Slepejsek

Žádný ohromující gejzír gagů to není - spíš občas trochu omšelých (až lehce vyčpělých) (stará ponorka), občas jako stará guma přetažených (pronásledování v brnění či virtual-reality show), občas zbytečně dovysvětlovaných (od toho je tu komplic). Přesto i těch pár "beanovských" potěší a pár anglických hlášek (sušších než nejsušší martini) protřepe bránici a zvedne náladu. PS1: Jestli mne něco straší, tak je to pomyšlení, že by se JE dočkal tolika dílů jako jeho kolega 007. PS2: Na druhou stranu je celkem zábavné představovat si, kdo by mohl převzít Atkinsonovu štafetu...

Dobře rozjetá partie na téma "co všechno jsem ochoten dát svému cíli". Přitom téma je rozehráno ve dvou liniích, dvou postavách - cyklista, který se chce vrátit na vrchol vs. žena, která chce otěhotnět. Oba dělají, co mohou. Včetně toho, že si vypomáhají prostředky, které nejsou zrovna morálně čisté. Paradoxní je, že společensky přijatelnější chování ženy působí ve filmu mnohem děsivěji a zrůdněji než prosté konstatování, že vrcholový sport se bez dopingu dělat nedá. Film bohužel nenahlíží obě linie stejně - ta mateřská je mnohem decentnější - vše zůstává pořád jen v rovině ženy, není tam žádný přesah "můj doktor mi říká". Bohužel. Možná, že s tím by t bylo až moc kruté... (zkuste si nahlas říct větu: "bez dopingu se otěhotnět nedá") Postrádám také cosi jako zpětnou vazbu či hodnocení "kam jsem se posunul". U ženy je to zřejmé, negravidní a negravidní, u cyklisty to ale ukousává kus motivace. Jakoby vlastně o dosažení žádného výsledku ani nešlo. Jakoby cílem nebyl cíl, ale sama cesta. Jakoby nešlo o sportovce, ale o stroj na polykání dávek, o stroj, který zapomněl k čemu má sloužit... Zhruba ve 2/3 se film láme - je to ve chvíli, kdy žena podlehne myšlence, že dneska to vyšlo a otěhotněla a partner jí začne vykládat, že by chtěl taky otěhotnět. Euforie se ale rázem změní v deziluzi, když z něho vypadne proč. Od té chvíle se její linie vytrácí - dokonce jsem měl pocit, že původní úpornost "otěhotnět" zaměnila za stejně úporné "neotěhotnět!". A tak zatímco cyklistova linie nenarušena pokračuje až na závěrečný okraj útesu, ji tam přivádí spíš utrpěný šok, ze kterého se nedokáže nijak otřepat... Drsné a plné otázek.

Film převyprávíte 3 větami a tím je veškerá zábavnost vyčerpána. Zbytek do 99 minut je už jen úmorná monotónní šeď, autorská prázdnota, filmařské zoufalství a marné pokusy o herectví (Batěk)...

Nemyslím si, že by to bylo bez děje a beze smyslu (základní osa mezilidských - nebo přesněji - mezipohlavních - styků je daná - i když bohužel málo využitá - což pak může evokovat pocit "ničeho" - viz robotův povzdech o nezdařeném párování, kterému ale žádné význačnější pokusy o párování nepředchází - a tak jakoby to bylo se vším v celém filmu). Místy to vypadá jako představení venkovského ochotnického spolku, který se rozhodl nebrat žádné ohledy na své publikum, místy jako slepenec scének lokálního souboru Na stojáka. Drží to jakž takž pohromadě, tak neřešme detaily a přesahy a nacpěme tam všechno, co nám přijde vtipné. To, co by v jiném prostředí (než film) mohlo fungovat, je na plátně zoufale málo - anebo potřebuje připraveného diváka...

