Devadesát Dva

Ještě než se dostanete přes úvodní titulky, je jasný, že tenhle white trash shit bude totálně random, minutu po minutě se dostáváte v napůl dokument stylu do místa kde chcípl (nejen) pes, monology v pozadí šumí jako vítr, tentokrát to není nějakej vizuální nebo příběhově silovej ponor, ale spíš taková čekovačka několika existencí z předměstí, jedinci sevření nějakým cyklem přežívání... násilí, degenerace, zneužívání, sběr a zabíjení pouličních koček a zvířat a jejich prodej, sjíždění se lepidlem, tuning bradavek, sprostí malí smradi-kovbojové "That rabbit can kiss my ass.", mullets, černý trpoš, prostitutka s downovým syndromem, zápas s židlí, žraní špaget ve vaně, jedna random věc střídá druhou, je to tak odd, že jde vidět, že to musí kořenit z pravdy. Napadlo mě, že kdyby v tomhle stylu natočili třeba McCarthyhho ¨'Dítě boží', bylo by to to pravé ořechové. Tahle stylizace je na debut hodně neotřelá, nutí vás to se dívat, ale zároveň vlastně neočaruje a nepřinese nic víc, než ten zvláštní dojem toho, co se tam děje... a s přibývající stopáží pomalu ale jistě víc nudí, aby tu nudu vždy rozbila zase něčím random. Kruh, stejně, jako pro hrdiny. Ale Harmony Korine je tvůrce, který se motá jen okolo projektů, které se jinak, než jako random snad označit ani nedají, za mě vedou spíš jeho 'Spring Breakers' nebo dokonale bezcílný 'Beach Bum'.

Další Alan Clarke, který se tentokrát zabývá obdobím thatcherismu a "geezerů", british hardmenů, kteří se z pořvávájících fotbalových fanoušků stávají hooligans, tenhle přerod v gangy je, jak je u Clarka zvykem, skvěle ukázan na jednoduchém příkladě Bexe (Gary Oldman), ten má dobrou práci, dům, ženu, děti, ale všechno ustupuje tomu, kde je jeho srdce, co mu rozpumpuje krev a tak sledujete člověka, který se rozhodne jít touhle sebedestruktivní cestou, i když vyloženě nemusí. Zkratkovitost Alana Clarkea je opět na místě, když vám vše řekne na kratším prostoru a vy to dokážete chápat velmi jednoduše tak, jak to je, bez zbytečných komplexních metafor a vizuálu, syrové, minimalistické, jak je u něj zvykem.

"It's this one. This is the one you should look at." (...) V momentu, kdy už člověk pomalu na existenci Alexandra Paynea skoro zapomene, a to i s přihlédnutím k tomu, že jeho 'Sideways' bylo(!) dlouho v mé osobní top10, se vždycky vynoří, zničehonic, s nějakým svým novým počinem a, jako vždy, to stojí minimálně za pozornost. 'The Holdovers', kde Payne po prakticky dvou dekádách spojuje opět síly s Paulem Giamattim, který svým způsobem, jakoby reprízuje roli (i přestože se prenášíme z early 2000s do 1970s), protože i zde hraje neurotického učitele, akademického mrzouta, který je nucen strávit zimní prázdniny s problematickým studentem a kuchařkou, které právě zemřel syn. Je to takový ten typický feel good film, který ale nemá nouzi o nějaké tu a tam dramatičtější scény, hořkosladký spíše než slaný karamel. Zahřeje, když ho vidíte na nový rok (ačkoliv já zimu a chlad vyhledávám), kdy jsem si film měl pustit spíše. Víceméně, když jsem si naposledy pustil i 'Sideways', skončil jsem tak, že jsem to musel vypnout, protože jsem na to neměl náladu, emoce tam už nebyly, tohle zjištění je občas děsivé, speciálně když si myslíte, že některé věci budou stejně, napořád a tak člověk jaksi pochytí i tu náladu, styl Alexandra Paynea u 'The Holdovers' a já chápu, že má rád literaturu (Hovory k sobě Marka Aurelia), nicméně taková je realita, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, to, že jsou věci, figurky, nějak, rozloženy, neznamená, že budou ve stejných pozicích i za pět let, za dekádu. Lpět v témže rozpoložení, ve stejné pozici, jen ze strachu, jde proti životu. V Sideways, Miles, neurotický cca čtyřicátník, učitel literatury, jde na chlastací vínovou tour se svým kamarádem, který má před svatbou, zatímco se probírá svým životem, snahou vydat knihu (stejně tak zde se snaží o publikaci), realitou rozpadlého manželství a samoty a narazí na ženu, se kterou najde společnou řeč, něco opravdového, upřímného (navíc T. H. Church v životní vedlejší roli dodává svými konstantními zálety filmu neskutečný spin). Payne samozřejmě nabízí skvělý situační humor, stejně jako velmi silný příběh... v tomhle ohledu je Giamatti skoro až trademarkem toho nejlepšího, co Payne napsal a natočil, i když už, jak říkám, člověk ten styl zná, viděl to, chápe, takže už víte a nepůsobí to tak silně, jako by působilo dřív, i když se mi finální oběť a celková message filmu líbila, připomněla mi trochu můj další oblíbený flick, 'Cast Away', to "let go, let the things you dwell on so much... go".

