major.warren

Vtip a zábava v podání Jima Carreyho. Ale Formanův hrdina není tak komický. V tomhle filmu nikdy nevíte, co je pravda a co vtip. Muž na měsíci je na jednu stranu neskutečně kouzelný a lidský film a na stranu druhou na mě působí jako lepší řemeslný brak. Proč? Hned vysvětlím. Miloš Forman si vybral nádherný příběh, ostatně jako vždycky. Natočit film o někom jako byl Andy Kaufman, to je náhodou super nápad a ve Formanově pojetí to je čest. Z toho, co vidíme na plátně na nás Andy Kaufman působí opravdu jako jeden z nejnápaditějších komiků. Herecky je film samozřejmě luxusní. Jim Carrey podává naprosto fantastický výkon v dvojroli Kaufman/Clifton, kterým Carrey na plátně vložil neskutečnou dávku energie a ducha. Člověk si je prostě musí zamilovat, a zároveň je nenávidět. To skvělo doplňuje výtečný Danny DeVito, jako agent George, a hlavně je krásné, že DeVito Kaufmana dobře znal i ve skutečnosti. Courtney Love, tak tam není co dodat. I když měla málo prostoru na rozdíl od Larryho Flynta, ale stejně byla vynikající. Stejně tak Paul Giamatti jako Bob Zmuda. A Vincent Schiavelli, tak bez toho by to samozřejmě také nešlo. K tomu pár přímých účastníků Kaufmanova života a je z toho luxusní obsazení. Stejně jako vždycky Forman a Karaszewski s Alexanderem plně využili potenciálu příběhu a co se fakt týče, stejně jako ve Flyntovi, je všechno tak jak to bylo. Večer po shlédnutí filmu jsem hledal fakta z Kaufmanova života a viděl jsem se ten skutečný wrestlingový zápas, tu skutečnou Saturday Night Live. Prostě Miloš převedl na plátno skutečnou historii a příběh jednoho neobyčejného a kontroverzního člověka. Právě tady jsem měl typického Formanova hrdinu. Andy Kaufman je jeho typický hrdina. Kontroverzní, s dobrým srdcem, vyřazen ze společnosti, považován za blázínka a vyvrhele. Celkově film paradoxně však nejvíce ztrácí právě na scénáři a režii. Scénář i Miloš se ve filmu hodně opakují, a vlastně krom několika fakt jedinečných scén vás všechno to vystupování zas tak moc nenadchne. Vím, že Miloš Forman to chtěl jinak (dramatičtěji), a že ho scenáristé, producenti a Danny DeVito přehlasovali. Zajímalo by mě, jak by asi vypadala Formanova verze o rozpoložení Kaufman/Clifton v posledních letech jeho života, která by dle mého názoru udělala z Muže na měsíci ještě mnohem lepší snímek. Když to srovnám třeba s Edem Woodem, je to slabé. U Larryho Flynta, tento styl seděl prostě lépe, protože tam řemeslnost a skutečnost skvěle seděla, a s Formanovým přičíněním se jí povedlo lépe zachytit konflikt mezi Flyntem a společností, avšak zde by to chtělo více filmařské iniciativy, která ve scénáři prostě chybí. A bohužel i v režii. Vizuálně je film atraktivní, od kamery Anastase Michose, přes skvěle ozvučená vystoupení, a krásné písničky od R.E.M. (Man on the Moon je tak nádherná píseň). Celkově se mi ale film líbil. Je to prostě Forman, a ten nezklame, ale víme, že natočil lepší filmy. Ale aspoň se po ztracení svého konceptu nevzdal, a to je hlavní:-). Sice mě tady Scott a Larry trochu svým provedením zklamali, ale pořád to byl hodně dobrý životopisný film, který umí pobavit i dojmout. A určitě měl být nominován minimálně na Oscara pro Jimma Careyho, který to celé bezkonkurenčně vede - a hodně jsem se nasmál, a to byl vůči Kaufmanovi rozhodně účel. Je to film Andyho Kaufmana, a to doslovně. Už od první černobílé scény:-). Když ho budeme brát jako řemeslně skvělou životopisnou komedii, nemůžeme být zklamáni. Já jsem spokojen a dávám filmu slabších 75% a krásné čtyři hvězdičky. Pět procent na vrh filmu patří za nádhernou finální scénu. Muž na měsíci je film o hodně rozporuplném a těžko uchopitelném člověku, je velká škoda, že Andy Kaufman nikdy z hrobu nevstal a vůbec se nedivím, že film je dnes pro mnohé Kaufmanovy fanoušky kult. Nejlepší scény jsou všechny odhalení Kaufmanových/Cliftonových vtípků, pohřeb a finální scéna, to je typický Miloš. Škoda, že už nám nic nenatočí.

