Renfield

Kolorovaná verze mi přijde ještě magičtější a na Měsíci v rámci toho, co komediální nádech dovolí, temnější. Výborné triky, kulisy a kultovní část přistání na Měsíci, kde se odehrává vůbec nejzajímavější část filmu a takový obyčejný deštník najde nejedno využití. 85%

Poct filmovému řemeslu vzniklo za několik posledních let vcelku dost, Damien Chazelle však nedává na obdiv pouze jeho krásu, ale prostřednictvím třech postav také hnus. Když pominu celkové originální, těžce velkolepé a velmi odvážné pojetí, vidím hlavní rozdíl právě v tom, právě v té poslední hodině, kdy se to z "komedie" překlopí do dlouhé deprese, v niž některým zvuk (a nová pravidla) v podstatě zničí dosavadní život, aby mohli přijít jiní, ti, co s ním uměli lépe pracovat. Je tam tedy příchod zvuku, je tam těžký život štábu a (smrt) komparsistů, řekněme dobové problémy, jenž nemají daleko k těm dnešním, byla by toho zkrátka spousta, ale základem všeho jsou tři postavy, jež se potkají na párty? - něco takového. První půlhodina spolehlivě vtáhne do těch let, do toho večera, jenž zase nadchne, aby dokázal i znechutit. Je to přehlídka fantastických kostýmů a dokonale sehraných komparsistů (ta práce s davem! a to nejen zde), kterými proplouvá výborná kamera, za zvuku nejspíš nejlepšího soundtracku Justina Hurwitze. Tady se objeví Jack Conrad, jenž se příliš nemusí o nic starat a všechno mu vychází dle jeho představ, snad až na veškerá manželství. Toho zaujme pracovitý a velmi schopný Manny Torres, který má jasný cíl, k němuž mu může Jack na začátku cesty pomoct. Ale je tu i Mannyho femme fatale Nellie LaRoy, ta, které on vždy pomůže, aby ho ona i přes několik velmi osobních chvil neustále přehlížela. I ona však má svůj jasný cíl a jde si za ním velmi tvrdě. Margot Robbie a Diego Calva fantastičtí, výborný je však i Brad Pitt a v lehce navíc scéně také Tobey Maguire. Jeho scéna vyloženě být nemusela, přesto něco dovypráví, ukáže zase jiná místa, takže i ona smysl má. Nakonec pro tu neskutečnou předchozí jízdu bych odpustil ledasco. Dlouhý úvod, kratší závěr a veškerá natáčení jsou však tím nejlepším. 95%

Být v kůži Colma, snažil bych se bavit především se Siobhán a hned po ní právě s Pádraicem. Colm to však vidí jinak a hledá tam, kde nic není, vyjma studentů působí jeho další "přátelství" spíše jako protest, kterým dává najevo, že už je jinde a ještě do toho úplně nechce strkat prsty. Pádraic nemá příliš kde a tak zkouší pochopit toho nejvíc stranou, Dominica. Ten samozřejmě má mnoho ale, jenže při jeho bližším poznání je tím lepším z Inisherinu. Ostatní postavy příliš prostoru nemají, jenže výborně napsaná je i ta poslední z nich, takže pro jejich (ne)pochopení netřeba dlouhého představení, Martin McDonagh to zvládá v několika větách. The Banshees of Inisherin je pravděpodobně jeho nejvážnějším filmem, prakticky studie jednoho přátelského vztahu, jeho rozpadu, hledání důvodu na straně jedné a cesty dál na té druhé. Prolíná se v něm deprese a humor v několika případech černější než kdy dřív. Atmosféru filmu dotváří nádherná, ale pocitově prázdná krajina (kterou prochází smrt) s výborným soundtrackem Cartera Burwella. A herci... především Colin Farrell a Barry Keoghan, ale také Kerry Condon či Brendan Gleeson. 85%

Těžce Ritchieho gangsterská verze legendy a to se počítá, takže úplně odpouštím přepálený herní vizuál, který solidně zprznil i finále. Tyhle chvíle jsou stejně více nadsázkou, to pravé se odehrává dole ve špinavých ulicích, nebo třeba lesích. Dialogy a střih šlapou jak mají, obzvlášť ve scénách, které vysvětlují co se stalo dříve "mimo záběr". Celé to velmi rychle žene kupředu famózní soundtrack Daniela Pembertona a táhne Charlie Hunnam, jehož herecký projev sice nezmění ani pozdější krátké panovnické povinnosti, ale nakonec proč by měly. To Jude Law je záporák jak má být. 75%

