Devadesát Dva

"...and she starts to scream: HELP! HELP! HELP! HELP!" "Honey, I have neighbors." Bogart, jako vždy, trefný a v chemii se ženami tentokrát spíše přesný, než silný (jak ony samotné i tuší, něco je špatně). Film začíná typicky nevinně ("I got married." "Why?" (...) "Are you a fast thinker?" "Not right now.") a podle Louise Brooks byl v téhle roli Bogart nejblíže sám sobě a v tomto ohledu je vlastně moc zajímavé sledovat, jak se přehoupnou, jak nálada, tak i role ve filmu, kde se nacházíme na začátku a kde na konci, poslední záběr (THE END) a přitom hned od samého začátku vidíme, kdo hrdina je. Noir je vždy o jednoduchých, podobných zápletkách, ale rozličných variacích na to, jak se v nich věci vyvrbí. 'In a Lonely Place' si pamatuju jako název skladby z Parkova 'Oldboye' (které jsem se během let něco naposlouchal), ale tahle noirová klasika (které jsem se roky vyhýbal) z roku 1950 je samozřejmě jinde. Bogart v roli scénáristy (s BDE jménem Dixon Steele), co jak jinak, chvíli nevyplodil žádný opus a který jede podle svých principů a prudí v lokále mladší kolegy z branže, se velmi rychle ocitá v roli podezřelého z vraždy ženy (kterou si pozval k sobě, aby mu převykládala knihu, kterou se mu nechtělo číst a zároveň během toho narazí na svoji femme fatale, která mu dodá potřebnou tvůrčí energii, jak tomu často bývá, žena je ten pošťuchovací motor, jako múza někdy muže neskutečně inspiruje - v tomhle ohledu je to velmi skvěle podáno ve scéně, kde Bogarta nejde odtrhnout od psaní, protože pořádně nevnímá okolí. Gloria Grahame je sice pěknej kousek, ale její absolutně zničehonic (i když je to Bogart) zabouchnutí se do Bogarta, působí až příliš "samozřejmě" a v rámci zápletky by dávalo smysl jedině, kdyby byla ona vražedkyní, nebo manipulující, odtud jsem si vzpomněl na 'Double Indemnity' a o jak moc chytřejší to je...). A přitom to vše od začátku prosakuje - co jak je. Ale asi pořád "jen" 8/10, solidní, přesná, ale příliš nepřekvapující noirová klasika, kde se tvůrci podle mě mohli vydat trochu jiným směrem, ale holt stylizace doby je stylizace doby a člověk je na dnešní poměry, jednak rozmlsaný a jednak "dál". Ale i tak tohle stojí za to, za ten odér.

Surrealistický výplach, ve scénáři Salvadora Dalího a Luise Buñuela, který se už blíží století od svého vzniku a kde se podle mě snaha o "šok" střetává solidně se snahou o "art", ale ne natolik, abych z toho byl dnes stejně unesený jako byli diváci v roce 1929. Taky počínání samotného Buñuela okolo projekce, přijetí a kritiky filmu mi přijdou dětinské. Oko je rozříznuto, ohmatávání, nahé ženské tělo. Je tam pár motivů, ale asi to člověku přijde jako slabý odvar, když to dá třeba vedle Dalího obrazů - to vše je přesný opak toho, o co se tryhard Buñuel snažil. Dlouho jsem kroužil okolo, nakonec je to něco, co jsem klidně mohl dál ignorovat, i přes status.

Alan Clarke a jeho typická kamera, co sleduje postavu za chůze. Tentokrát je jí 'Christine', která chodí sousedstvím a s "kamarádama si šlehá heroin a během toho kecají o ničem" (nutno nebrat doslovně). Odtud typické autorské cyklení (dokonce začínáme i končíme stejnou ukolébavkou/melodií, jako kdyby realita příběhu neměla ani začátek ani konec), protože tohle sledujeme hodinu pořád dokola, ale na rozdíl od Clarkeova 'Elephant' jsem zde postrádal jakousi urgenci, stupňující znechucení, nebo napojení, jakési postupné bublání pod povrchem, naopak to bylo hodně apatické, protože všechna zábava se asi odehrávala v hlavě vyjetých postav. Z pozice nezaujatého pozorovatele se tak dá vlastně říct, že 'Christine' je ten nejnudnější film s drogovou tématikou, na který jsem narazil. Možná, že ale právě to byl celý záměr, sledovat nudu a bezvýznamnost toho kurvení si všeho, ač není úplně fér to srovnávat, tak 'Elephant' na mě působil hodně jinak, silněji, tísnivěji a způsobil tak skutečný filmový zážitek.

