Wysch

Já teda jakože moc český filmy nemusím. Nemám rád českej humor a nemám rád český herce, který podle mě neuměj zprostředkovat emoce tak, jako to třeba umí... ježiš, teď mě napadlo, že i Jason Statham umí zahrát lepší smutnej ksicht než Vojta Dyk. Že je Jirka Macháček ale kořen, rozhodl jsem se film skouknout. Koupil jsem ho matce k narozeninám, pač ho chtěla, a ve dvě ráno ho vložil do mechaniky a pustil, pač se mi nechtělo spát. Jaký bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že humor je opravdu místama vtipnej, že se od srdce usmívám či dokonce směju; že nejprve jsem se stejně jako Vojta Dyk zamiloval do Veroniky Kubařový, která je kus, ale pak mi její role přišla příšerně nesympatická svým nezájmem ke svýmu klukovi, že jsem se vlastně společně s Vojtou zamiloval do Lenky Vlasákový a ve výsledku jim fandil. Ale vono v tomhle hodnocení vlastně nejde ani tak o příběh, pač ten je vlastně prostej jako Jirka Macháček v tomdle filmu (byť ten storyline by zasloužil facku za prodlužky v ději); ale jde tu o ten nenásilnej šmrncovní oddych, kterej u filmu zažiješ, když jen trochu vypneš svůj kritickej mozek. Už dlooouho jsem po skouknutí neměl z českýho filmu tak hezkej pocit, byť nemám rád Balzerovou, Zbrožka, kterej prodává jakýsi vehikly na kyčle, Dyka ze srdce nesnáším a v těch svejch rourovitejch mrkváčích vypadá děsně... ale prostě ve výsledku ta pozitivní nálada přehlušila všechny negativní námitky, a tak jsem si dovolil zahvězdičovat a popřát filmu zaslouženejch 75%.

Filmy obvykle hodnotím podle systému podprůměr - průměr - nadprůměr. A kdyby nebylo fantastickýho vzhledu Jessicy Biel, hodnotil bych Stealth jako hodně nízký podprůměr. A k tomu všemu ten debilní dabing v [TV]...

Při vší úctě k milované slečně, která z tohohle animáku skorem skotačí blahem, tenhle film je primárně pro děti, pro které prostě bude supr cool, má určitě supr cool hlasový osazenstvo, má asi i supr cool animaci, ale tak nějak v tom chybí řada odkazů, kterým by se zasmála řada dospělých. Vtip je místama nucenej, místama trapnej, místama zoufale nudnej. I tak to bude asi skvělý řemeslo. I tak to ale nezalepí, že jsem se polovinu nebavil a usínal. Proto jen za 55%.

Dvě rychlé věci, které jsem k Zodiacovi chtěl říct dřív, než je zapomenu: Za prvé: Fincher je neskutečný perfekcionalista a hlavně není žádný rutinér. Snímek je plný obrazů, které by rutinér natočil jinak. Příklad: Děje-li se dialog, nestříhá se mezi protagonisty VŽDY podle toho, který mluví. Málo režisérů umí skutečně natočit dvě a půl hodiny dlouhý film plný dialogů (Zodiac je pouze o dialozích, málokdy objevíš scénu, kdy je herec sám po celou dobu; a dialog je natočen vždy tak, aby podával informace a zároveň umožňoval divákovi si informace přebrat po svém - proto diváka mnohem dříve než sympatickýho Gyllenhaala napadne, že Zodiac jsou ve skutečnosti dva, byť je brzy přesvědčen o opaku [za což díky ale scénáři], což všechno ve výsledku přináší hlavně otevřený sandboxový svět a ne uzavřenou krychli; jistými prvky se tak Fincher blíží Nolanovi, ale jen jistými, protože oba dva režiséři jsou jiná liga - Fincher hraje s divákem fotbal, Nolan hokej). Při sledování jsem si hned v úvodu vybavil scénu z filmu Smrt čeká všude, kdy hlavní charakter běží ulicí a v prostřihu s ním naprosto nelogicky sledujeme řezníka, jak tahá prase (nebo krávu nebo co to bylo). Řezník zde neměl žádnou úlohu. Kdežto v úvodu filmu sledujeme v prostřizích pošťáka, kterej veze poštu, a nám je tak hned od začátku jasný, jakou formou bude probíhat kontakt vraha s divákem, potažmo ostatními postavami. Fincher se zároveň ve svým perfekcionalismu brání jakýkoliv možnosti interpretace vlastních idejí - film tak nemá působit jako detektivka o tom, kdo je vrahem a kdo má být potrestán, protože Fincher ti nechce sdělit svůj názor. On ti jen postupně odhaluje všechny indicie a i když je představen potenciální hlavní podezřelý, předloha nepředloha ti nepodá jasný důkaz o tom, že ten a ten je skutečným Zodiacem. A za druhé: Fincher je úžasný v tom, jak málo mě jeho filmy nebaví, a přitom si nedokážu představit, že si jeho film pustím podruhé. Není žádným náročným režisérem vyžadujícím náročného diváka, ale množství informací a emocí podá tak, že je všechny vstřebáš najednou, a film pro tebe závěrečnými titulky skutečně skončí. Fincher se nevyplatí navštěvovat v kině a zároveň kupovat DVD, protože prostě a jednoduše druhou projekci budeš mít pouze náhodně a pouze za pár let. A ten, kdo se chce dívat na Finchera dvakrát do roka, je prostě sado-masochista, kterej se rád dvakrát do roka týrá hutnou atmosférou, která je živá; dávkou emocí a hlavně postupným tokem informací, které utvářejí tvůj názor. Jakmile jednou pochopíš jeho sandboxovej svět, už nemáš potřebu ho navštívit. A v tom je jediná výtka, kterou proti Fincherovi dycky mám. Je prostě až tak moc dobrej, že napodruhé nepobaví. Nezmění se. A obávám se, že točit filmy takhle znamená riziko, že se za chvíli začne moc opakovat. Opakovat tak moc, až to pozná víc lidí. Fincher nemá vizi, oproti Nolanovi, Fincher má jen řemeslo a umění. A to je škoda. Protože Fincher kurevsky baví. [DVD: Director's Cut:] to druhý dývko je dle mýho celkem zbytečný, ale budiž.