V Cannes 'How to Have Sex' zabodovalo podle mě pro ten přechod mezi první polovinou, kdy sledujeme partu 16yo buchtiček, která předstírá sebevědomí, předstírá že "žije" svůj life naplno, aby udělala dojem na pár vylitých a vyjetých britských klobás, do druhé poloviny, kdy se naše hlavní hrdinka tak nějak dostává, nohama na zem a z blbé, až tupé záležitosti přechází do chladivější reality, s protaženým obličejem, nicméně můj zájem to alespoň trochu probudilo, protože do té chvíle jsem jen protáčel oči a přemýšlel, jestli to nevypnout. Nezlehčuju to. Neodsuzuju, že mladí, jsou mladí. Ale poslat šestnáctky samotné kdovíkam z pozice rodiče, je jedna otázka, druhá otázka je, jak snadno to vylitý klobásy zkouší "budu rychle, líbí se ti to rychle" a je přece jasný, že když udělá tohle (lehne si k tobě, dá přes tebe ruku), udělá i tohle (...), tím chci říct, pár otázek by se v tomhle filmu našlo, protože zpočátku to působí jako další z "...jedeme šukat na Ibizu". Nevím, možná mají ostatní víc sexu, protože jsou na to prostě dost blbí a nemají celkově problém... do doby, než ho mají. Jako drama je to solidní právě jen tím přechodem, a možná i tím, že se to nesnaží nějak moralizovat, jen to ukazuje věci tak, jak jsou. Zároveň mi to ale dává bolehlav, že není divu, že Svět stojí za hovno, všichni jsou mimo, ploší, bez jakékoliv hloubky, každý se jen snaží dělat dojmy, protože jsou nejistí a tak tu sledujeme tenhle výkvět, více a více sexy, více a více odvázaný, ale bez rozměru - každý dělá ramena, každý je fake, aby pak brečel v rohu, protože je pak pravda bolí.

Mike Hammer. Bože, já jsem trochu snob na co nejvíc cheesy/troll jména, ale tohle mě dostalo. Klasické ultimátum k (hrdinovi) přichází hned během pár minut, kdy mu do cesty vletí žena a on se málem zabije (vlastně ne, nebojte, Mike za celý film působí jakoby snad nemohl být v opravdovém nebezpečí), když strhne volant... femme fatale staví Mikea před volbu, že ji buď opustí na zastávce a zapomene na ni... a nebo ji poveze dál a zapamatuje si ji. Logicky, volba je učiněna, když policie prohledává auta s popisem, který na ženu sedí a ona stiskne Mikeovu ruku a on jí pomůže, čímž Meeker možná vyčerpal svoje dobré skutky pro film. Jeden z Aldrichových early filmů kariéry, který vyniká hlavně tím, že je 4/5 stopáže víceméně přesně to, co od něj očekáváte, že bude. Ralph Meeker je drsňák své doby, v noiru jak trám... sledujete padesátky a zamotáváte se do příběhu, kde se (hrdina) snaží pátrat a zjišťovat a zároveň se vystavuje nebezpečí, jak se zamotává hlouběji, Mike je navíc z té sorty lidí, která se s ničím nesere, když není po jejich, prostě si vás podá, jakoby mu všichni podkuřovali a i záporáci, kteří jdou proti němu nakonec končí zpráskaní jak psi. Film končí až v žánru mysteriózna, čímž v závěru trochu vybočuje ze sterilní žánrovky. Zároveň ale, jako celek, nic atypického, co bych už v noiru nebo neo-noiru neviděl. U skříňky jsem si říkal, jestli snad tohle není odkaz, který byl v Pulp fiction (Se7en: "What's in the box?"). Líbí se mi ale, že hrdina se na konci ocitá v situaci, kdy chápe, že si ukousl příliš velké sousto, že se snažil flexovat s něčím, co bylo nad jeho síly. Úplný závěr je pak jak vystřižený z Exorcisty, nebo snad prvního Indiana Jonese. 7/10