"Padám." (...) "Skok" z balkónu byl moment, kdy jsem v TV dva a půl týdne zpátky chytil tenhle filmový skvost a ač jsem trochu postrádal kontext, i tak jsem se na vřelou komedii s Miroslavem Horníčkem a Janou Hlaváčovou (pro kterou tohle byla první filmová role) rád dodíval. Je to až překvapivě dobrý snímek, který vrství a motá, co je co, do poslední chvíle. Dneska už v české produkci horko těžko narazíte na alespoň takovýhle standard a samozřejmě s takovou plejádou vedlejších rolí (Hrušínský, Sovák, Brodský). První polovina, kterou jsem si teď dodatečně dosledoval, mi připomněla svojí blouznivou (schizofrenní) realitou skoro až začátek Čapkova Krakatitu. Komedie s faustovským motivem. 7.5/10

Kraťas z amatérské dílny o poldovi v Gothamu, který je postaven před volbu. Velmi slušná atmosféra, vizuál a na necelých třinácti minutách samotného filmu i solidní koncept pro hlavní motiv/příběh. Batman pouze v náznacích a vedlejší roli, ale očividně skvělá práce upřímného fanouška originálu.

Tripózní první půlka, ve které se spojují vlivy několika vizuálně nejpůsobivějších filmařů současnosti (Noé, Refn) s hudbou se postupně přehoupne ke krátkým intermezzům s Rickem Rubinem (zrovna jsem dočetl jeho knihu 'The Creative Act'), kde se Travis Scott jakoby hypeuje a hledá cestu ke své performance, která pak končí stejnými songy a jakousi hudební koláží. Asi to na papíru a celkově působilo jako ambicióznější projekt, než jaký z toho nakonec vylezl, ale i tak na sebe 'Utopia' aka 'Circus Maximus' upoutal mediální pozornost, když bylo asi 60 lidí zraněno (incident s použitým pepřákem a mladík, který spadl ze stěny Kolosea), což italskou správu památky přimělo do budoucna asi zatrhnout tipec tomu tam vůbec něco pořádat.

Snaha tu byla, ale 'Mandy' je celkově taková jednohubka (i když jsem si ji dávkoval) s pár postavami, co příliš nenabízí, leda jste die hard fan Diane Morgan, kterou pravděpodobně znáte skrze některý její 'Cunk on...', tohle je ale daleko jednodušší humor, cca čtvrt hodinu trvající epizody ukazují Mandy, která s typicky britským ignorantstvím kráčí životními situacemi, s tím, že se tam sem tam objeví nějaký humorný špek, ale je to tak krátké, že to jen propluje okolo. Dá se to určitě sledovat, ale příliš to k srdci nepřiroste a nezapůsobí.

Během stěhování Sly vypráví o tom, že určujícím prvkem jeho kariéry byl jeho otec, kterého do jisté míry zakomponovat nebo přímo vtělil snad do všech svých nejlepších projektů. Taková díra po, jak sám Sly říká, tom nejdůležitějším aspektu života, neopětované lásce, se zaplácne jedině sebestředností umělce. Naučte se tedy žonglovat se vším a neopomíjet jeden aspekt života, jako je třeba rodina, na úkor kariéry.

Meditace nad tím, jak stará škola nedává dnešní woke bullshit a co to znamená být otcem ze staré generace a snažit se fungovat v nové. V jisté míře je to fakt scifi, naštěstí mě tyhle končiny míjejí, 'Old Dads' ale chce fungovat v rovině regulérní komedie, kde se jí to příliš nedaří. Bill Burr tu spíš prováří starší materiál a mudruje, přitom třeba 'Immoral Compass' byl daleko trefnějsí a navíc mi přijde, že to vyšlo o pár let později, než mělo. Sledovatelné, ale na Billa děsnej mainstream. 6/10

Tvůrci se rozhodli mezi S01 a S02 vecpat takový 'Atom Eve: Origin'. Eve je samozřejmě buchtička, po které pase hlavní hrdina, i když se ze začátku kočkují. Nesnadný život Eve, vyrůstající se schopnostmi manipulace molekul, z ní udělá outsidera, na kterého nakonec zanevře i jediná kamarádka, aby posléze narazila na vědce, který stál za jejím stvořením (daddy). Zjistí, že matka, která ji porodila je držena, aby plodila další experimenty, ne tak zdařené, ona jako perfektní je "experimenty"-bratry a sestrami nenáviděna a napadena. Je to celkově takové, abychom pochopili, že "Eve to neměla snadný", ale v rámci anti-marvel projektu, jakým je 'Invincible', zároveň spíše standartní a možná trochu zbytečný příspěvek, který se dal zkráceně, dle potřeby, nacpat do S02. Ale skvělý vibe, jak přijde v závěru Omniman, kdy už dostává tiky. Father-son beatdown v první sérii byl brutální i emocionálně silný, takže jsem zvědavý na S02. 7/10