Docela slušný western. Jde spíše o antiwestern. Příběh velmi slušný, herecký koncert Liama Neesona a Pierce Brosnana v rolích dvou ztracených mužů, z nichž jeden prahne po pomstě a druhý po odpuštění a klidu. Já film viděl už jako malý a pamatuji si, že tenkrát se mi moc líbil. Dnes už trochu méně, ale stejně je velmi slušný. Vizuálně ujde, prostředí hor Nevady a následný přechod do pouště je též povedený a hudba od Harryho Gregsona-Williamse je moc hezká a doplňuje filmu moc pěknou atmosféru a to jak mrazivými tématy tak velmi citovými. Nejlepší a nejsilnější scéna je asi finální. Celkově bych dal filmu hezkých 65%. U mě za čtyři hvězdičky.

Skvělý western. Lee Van Cleef jako tvrdý nelítostný hrdina, s koltem přes břicho, no co dodat. Jen ty jeho gesta:-). Dobrý příběh od mistra Vincenzoniho, skvělí herci, krásná Almería a úžasná hudba od Morriconeho. Giulio Petroni natočil velice dobrý western za který se vůbec nemusí stydět. Když jsem film viděl poprvé byl jsem nadšen, a po druhém shlédnutí, i když ne celém, je spokojenost téměř stejná. Není to Leone ani Corbucci, ale pořád je to Itálie, a Itálie a westerny jdou dohromady ať chceme nebo ne. Herecky je film bravurní. Od Van Cleefa, přes mladého Johna Phillipa Lawa, a známé tváře v podání Maria Bregy, Luigiho Pistilliho či Anthonyho Dawsona. Já s tímto filmem nemám problém. Je to skvělý western, dělaný s citem, s odkazy na Leoneho westerny a s hlavními ikony westernu, Van Cleefem a Morriconeho hudbou, která je v podání sboru naprosto bravurní a to skřípání, nemám slov. U mě má tento film 70% a krásné čtyři hvězdičky. Nejlepší scéna je asi, když Ryan najde Billa v zemi a finální scéna je také dobrá.

Moje nejoblíbenější Bondovka s Rogerem Moorem, zřejmě i jeho vůbec nejlepší. Oproti Žít a nechat zemřít je zde více humoru, Mooreův Bond je zábavnější, má větší šarm, a všechno je zkrátka více bondovské. Muž se zlatou zbraní je pro mě jednou z ukázek dokonalé a skutečně kouzelné Bondovky. Nutno podotknout, že půvab a kouzlo nevytváří jen krásné Bond girls (Britt Ekland a Maud Adams), ale i kulturní duch Asie, v níž se film odehrává. Jako vždy úžasná je pak hudba Johna Barryho (jeden z nejkrásnějších bondovských soundtracků). Hlavní záporák Scaramanga v podání Christophera Leeho je ukázkový bondovský padouch, a nesmím zapomenout ani na jeho věrného sluhu Nick Nacka, kterého nezapomenutelně ztvárnil Hervé Villechaize. Moore je zde vynikající a role agenta 007 mu sedí! Za nejlepší scénu nejspíš považuji legendární automobilovou honičku s šerifem J.W. Pepperem:-)

