Niktorius

Ebrahim Hatamikia patří k hrstce íránských režisérů točících žánrové filmy, jehož díla jsou dostupná i mimoíránskému publiku. Jeho nejnovější počin Damascus Time je íránským režimem do zahraničních kin dokonce přímo protlačovaný a pozornost si získává i díky tomu, že prezentuje íránský pohled na válku v Sýrii (a zejména boj s tzv. Islámským státem), v níž se Írán významně angažuje. Publicitu si film získal také díky Konvička-style propagační akci, během níž herci v roli bojovníků ISIS naběhli do teheránského nákupního centra a vyděsili množství návštěvníků. _______________ Film ovšem není explicitně propagandistickým dílem (rozhodně ne víc než třeba turecký Dağ II) - jeho příběh je docela apolitický a íránské prizma je patrná hlavně ve schematickém pojetí postav - Íránci jsou hodní, Assadovi vojáci jsou hodní, Rusové jsou hodní, členové ISIS jsou zlí, bestiální a fanatičtí. Je zdůrazňováno, že všichni ostatní aktéři jsou zhnusení způsobem, jakým členové ISIS chápou islám a u íránských protagonistů je akcentována jejich ši'ítská identita. Na druhou stranu je ovšem ve filmu drobná narážka na nespravedlnost assadovského režimu a hrdina dokonce utře jednoho z teroristů naznačením, že v boji vůči Izraeli by neobstál! (I když je fakt, že tuto scénu lze chápat i jako proti-izraelskou, záleží na interpretaci.) _______________ Po dramatické a stylistické stránce Damascus Time působí jako levný a ne příliš přesvědčivý snímek. Zejména vypjaté momenty, při nichž postavami cloumají emoce, jsou nezvládnuté herecky i inscenačně. Sem tam ovšem Hatamikia zaujme gore scénami nebo různými (nezáměrně) úsměvnými prvky. Osobně mě pobavilo třeba naznačení, že do náruče ISIS vás může přivést mimo jiné glam rock s ženským zpěvem :)

Film vznikl pod hlavičkou konzervativního studia Shaw Brothers, kterému už tou dobou notně docházel dech, ale podobně jako Hong Kong Hong Kong nebo Men from Gutter ze stejného roku disponuje moderní, hongkongskou novou vlnou inspirovanou poetikou. Blíže má nepochybně k druhému jmenovanému snímku, neboť se přes tematizaci aktuálních sociálních problémů (násilí mládeže, neporozumění mezi rodiči a jejich dětmi, chmurné vyhlídky vietnamských uprchlíků na hongkongském území) stále jedná o čistě žánrovou podívanou. Dokonce takovou, která se nachází na hranici exploatace - viz například závěr, který ani příliš přirozeně nevyplývá z předchozího děje. Zajímavým rysem filmu je eliptický přístup k vyprávění, z něhož jsou vynechány dokonce i reakce postav na zásadní události jako je například smrt rodinného příslušníka. Na jednu stranu můžeme omezený vhled do jejich jednání a myšlení vnímat jako něco, co přispívá k větší schematičnosti filmu, na stranu druhou však lze tento krok vnímat jako znázornění bariéry, která mezi postavami existuje (o důležitých věcech spolu nemluví a vzájemně se pak nechápou) i jako vyhýbání se laciné slzopudnosti.

Zatímco dobová melodramata (nebo chcete-li wenyi pian) od Shaw Brothers byla ovlivněná japonským filmem, MP & GI / Cathay hladce navazovalo na tradici šanghajské (předrevoluční) kinematografie, která čerpala z klasického Hollywoodu a s lehkým sociálně kritickým podtónem tematizovala nastupující modernizaci čínské společnosti (zde se mimo jiné v jedné scéně dozvíme, že v rozporu se západní morálkou je opovržlivý přístup k chudým a služebnictvu). Film tak lze samozřejmě považovat za poněkud starosvětský a konzervativní úkaz v rámci hongkongského filmu, který toho času teprve hledal svou vlastní identitu a poetiku. Nic to však nemění na jeho kvalitním zpracování a poutavých hereckých výkonech, kvůli kterým lze doporučit vybavit se před sledováním dostatečně savým kapesníkem.

