sportovec

Pravidlo zpravidla s Burianem stojících a padajících filmů jakoby tu bylo zcela prolomeno. Zřejmě erbovní kus reperoáru Burianova divadla je zdařile převeden do filmové podoby, v níž si režie podává ruku se scénáristy i hereckými protagonisty. Burian je tradičně skvělý, na výši svých úkolů jsou však i ostatní: Marvan, Kabátová, Svozilová, Romanová, Šlégl (jehož výkon voní "kocharovštinou" Burianova barona Prášila), Ferbasová a ve svých drobných úlohách si neméně zdatně vedou i Filipovský, Nedbal, Neumann a věčný herec malých rolí Trégl. Prvorepublikové zapomnění bylo určitě účinnou náplastí i pro dobové publikum, které ještě nepřekonalo šok z tíhy perzekuce druhé heydrichiády, a právě prožívalo těžkou depresi z nacistických úspěchů na blízkovýchodní i východní frontě. Úsměvná, nápady i gagy hýřící salónní veselohra patří určitě k tomu nejlepšímu z Burianova i Cikánova odkazu.

Film o ne vábných stránkách kapitalismu lze udělat nejen s vkusem, ale i úsměvem a nadhledem. Měšťácké pokrytectví (existuje ovšem i proletářské a zdaleka se neomezuje na komunisty) bylo a je vděčnýn tématem. Zatímco soudobý konzumismus je chápán a nazírán současnou veřejností odlišně, zdaleka ne vyhraněně, ten starý byl za stara skoro vždy kritizován. Zprava, zleva, zespodu - a když to jen trochu šlo - i zeshora. Svým způsobem čítankový příběh ve stylu Olbrachtovy ANNY PROLETÁŘKY "ozvláštňuje" několik "maličkostí": vedle brilantní Krejčíkovy režie k tomu přispívá i scénář Jiřího Frieda a pak přímo přehršel uměleckých výkonů, jimž v titulní roli vévodí stařičká Zdena Baldová, pro niž nesmíme zapomínat na Fabianovou, Tomášovou, Šejbalovou či tehdy zvláště mladou Janu Brejchovou. Zhýralost sluší i standardní suverenitě Vladimíra Ráže. Zapomenout nelze ani na dobře fabulovaný obsah, v němž je protikladem jásotu jedné strany (kolem paní Dulské) i postupný nárůst sebevědomí hlavní hrdinky. Právě toto odmítání schematického chování "výcviku a zase výcviku ..." v duchu obligátního dobového černobílého vnímání problému, je zdrojem síly Krejčíkova přístupu. Ocenění zaslouží i rázné pojetí Šejbalové v její roli rázné, přímočaré dívčiny tety. Nezávisle na datu natočení máme před sebou jeden z mála filmů padesátých let, které svou úrovní i sdílností oprávněně oslovují již několik generací filmových diváků.

Nesporně prominentní autor komunistického období Bohumil Říha byl a zůstává současně klasikem české dětské a mládežnické literatury. To, co dnes znamená s Harry Pottrem Rowlingsová pro anglickou literaturu, ve své době - a pro ty nepředpojaté i dnes - reprezentuje tento nedoceněný klasický velikán. Komu připadají tato epiteta ornans nepřiměřená, nechť se podívá do řady mezinárodních ocenění i na výšku nákladů, v nichž Říhovy knihy vycházely. Pokud bychom hledali pro tyto zdánlivě nepochopitelně neuchopitelné skutečnosti vysvětlení, musíme a můžeme je nacházet ve velmi nepopulárním faktu, že po větší dobu svého trvání byl komunistický režim - samozřejmě s vydatným - přímým a ještě silněji zprostředkovaným - přispěním mocenských mechanismů - pro většinovou část populace víc než přijatelný; míra jejich ideologické intoxikace byla nepředstavitelná. Lidé čas od času mohli mít - a také měli - pocit, že se jim žije lépe a že jejich život v jeho prostých lidských souvislostech má své smysluplné oprávnění. Říha byl vynikajícím básníkem prozaického pera dětské části tohoto ne zcela virtuálního štěstí. A byl básníkem tak přesvědčivým, že jeho tvorbě uvěřily děti nejen v zemích někdejšího sovětského ruského impéria, ale i v podstatné části tzv. třetího světa (dnešního Jihu) a kupodivu i světa svobodného. KONÍK RYN je jen jedním z více důkazů pro tyto vývody, kterým nerad naslouchám i já sám. Záměna naivního dětského a poučeného dospělého pohledu disponujícího po desetiletí utajovanými fakty je pro svou prezentistickou povrchní jednorozměrnost neudržitelná. Vnímat věci tak, jak skutečně jsou, to je východisko i základ skutečně nepředpojatého kritického myšlení.