Oslava kinematografie v tom nejširším slova smyslu. Dziga Vertov a Michail Kaufman natočili v roce 1929 film, který nejen že zásadním způsobem zformoval a otevřel dokumentární žánr širokému publiku, ale přinesl i do té doby nevídaný univerzální filmový jazyk plný revolučních postupů v práci s kamerou a střihovou montáží, navíc zcela oproštěn od vlivu divadla a literatury. Je až s fascinujícím podivem, že i více než devadesát let od své premiéry Muž s kinoaparátem stále funguje na všech úrovních a přináší významově nesmírně silný a divácky strhující zážitek. Nelze si pomoct, ale když zařadím toto "experimentální" dílo sovětské avantgardy do kontextu světové kinematografie (němé i zvukové) oné doby, jeví se mi Vertovova "symfonie velkoměsta" jako z jiného světa; zejména pro své nadmíru modernistické metody snímání, narace a nabuzení dojmu jednoty celku. Střihová montáž je zkrátka tak geniální, že dohromady utváří kompaktní filmovou podívanou, připomínající ódu na život, která zákonitě povzbudí i dojme každého milovníka filmu. Vertov svůj snímek sice prezentoval jako experimentální počin, ale i tak je nanejvýš jasné, že velmi dobře věděl co, proč a jak hodlá pomocí své filmové kamery vyjádřit. Není co vytknout. Muž s kinoaparátem pro mě nyní představuje jedno z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších děl filmové historie, kterému jsem moc rád podlehl. 100%. Hollywood byl možná vždy "továrnou na sny," ale Muž s kinoaparátem je žhavým důkazem toho, že sovětský film 20. let byl "továrnou na filmové postupy."

Hodně drsný film. Na rozdíl od Trainspottingu se u tohoto snímku nikdo nezasměje, ale stejně je to velice povedené dílo. Toto téma je totiž místo smíchu k pláči. Je to k nevíře, co všechno se může stát díky jednomu vyzkoušení. Knihu jsem nečetl, ale možná si jí přečtu jako jednu z maturitních knih. Bude podle mě rozhodně stát za přečtení. Film není asi přímou adaptací, ale scenáristicky a stylově je naprosto svobodný, hudebně je to zážitek, herci též nejsou špatní. Kdybych měl tenhle film přirovnat k nějakému jinému filmu, tak by to asi byli Vlasy Miloše Formana, ale to jen střílím od boku, protože tam jde o něco jiného. Je to film o prostředí, o hrůze jaké drogy jsou. Stojí za shlédnutí a musím říct, že tam rozhodně není do smíchu. Je to až strhující příběh a jsem moc rád, že ho někdo zaznamenal. Pro mě je nejlepší scénou scéna, kdy parta feťáků běží po Sound s písničkou Heroes od Davida Bowieho. U mě má film čtyři hvězdičky. 70%.

