rikitiki

Zprvu se film tváří jako komedie (dětinsky hloupoučká), ale to divák netuší, do jaké pasti právě spadl. Ty připitomělé vtipy si bude ještě rád připomínat, až se snímek přemění v uslzené melodrama uprostřed katastrofy. Já osobně jsem akorát počítala, kolikrát ještě může na robotku spadnout barák, aby byla pořád plně funkční. Dost odolný model. Finální hrátky s časem chvilinku slibují, že přece jen příběh chtěl něco vyprávět, aby pak několikanásobný zvrat ukázal, že tyhle ambice snímek neměl o nic více, než měli jeho autoři mozkových buněk. SHRNUTÍ: Pokud si začnete románek s robotkou, skončíte vycpaní v muzeu a budou vás tam očumovat školní výpravy. A dobře vám tak!

Samuraj s vážnou existenciální krizí bojuje spíš se zanikajícím systémem než s nepřáteli. O souboje sice divák nepřijde, nejsou však nijak na efekt. Tenhle samuraj-rolník víc přemýšlí, než že by se hnal za slávou a vítězstvím. To, co ho dělá sympatickým u diváků, ho naopak staví do pozice vyvrhele v očích jeho tehdejších velitelů. Snímek je prodchnutý nostalgickou a lehce posmutnělou, nikoliv však beznadějnou atmosférou. SHRNUTÍ: I skladník z potravin se může umět ohánět mečem.

Začalo to jako /ne/zábavná variace na střední školu pro děti se super schopnostmi. Každá ze schopností má totiž pořádný háček, takže středoškoláci někdy působí jako klubko lehce nešikovných pokémonů. Díváte se na seriál, který se v úvodních dílech točí v kruhu: najdou vždycky někoho nového se schopností a pak ho musí přeprat. Přemýšlíte, kdy konečně frackovitý hlavní hrdina začne přemýšlet, jak dostat hlavní chladnou hrdinku do postele, nebo aspoň na rande, a pak najednou – šok. _____ Zlom v ději a částečně i v animaci. Místo obnažování pubertálních těl a emocí tu máme plnohodnotnou depresi, která se propadá až do psychologického hororu. Neskutečná ukázka, jak někoho zmasakrovat a nudit se při tom. Temnota polkne barevnost a obestře hrdinovu mysl. Sem tam sice ještě přijde vzpruha, ale hned vzápětí následuje další rána. Děj se vymaní z obvyklého středoškolského dovádění, začne košatět, proplétají se v něm různé časové roviny - tohle si rozhodně zaslouží minimálně ještě jedno zhlédnutí. Atmosféra natolik nakažlivá a vtahující, že pro mě přebila i nedostatky seriálu, například, že se nevysvětlí, proč jsou spolužačky zlé na ledovou krásku, proč jim to ona toleruje, chodí na školu jen děti se super schopnostmi? A hlavně: to se tam fakt nevyučuje zemák? Protože kdyby ano, mohl by si Yuu podstatně zkrátit svoji závěrečnou misi. S aspoň minimálními znalostmi geografie by věděl, jak si naplánovat výpravu a necestoval by po Zemi cik-cak. Ale je fakt, že studiu on moc nedal. SHRNUTÍ SE SPOILEREM: From zero to hero. Ale za cenu, jejíž výši se nedozvíme, protože konec musí na Jednookého démona zákonitě číhat až za závěrečnými prozářenými titulky. A JEŠTĚ P. S. Schopnosti mají jenom dospívající. Není právě to doba, kdy ještě člověk věří na zázraky a zároveň ve vlastní možnosti je uskutečnit? Což se s dospělostí většinou vytrácí. Komu tahle víra zůstane i poté, obvykle končí neúspěchem. Povede se to jen málokomu.

Město zapadané sněhem, vločky krouží vzduchem, zima zalézá za krk a jaro v nedohlednu. V atmosféře spící přírody se Yuuichi vydává po stopách vlastní paměti a z útržků si sestavuje, co se mu v tomhle městě před sedmi lety stalo. Je to zároveň iniciační cesta za dospělostí, kdy se najednou některé dětské zážitky začnou jevit v temnějším světle. ____ V prvních dílech jsem byla lehce zmatená a obtížně se orientovala v armádě krásek se záhadou a smutnými tajemstvími, které jsou jaksi prapodivně s Yuuichim spojeny už z minulosti. Později se seriál více rozjel a – i když trochu moc násilně vyvolával dojetí nad nešťastnými osudy krásek – začal zároveň dávat více smysl a složil z původně děravé paměti dobře a precizně sestavenou mozaiku utkanou z mystiky a tragiky. Pořád ve velmi melancholickém tónu. ______ Na odlehčení: Yuuichi teda měl vkus na holky! Snad až s fetišistickou přesností se zaměřuje jen na ty, které jsou hodně životem pocuchané. Padnout takovému klukovi do oka, je jako vytáhnout si toho nejčernějšího Černého Petra. Rychle od něj pryč! Ykuuichi je vůbec zvláštní, přestože se kamarádí téměř výhradně s holkama, a je mu sedmnáct, tak je asi asexuální. Jeho libido neprobudí, ani když si k němu hezká holka lehne do postele a přitulí se. To už je pak fakt tragédie. SHRNUTÍ: Vypočítáno na to, aby seriál zasáhl citlivá srdíčka.

