Devadesát Dva

Je to už dlouho, co jsem viděl nějaký povídkový film a myslím si, že jsem kdysi chytil v TV část s Winonou Ryder a tenhle film je ideální na takový ten ospalý late night watch. Benigniho "Hotel Genius" monolog mě rozsekal, jeho physical comedy je zkrátka top tier a během devadesátek jel jako drak v samých dobrých projektech, nehledě na fakt, že většina jeho replik tady byla improvizace, je jak na kokainu a dokáže z fleku na místě udělat z ničeho hodně (ale hádám, že to je část toho "být Italem"). Pár dní zpátky jsem s ním viděl 'Il Mostro', tak jsem celkem na jeho vlně, ale víceméně, každá z povídek má náladou, námětem, něco do sebe, čím vás nakonec vždycky chytí a nakonec se do každé nějak ponoříte a dá se v ní s něčím identifikovat. Stopáž byla vždy tak akorát, aby to, hmm, nechalo to kýžené "chtít víc" ve vzduchu, což je perfektní (taky celkem solid, že to Jarsmuch dokázal sepsat tak rychle, během osmi dní, co ho to napadlo v taxíku, ale holt když múza jede, nesmíte váhat). Dávám čtyři, ale zároveň nemám co vytknout, tohle asi hodně záleží, v jakém rozpoložení uvidíte. Jarmuschovský trademark "everybody is smoking" (Kafe a cigára), hudba Toma Waitse. Je to zkrátka celé velmi jarmuschovské a asi škoda, že jsem to pořádně viděl až teď, tak pozdě. Dřív bych z toho byl unešený víc, v době, kdy mě bavily všechny ty feel devadesátkové dialogovky, jako Pulp fiction, kdy jsem s filmy začínal.

Věděl jsem, proč jsem tenhle film svého času přeskočil, věděl jsem, že mi to tématikou nesedne. Dvacetiletý Daniel, který má dvojí tvář ("jsem kluk z pasťáku zpívám při bohoslužbách a snažím se dostat do církve, ale tam mě nevemou, protože jsem z pasťáku a tak jen co vylezu a dostanu trochu svobody a prostoru, jedu tvrdý drogy a mrdám buchty na hajzlu" - very much Alexander DeLarge) se shodou okolností ocitá namísto na pile, kam má jít makat, na faře, kde se snaží najít svoje vlastní duchovní osvícení tím, že předstírá, že je představeným místní farnosti (nevím, do jaké míry je Danielův čin jen volbou toho, že se chce zašívat od práce a do jaké míry ve svoji zbožnost skutečně věří, protože jako legitimního představeného dogmatické církve jej vnímat nelze a tak hrdina brouzdá mezi dvěma břehy). Daniel se ocitne v roli, která mu je, shodou okolností, sežrána i s navijákem netušícími obyvateli vesnice, jenže tajemství takového rázu nelze skrývat napořád, člověk tak nějak pořád ping ponguje mezi tím, jestli je Daniel "ok" a nebo pokrytec, i přestože je to hezká tvářička, co opingluje ve filmu slušné množství ženských a i přestože vidím a vnímám kvality polské kinematografie a 'Boże Ciało' je sám o sobě skvěle natočený film, má morální rozměr, je i o jakéms hledání viny, přijetí, až k závěrečnému "zacyklení zpět" - takový polský moderní film, kde se hutně mísí jejich silně nábožensky orientované smyšlení se sociálním, zkrátka, jejich kinematografie, dle mě, převyšuje naši současnou, obecně, ale současně mě to prostě a jednoduše nebavilo, příběh mě nezaujal, a i přestože nebyl film z nejdelších, dokázal mě nudit. A to mu vlastně nemám co vytknout.

Strickland IS FUCKING CHAMP! He DID IT!