(UPRAVENÁ) RECENZE: Jedním slovem síla! Nabarvené ptáče se vrací k podstatě kinematografie. Se závěrečnými titulky Nabarveného ptáčete se sluší před Václavem Marhoulem hluboce smeknout. Coby producent se dokázal popasovat jak s náročností literární předlohy Jerzyho Kosińského, tak především získat pro českou kinematografii projekt, který by řekl: Pořád jsme tu! A za to mu náleží obrovské díky. Z každé minuty je znát, že Marhoul dal do filmu všechno. Jako režisér si pohrává s každým záběrem, jako scenárista vypiloval scénář do nejmenšího detailu. Z celého díla pak srší především jeho láska ke Kosińského příběhu, který s sebou, navzdory všem předešlým krutostem, skutečně přináší i náznak naděje, která se dostaví v samotném závěru. Síla hlubokého vyjádření, které Marhoul z knihy do filmu přenesl jsou nepopsatelné. Film vede Petr Kotlár, který během celé 169 minut dlouhé stopáže nesleze z plátna a podává mimořádný výkon. Kotlár se coby chlapec setkává s různými postavami. Na své „cestě domů“ potká přátele i nepřátele, od potulné léčitelky přes žárlivého mlynáře po úchvatné ztvárnění půvabu a krásy v podobě samotářské Labiny. Cesta pokračuje stále dál a s ní přibývají i další lidé, přičemž ve finále příběh dochází k silné pointě s hrdinovým poznamenáním. Krom hereckého koncertu Petra Kotlára se ve snímku objevují další skvělé herecké výkony, přičemž každý herec si zde najde dostatečný prostor; např. Stellan Skarsgard, který se v roli německého vojáka objeví sice jen na dvě minuty, aniž by řekl jediné slovo, přesto je jeho výkon nezapomenutelný. Dále jsou to Jitka Čvančarová, Júlia Valentová, Udo Kier, Julian Sands, polský herec Lech Dyblik, či Harvey Keitel v roli kněze. A pak je tu Barry Pepper, opět v roli odstřelovače (hrál ho již v Zachraňte vojína Ryana), tentokráte stojícího na straně Rudé armády. Jeho charismatický projev vyzdvihuji zejména proto, že je s Kotlárem ze všech postav snad nejvíce sehraný a z pragmatického hlediska jeho postavě nejvíce přinese. Co se týče násilí a samotného zařazení Nabarveného ptáčete, panuje zde jistá kontroverze, byť z mého pohledu zcela zbytečná. Film není válečný, řeší mnohem důležitější boj. Marhoul s násilím nezachází čistě na efekt, naopak jej podává rafinovaně a jakoby nezúčastněným způsobem. Velmi pozoruhodně pracuje i s malou dávkou cynického humoru. Absence hudby vůbec nevadí, ba naopak absolutní ticho v čele s Kotlárovým výrazem vévodí a funguje výrazněji, než když se mluví. Nabarvené ptáče není bez chyb. Občas ruší až příliš rychlé střihy mezi jednotlivými záběry, jinde zase sílu prožitku snižují české postsynchrony. Vytknout by se dala i zdánlivá jednotvárnost světa, v němž se příběh odehrává. Avšak vzhledem k vypravěčskému rámci je třeba uznat, že hrdina se kapitolu od kapitoly vyvíjí a proměňuje, přestože on sám je v podstatě jen „tichým pozorovatelem“ hrůzného dění okolo. Jako celek Nabarvené ptáče představuje mistrovsky natočený film. Absolutním triumfem je černobílá kamera Vladimíra Smutného, která sahá na světovou úroveň. Se zvukem Marhoul pracuje jako v Leoneho westernech (časté vrzání, drncání). Výprava a dekorace jsou výborné. Nabarvené ptáče je univerzálně znějící film bez ohledu na jazyk či zemi původu, a především pak v sobě ukrývá nadčasové poselství. Václav Marhoul dokázal, že je velký režisér a že točit umí. Je radost na tento film přijít do kina a je radost z něj odcházet, protože tak silný pocit, jaký ve mně zůstal po skončení závěrečných titulků, jsem při odchodu z kina dlouho neměl. Marhoulův film je pro Českou republiku existenčně velmi důležitý. Po mnoha letech totiž českou kinematografii alespoň trochu vyvedl z hluboké tmy do krajiny světla. Určitě si Nabarvené ptáče nenechte v kině ujít (jeho promítání jinde než na velkém plátně nemá smysl). Silnější filmový zážitek se dlouho neobjeví. U mě 9/10, protože film jako celek je opravdu vynikající.

Musím říct, že mě tenhle film dost překvapil. Holiček, který je pro mě s prominutím nýmand, ukázal, že když chce, umí. Je to hlavně o příběhu a poselství, ale u mě film vyhrál z hlediska režijního. Klidně bych nominoval Holička za režii, protože vytvořil dnešní český antistyl, kterým si u mě vytvořil velké plus. Díky atraktivní režie se od toho nedá odtrhnout. Scénář velice dobrý. Herci také. Vizuálně je to hodně silný zážitek. Tak depresivní, netypické a jedinečné záběry vás od filmu nedokážou odtáhnout. Holiček si s kameramanem vyhráli na určitých detailech a přineslo to jen ovace. Též je to zajímavé z hlediska zvuku a střihu. Je to vlastně pár scén ozvučených doslova maniodepresivně. Přirozeně až to v člověku mrazí. Prostě když ten kluk vyleze z auta a v lese se svleče či při pohledu v autě, kdy je slyšet jen cinknutí telefonu, tak to je opravdu něco co dnešní český film ztrácí. Též mi Holiček udělal velkou radost, tím, jak ukázal obsah jednotlivých esemesek a nepřečtených zpráv. Je to silný snímek a přesně takhle bych si představoval ideální studentský film, i když vím, že tohle není studentský film, ale mám na mysli ten koncept. Takhle by mohl podle mě vypadat dobrý český film ať už od kohokoli a klidně celovečerní či krátkometrážní. Ne nýmandi Svoboda a Bystroň se svými kejdami. Na Hory je prostě hodně dobrý film. Holiček a scenárista toho dokázali v pouhých pár scénách strašně moc vyjádřit. Doufám, alespoň v nějaké lvy, protože sice je to nezávislý a řekněme na objednávku dělaný film, ale stejně má hodně co říct. Nominace na režii, hlavního herce, kameru a zvuk. 70% a hodně zasloužené čtyři hvězdičky.