Bez ohledu na viditelné slabiny obvyklého slavínského filmového výtvoru patří MÁMA v kontextu tvorby třicátých let k lepší části produkce obstojně zvlátnutým filmovým řemeslem. Nad rámec rutiny se povznáší tradičně skvělý výkon Antonie Nedošínské, naopak do jeho močálu se propadá mladičký Svatopluk Beneš (v době natáčení se pohyboval na rozmezí sedmnáctého a osmnáctého roku svého předlouhého života), Slavínským tlačený do sentimentálního přeslazeného výrazu, který měl zaručit kýžený kasovní úspěch (nepochybně se dostavil; byla to droga, se kterou pověstný Slavínský-filmař stál i padal). Film stojí za zhlédnutí, poměrně slušně obstojí i jako vzpomínka. Nabízí to, co od něj lze čekat. Je to přiměřenost, která si nedělá nároky na přehnanou kvalitu, jak u Slavínského v celé jeho fimografii bylo až železným pravidlem.

Prvorepublikový monumentální film to neměl snadné. Tam, kde chtěl triumfovat a strhávat, zpravidla nudil a otrávil - především před svým dobovým premiérovým publikem. Jsou čestné v ýjimky, které jen potvrzují toto nepříliš povzbudivé pravidlo (JÍZDNÍ HLÍDKA, ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA, BÍLÁ NEMOC). ZBOROV stojí na pomezí této problémové křižovatky prvorepublikové národní kinematografie. Výhrady vznášené k dobovému filmovému řemeslu jsou na místě, pokud nepřekračují rámec osobního diváckého pocitu, na který má každý své nezadatelné právo. Podstatnější je, že přesně zachycuje zrod, motivaci i sociální zázemí našich legionářů, jejich dělnickorolnický i živnostenský základ s nemalým vkladem české inteligence (Štěpánek, Kopta, Kratochvíl, Medek, Pavlů, Moravec či Moravcové). A tlumočí city a pocity, které upadly do zapomenutí. Reflexe tohoto filmu na tomto fóru zachycují právě tento moment. Moment odcizení historické paměti, které ve všech svých formách naší polistopadové skutečnosti tolik škodí. A abych zůstal práv skutečné kvalitě tohoto filmu, nemohu neupozornit, že dalším pokračováním v této řadě jsou monumentální filmy druhého exilového odboje a třetí republiky (VĚRNI ZŮSTANEME či REVOLUČNÍ ROK 1848, z nichž vyrůstá mj. Vávrova husitská trilogie a posléze filmy šedesátých let; jejich společným jmenovatelem je tíhnutí k uměleckému dokumentu). ZBOROV tak dnes víc vypovídá o našich deziderátech než o kvalitách svých tvůrců. V každém případě nám předkládá ne příliš povzbudivou bilanci.

V galerii schematických výtvorů budovatelské doby jásavých pochodových písní, hromadných justičních zločinů všech dosažitelných a představitelných forem a hluboké systémové devastace národního hospodářství, kultury i češství jako takového vznikala díla, která domněle ukazovala, na čí že straně je vlastně pravda. Tzv. zakladatelská - lze mluvit právem i o zločinných - léta komunistického režimu ještě prohloubila úpadek a ztráty, které za sebou zanechala Druhá republika a protektorát. Ve velkovýrobě tohoto plakátového braku fráze a lži vznikaly alespoň občas koukatelné filmy. Jedním z nich je i tato sága podvodu o rozsáhlých - většinou domnělých - infiltracích západoevropských a amerických zpravodajských služeb. Film byl svérázným dárkem k blízké tzv. měnové reformě, která okradla široké vrstvy obyvatelstva, chudinské i střední vrstvy, bez rozdílu. Také expresně.

Úsměvný pohled na vnějškovou anglofílii "lepší" české společnosti třicátých let naznačuje směr, kterým by se tato společnost patrně ubírala, kdyby nebylo Mnichova a následných tragických událostí. Na naše elity středních a horních vrstev tehdy bylo opravdu zaděláno. Specifičnost SATURNINA je mj. dána tím, že autor předlohy Zdeněk Jirotka byl při jejich skicování viditelně inspirován suchým anglickým humorem. Televizní iscenace větší část půdorysu románu zachovala, v mnohém však zůstala až příliš poplatná literární předloze i za cenu jistého - ne ovšem závažného - obroušení filmové podoby a limitace televizní řeči. Postavy jsou redukovány - tak je tomu již v Jirotkově předloze - na společenské typy s jednou výjimkou, kterou je právě Saturnin, navenek nejkonvenčněji a "nejuniformněji" pojatý. Těžiště príběhu spočívá v řetězu úspěšně zkomponovaných a zvládnutých gagových situací. Excelentní herecké obsazení svá vyměřená pole pokrývá beze zbytku se šarmem a zřejmým potěšením z námětu i obsahu SATURNINA. Zcela neobvyklou úložku tu hraje - v saturninovské retrospektivě - Jitka Molavcová; i ona si počíná s úplným zdarem. Dá se říci, že se Věrčákovu týmu podařilo vytvořit nadprůměrné dílo, jehož nadčasovost je budována ze stejných základů jako literární předloha. Její součástí jsou i nedokonalosti, které již byly popsány; nejenže neubližují, v některých ohledech dokonce nezaměnitelně a působivě spolucharakterizují. Dobu, v níž se dílo odehrává, i čas, který si pro adaptaci vybrala naše dnes už vlastně také minulost počátku předposledního desetiletí minulého století, tu splynuly v harmonickém, duši i srdce těšícím utěšeném celku.