LvT dokumentuje sestupnou tendenci svých opusů (minimálně poslední tři). Pseudointelektuálské plácání a nadhazování paralel (umění, dokonalost, stavba domu, Blake, světlo a stín …), které jsou ale prázdné a bez obsahu (tentokrát včetně obrazu). Nefungují hlavně proto, že nic takového nedokáže LvT v podání svého vraha ukázat. To není pan Důmyslný, ale packal ala bři Coenové. Jakž takž se vymykají pouze prvý (otravná stopařka) a třetí (lovecký) incident, ale ani tady nedokáže LvT rozvinout prapory umění či dokonalosti a spokojuje se s pokulháváním na dohled společenským mezím (obě "povídky" vyznívají spíš jako černé anekdoty, které jsou vystřižené z poněkud jiného filmu). Vrcholem filosofické masturbace je pak celý závěr s Vergilem a Danteho Peklem - šacoval bych to na nějaký amatérský pokus polosvéprávného zoufalce... Podtrženo-sečteno: od hodnocení ODPAD film zachraňují jen zmíněné anekdoty

Hodně omšelé schéma v módním tarantinovském kabátě (včetně nekonečného plkání, kapitolování, důležité role hudby, pompézně nablyštěné a samozřejmě s krvavou lázní). Pfíííí. Stopáž by se dala bez problémů o třetinu zkrátit, příběhu by to prospělo. A taky by to chtělo nějaké životaschopnější finále - s tímhle je z toho skoro moralita...

Největší slabinou filmu je, že neví, čím vlastně chce být. Výsledkem je jakýsi hraný dokument, který ukazuje střípky, které se podařilo vyhrabat z archivů a vzpomínek pamětníků, ale nijak se netrápí tím, jak do sebe zapadají. Události se tak vynořují a zase mizí, bez souvislostí, bez kontinuity, bez příčin a následků. Na společenské úrovni se to schová za historii, na soukromé úrovni to je ale pro film vražda. Nejmarkantněji je to vidět na zploštělé postavě manželky Pesly - pominu-li, že z filmu například není nikde vidět, že byla nadšenou stalinistkou (odbyto ikonizovaným obrazem Stalina?!) - její chování ve filmu (snad s výjimkou hledání rodiny) je vždy jakoby zrovna spadla z nebe. Podobné záblesky odnikud charakterizují i samotného Tomana - Macháček se mu sice snaží dát koženou tvář hráče pokeru, pod kterou se leccos schová, ale bohužel taky leckdy ujede. Podtrženo-sečteno: fakta možná správná, téma zajímavé, ale jako film bez lidí a bez emocí. jako bych slyšel šustit stránky učebnice dějepisu...

Nemohu říci, že bych se nezasmál (pár hlášek mne dokonce rozchechtalo). Na druhou stranu film je velkou přehlídkou klišé v nahlížení muž vs. žena (v čele se šminkami a podpatky). Bohužel s nimi ale nijak nepracuje, nesnaží se je nikam posunout, nijak změnit ani aspoň nějak jinak nahlížet, takže z nich vytváří jedno další velké klišé "jak se sexistické prase změní v chápavého gentlemana" (mám z toho stejně rozpačitý pocit jako z někdejší dikobrazí satiry "dělník opřený o lopatu").

Námět hodný Hollywoodu (i když o originalitě mluvit nelze). Problém filmu je ve scénáři, respektive vykreslení postav, které místy působí jen jako schematické postavy PC hry - ovšem bez kontinuity vlastního chování (je to cítit i z nanicovatých herců - jakoby sami rozpačití z toho, že vlastně nevědí co hrát) . Jedinou jakžtakž výjimkou je hlavní hrdinka. Naopak totálně nezvládnutou postavou je Dům. Dělá si v podstatě co chce - už jenom fakt, že je naprosto nevypočitatelné, kdy zareaguje na hlas obyvatelů domu či jejich hostů (je tedy vážně "nadán" čtením myšlenek? Jak to, že to netuší jeho stvořitelé, když to do něj museli zadat? Nebo se sám od sebe přeprogramoval? Byli snad někteří hosté zadáni do registru ovladatelů?). Dokážu si představit čtení emocí z tónu hlasu či snímaných gest, ale opět jenom v případě, že to do programu někdo zadá, že tam vytvoří registr tónů a gest s jejich překladem a PC pak jenom vybere správný překlad - to by ale museli udělat autoři - programátoři domu. A čtení nevyslovených myšlenek? Myšlenek, které jsou tak skryté, že je nepřečte ani divák?

Bez pořádného scénáře nemůže vzniknout než sračka, kterou nezachrání nic. Tenhle scénář kulhá na všechny stonožčí končetiny, není schopen udržet moč, natož myšlenku. Většina scén je vymyšlena jenom pro akci, bez logické vazby, beze smysliu, za to v rychlém tempu, aby divák nestačil položit jakoukoli otázku. Herci jsou marní, akce okoukané, děj předvídatelný... Co tady má diváka udržet v sále? Možná sleva na popcorn a colu...