vyhrávat pouze filmy splňující současné společenské normy, nic to nemění na tom, že pravá podstata filmařského řemesla ve vztahu k divácké náklonnosti tkví v něčem docela jiném. A Tár to jiné znovuobjevil. Díky za to! 80%.

RECENZE: Velryba je školou hereckého mistrovství Brendana Frasera - Českokrumlovský deník  Darrena Aronofského jako filmaře velmi uznávám, leč ne vždy si sedneme do noty. V případě Velryby se snad poprvé pohybuje na skutečně tenkém rozhraní mezi uměleckou kvalitou a kýčem. Ve finále však u mě převažuje pocit, že se jedná o opravdu dobrý film, který má šanci oslovit i širší publikum, a to nejen pro vděčný motiv rizikovosti obezity. Na filmech Aronofského mám obzvláště rád, že se pokaždé snaží ponořit a nahlédnout do nejhlubšího nitra postav, pouze s obměnou témat, prostředí a konkrétních hrdinů (viz. Requiem za sen = drogová závislost, Černá labuť = destrukce osobnosti v důsledku velkých ambicí). Velryba je z jeho tvorby rozhodně nejosobitějším a také nejodvážnějším projektem. Když jsem se o filmu v polovině minulého roku dozvěděl poprvé (v kontextu probíhajícího festivalu v Benátkách), neměl jsem zrovna velkou touhu po tom jej zhlédnout. Důvod, proč jsem na film přeci jen vyrazil, tkvěl ve famózním návratu Brendana Frasera (skoro po 20 letech) a nejnověji i ve spojení s jeho ziskem hereckého Oscara. Velryba je komorně napsaná i natočená. Někteří skalní fanoušci režiséra mohou být na úvod lehce zklamáni. Žádná závratná filmařina či ohňostroj expresivních nápadů, jak tomu bývá v jiných filmech, se zde neodehrává. Velrybu táhne Fraser, jenž ji posouvá od hranice pomyslného kýče k náruživé psychologické sondě do duše člověka; člověka odporného i krásného, milujícího i chybujícího. Na půdorysu jednoho domu, respektive jednoho obývacího pokoje, s partičkou tří přihrávajících, předvádí Fraser v roli třísetkilového učitele Charlieho hereckou renesanci bez špetky strojenosti či vyumělkovanosti. Když vede hovory se studenty, předstíraje poruchu kamery, když hovoří s dcerou, jež mu neodpustila, že ji kdysi opustil, když pronáší dlouhé citace z eseje o velrybě, to vše tvoří emocionální jádro jednoho z nejsilnějších filmů loňského roku. V závěru to sice Aronofski kadencí tryskajících emocí a stylizace už trochu přehání (jak je u něj ostatně zvykem), avšak dojem ze zážitku to paradoxně spíše umocňuje nežli naopak. Jaké jsou tedy důvody k tomu Velrybu navštívit v kině? 1) Dokonalá maska hlavního hrdiny (rovněž zasloužený Oscar) 2) Emocionální vyzrálost filmu 3) Výjimečný Brendan Fraser v roli Charlieho.

Fascinující a jako vždy do poslední chvíle napínavé dílo Alfreda Hitchcocka, po právu řazené mezi největší filmy všech dob. Vertigo přesně naplňuje očekávání spojená s téměř každým Hitchovým snímkem, ale zároveň přináší navrch nevšední nával emocí. Kombinace výborně zvládnuté režie a intenzivní práce s obrazem s hereckým koncertem Jamese Stewarta a Kim Novakové, úchvatnou hudbou Bernarda Herrmanna a v neposlední řadě také se snovou strukturou vyprávění dělá z Vertiga nestárnoucí filmový klenot.

Skvělý akčňák, který krom bravurně natočených přestřelek přináší i silný emocionální zážitek. John Woo a jeho hongkongská akční škola jsou prostě jinde. Dosud jsem měl možnost vidět jen hollywoodské Tváří v tvář, ale po Killerovi se k Woově původní tvorbě jistě vrátím.

Opus magnum Otakara Vávry. Doslova epochální dílo české kinematografie 60. let, jež nás díky téměř mystickému charakteru věrně přeneslo do temné doby 17. století, kdy slovo inkvizitora (zákeřný Boblig ve vynikajícím ztvárnění Vladimíra Šmerala) bylo všemocné, a kdy jediným právem člověka bylo tzv. právo útrpné. Otakar Vávra vždy skvěle ovládal filmařské řemeslo, přesto je na místě dodat, že právě Kladivo na Čarodějnice, společně s dvěma hrubínovskými adaptacemi Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, zastupuje v jeho bohaté filmografii zásadní progresivní obrat. Vávra se navíc ve spolupráci s legendární Ester Krumbachovou (výtvarná složka i spolupráce na scénáři) mohl vyjádřit k politickým procesům 50. let, čímž posunul adaptaci Kaplického románu zase o level výše. Není divu, že i Kladivu na čarodějnice, jakkoliv se nejedná o plnokrevný trezorový film (viz. Kachyňovo Ucho), se po nástupu normalizace dostalo omezené distribuce. Nadčasovost příběhu a jeho fenomenální filmařské zpracování pak samotného Vávru odsoudily k zásadním morálním ústupkům v letech pozdějších (viz. Dny zrady, Sokolovo), které pro řadu jeho odpůrců znamenají dodnes jediný argumentační prostředek k tomu tohoto režijního barda navždy pohřbít v propadlišti dějin. Kladivo na čarodějnice, jeden z největších filmů české kinematografie, jest však významným důkazem toho, jak moc Vávra pro český film znamenal.

Jeden z nejkomplexnějších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl, a neříkám to pouze proto, že jsem náruživým obdivovatelem Ennia Morriconeho! Tornatore odvedl prostě skvělou práci, kdy spojil radostné s užitečným; tedy vzdát hold svému příteli a zároveň přiblížit současnému publiku a alespoň zběžně analyzovat jeho tvůrčí genialitu. Byť za Morriconeho vždy nejvýstižněji hovořila právě jeho hudba, dokumentární, v podstatě téměř tříhodinový snímek o něm (o maestrovu hudbu nijak neošizený, ba právě naopak) každou minutou bez zbytečných skrupulí (a patosu) vysvětluje, proč dílo Ennia Morriconeho během let přerostlo v mnohem víc než jen v "pouhou" filmovou hudbu. Doporučuji všem, co se zajímají o film a hudbu, a v první řadě všem, co milují Ennia Morriconeho tak moc jako já. 9/10.