Pouze lehce načrtnutý svět, v němž se pohybují postavy od operace k operaci, či od sexu k sexu, jak je několikrát zmíněno. Přitom nápady Davidu Cronenbergovi rozhodně nechybí, jenže o jejich rozvíjení a tím budování světa/příběhu zřejmě tolik nešlo. Děj je prakticky bez atmosféry, což při jinak velmi poutavém prostředí a především výborném soundtracku Howarda Shora zamrzí dvojnásob. Větší péče byla, mám pocit, věnována samotným operacím, které jsou vlastně až poeticky natočeny, ať se to, co se v nich odehrává, sebevíc nelíbí. Viggo Mortensen a Léa Seydoux jsou fajn, Kristen Stewart mi svým výkonem do nálady filmu nesedla. Postavy také zasloužily větší péči, alespoň Saul s Caprice, jejichž vztah je zřejmě čistě pracovní, přesto však chce minimálně jedna strana víc, přesto spolu provozují "operace", v nichž je Saul nepochopitelně hlavní hvězdou. 55%

Okoukaná dodávka tolik nepotěší, to její řidič s břitvou a dalšími pomůckami, už podstatně více. Žádná maska, žádný pomalu chodící nezničitelný přízrak, ale klasický francouzský ufuněný moula, co prostě přijede a bez rozmyšlení vraždí. Škoda, že je až příliš brzy jasné, jak to s ním nejspíš bude. Což na celý předchozí děj hází úplně jiné světlo, díky němuž se sice dá odpustit mnoho nelogičností především v chování obětí a třeba i ta dodávka, na druhou stranu to k dosavadnímu dění sedí hodně ztěžka. Přitom obyčejná přímočarost tomu tak slušela a velmi rychle dávala patřičně hutnou atmosféru. Alexandre Aja ji buduje hned v úvodní scéně, ke které se film samozřejmě vrací v závěru a to opět se stejnou silou, ale i pointou. Tím nejsilnějším tak zůstává dům, kde výborný gore Aja rozjíždí do extrému, určitě záměrného extrému... třeba takový pán domu. 75%

Meg plave hluboko v béčkových vodách a je to tak naprosto v pořádku, k jeho škodě z nich však nakonec nevytěží vůbec nic. Jinými slovy, závěr je do extrému zidealizovaný a jeho poslední záběr odhalí, že přežila i jednohubka pro žraloka. Dohled byl jistě přísný, což pokazí i jinak dobře přestřelené finále na pláži, v němž absence krve působí až směšně. Jason Statham to však spolehlivě táhne a zbytek jeho týmu je takový příjemně devadesátkový. Odkazů na akčňáky těch let je tu více, což je zase ta lepší stránka filmu. 50%

Vylíhnutý ptáček sice nevypadá nejlépe, přesto účel splní a svoji podobou jde stejně brzy dál, čímž je tento problém vyřešen. Větší horor navíc nabízí samotná rodina, jejímž nejnormálnějším členem je právě Tinja, která si svoji pozici zde začíná velmi brzy uvědomovat, částečně právě skrze ptáčka se postupně nabízí "řešení". Psychologická část je výborná, matka, která pro svoji vlastní sledovanost a neúspěchy terorizuje dceru a otec, jenž vůbec netuší, jak s ní mluvit. Dusivá atmosféra v domě je všudypřítomná a pobyt u Tera svým způsobem vykoupením, alespoň na chvíli. Ovšem základem všeho je právě velmi dobře vykreslený vztah matky s dcerou, v jejichž rolích jsou Sophia Heikkilä a především Siiri Solalinna výborné. Hanna Bergholm se navíc nebojí ve filmu přitvrdit, ať je to krmení, pes, nebo závěrečná scéna, ta především. 75%

Postav se v této operaci vystřídá ještě více, než lokací natáčení. Druhé zmíněné však Guy Ritchie dokáže svým klasickým způsobem využít, takže filmu sednou, navíc v nich velmi dobře vypadá i jinak nijak přelomová akce. S postavami už je to horší a bolí to především u Grega Simmondse v podání Hugh Granta. Ten totiž každou za svých scén dokáže vytáhnout o úroveň výš a větší prostor by mu rozhodně sedl, stačí vzpomenout na satelity, tahle scéna totiž v pohodě trumfne i samotné finále. Že je to Ritchie je znát nejvíce v samotném úvodu při představení týmu, tady je ta souhra rychlého střihu, hudby a kamery nejefektnější. Jako žánrovka a představení dalšího ze série drsňáků Jasona Stathama úplně v pohodě, celkově však Ritchie bez dané formy, která nechyběla například lepšímu U.N.C.L.E. 70%

Roztomilejší než Gizmo, mi vždy přišla jeho řádně vykoupaná a pozdní večeří vylepšená verze. Bordel a snad i to ostatní jim musím odpustit, taková koleda, nebo ještě lépe návštěva baru a kina, by bez něj neměly ty pravé grády. Právě v kině nakonec gremlini odhalí svoji křehce romantickou stránku, čistě negativní tvor přece nemůže tolik prožívat Sněhurku. Lidé jsou tu spíše potravou a jejich scény doplněním stopáže, což je vzhledem k obsazení a nevýrazností postav vlastně dobře. 60%