marvan

Když si hlavní hrdina poleje kávou své kalhoty, přinutí podřízeného svléknout ty jeho se slovy: "Jsem tvůj boss, dej je sem." Možná, že americkému publiku to přijde vtipné, možná jen nemám ten správný smysl pro humor, ale mě to nepřišlo vtipné, pouze arogantní. Právě v těch freudovských přeřeknutích, kterými se holywoodský mainstream hemží, si člověk uvědomí co je to "americký" způsob myšlení a v čem tkví kořeny obecné nesnášenlivosti vůči americké (ne)kultuře.

Dopřejte si útěchy maloměšťáckého kýče.

Ukázat na plátně Gainsbourgovo druhé já v podání maskovaného herce je nebetyčná pitomost, i když tvůrci to zřejmě považují za projev kreativity. Oživlá karikatura rozbíjí jakoukoli zajímavou situaci svou otravnou existencí a ruší základní požitek z dobrého příběhu.

Hlavní padouch má blízko karikatuře a představa Hells Angels jako "pár správných metalových chlapů" jednajících podle mravního kodexu Rychlých svišťů je dnes neobhajitelný. Podobná klišé mohla obstát před časem.

ZROZENÍ PLANETY OPIC připomíná starý vtip se sklenicí vody, která je do poloviny plná nebo z půlky prázdná, záleží na úhlu pohledu. Můžeme mít radost, že se v kině objevila filmová alegorie, která promlouvá nečekaně aktuálně o náladě současné civilizace zneklidněné sama sebou, nebo hořekovat nad promarněnou šancí, že se tak silné téma dostalo do rukou režiséra, kterému většina možností protekla mezi prsty.

Dumontovo zjednodušující hledání paralely mezi fanatismem islámu a fanatismem křesťanství mi přijde velmi naivní. Ne, takhle jednoduché to opravdu není.

Film o obnově důvěry v Boha. Názory vyhraňující se vůči filmu vyplývají mimo jiné z faktu, že každý film tematizující spiritualitu musí nejdříve najít sobě vlastní prostředky k vyslovení nevyslovitelného. Odtud pak pramení obtíže ze zpětného dekódování takového díla, jinými slovy "co tím chtěl básník říct". Tuzemského diváka evidentně irituje Malickova křesťanská optika, ale cítím za tím nepřiznaný předpoklad, že ateismus z principu musí stát nad "pověrčivou" vírou v Boha. Jakoby i ateismus nebyl jen další formou víry. Nejpřesvědčivější kontemplace od té doby, co Tarkovskij natočil svůj poslední film.

Ivoryho adaptace na mě působí jako didaktická pomůcka pro ty, kterým se nechce číst jejich knižní předlohy. Nejsou to svébytné interpretace jako např. Truffautovy Dvě Angličanky a kontinent nebo Portét dámy od Campionové, které žijí svůj samostatný a na předloze nezávislý život. Ivoryho adaptace zůstávají spojeny pupeční šňůrou se svými knižními vzory a zůstávají stát v jejich stínu.

Absolutní forma.

Pozoruhodnou povídku Alice Munroové natočila Polleyová způsobem, který nemá daleko do uvzlykaných romancí Daniely Steelové.