Vesikalı Yarim již zachycuje Lütfiho Akada (naprostého samouka a přitom jednoho z průkopnických nejproduktivnějších režisérů éry klasického Yeşilçamu) již jako vyspělého filmaře, který se neopírá převážně o dialogy, ale účinně pracuje se všemi prostředky, které mu filmový jazyk nabízí. V žánru melodramatu nepřekvapí, že kromě významotvorné inscenace postav v prostoru se snímek spoléhá na výraznou hudbu, která zdůrazňuje a někdy i komentuje citové rozpoložení postav - zůstává však nediegetickou a nastupuje zejména ve scénách, kdy postavy samy mlčky bloumají ulicemi. Samotný děj je velice úzce svázaný s machistickým rázem tradiční turecké společnosti, z čehož vyplývá i archetypální ztvárnění některých postav. V literatuře je ovšem Vesikalı Yarim hodnocený jako snímek, který se povznáší nad dobová klišé tureckých melodramat o tradičně založených mužích svedených "zkaženými" městskými ženami.

Dante Lam od revitalizace tradičních hongkonských subžánrů definitivně přešel k stále velkolepějším spektáklům sázejícím spíše na globální než lokální poetiku. Operation Red Sea nutně svádí k přirovnání k americkým military akčňákům jako jsou Slzy slunce, filmy Michaela Baye (přirozeně hlavně 13 hodin), nebo Černý jestřáb sestřelen. Nepřipomíná je jen velkolepostí a špičkovým řemeslným provedením, ale také zaměřením na prezentaci armády jako party oddaných profíků, která nadto disponuje špičkovou výbavou (ostatně stačí porovnat složité vybavení čínských vojáků s příslušníky jednoduše vybavené fiktivní arabské armády). Ideologickým vyzněním má přitom Rudé moře nejblíže právě Černému jestřábovi, neboť jednoznačnost náborové agitace narušuje explicitně brutálním ztvárněním válečného utrpení (gore na úrovni CAT III,v pevninské kinematografií dosud nevídané, ovšem můžeme vnímat i jako jako krok vstříc globálnímu fandomu akčních filmů, který krvavé pojetí akce oceňuje). _______ Díky tomu, že nepřátelé se rekrutují z řad muslimské teroristické organizace zjevně vymyšlené podle modelu Islámského státu, může film hladce naskočit na narativ "války proti teroru" a prezentovat Čínu jako zástupce "civilizovaného světa", který je hrází proti bezpráví a barbarství - jedna scéna dokonce přímo naznačuje, že Čína přebírá žezlo "spasitele světa", které dosud třímaly USA. Zároveň se ovšem film skrze scény s přátelskou armádou a trpícími, bezbrannými civilisty snaží vyhýbat (na amerických filmech často kritizované) xenofobní dehumanizaci nepřátel. _______ Ačkoli si Operation Red Sea v samotném závěru neodpustí vyslat jasné varování ohledně konfliktní oblasti Jihočínského moře, celkově jí hřmotný nacionalismus cloumá mnohem méně než Wolf Warriorem 2, od nějž se film odlišuje i více seriózním tónem a absencí zaměření na jednoho individuálního hrdinu. Zároveň je ale i méně zábavná, neboť krom bombastických scén bojů nenabízí nic jiného, čím by diváka mohla upoutat.

Ano, člověk by skoro hádal, že děj je situovaný do nějaké bohaté vietnamské čtvrti v USA. Nejenže se tu jí příborem, všichni bydlí v prostorných rezidencích a jsou (až trochu úsměvně) metrosexuálně vystajlovaní, ale dokonce se zde hraje basket a místní středoškoláci intenzivně prožívají blížící se maturiťák. U romantických komedií (a Jailbait navzdory zdánlivě provokativní premise skutečně je docela konzervativním rom-comem) je ale zobrazování spíše vysněného než reálného životního stylu docela běžným jevem a dle obrovského diváckého úspěchu lze soudit, že se Vietnamcům taková vize společnosti zamlouvá. Západní divák se naštěstí může bavit nejen u věcí, které jsou vtipné asi jen z pohledu jiných kulturních standardů (bravíčkovské účesy, stereotypní postava vtipného homosexuála), ale také u sympatických a zábavných hereckých výkonů, jimž nepochybně vévodí představitelka hlavní role Kaity Nguyễn, která mimo stihne hodit do kamery celou řadu neodolatelně roztomilých kukučů.