Na tenhle tip jsem narazil během čekání na večeri v Lomnici předtím, než jsme si pustili 'È stata la mano di Dio' a jsem rád, že jsem si zase po čase dal něco s Bronsonem. (...) Mellie je znásilněna a jelikož je násilník jaksi tydýt a čiluje i poté v domě oběti (ve sklepě), Mellie neváhá a oddělá ho brokovnicí (akt, který chce později zopakovat i vůči nevinnému muži) nicméně, poté se zbaví těla a chce v životě pokračovat, jakožto ženy umí magicky vytěsnit zodpovědnost, ale celý film má jaksi podprahově až mysteriózní ne ani tak nádech, jako spíš "tušení". V momentě, když už si Mellie (zkr. pro Melancholy, Melancholy that shoots you with a shotgun) "začíná zajíždět zpátky do svých kolejí" se na scéně objeví tajemný cizinec Charles Bronson (prime time, kterej je opravdu tajemnější než Hrad v Karpatech, protože člověk nechápe jaká je vlastně motivace jeho postavy, ani kdo to je), který ale zároveň působí, jaksi, že "ví všechno" (on tak ale působí vždycky, to je to jeho ultimátní sebevědomí) a začne se plést Mellie do života, klást otázky - ta popírá vinu a Bronson jakoby se celou dobu snažil jen k tomu, přimět ji k doznání, víc než cokoliv jiného. Mellie se tak snaží přežít pár dní bez manžela, od něhož se chce dočkat podpory (ačkoliv ji stejně sám podvádí, takže typické vztahové politikaření). Líbí se mi, že film působí jaksi "nedořečen" a hodně věcí v něm úplně nedává smysl... a údajně byl snímek vlivem na vznik 'Riders on the Storm' od The Doors, což pokud je pravda, je cool. Jiné, než jaké jsou klasické thrillery, Bronson chtěl později udělat i remake, ale sešlo z toho.

Snaha udělat z toho show se stejným nádechem jako před lety je očividná, nacisti-okultisti a Jones, přetahující se o artefakty, jedna strana je chce zneužít, druhá dát do muzea... pointa Indiana Jonese je ale v tom, že (podobně jako James Bond) co ho definuje, je tak nějak, že je to "Ford za mlada", cocky archeolog-dobrodruh, s jízlivými poznámkami a hláškami... schopný svých dobrodružství, co se drze zaplétá do mocenských intrik... tak tak, že u toho neztratí klobouk. Ale Fordovi je už 80. A aby dosáhli efektu, dělají tu úvod, kde je použit CGI de-age. Jaká je v tom ale pointa? It's fake (jak je řečeno ve filmu samotném). Je to mimo všeho ducha, který dělal Jonese... Jonesem a kam jeho eskapády v rámci kinematografie patřily, jeho improvizace gun vs sword (zpocenej si otře čelo, s tím pohledem (...) BANG!), něco takového už tyhle filmy zkrátka postrádají. Neberte mě špatně, Ford byl vždycky neskutečně vtipnej, i teď v rámci filmu jsem s ním viděl podcast rozhovor a říkal jsem si, jak někdo v jeho věku má pořád takovej "whip" a timing, ten člověk to legitimně sází i profesionálním komikům (Conan). A nemluvím o těch nucených cameo rolích, co se tu snaží vykoupit si publikum. Fuck you. Cringe. Tohle mě vlastně utvrdilo v tom, že kdyby se na to "vedení vybodlo" a zůstalo u geniální trilogie, udělalo by slavné sérii největší službu, jenže to nikoho nezajímá. Brzo budeme moct mít tech, se kterým natočíme dalších 86 Jonesů. A konec je i přesně tak přepálený. Jakoby najednou už nebyly žádné hranice. Nicméně, dnes se musí podojit vše, na co si kdo vzpomene, takže tahle frančíza končí tam, kde ostatní připálené hranolky. Jediné, co mi dalo chuť to dosledovat, bylo, že jsem to sledoval na půl oka, protože to má i šíleně přepálenou stopáž, tenhle Indiana mohl být i legit TV show série. Ale jestli si chcete užít esenci toho, o čem byl, jestli se nechcete trápit, doporučuju se podívat na jakoukoliv část v původní trilogii. Čtvrtý i pátý díl vnímám jako typickou hříčku "po letech", co skoro nikdy nedopadá dobře, ale musel jsem tomu opět jaksi dát šanci, protože, well, je to Indiana Jones, přeci, ale znovu už tenhle film vidět asi nechci. 5/10