Trauma v netradičním pojetí. Od Larraína jsem ještě nic neviděl, ale jeho Ema je slušná šleha, která rezignovala na tradiční dějové zápletky a postupně spíše zpětně odkrývá, co se dělo a proč, co zasahuje do přítomnosti... Ema to vše bere, jak se to před ní objeví, a pak se poddává rytmu věcí a tanci a říká to, co zrovna cítí v daný moment a jedná, jak zrovna chce, film končící tak idealisticky, že si to stěží dokážu představit, po všech těch volbách a scénách. Zároveň celou dobu Ema nezapadá do škatulek, jak je řečeno i ve filmu, "nechci sex, ale emoce", nechce víc, než skutečnou intimitu... Tohle je tak příznačně doporučeno (An). (...) Někdy to, že někoho milujete vlastně tolik neznamená, vaše závazky. Vztahy jsou komplikovanější, než to, že někdo někoho miluje, nebo, že mu to podepíše... a často lidi vzájemně sobě sami za to nestojí, někdy si za to nestojí i když jsou ve vztahu a někdy si za to nestojí, protože jim nestojí. Je to vtipný, ale jakkoliv se na to podívám, vždycky dokážu najít mrdu chyb a důvodů ke konci na jakýmkoliv vztahu... a tak si říkám, co vlastně nakonec lidi může držet dohromady? Teď si říkám, že lži a nebo třeba dítě... ale určitě ne nějaké svatá loajalita... ta je jen známkou přítomnosti strachu. Strachu ze skutečnosti, z reality. Schovej se do díry, pokud chceš, ale netvař se pak, že je to cokoliv jiného, než strach z pravdy. Emoce tu jdou pod povrchem v pomalu plynoucím jihoamerickém stylu a ve fajnových tanečních sekvencích, stejně jako plíživě podmanivé vizuální sex scény. Ne film pro každého, ale má slušnej ponor. Dostávat věci za použití svého sexy ženství je pro některé nutnost, pro některé rozmar, Ema tohle příliš neřeší a vyspí se tu prakticky s každým a snadno si to i odůvodní, aby si v závěru dala dlabanec a řekla všem "Robím si čo chcem, hej.". Pár let zpátky jsem viděl podobný snímek, o tanečníkovi z Mexika, 'Ya no estoy aqui' (I’m No Longer Here), kde měl týpek nejšílenější sestřih, co jsem kdy ve filmu viděl. Ema: 7/10. Not bad.