Předem, než se pustíš do čtení, nutno zdůraznit jednu věc: Stopáž je přesně tak dlouhá, jak dlouhá má bejt. Úvodních čtyřicet minut má svoje opodstatnění a jsou důležité pro celou výstavbu snímku a vytvoření charakteru. Víc o filmu se ode mě dočteš tady.

Takže už vím, že Voříšková je kus, že v českejch pohádkách herci nehrajou, že Martin Stránský všechny (až na Voříškovou) přeskočil v dojmech díky svému podmanivému hlasu, že Nárožný s Postráneckým už neumějí zahrát něco víc, že česká filmová hudba je zaseknutá někde v sedmdesátých osmdesátých letech; že česká pohádková scénáristika už neumí přijít s ničím lepším, než kopií vykradnuvšího a jedinou supr věc, kterou udělá, je fakt, že hlavní princ je nemehlo a nešika a hned to zazdí dementními dialogy; že na severu Čech je kromě Panský skály i Dolskej mlýn (kterej v reálu není tak obývatelnej) a že dohromady česká pohádka už asi umřela. Odvar odvaru, kopie kopie... a přesto takovým nějakým záhadným způsobem baví. Vypneš mozek a koukáš. A když se Terezka Voříšková začne mejt a svlíkat, prostě jenom koukáš. [TV]

Oh my god... Na víc se prostě nezmůžu. [DVD] rodičům asi zahodím.

[12.12.2010, Palace Cinemas Slovanský dům] Tak jsme se vydali se ženou srdce mýho na mýho oblíbenýho herce Roberta Downeyho, jehož ostré rysy žena srdce mýho nejspíš miluje víc než moje. Vydali jsme se na něj potom, co jsme viděli před filmem Red ukázky na tuhle podivně znějící road movie. Humor je v ní nevyváženej - místama skutečně trefnej a vtipnej, místama hodně trapnej. Bitka s vozíčkářem, masturbující čokl a jiný, to spíš patří k nějakejm bejkárnám, kde hraje pitvořející se herec v hlavní roli. Tak nějak jsem byl vlastně zklamanej a původně chtěl dávat průměrnou, ale po tejdnu jsem si zkusil vybavit některé scény a kupodivu převažují ty pozitivnější dojmy (bitka s vozíčkářem a masturbující pes jsou ty dvě jediné negativní), plus k tomu neutuchající charisma Roberta Downeyho a NA DORAZ vydřený charakter Zacha Galifianakise, což dohromady dělá fakticky těsných 70%.

[DVD] Do chvíle, kdy si Panda (teda Po) vymáchá podpaždí v Tůni posvátných slz (či jak se to jmenuje), je to nuda k uzoufání, kterou už nikdy nechcete vidět. Jenže pak se to konečně rozjede a vyvrcholí to nápaditou a vtipnou akční sekvencí, která nemá v animáku obdoby. No a i když Jackie Chan a Lucy Liu toho moc nenamluvili, v bojovým umění nabitým filmu nesměj chybět, čímžto chci říct, že hlasový osazenstvo se povedlo a hlavně Dustin Hoffman má šmrnc. "You wanna get something to eat?"

