D.Moore

Pohříchu krátký dokument, spíš takový medailonek. Jedna z legend naší filmové hudby by si určitě zasloužila větší pozornost, ale musíme být rádi, že filmaři Jiřího Šusta vůbec zastihli. O rok později už by se jim to nepodařilo.

Velmi milý film. Není dokonalý a atmosférou podobné Purpurové růži z Káhiry se rovnat nemůže, ale sledoval jsem ho hodinu a půl s permanentním úsměvem, a to je třeba ocenit. Woody Allen ve scénáři jako by spojil kouzlo dvou svých krátkých povídek - Vzpomínek na dvacátá léta, v nichž líčí, co zažil s Hemmingwayem, Steinovou, Picassem, Toklasovou a dalšími, a excelentní Postavy Kugelmasse, jejíž hlavní hrdina začne díky iluzionistovi zahýbat manželce s paní Bovaryovou. Půlnoc v Paříži je příjemné pokoukání, které sice mohlo být propracovanější (hlavně pokud jde o onu knihu, kterou si Gil koupí a v níž si o sobě čte), jenže jeho myšlenka o touze žití v jiných dobách na úkor přítomnosti a hlavně jeho závěr je tak krásný, že skoro všechny výtky nakonec musely stranou.

Druhá spolupráce Pierra Richarda, Gérarda Depardieu a Francise Vebera není tak ztřeštěná jako mé milované Kopyto, ale naštěstí to neznamená, že by nebyla vtipná. Nebo že by snad nudila. Naopak se mi líbí, jak se Veber rozhodl netěžit z toho, co se mu v Kopytu tak povedlo, ale vydat se téměř úplně jinou cestou... A jak zase uspěl.

Kdo by to byl řekl, že se v tak klasicky pojatém westernu bude zároveň skrývat tak silná protiválečná myšlenka a taková porce humoru, že? Vynikající James Stewart (tentokrát navíc podpořený Brzobohatého dabingem), nezapomenutelné scény s vlakem i krávou, nad hroby pronášený monolog, který bere dech a žene slzy do očí. Kdepak, tohle není žádný laciný proamerický doják, který během let vyčpěl. To tedy ani náhodou.

Podivná anekdota... Ale podivná tím dobrým způsobem.

Klasická dobrodružně romantická podívaná, která rozhodně neurazí. Chlubit se může perfektními kostýmy a výpravou vůbec, velmi krásnými ženami, sympatickým hrdinou a záporákem, jenž vypadá jako Radoslav Brzobohatý (takže je charismatický až běda). Dále samozřejmě dojde na převleky, záměny, všemožné skotačení... Humor mi bohužel nijak humorný nepřišel a nejvíce ze všeho se mi líbil závěrečný šermířský souboj, který šel doslova a do písmene až na krev.

Mé třetí filmové setkání s Billym Wilderem se bohužel protlo s mým dalším filmovým setkáním s Marilyn Monroe, kterou nejspíš nikdy nebudu mít doopravdy rád. Kromě toho, že se mi nelíbí, na mě vždycky navíc působila hrozně jednoduše... A tentokrát to díky té roli naivní nanynky bylo snad vůbec nejhorší. Ach, ach, takhle pokazit komedii, která od počáteční razie vypadala tak slibně, to se musí vidět. Jack Lemmon s Tonym Curtisem dobří, ale jakmile se začal druhý jmenovaný sbližovat s "božskou" MM, šly žerty stranou a já se skoro neměl čemu smát. Tři a půl.

Skrytá satirická kamera v podání Jaroslava Štercla převlečeného za pumpaře, to je opravdu něco, o čem jsem dodnes neměl nejmenší ponětí. Velká část řidičů či jejich manželek sice Štercla poznala hned ("Nenech se od něho balamutit, vždyť je to Štercl!"), ale to mu nijak nebránilo v třeskutě vtipných průpovídkách - spíš naopak ho tím lidé vybídli, aby ještě přitlačil na pilu. A tak Štercl například obrovský bagr komentuje slovy "Todle by byl satirickej prostředek, páč to když někde rejpne, to už je někde znát...", řidiče nesmírně naloženého nebo spíše obloženého vozu se ptá: "To je na letní byt, nebo evakuujete? Já myslel, že jste na útěku před zuřící Milešovkou..." a podobně.

Woody Allen utkal další pavučinu vztahů, v níž mu opět uvízla úctyhodná řada sympatických herců a hereček. A zase je to moc fajn sledování, k němuž tentokrát přispívá i (na Allenovy poměry) exotické prostředí. Vicky Cristina Barcelona má od začátku takový velmi zvláštní spád, který snad ani není spádem. Příběh si spíš jen tak plyne slunným Španělskem a čeká, čeká a čeká... Než režisér a scenárista do děje přimíchá postavu vynikající Penélope Cruz a z poklidné vyhlídkové jízdy krajinou se díky jejímu temperamentu stane pořádné rallye. Čtyři a kousek dávám hlavně za ni.

Do třetice všeho nekalého, tentokrát o vychytralých uhlířích, ovocnářích a čísnících. A Miloš Kopecký září a září... I na tak malém prostoru. Pravidlo, že člověk by se měl bránit a neměl by si nechat všechno líbit, by se mělo lidem připomínat stále. Bohužel dnes ho vštěpují arogantní televizní a internetové pořady, v nichž o humor či alespoň nadsázku nezavadíte.