Abych řekl pravdu, tak se mi film vcelku líbil, byť byl na můj vkus neuvěřitelně chladný. Ze začátku mě hodně bavil, ale čím více se blížil konec, příběh začal ztrácet smysl a zamotávat se tak nějak sám do sebe. Ztratil poselství a jakoby se zbortila celá jeho konstrukce. Napola je ale rozhodně pozoruhodným filmem. Není lehké na něčem takovém cokoli kritizovat, ale v té poslední půl hodině to ztratilo jakýkoli náznak solidního řemesla a filmařské invence, kterou Dennis Gansel projevil ve svém dalším, o třídu lepším projektu Náš vůdce. Hlavní hrdina je rozporuplný, nevíte, co si o něm myslet. Herci nemastní, neslaní. Potěšilo pár českých tváří. Scénář ujde, jen ten konec je pro mě absurdní. Přijde mi, že se tam scenáristé dostali do slepé uličky. Vizuálně celkem dobré. Kostýmy a výprava také ušly. Hudba krásná. Režijně rozhodně pozoruhodné. Dennis Gansel natočil šokující, reálně vypadající snímek, ze kterého bychom se měli dost poučit, nicméně není žádný důvod vidět jej podruhé (na rozdíl od filmu Náš vůdce). Jsou mnohem horší filmy, ale lepší to být mohlo (a může) vždycky. U mě 65% a čtyři hvězdičky.

Komedie, jak má být! Ještě že Naprostí cizinci nejsou odcizení…Řím, Itálie, několik přátel se schází u jednoho stolu na pohodovou večeři s tím, že je nic nepřekvapí. Znají se přeci roky a vědí o sobě vše. Světla lásky a pohody svítí však jen do té doby, než hrdinové začnou hrát jakousi hru na pravdu. Jenže nevinný žertík se brzy promění v čisté peklo podtržené přetvářkou, lží a pokrytectvím. Italský filmař Paolo Genovese a jeho skupinka spoluscenáristů dali dohromady velmi zajímavý a nápaditý příběh, jenž na první pohled může působit jako takzvaně klasická dialogová hříčka, avšak ve finále dokáže silně udeřit na každého z nás. Genovese spojil do svého filmu vynikající hereckou sestavu, počínaje skvělou Albou Rohrwacher a konče naprosto famózním Giuseppe Battistonem v roli obézního pedagoga Peppeho. Krom jedinečných dialogů, na nichž film coby žánrový zástupce bezpochyby stojí, je silná i finální pointa. Ruší v podstatě pořád to samé, co u většiny podobných filmů s hrdiny v podobě obyčejných lidí: že situace, které vycházejí na povrch jsou sice výtečně napsané i zahrané, ovšem působí až příliš mechanicky natlačené do sebe. Navýsost vynikající je diskuse o zvětšení prsou, potěší i tchýně na cestě do domova důchodců. Nadsázka je přítomna, humor také, ale jednoduše by slušelo trochu více volnosti a rafinovanosti. Všechna klišé a břemena film shazuje v posledních dvaceti minutách, které, i přesto, že děj zásadně rozvrací, jsou vskutku nejsilnější z celých pětadevadesáti minut. Atmosféra Naprostých cizinců je přirozeně kouzelná. Na Naprostých cizincích je vidět pomyslný obraz současného člověka, v době nejmodernější technologie, který dokazuje že žijeme dvojí životy. Naprostí cizinci rozhodně nejsou oddechový ani nijak podřadný film. Ba naopak je to snímek velmi otevřený, emočně silný, a co je vůbec nejkrásnější, že jeho postavy vám nejsou lhostejné. Vše do sebe dobře zapadá, takže pokud hledáte filmařsky kvalitní, zábavný a zároveň „ostrý“ film se závažnou pointou, rozhodně Naprosté cizince doporučuji. Ne snad že by Genovese svým dílem překonal Polanského Boha masakru, jenž byl pořád ještě o něco filmařsky vyspělejší, ale rozhodně si zaslouží úctu. Když vás film zaujme a nechce pustit, je prostě dobrý. Já takový pocit rozhodně měl. Za „devastující“ finále Genovesemu patří pět procent navrch. 70% a krásné čtyři hvězdičky.