2006. Oxford. Zakřiklý Oliver (Barry Keoghan) pomůže Felixovi (Jacob Elordi), místnímu S+ tier level aristokratickému týpkovi a tak si získá jeho sympatie, dva nesourodé světy se setkávají. Oliver, pocházející z poměrů, kde mít Oxford je jediné věc, kterou má a Felix, pro kterého je to jen jedna z věcí, které má. A setkávají se ještě blíže, Felix následně totiž pozve Olivera na Saltburn, aby žil s jeho rodinou, poté, co za ním Oliver jednoho dne přijde s tím, že zemřel jeho otec a Oliver se vlastně ani nechce vracet k matce alkoholičce. Od počátku je jasné, že Felix má pro Olivera slabost a obráceně, hranice mezi přátelstvím a něčím víc je tak nějak pořád "ve vzduchu" (ale o tom film není, vlastně je těžké říct, o čem přesně je, přijde mi jako slepenec - jestli má nějaký přesný záměr, krom toho, že "dobře vypadá"), ale možná, říkáte si, je to jen film o "rozptýlení" z nudy života. Nicméně film přenáší energii, především trefným soundtrackem, je léto 2006, všichni ještě čtou tehdy in Harryho Pottera. Vizuálně je to grupáč. Už od začátku ve škole, pak se člověk přenese do sekvence, kde třeba "casually" Felix popisuje sídlo, v sekvenci, kdy si procházíte síň za síní, říkáte, damn, tohle je jinej svět (a jaktože Jacob Elordi tak skvěle hraje tyhle synky z priviledged rich fkin people?) Emerald Fennell, režisérka úletu 'Promising Young Woman', který na sebe strhl pozornost, opět čaruje v podivné směsici, která připomene řadu dalších filmů, navíc označila Saltburn za upírský film. A myslím, že to chápu a je to zároveň ta nejméně podivná věc na snímku. Vím, že tu padlo přirovnání k Talentovému panu Ripleymu, pod což bych se taky podepsal... rich náladou/létem/vizuálem okolo mě napadlo i 'Call Me By Your Name'. Richard E. Grant mě ve své roli docela bavil, na bohatého člověka působil  správně nenuceně, dokud se věci nepohnuly... ale vlastně celý ansábl je jaksi perfektní. Perfektně podivná směsice momentů, manipulace, využívání, které je možno spatřit ve věcech, jako jsou erotické thrillery. Filmu se docela dobře daří ukázat, jaká banda vylízanců jsou tihle upper class třída, která si na jednu stranu ujíždí na svých tradicích, ale má od nich stejně tak daleko, protože jim na nich vlastně nezáleží, jsou znudění a jelikož můžou mít vše, to vše je nudí a tak se snaží ozvláštnit cokoliv, jakkoliv, záleží jim jen na moci, kterou jim to propůjčuje. Oliver se začne do tohohle světa a života pomalu protlačovat, chápat jak funguje, stávat se zvířátkem, které rodinu sice rozptyluje, ale velmi brzy mu vyrostou tesáky, vlastně je má hned od začátku, jak se dozvíte... ale snaží se hrát svou roli a svoje karty, než se vlastně dostaneme do momentu, kdy se karty začínají obracet, což je vždycky zábava. Vlastně každej v tomhle filmu je nějakým způsobem křivej jak točitý schody, což dost dokonale odráží člověka, jako druh. Ale i přesto je Saltburn, jak mnozí říkají, prostě divnej, já si na tuhle divnost u Emerald Fennell asi i zvykl, ani její první film nebyl z filmů, které snadno definujete, nebo poberete. Ale na to, jak jsem se na Saltburn těšil, tak má i třeba děsně přepálenou stopáž, nejednou jsem se i přes údernej vizuál přistihl, že chci přeskakovat. Naopak geniální byl určitě casting Barryho Keoghana, který se do podobných rolí děsně hodí. Na tohle jsem mimochodem čekal velmi dlouho a celé to vyšumělo do prázdna, i přes ten Barryho ding ding dong dance v závěru (o šoustání hlíny nemluvě a nebo to eeeew vycucávání vody se semenem), člověk jaksi postrádá motivaci té postavy, protože i přestože můžete najít filmy s jednodušší nebo blbější zápletkou, pochopíte ji v závislosti na tom, kdo je hlavní postava, ta určuje vaše pochopení i involvment, takhle to působí tak ujetě, jako kdyby to absolutně postrádalo dotyk nohama na zemi. Já Fennell fandím, ale asi ještě úplně nenašla svůj jam a nebo se "příliš snaží... nesnaž se, je to tam." (Bukowski). Jak ikonické, pro dnešní den, být zklamán průměrností možná nejočekávanějšího filmu loňského roku. FML. FML.

A jako Anarchie. Některý, jako třeba Daniel, nepřejde to áčko všude škrábat ani ve 23 letech. Ártún šmíruje holky, je v pubertě, s klukama poslouchají punk, serou rodiče a rozhodnou se vyjet si do Rejkjavíku, kde si chcou trochu zašpásovat, což má být líbačka s holkou, až jsem si vzpomněl, že v Íslandu se s tím nepářou a (holt jako ve všech severských zemích, jsou liberálnější, vzdělanější) a nemají do čeho píchnout a tak se před Ártúnem objeví možnost něčeho lepšího, co ale vyústí v podivnou zkušenost, kdy je toho na mladého člověka možná moc, na člověka, co pouze nechce klesnout v očích svých kámošů. Jako, je to fajn, odsýpá to, sic já jsem u toho cvičil, abych svoje tělo, řečeno slovy filozofa, "tu svini zamrdanou, zničil, protože furt hraje proti mě", v Ártúnově situaci bych neměl problém (ale teď, po bitvě, se zkušenostmi, je každej generál), bohužel nejsem v jeho situaci, a tohle je takový něco, s čím se identifikujete, pokud jste hodně nostalgičtí po létech své puberty. Ta moje za tolik nestála, vlastně stála úplně za hovno (což ji příliš neodlišuje od zbytku mého života), i když jsem si svým punkovým obdobím taky prošel.