Údělem amerických filmů, zborazujících tento typ skutečných událostí, je potřeba zadavatelů i producentů udat je jako kasovní trháky. Limonáda cukerínových slzí, bratření plevele s obilím a jiné rozmanité libůstky stále přežívajícího kýče tu bývají nabíledni. Přes jistou idealizovanost, která ovšem nepřesáhla v tomto případě únosnou míru, se podařilo zachovat reálnost příběhu i s decentně naznačenými kontroverzními prvky v protagonističtině osobnosti. Weaverová, která přípravě této své životní role věnovala maximální péči, odvádí mimořádný výkon, kterým film velmi šťastně stylizuje do takřka dokumentární, místy i reportážní polohy; scény se skorolidmi, gorilaty i jejich rodiči a ostatními příbuznými, vyznívají proto věrohodně a přirozeně. Weavrové se díky tomu stala Afrika životní misí; projektu tragické Foessyové dodnes pomáhá, čas od času do Afriky sama zajíždí a nezajímá se zdaleka o naše živočišné příbuzné, ale i lidi z jejich okolí. Někdy kontroverzně působící americká spontánnost, šlechtěná přirozeným šarmem a elegancí Weavrové, tu nalezly své nejšťastnější užití a naplnění. GORILY nejsou jen filmem; v mnoha ohledech také oprávněně působí jako poslání. Poslání o všelidskosti humanismu, který není omezen na svůj druh. Poslání, které je naplněním zeleného rozměru osobnosti současného člověka Severu.

Tato báseň v obraze a óda na krásu polských nížin a jejich lesů a vod silně připomíná české impresionisty a vitalisty ať už literární nebo filmové. Antonín Sova, Fráňa Šrámek, Václav Krška, František Vláčil jsou mágy, kteří se vybaví při pohledu na krajinu, splývající s lidskými osudy, v nichž se prolíná život, smrt i radosti a strasti počátků a konců. Přirozenost sama, smyslové opojení, ale i zvláštní, až úderně tvrdý prozaický realismus, nelítostně odhadující i odhalující nemilosrdný chod věcí, které lidská vůle a srdce může ovlivnit jen zřídka a vzdáleně. Kamera, která se kochá v tónech zeleně, zjevně symbolizujících život a jeho nepřemožitelnost, i v modři neodvratitelných konců, jejichž šifrou je březový háj s hrobem předčasně zesnulé Oliny matky, ulpívá se stejnou silou i na něžných dětských rysech Stanislawovy neteře, i smyslné a vášnivé Maliny, tolik připomínající svou pudovostí vášnivé české ženy OHNIVÉHO MÁJE, STŘÍBRNÉHO VĚTRU nebo MĚSÍCE NAD ŘEKOU či ZLATÉ RENETY. Herecký koncert Lukasziewcizův, Olbrychského i Krakowské, v němž se fyzická láska mění v další formu oslavy života, má svůj působivý protějšek v nábožné lidové písni Stanislawova umírání a smrti. Přesah jdoucí nad rámec tohoto filmu, Boleslawova jízda na koni březovým hájem, obrazy, které svou kompozicí připomínají českou secesní přírodu např. Preislerovu, krásu jednoho z vrcholných děl špičkového a dnes už poprávu zklasičtělého polského režiséra jen dále dotvářejí. Do souzvuků i souobrazí, které vyrážejí dech.

Bez ohledu na své zřetelné slabiny PERLOVÁ PANNA představuje jednak určitý, zčásti úspěšný průnik žánrů (pikareskní román a pohádka s bájí), jednak jasná převládnutí nepřehlédnutelných pozitiv. Básnická atmosféra, zdařilá snaha o postižení drsností doby a jeden z mimořádných hereckých výkonů tradičně skvělého herce Jaromíra Hanzlíka netvoří zdaleka jejich vyčerpávající výčet. Základní idea - čest a poctivost vítězící, je-li třeba, i silou - rovněž působí v kontextu devadesátých let a jejich bledničkových postav téměř revolučně. Naopak děj jinak působivého díla retardují vedle ne zcela zvládnutého průniku žánrů neúnosně dlouhé a ve své podstatě zbytečné soubojové scény, za hranicemi pochopení je Lukavského papírem šustící postava a jen obtížně lze pochopit smysluplnost značné části scén s potulnými herci i pijáckých replik Jana Hartla a Oty Jiráka. Budí to dojem sporého námětu a snahy dodržet stůj co stůj potřebnou, předem objednanou dobu trvání. A se standardem, jehož úroveň je v polistopadovém kontextu vysoko nad průměrem doby.