Dikaiarchos

Plnokrevné čtyři hvězdy. Na první pohled zábavná hříčka (a čím déle trvá, tím je zábavnější), při detailnějším ohledání jarmuschovské varování (možná už s křížkem po funuse?) před současným dvojím nebezpečím - ohrožením planety a naší humanity. Což o to, jako by režisér skrze postavy říkal divákovi, tohle je jen svévolná realita mého filmu, ale liší se ve své podstatě od reality vezdejší?

Tak třeba právě takto, neotřele, vtipně i mrazivě, se dá zlomit hůl nejen nad obyvateli Štýrska, ale potažmo (možná) nad celým lidským rodem.

Nový Bi Gan v novém kině Edison; na toto pozdní filmové odpoledne, před projekcí deštivé a po ní slunečné, se jen tak nezapomene. Ale kdo ví, jak neúprosný čas a svéhlavá paměť s tím nyní čerstvým dojmem naloží.

Svět Rivettova filmu je světem nejistoty, nejednoznačnosti, nepostižitelnosti. Nelze sice pochybovat o tom, že každá z postav je jímána určitými touhami, pohnutkami jednání, city, ale ty nebude nikdy možné plně dekódovat, jelikož neexistuje adekvátní prostředek k jejich vyjádření. Mezi postavami tak dochází jen ke hře, ke kabaretnímu představení (a ano, k přibližnému představení sebe samých), poněvadž jinak než kabaretně a přibližně to ani nelze. A jelikož neexistuje spolehlivý prostředek k manifestaci podstaty lidského nitra, jsme vždy odsouzeni k nedokonalému poznání druhého člověka (a patrně i filmového díla). Jestliže si nemůžeme být jisti skutečnou povahou postav, potom totéž platí dvojnásob o povaze vazeb mezi nimi. Ač se zdá, že je něco pojí, ve skutečnosti zůstávají samy, samy se svým tajuplným nitrem, jež se dere na povrch jen v pokřivených ozvěnách. Nic z toho však nebrání fascinaci samotným kabaretem.

Důmyslný trest doživotí pro skupinu odsouzených, doživotí ve vskutku nadpozemských časových i prostorových mantinelech; v jistém ohledu trest jako výsada, jíž se nedostalo jiným pozemšťanům (trest balancující mezi slůvky nadlidský a nelidský). Ale jaké východisko najít pro nevinné dítě? Denis dokázala mé filozofické neurony pěkně rozdivočit, což se letos ještě nikomu nepovedlo.

Bratři Tavianiové objali Luigiho Pirandella každý z jedné strany a ve společném souznění nakráčeli před můj dosud fascinovaný zrak. Ke Kaosu se nemůžu nevrátit, stejně jako k Pirandellovu Nebožtíku Pascalovi. Pět hvězd dávám i komentáři Vandrovnice.

Musím dát pět, když si uvědomím, že celý film spěl k jediné silné větě. Když zazní "the same thing that is wrong with you isn´t wrong with me", je vysloveno víc, než se zdá. Tom touto větou demonstrovala všechnu svou empatii vůči otci, moudrost, s níž uchopila nelehkou situaci, a odvahu vyslovit pravdu s vědomím zřejmých důsledků. Vyslovila ji nejen za sebe, ale i za otce, který k tomu neměl kuráž; intuitivně věděla, že věta oběma způsobí bolest, ale zároveň že nijak nepoškodí jemnou citovou a myšlenkovou pavučinu mezi nimi. Hlubší moment, než dokážu vyjádřit.

Režisérův rukopis, uvolněný, a přece soustředěný, bych chtěl číst ještě dlouho; je pozoruhodné, jak se dobírá nejniternějších záchvěvů, aniž analyzuje, jak se dotýká podstaty, aniž vysvětluje. Myšlenky samotného Lao-c´ aplikované ve filmové praxi; to jsem skutečně nečekal!

Když někoho milujete, ztrácíte vůči němu soudnost. Proto pět.

Bůh suď, proč jsem se při interpretaci idey filmu chytil scény u stolu po návratu Mabel z ústavu. Mýlím se, jestliže jsem tam ucítil závan citového totalitarismu? Buď sama sebou, Mabel, buď sama sebou tak, jak si to představujeme my.