Z rozpadající se restaurace, co dělá sendviče, do A-tier gastronomie, psychologického rodinného dramatu a geniálního budouvání postav. 'The Bear' naskočil v úvodní sérii, jako každá nová show, pattern, ale ten je absolutně rozmetán v téhle (2.0) jízdě, kde vlastně zjišťujeme, že jsme pouze dostali předkrm a teď nás čekají scénáristické lekce par excellance v podání zaučování jednotlivých postav v luxusních podnicích - osobně tahle prostřední část série byla má nejoblíbenější, skvělá je i epizoda, která v hodině stupňuje chaotický náboj rodiny během večeře, flashback do minulosti, ale co si budeme nalhávat, tohle je bombastický skok a lepší si 'The Bear' snad ani nemohl přát. Carmen je zkrátka týpek, co utápí svůj chaos-fueled rodinný vliv tím, že se snaží být perfekcionista ve vaření, mezitím je ale hlavně pánem chaosu (některý songy, jako třeba Animal od Pearl Jam, tam vždycky dohodí ten "it" náboj) a tak se naši yes chefs pouští do šíleného úkolu co nejdřív úspěšně otevřít restauraci, se vším, co k tomu patří (a o tom je druhá série). (...) Richie se stal z jedné z mých nejméně oblíbených postav (takový ten chytrolín rodiny, co s vámi má vždycky problém) mou absolutně nejoblíbenější a to jen v rámci absolutní chvíle (E07), kdy jsem sledoval ho učit se, dospívat, během týdne, najít svůj úděl, svoje poslání (hospitality) a pak se zjeví, black suit. Klimax závěru je neskutečný, protože se dostáváme do jakéhosi bludného kruhu, který velmi dobře znám: muž chce lásku, chce ženu, ale (...) timing + I am who I am (...) Ale řeknu vám, konec téhle série, náboj, nadšení, absolutně jsem nečekal, že se to přehoupne do tohohle... a jestli chcete zážitek pošoupnout ještě na další level, doporučuju u téhle show občas i něco vařit (a třeba si dát špeka, vap) a držet tempo. Cuketová polévka chladne na plotně a stejně tak asi nakonec ochladne i mé aktuální nadšení, ale prozatím, vřele doporučuju!

Série prosviští vždycky jak nic (speciálně, když u dílů většinou cvičíte, "haaah, 6...5...4... c'mon, bitch... aaaaa..."), ale nekončící spirála nápadů: staletí starých upírů, co se střetávají s nástrahami moderní společnosti se, zdá se, pořád drží a už jsme, bez vynechání jediného roku (i přes covid) u konce s05 a kdo by to byl řekl u TV show, u které můj první dojem byl, že se pouze snaží podojit námět kultovního filmu. 'What We Do In Shadows' i nadále drží svoje "špeky" (můj nejoblíbenější byl hned v prvním díle) "You will all forget that someone tripped and who it waas!" a prodává, co znáte, s malými podzápletkami, pořád drží postavy takové, jaké jsou a zdá se, že ani kvalita nejde nikterak dolů a pokud máte pro estetiku tématiky ještě slabost, tahle banda zkrátka always delivers. Nandor mě asi nikdy neomrzí (a v téhle sérii člověk asi nejvíc docení potřebnou polaritu  Guillermova dobrého srdce) ale vztah k tomuhle seriálu si buduju pomalu, a přidávám teď čtvrtou hvězdu, stejně jako první ryzí komentář. Film pro mě byl dlouho jaksi na piedestalu jen díky top tier hláškám, až je skoro nemyslitelné, že TV show začne přebírat otěže, ale to se, zdá, nakonec děje. Je to, jako celek, děsná konina, ale se spoustou smrtících momentů. Long live...!

Ok, tak i já jsem konečně dal: 'Barbie', huh? (mimochodem, náboj Margot Robbie = unparalleled, její obsazení mi už dřív vrtalo v hlavě, protože má širší pas a je relativně průměrné postavy, proporce nejsou Barbie-esque, což ale počítám je taky celá pointa, protože si myslím, že by se našly tuny žen, co by čistou fyzikálností seděly do role lépe - ale ty hledejme spíš ve sféře topmodelek, nebo i pornohereček, ale náboj Margot je zkrátka 'ono' - samozřejmě, scéna na lavičce)... jedné takové reálné Barbie s mašlí a šaty jsem se snažil kdysi podívat pod sukni na kalhotky, když jsem byl hodně malej, smála se tomu a pak se se mnou vyfotila. Když jsem si tenhle film vizualizoval, že někdo udělá film jako tenhle, nedokázal jsem ho vidět bez openingu, kde bude hrát Aqua - Barbie Girl, čekal jsem víc "jízdu". Film samotný je ale víc nečekaně o sebe-identitě, hledání místa a role v životě, feminismu, patriarchátu x matriarchátu a vůbec má aspekty, které jsou slušně zpracované a člověka přimějou se zamyslet bez toho, aby to až tolik tlačilo jako nějaká další woke zkomolenina. Kenova krize maskulinity i identity, jakožto čísla 2 v příběhu o Barbie je další věc, co by člověk asi nečekal, že něco takového, s tímhle záběrem vyjde teď a bude to o tomhle. I tak se ale člověk dostává do sféry jaksi polidštěných postav (w/ no genitals) a musí zapojit svůj suspension of disbelief, aby tak nějak jel s tím, co se tam děje. Margot a Ryan jsou trefní (i když já osobně si lidskou verzi Barbie a Kena vždycky představoval jako early 20's, vzhledem k jejich IQ a atraktivitě tomu tak obvykle je). K těmhle postavám ale castingově sedí: "Im just Ken and im enough and im great at doing stuff..." (...) "It is not fun, is it?" Early Simp. Potlačená maskulinita. Jako satira je to překvapivě slušné a... nečekané. Hledání svého místa. Závěr je pomalu až metafyzikální. I kdyby člověku přišel tenhle film plochý, což není, je to film, co spouští diskuze, i přesto, že na papíře, podle prezentace, mělo jít o "mainstreamovou nudu". Skvělej Billie Eilish song. Not bad. Nečekané, ale určitě z toho neskáču nadšením, protože i tak je kostra příběhu tisíckrát omletá a to nadšení a vibe už mě u same old stories, zkrátka míjí. 7/10

