Aiax

Čas kání a pokory. Dlužím Chrisi Nolanovi omluvu. U jeho prvního Batmana jsem napsal, že snaha udělat z příběhu týpka v gumové masce poletujícího nad městem seriózní drama ze současnosti, je pitomá, že to prostě nejde a že jediný pravý Batman je ten Burtonův. Jenže Nolan se v Batman Begins jen rozehříval, zkoušel, ladil. V Temném rytíři tedy doladil, a to rovnou tak, že temná symfonie, kterou se svým orchestrem rozehrál, nemá snad jediný falešný tón. Harmonie a vyváženost jednotlivých filmových prvků je tady skoro dokonalá, nic nechybí ani nepřečnívá, snad jen občas ze scénáře nepříjemně zavane povinná úlitba hollywoodskému hamburgerovému moralizování. Jenže Nolan konečně, jako první, dokázal, že filmový komiks nemusí být nutně prolezlý infantilním námětem, dementními dialogy a naivitou sci-fi filmů padesátých let. S Temným rytířem provedl revoluci, protlačil komiks do 21. století a fenomenální tržby jsou jasným důkazem toho, jak moc už po něčem takovém diváci toužili. Nemá smysl říkat, co je lepší, jestli Batman burtonovský, nebo nolanovský, to by bylo jako se hádat, jestli je lepší Beatles nebo Radiohead. Každý z nich je králem své doby. Pokud mám ale vybírat mezi Nicholsonem a Ledgerem, musím chtě nechtě ukázat na Australana. To, co ve své poslední dokončené roli předvedl, snese srovnání snad jen s nejdémoničtějšími výkony Daniela Day-Lewise. Kdyby byla Akademie společenstvím normálních příčetných individuí, řekl bych, Oscar je jistý, takhle můžu jen držet palce.

Špičkové dokudrama o jedné totálně zpackané válce. Ať už někdo Bushovi a jeho neokons argumenty o šíření demokracie věří, nebo ať už si myslí, že je to banda ohavných nixonovských plutokratických krvežíznivých sobeckých hajzlů, všichni se asi shodnou, že jak jsou američtí republikáni na poli špinavých a podloudných machinací mistři, tak coby velitelé přímého vojenského konfliktu nestojí za nic. Ať už byly skutečné důvody vpádu do Iráku jakékoli, samotné provedení se povětšinou neslo a nese v podobnému duchu, jaký ukazuje Nick Broomfield ve svém nejnovějším majstrštyku.

Ze začátku hrůza, už tak dlouhou stopáž a nevábnou production value dále umrtvují neuvěřitelně pitomé milostné linie jak z předválečných filmů Oldřicha Nového, první díl držel nad vodou jen Alfred Molina a fantastický Michael Keaton. Druhý díl už je ale vynikající, Maďarsko a hlavně Bay of Pigs mají koule a Michael Keaton se rozehrává do životní majstrole. Třetí díl korunuje tuto minisérii jako zlatý hřeb, v postavách Keatonovy Matky, Jevgenije, Starika či sovětských dvojitých agentů se dokonale odráží stáří a marnost konce jedné neuvěřitelné éry moderní historie. The Company rozhodně stojí za shlédnutí, navzdory převážně nudnému začátku, tupým milostným zápletkám nebo dřevěnému O'Donnellovi. 80%

Panebože to zas byla úchylnost. Představte si, že hodíte do mixéru Simpsonovy, South Park, Futuramu, přidáte několik hrstí The Colbert Report, zamícháte a servírujete v hrané formě. Asi tak nějak vypadá Strangers with Candy. Spousta úchylného, černého a praštěného humoru a Colbertovy trademarkové slovní ekvilibristiky, ale na druhé podívání to asi není. Každopádně pro fandy všech výše jmenovaných forem humoru vcelku dobrá volba. 65% ......"Jaké máte IQ?"...."Vodnář."