Nemyslím, si že Jamadě jde jedině o sexuální zážitky a získání armády stovky nabíječů. Spíš si chce utvrdit, že je nejkrásnější a nejvíce žádoucí dívkou na škole – čemuž sama v skrytu duše nevěří a naopak je spíše ostýchavá. Proto si vybere nenápadného kluka, proto se pořád sleduje v zrcadle, jestli má všechno v pořádku (což je ale v patnácti letech naprosto normální) – je si prostě zoufale nejistá sama sebou. Zatímco Kosuda je trochu ňouma (taky naprosto normální pro puberťáka), ale projevuje mnohem víc dospělosti než slečna Jamada. _____ Takže se spolu náhodně střetnou rozdychtěná, zbrklá, stydlivá, vyděšená, nejistá a žárlivá Jamada s tichým Kosudou, který má své zájmy a v některých ohledech i docela pevné postoje (a ne, nemyslím tím to, co by napadlo Jamadu ). A nesebevědomá Jamada mu dává tak rozporuplné signály, že jeho zvolání: „Jamado!“ padne v seriálu určitě více než stokrát a většinou zní zoufale nebo vyděšeně a jen občas vášnivě. _____ Seriál je svižný a velice vtipný, i když se zdánlivě točí jen kolem toho jednoho. Další a další selhání při snaze dočkat se prvního sexu komentují Jamadina bohyně sexu a její Kosudův protějšek (tipněte si, jakou podobu tito bohové mají – ale je hodně stylizovaná). Animace dodává obrazové gagy a vsuvky. Příběh velmi dobře na vnitřních monolozích ukazuje, jak lidé přemýšlejí rozdílně, zmateně a protichůdně, i když jim oběma jde o stejnou věc. Což nakonec oběma dojde. ____ Líbily se mi charaktery vedlejších postav: Jamadina věcná kamarádka, Jamadina mladší a přesto rozumnější sestřička, dětinská a nažhavená malá prcka a taky její cynická kamarádka se skeptickými hláškami. Mimochodem, doufám, že malá prcka nakonec toho odtažitého prince z přebohaté rodiny uloví. Na případu prsaté a andělské kuchařinky je zase dobře vidět, že hodné holky se dostanou do nebe, zatímco ty špatné tam, kam chtějí. MELODRAMATICKÉ SHRNUTÍ SE SPOILEREM: Snad i Jamadě došlo, že se zasunutí dočkala. Akorát to byl jiný orgán, než původně chtěla. Tenhle je trochu výš, nalevo pod žebry.

Málem jsem se červenala, když jsem si četla obsah, ale pak jsem se podívala – a …. vždyť ona je to obyčejná školní romance! Až na to, že všichni aktéři jsou nositeli nějaké sexuální odchylky, zvláštnosti nebo spíš odlišnosti od toho, co se právě teď a tady považuje za „normu“. Proč ne? Takže je tu kluk s masochistickými sklony, sadistická domina se slabostí pro fetišistické oblečky, holka, která se bojí kluků a tak je mlátí, nevyvinutá vědkyně s manipulativním chováním, umanutá sestřička fotografka a kluk, co se převlíká za holku. Japonci si dělají legraci ze svých sexuálních zálib. ____ Ze školního klubu pak tahle parta vytvoří sado-maso kroužek (nejsem si jistá, jestli by jim ho vedení školy schválilo), ve kterém je ústřední sexuální hračkou masochistický Taro, a prožívají náznaky prvních lásek a sexuálních pokusů v příbězích, které jsou někdy běžné a jindy se do nich zamontují vražedná strojová monstra anebo magická síla superperverze. Je to sranda. Někdy na hraně, protože třeba incestní sklony Taroovy sestry a matky už byly silně přes míru, ale zase daly vysvětlit, proč on si opravdu neužívá ulepeně dotěrnou lásku, ale naopak si sex spojuje s jejím pravým opakem – násilím. Taro mi vážně někdy připadal jako mučedník slasti. Přes jeho masochistické sklony, které někomu můžou připadat legrační, se dokázal postavit dokonce i své domině (scéna, kdy ji odstrčil po polibku, který podle něj nebyl z lásky, nebo když se popral s boxerem, který ublížil Yuno). Nechtěla bych být někdy později u bolestného rozhodování, jestli dá přednost fyzickému spojení nebo duševní spřízněnosti, protože obojí reprezentováno dvěma dívkami, z nichž každá ho dokázala uvést do extáze. Tady se nerýsuje klasické zakončení, spíš nějaké opět méně obvyklé spojení. SHRNUTÍ: Když potká masochista partu sadistických holek, není to jeho splněný sen? Z tohohle se Taro nevyléčíš. A myslím, že bys ani nechtěl.