Kraťas o dvou bratrech, kde mladší narazí na staršího, který se zrovna chce oběsit a tak jsme zataženi, na krátkou chvíli, do islandské reality čtyřčlenné farmářské rodiny někde na pobřeží. Já vím, jaké to tam je, jak na vás samota dolehne, jak jdete den za dnem a někdy si připadáte jako na nejnádhernějším místě na zemi a někdy naopak jako kdyby člověk žil jen proto, aby pracoval a nic, co vám dává chuť k žití. Jako z jiné reality pak přijde člověk k velrybě, která je, jakoby spojením s čímsi z jiné dimenze, vyvržená na břehu, ale primárně zdroj. Všechno to sledujeme očima mladého kluka, jehož starší bratr má a měl problémy vůči svému životu, otec nasazuje tvrdou, lhostejnou tvář a nekomunikuje a matka je v jakési otupělé nevědomosti, existujíc jen pro svoje potomky. První projekt Guðmundura Arnara Guðmundssona je syrový a islandský, jak jen může být... koně, neodmyslitelná a unikátní krajina, ale jisté a přesné, od začátku až do konce.

No hate. I když se to sváží dost na té aktuální woke vlně, feminismus, síla ženství, ženy umí bojovat, ženy jsou tak silné. Faktem je, že hlavní postavy jsou dvě nepopulární lesby, kamarádky od dětství, které slintají po dvou nejfajnovějších buchtičkách ze školy a dostanou se do situace, že jsou ještě větší loseři, když zraní miláčka školy, quarterbecka Jeffa, autem, což vede k situaci, že si nedopatřením založí jako výmluvu svůj women fight club (kvůli jednomu napadení). Začíná to jako lež, která ale přeroste v něco většího, než co byl záměr, co skupině holek (přitáhne to tucet postaviček, včetně dvou sexy cílů snažení pro naše hlavní postavy) dá, to co chtějí, některé to posune, některým to dá zázemí - i přes svoje krátké trvání. Nejlepší postava je Marshawn Lynch, bývalý hráč amerického fotbalu turn actor, který to vše tak nějak pozoruje z povzdálí, coby učitel, který odkývne, že bude nad klubem držet dozor... a neřekne obvykle víc, než kolik je třeba, tedy do momentu svého monologu, kdy vše vyplave na povrch a postavy jsou konfrontovány s tím, že musí převzít zodpovědnost za svoje lži: "All right, look. You know what? I'm not a fuckin' idiot. I just look like this. I wasn't doin' this shit as a distraction. I actually was doi'n this shit 'cause I actually liked y'all group and what y'all stood for. I trusted you two and y'all exploited my solidarity. I played the role of an amazin' ally. Is this about the time I said Amelia Earhart was a fake hero? Because it's true. Many a guy fly planes without crashing, but you never hear about them. And then its like "Oh, it's so hard to be a girl. We, like, make less money. We had to lose our last names. I love you. I want to be with you for the rest of our lives. Oh, I love the mint green backsplash in the kitchen. And all of a sudden, you leave me for a motherfucker named Tony and suddenly the fucking kitchen is lime green... Oh you look confused, like how I'm confused right now on how you created a fucking fight club to get some cooch. (...) Man, I knew women were evil. Motherfuckers always tellin' me like "No, that's not true." But time and time again... Women ain't nothing but the fuckin' devil." Což vede samozřejmě i k pádu z vrcholu a rozkolu mezi všemi postavami, ale takový je holt třetí akt všech komedií. A celá ta montáž potom s hudbou Avril Lavigne má takovej vibe těch komedií z počátku století, kdy ještě vše působilo nevinně. Takže se naše dvojice zase nakonec spojuje, aby zachránili jinou situaci, která nečekaně vznikne. Docela svěží komedie, ale určitě ne nic, co by zvlášť vynikalo. Absurdní konec a titulky, kde si člověk řekne, že tenhle film byl dohromady poskládán skoro až jakousi náhodou a výběrem toho lepšího, co zrovna natočili. Ale vibes jsou solidní a postavy pobaví, ať už je to jakákoliv z ženštin, ať už sexy, nebo crazy, nebo třeba hodně správně jetí členové týmu amerického fotbalu. Asi něco, co se víc trefí do noty v USA, ale přesto, už to známe z tuny jejich produkcí posledního čtvrstoletí. "Oh, wait. I'm gay." "Okay, yeah, I'm not. I just like gay porn." "This is nothing like porn at all. Wait. Is porn even real?" Jediný, co tomu chybělo bylo aby tam po titulcích přišel s potleskem Filip Grznár a řekl "Prostě je jiná doba. Nikdo už nechce bejt velkej. Všichni chtěj bejt jenom teplí." Plakát odkazuje ne Breakfast Club, což je link, který člověka asi taky hned trefí v rámci filmu.