Hrabalovu knihu jsem dosud nečetl, nevím, je-li to dobře, či špatně, každopádně srovnávat nemohu a nebudu. Sama o sobě mne Menzelova adaptace téměř nadchla. Zda vděčí za to namnoze zoufale slepému zbytku české kinematografie, mezi nímž je pan Dítě jednookým anglickým králem, nebo si stojí znamenitě i sama o sobě, to nedokáži posoudit, nejsa dostatečně zběhlý v umění filmové kritiky. Leč narozdíl od povětšinou nevalných zástupců upadlé české školy posledních dvaceti let, jež se bázlivě drží v bezpečných mělčinách mozaikovitých mezilidských vztahů současnosti, odvážil se Jiří Menzel na palubě legendární předlohy do vod hlubších a světovějších. Jeho poslední výtvor pohříchu není dokonalý, lyricko-poetické pasáže jsou sice mistrovské, leč tu a tam poněkud rozvláčné, a také střihači si zřejmě chtěli svou mzdu zasloužit víc, než by bylo zdrávo, ovšem ruka režisérova za čas uplynuvší od dob Ostře sledovaných vlaků, Rozmarného léta či Slavností sněženek ztěžkla jen zlehka a většině svých kolegů může ještě stále s klidným svědomím ukázat, s odpuštěním, vztyčený prostředníček. Obsluhoval jsem anglického krále je film ne-li světových kvalit, pak jistě alespoň světového formátu, a to v dnešní neutěšené situaci, v níž se česká kinematografie želbohu nachází, bohatě stačí na jedno z předních míst.

Smlouva s ďáblem určitě není nejgeniálnější komedie, jaká kdy byla natočena, ale má několik tučných plusů, kvůli kterým si moje čtyři pecky zaslouží. Prvním a nejtučnějším plusem je, alespoň pro mě, Elizabeth Hurley. S tou si Pánbů vážně vyhrál, podle mě si na ni vzal nejmíň týdenní dovolenou. Škoda že hereckého talentu jí nepřisypal aspoň o hrstičku víc, ale čert to vem. Dalším plusem je Brendan Fraser, u kterého už Nejvyšší talentem rozhodně nešetřil, jeho metamorfózy se blíží dokonalosti a jsou bez debat humoristickým motorem téhle sympatické komedie. Vynikající Frances O'Connor a některá opravdu skvěle vymyšlená a napsaná přání výsledný dojem jen podtrhují. Škoda jen disneyovského konce a lacinějších triků. 75%.

Předchozí film Davida Mameta Spartan mě svého času donutil zírat na obrazovku s otevřenou pusou. Úsečnost, uměřenost, strohost, sofistikovanost - tyhle čtyři charakteristiky jsou pro Mametovy filmy typické. Redbelt není výjimkou, ale přestože ostatní filmové kolegy z žánru bojových umění převyšuje rafinovaností a filmařským umem stejně, jako Spartan převyšoval své kolegy z žánru vojensko-špionážních akcí, tentokrát mě na konci sanice nebolela. Možná je to tím, že nejsem zarytý fanda bojových umění, možná zkrátka Redbelt nenabízí tolik co Spartan. Napínavý i zajímavý ale rozhodně je, wtz, a navíc i o něco přístupnější širšímu diváctvu. 70%.

Trip-hopová cesta do hlubin matematikovy duše.

Jon Stewart je jedním z nejtalentovanějších, nejbystřejších a nejpohotovějších komiků historie. The Daily Show, které na počátku roku 1999 převzal od Craiga Killborna, vyzvedl do absolutní televizní elity a v jejím rámci provedl naprostou revoluci v oboru politické satiry. Jeho humor a vliv dalece přesáhl ohrádku prosté zábavy a svým skrytým apelem na slušnost, poctivost a hlavně zdravý rozum politiků a médií si to sebevědomě namířil do té nejprestižnější humoristické síně slávy k ostatním rebelům proti hlouposti, zaprděnosti, malosti a absurditě, jako byl Jaroslav Hašek nebo Oscar Wilde. A to říkám zcela střízliv a duševně zdráv.

Stewartovo The Daily Show zbožňuju, přesto musím možná chtě, možná nechtě přiznat, že Stewartův objev Stephen Colbert svého někdejšího patrona v mnoha ohledech přezářil. Už u Stewarta jsem si říkal, že takové zřídlo bystrého, inteligentního, trefného a především neuvěřitelně pohotového humoru jsem ještě nikdy neviděl a zřejmě už ani neuvidím, ale Colbert je přinejmenším na stejné úrovni. Jeho kašírovaný charakter typicky tupého, bigotního, arogantního a nařvaného Američana je prostě kulervoucí a The Colbert Report je - co se týče humoru - o poznání plnotučnější než dnes již desetileté The Daily Show, ale Stewart se svou bandou je mi i přesto pořád malinko bližší.