Tahle holka, která se nebojí prosadit se, se k němu prostě hodí nejlíp. Snad i proto je tenhle díl vyzněním vášnivější než seriál.

I když se toho děje moc – až příliš na to, aby byl film přehledný – vlastně se děj nikam výrazně neposouvá. Prostě Grindelwald (v odpudivém provedení J. Deppa) sbírá následovníky a povstane. Mezi tím běhá pár roztodivných stvůr, Mlok zase děsí svou šílenou ofinou a sem tam někdo zemře. Příběh se přesouvá mezi Paříží a Londýnem, zabrousí i do Rakous, aniž by se měnila atmosféra nebo aspoň nasvícení. Konec je spletitý, jak klubko hadů a mezi příbuzenskými vztahy jsem se zcela ztratila, aniž bych toho ale litovala, protože mi to bylo srdečně jedno. SHRNUTÍ: Třetí hvězdu přidávám výhradně za Dana Foglera, protože jsem si ho jako herce i jako postavu oblíbila už v předchozím filmu. Jinak, ať se tam ty potvory klidně vzájemně sežerou.

Snímek je režírován trochu chladně, odtažitě, jakoby dokumentárně. Postavy spolu nevedou dialogy, jsou to spíš mimoběžné monology. Příběh není ani tak o malování, jako o milování (když to tedy označím slušně), ale dejme tomu, o právu na svobodu a boji za ni to do jisté míry je. Byť by asi to malování bylo zajímavější a nedělalo z hlavní protagonistky sexuální objekt, i když tedy dost aktivní. Pokud si člověk přečte příběh Artemisie na Wiki, ukáže se mu zcela jiný obrázek a místo romantiky tu máme zločin… Ale, kdo ví, tehdejší soudnictví a forenzní vědy pracovaly jinak. SHRNUTÍ: Z malířky, která bořila pravidla, udělali romantickou hrdinku. Ach jo.

Záhadný, věčně hladový mladý muž s kouzelnou schopností ovládat loutky přijde do města, kde žijí samé ženy a dívky. Jedna jako druhá jsou všechny zralé pro psychiatra, takže na mě to působilo dojmem, že nešťastný mladík zabloudil do letního sídla nějakého blázince. Příběh je nesourodý, moc jsem se nechytala. Nevím, jestli těkavostí scénáře nebo jestli se toho hodně vytratilo v překladu. Co se děje na Zemi, je jakýmsi způsobem spojeno s prapodivnou bytostí v oblacích, jejíž původ a smysl se mi nepodařilo odhalit. ____ Pak se děj vrátí v čase do historického období a já doufala, že jsem konečně chytla vodítko pro tohle vyprávění, ale když se příběh zase vrátí do přítomnosti, je ještě rozkolísanější a nejasnější. Asi to mělo být hodně smutné, ale pro mě to bylo nepřehledné a nečitelné. ____ Ze způsobu, jakým ženy a dívky reagovaly na jediného muže ve městě, jsem měla pocit, že to mysteriózní pero, které jim způsobuje trable, neleží v chrámu, ale že ho nebohý loutkář nosí ve svých kalhotách a až do konce příběhu mu – tupounovi – nedojde, čím by mohl tohle městečko vysvobodit ze zakletí…. Ve městě se všichni vzájemně bičují odtažitostí, takže žádný div, že dívenka, na kterou všichni záměrně kašlou, dostává hysterické záchvaty pláče, když se s někým náhodou sblíží. Což všichni vydávají za její nenormálnost a postižení… Ach jo. SHRNUTÍ: Jediný muž ve městě plném krásných žen? Můžete si myslet, že by to mohl být ráj, ale ve skutečnosti by to bylo peklo.