Po úspěchu s dvěma díly Abang Long Fadila Syafiq Yusof vykračuje mimo vody parodie / bláznivé komedie a svou lásku k hongkongským akčňákům a filmům Michaela Baye dává najevo prostřednictvím vážně laděného policejního thrilleru, kterému se úspěšně daří napodobovat a mírně přetvářet poetiku svých předobrazů. Pořád lze tvrdit, že KL Special Force do žánru nepřináší nic nového a že akce není ani natolik dobrá ani osvěžující vůči dosavadním trendům jako tomu bylo v případě Ong-Baku či The Raid. Nicméně pořád je to hodně solidní a uspokojující žánrovka, která ukazuje, že malajští tvůrci mají na to vystoupit ze stínu lokálnosti a stát se jedněmi z tahounů populárního filmu v jihovýchodní Asii.

Musím přiznat, že s mým diváckým vkusem a nastavením se La signora di tutti poněkud minula a svým příběhem ani emocionálně vypjatými momenty mne zrovna strhnout nedokázala. Nicméně nemůžu moc šetřit hvězdami u filmu, který vyniká natolik úchvatným stylistickým zpracováním. Virtuózní vedení kamery, která elegantně pluje prostorem v dlouhých, složitě komponovaných záběrech, opravdu mnohokrát bere dech. Připočtěme si k tomu nelineární, na flashbacích založené vyprávění a získáme film, který působí velmi moderně - až se člověk diví, jestli náhodou v datu uvedení není nějaká chyba a celý snímek není tak o 20 až 30 let mladší... Stejně jako zarazí, že film nemá na CSFD tisíce hodnocení a není považován za osvědčenou klasiku. Některé komentáře na IMDb v souvislosti s La signora di tutti vzpomínají Občana Kanea, což mi nepřipadá jako nijak přehnané.

Henna je vysněným projektem Raje Kapoora, ten však nečekaně zemřel v roce 1988, když byl film ještě ve stadiu rané preprodukce. Nakonec se natáčení chopili jeho synové Randhir a Rishi, kteří - ač přiznávají, že upravili připravený scénář tak, aby byl méně kontroverzní a akceptovatelnější pro dobové indické publikum - se snažili napodobit Kapoorův filmařský styl a do natáčení zapojili jeho dlouholeté spolupracovníky (mimo jiné Radhu Karmakara, který je zárukou úžasné kamery). Nepochybně v tomto uspěli a Henna tedy jménu významného indického filmaře nedělá ostudu a disponuje všemi kvalitami, které jsou s jeho tvorbou spojovány. Mrzet náš mohou jen tři věci: a) Že tvůrci zavčas nedostali povolení natáčet v Pákistánu a většina záběrů v exteriérech tak vznikla v Rakousku (!) a v Himáčalpradéši. b) Že pákistánská herečka Zeba Bakhtiar nedostala více hereckých příležitosti, protože na její křehce působící, hypnoticky fotogenickou tvář by se dalo dívat hodně dlouho. c) Že nám bylo zatajeno, jak vypadala původní, údajně odvážnější, verze scénáře. I tak je ovšem Henna prvním velkým indickým filmem, který tematizuje indo-pákistánský antagonismus a dokonce se v Pákistánu částečně odehrává.

Je to samozřejmě strašná kravina s potrhlým, dětinským humorem a herci, kteří se pitvoří víc než hastrman s čertem v obou dílech Princezny ze mlejna dohromady. Ale nedá se nic dělat, ona je to totiž při troše kulturní tolerance opravdu zábava, kde jde slabší momenty překousnout a ty lepší si vychutnat. A Zizanu Razakovi v hlavní roli Fadila (což je vlastně takový naivní nekňuba, v němž se však skrývají bojové schopnosti, na něž by nestačil ani plukovník Matrix či Jason Bourne) se vlastně docela daří budit sympatie i tím pitvořením. Pozitivně lze hodnotit i atraktivně dravé akční scény, byť za jejich dynamičností stojí hlavně rychlý střih a pohyby kamery, nikoli kvalitní choreografie a vynikající fyzické výkony herců - tedy to, co si fanoušci obvykle pochvalují na východoasijských akčních filmech. Ostatně o celém snímku lze říct, že není nijak výjimečným, pozoruhodným dílem, natož snad počátkem nějaké nové vlny v dosud zcela okrajovém malajském filmu. Je to zkrátka "jen" řemeslně poctivý lokální blockubster nabízející publiku kvalitně odvedené atrakce. Bombastický "hollywoodský" styl, digitální triky a efektní akci do malajského filmu vnesl už Syamsul Yusof (viz série KL Drift a KL Gangster), ale až jeho mladší bratr Syafiq v tomto duchu točí opravdové filmy s...no, řekněme zajímavým...dějem a ne jen hrubý materiál, který naláká v trailerech, ale v celovečerní stopáži spíš znechutí.