"E' il Mozart del vizio..." (haha) (...) Geniální physical comedy Roberta Benigniho, který ještě před svým oscarovým 'La vita è bella' předvádí vlastně dost totéž, ale zajímavěji a zábavněji (protože na rozdíl od jeho oscarového filmu tu není ta prvoplánovaná hra na city - ale třeba bych se na to dnes díval jinak). 'Il Mostro' je pro svou dobu typická italská bláznivá komedie, kde se hlavní hrdina, v jádru sympatický, ale pořád prospěchář, Loris, skrz své podivné voyeur "momentky", kdy se často dostává do erotických situací... a je u toho mnohdy i na očích, či i na kameře, stává hlavním podezřelým v hledáčku policie, která chce mermoci dopadnout vraha, který zrovna řádí v Římě. Scény jsou skečovité a vždycky se snadno strhnou určitým směrem, ale v té jednoduchosti je to geniální (jak to s tím zápalem a afektem umí prodat snad jen Italové) a Benigni to tady zkrátka trefil, je to skvěle napsané a nenáročné, člověk u toho nemusí moc přemýšlet, aby se na to naladil.

'One Piece' anime se svým nekonečným počtem epizod (a jako jedna z velikých a zajetých žánrových značek) se zdál býti nemožným úkolem, ale tohle? Osm epizod. Ok, to by šlo. V prvé řadě to má velice slušný casting, hlavně mě baví, že hlavní postava, Monkey D. Luffy (Iñaki Godoy), je takový ten naivní švejkovský idiot, co jde do všeho po hlavě, který ale má zápal pro věc a srdce na správném místě, řekl bych, že takoví hrdinové člověku přirostou k srdci nejvíc, protože tohle trollení lidé nikdy plně nechápou, je to jen akt, nebo je to takovej tool? A není v té naivitě něco k ponaučení? Srdce, nad tím nekonečným rozumem, co vám pořád říká a kalkuluje. Co takhle něco opravdového, namísto výhod z rozumu? Co si budete pamatovat víc? Já vím co. Sám v těch botách kráčím. Ale přimělo mě to přemýšlet, že tenhle typ hlavní postavy lidi vždycky strhne, protože tak nějak baví tím, že je sám sebou a tak netřeba ho brát úplně vážně. Je jako všichni ostatní. Je unikátní tím, že je sám sebou, ale taky je to jen člověk, co má sen. I převedení anime vibu do hrané podoby se vcelku vydařilo, až mě to někdy zarazilo... jen občas si člověk řekl, že to působilo přepáleně. Ale v první půlce mě to bavilo víc, s tím jak přibývalo postav. Později se to více zaseklo na klasickém nahánění téhle grupy touhle grupou, takové to klasické pirátské fast and furious, která člověk pamatuje s Jackem Sparrowem, a pokud vás chytí postavy, a řekl bych zde, že je to spíše pro mladší publikum, i přes pár temnějších sekvencí, tak se do tohohle zamiluje. Mě už to tou náladou a zápalem jen spíš šimralo. Ale hlavní znělka a logo vždycky nakopnou k takovému tomu "adventure time!", což je vtipný, ve stejným roce, kdy vychází pátý Indiana Jones s osmdesátilým Fordem, kam se dostáváme v pojmech "dobrodružný". Nicméně, asi ok, i když je to do veliké míry jen další produkt, kde si chce Netflix namastit kapsy víc, než cokoliv jiného. 7/10