[ČSFD premiéra] Tron: Legacy je stejně jako jeho skoro třicet let starý předchůdce zlomovým filmem. Rok před Tronem vyšel Avatar, kterej - jak všichni víme - přinesl do filmu 3D jako výrazný vyprávěcí prvek. Tron: Legacy čerpá inspiraci (oproti jiným průserům v 3D) právě v tomhle vyprávění. Je to stejné, jako před lety přinesl Greengrass ruční kameru a zběsilý střih jako vyprávěcí prvek a dodnes je pouze napodobován a naprosto nepochopen jinými filmaři. Tron: Legacy si vzal 3D jako prostředek, kterým vypráví o světě "uvnitř počítače", a přitom čerpá ohromnou dávku další inspirace ze svého osmibitového předchůdce. Vlastně se dá říct, že Tron: Legacy je ve svým výsledku remakem svého tatínka, přitom ale právoplatným pokračováním. Tam, kde Tron před třiceti lety přinesl kult, dnes Tron: Legacy správně ukazuje, kam se má vydat blockbusterová filmová tři dé technologie. Loni to ukázal Avatar, letos Tron. Přesto je ve filmu několik ALE, které se nesmějí opomíjet. Stranou zahoďte svoje podivný předsudky, že film musí bejt duchaplnej a inteligentní. Takhle film nevznikl. Svému sousedovi v kině jsem na začátku projekce přednesl svůj názor, když se mě ptal, co čekám. Řekl jsem: "Film je proto, aby se na něj koukalo. Ne, aby se u něj přemejšlelo." Jistě, dnešní generace už od filmu chce rostoucí intelektuální úroveň, dnešní generace je zmasakrovaná filmovou a hlavně školní produkcí, která jim vecpala do hlavy domněnku, že je chytrá - a proto vyžaduje chytré filmy. Proto je s podivem, jak moc populární jsou například počítačové hry, které jsou o ničem (napadá mě letošní Call of Duty: Black Ops) - ty se prodávají po milionech a vydělávají stamiliony. Avatar loni udělal totéž, přitom měl ale (ano, jednoduchý) pevný příběh, který šlapal a který díky 3D faktoru nedovolil opustit sál dřív. Protože všichni čuměli a i když věděli, jak film skončí, stejně se nechali kolébat krásou Pandory, která ve tři dé ožila. Letos Tron: Legacy udělal to samé. Přednesl jednoduchý funkční příběh, kdy zvraty jste přesně čekali a od začátku filmu jste věděli, že to skončí přesně tak, jak to skončilo, ale proč jste teda nevstali a z kina neodešli? Protože Tron: Legacy udělal ze tři dé znovu vyprávěcí prvek a vy jste chtěli VIDĚT víc. Víc z toho utopistického a naivního počítačového světa, kde se prohánějí "světlocykly", které za sebou zanechávají barevné bariéry, o něž se na miliony kostiček / pixelů roztříští protivník. Chtěli jste vidět, jak se mladý Sam Flynn (výrazně neherecký!!) dostane domů, jak se "Třináctka" Quorra dostane k východu slunce a chtěli jste vidět víc z toho temnýho světa uvnitř počítače, kde programy mají lidské vlastnosti. Tron: Legacy je tak updatem svého předchůdce, přinesl 3D znovu trochu dál, jak to nastavil Avatar (a přitom vůbec 3D nevyžaduje, klidně se na to koukněte doma v pořádné kvalitě na blu-ray, stejně jako Avatar), a ukázal něco, co už tu sice bylo, ale dá se na to koukat znovu. To velké ALE, které Tron: Legacy má, je právě fakt, že je to JENOM update původního Trona. Čekal jsem nic, ale přitom jsem čekal nějaký nový nápad, který by počítačový svět trochu ozvláštnil, a Bridgesovo "zen mastery" to opravdu není. Přesto si Tron: Legacy zaslouží vyšší hodnocení, než má doposud, zaslouží si, aby diváci konečně prozřeli a pochopili, že na filmy se kouká a že Tron právě chce, aby se na něj člověk koukal. K tomu nám přínáší zábavný disc-fajty v aréně, jízdu na supr motorce (a káře) s modrou lajnou za sebou, sexy Olivii "Třináctku" Wilde a hlavně Jeffa Bridgese, jehož digitální omlazení se dle mýho opravdu povedlo. No a hlavně přináší naprosto luxusní soundtrack elektronickýho dua Daft Punk, kterej místama notně připomíná Hanse Zimmera (což je způsobeno tím, že právě Hans Zimmer přinesl do filmový hudbe elektroniku). Jo a btw... prosím, nedělejte ze sebe strašně chytrý lidi. Lhát se nemá. P.S. Všimli jste si, jak brutálně inteligentní lidé jsou schopni najít v každé (s prominutím) sračce jakýsi intelektuální přesah? Nebo druhý extrém: Brutálně inteligentní lidé nejsou schopni najít žádnou intelektuální složku filmu? Abych řek pravdu, mě tenhle váš intelektualismus začíná pěkně srát. Zaplaťpánbu, že já jsem hloupej a na film koukám, abych se koukal. Kdežto tihle moooooc chytří pánové koukají, aby nekoukali, a jen přemejšleli. Ach jo, takhle film nevznikl. A kdo tvrdí, že jo, je teda pěkně hloupej. A žádná přízeň, pane. update: Po dovalení BR zvyšuju hodnocení. Tron Legacy je pořádně návykovej!