sportovec

Věrohodný příběh skutečného disentu pohnuté, pro nás však naštěstí minulé doby zachycuje dost přesně skutečnou tvář Ulbrichtova a Honeckerova režimu. Útěk na západ, který již v padesátých letech rozvrátil zcela přirozenou biologickou reprodukci východoněmecké populace (vedl mj. k postavení vberlínské zdi v r. 1961), země, která až do r. 1989 byla pro své občany jedním velkým vězením a protiklad všepronikajícího vnitroněmeckého obchodu tvoří obraz režimu ve skutečnosti ještě dogmatičtějšího a papežštějšího než kdy byl ten náš. I STASI - zlověstná černokněžná čarodějka slabších chvil občanů našeho severoseverozápadního souseda - byla poněkud jiný čajíček než naše rovněž neblaze proslulá StB. Z tohoto pohledu je příběh víc než věrohodný, byť západní oči nemohly postihnout a vyjádřit všechno. Protože nad vším tím ještě do r. 1990 byl další strážce - studenoválečné soužití členských velmocenských států vítězné protihitlerovské koalice. Z toho, co ve filmu uvidíme, mrazí i dnes.

Český animovaný film a jeho věhlas se nezrodily z ničeho. Jen zdánlivě může překvapit jedno z míst jeho zrodu: zlínské filmové ateliéry. Uvědomíme-li si ovšem, že pro Bati peníze nebyly problémem a snaha prezentovat se ve všech významnějších ohledech na vysoké úrovni jejich druhou přirozenou potřebou, překvapení ustupuje velmi rychle věcnému pochopení. Z prostředí, věnovaného reklamnímu filmu, se poměrně záhy začala rodit kvalita i v jiných kinematografických žánrech. Po roce 1945 a znárodnění se zlínské ateliéry staly alternativním domicíliem naší národní kinematografie. Hermína Týrlová vedle jiných pak gigantem našeho národního, ale i světového animovaného filmu. UZEL zaujme tím, jak tvořivě, s rozkoší a radostí, mění režisérčina tvořivost zdánlivě zanedbatelný kus jinak potřebné textílie v prvek ryzí duchovní imaginace a zdroj demonstrace alternativních avantgardních poetik. Není divu, tato podoba animovaného filmu mohla být spíše pochopena a oceněna dospělým než dětským divákem. V animovaném filmu dostala naše národní kinematografie padesátých až osmdesátých let alternativně pojednané uspokojení funkce předfilmů hlavních programů, jež svou kvalitou snese srovnání s tím nejlepším z podstatně staršího zlatého věku grotesky.

Další z proslulé zemanovské dvojice režisérů nezklamal ani v tomto filmu. Koprodukce v tomto případě neznamenala pohromu, ale - sympaticky - její opak. Fantaskní nádech prokrvil tradiční schémata pohádkového žánru a českou klasiku inovativně pozvedl vysoko nad nad a mimo její obvyklý zorný úhel. Zamýšlet se lze nad touto adaptací o všem. Avšak s jednou výhradou: kdo nechápe, že i v životě, i v pomyslném snovém světě viruálního všedního dne je možné všechno, zejména nečekané, leckdy i objevné pohledy, si patrně s touto režisérskou osobností příliš rozumět nebude. Tvorba pro děti může být i tvorbou pro dospělé. Ne pro všechny. Určitě však pro ty, pro něž svět a jeho poznávání nepozbylo objevnost vlastní zkušenosti a její básnivého rozměru.

V tomto filmu vzhledem k datu jeho natočení mohla dostat příležitost tehdy nejmladší část československé herecké komunity. Ve vzpomínané volné trilogii tvoří tento film standardní vklad a osobně nespatřuji v rovině jeho umělecké úrovně nebo zvolených postupů trikových, režijních apod. výraznější odlišení. Zdá se mi, že si režisér Zeman splnil další velký sen života, kterým bezpochyby zfilmování tohoto vizuálně a výpravově (technicky) nesnadného filmu bylo a je. Využití dobových ilustrací z francouzských vydání, tak typických pro české i slovenské knižní předlistopadové edice v až statisícových nákladech vydávaných Verneových dílech, i funkční triky zůstávají právě tak jako radost z napínavého příběhu, v němž dobro vítězí nad zlem. O kometě platí v plném rozsahu to, co jsem již napsal o dalších dílech této velmi volné (spíše náhodné) trilogie: Ve všech případech se jedná o součásti zlatého fondu naší kinematografie.

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně.

I drama může být být silným filmem. Předpokladem ovšem je schopnost vnímat víc než vnějškovou skutečnost. Mnohdy inflační bouřlivost vnějších efektů akčního nebo dobrodružného filmu rovnomocně nahrazují časté záběry-detaily do tváří protagonistů, vyhraněná, zvraty a gradacemi naplněná fabule, následně i námět a scénář a posléze režie a herci, kteří tak velkou zátěž dokáží na úrovni zvládnout. Určitě se jedná o jednu z nejnesnadnějších, ne-li vůbec nejnesnadnější výzvu pro každého velkého herce. Zdar je doprovázen jakousi niternou samozřejmostí divákova zážitku, z níž se ovšem v žádném případě nevytrácí směs napětí, očekávání a vychýlení, daného mírou meznosti zobrazované situace i příběhu jako celku. Jakkoliv nechci oslabovat sílu a hloubku Kingsleyho výkonu, není možné ani zapomenout na výkon třetího do party - Stuarta Wilsona. To nejpodstatnější na filmu ovšem nejsou ani mistrovská kamera, ani rafinované gradace děje včetně rámující koncertní scény, ale téma samo. Otázka akceptovatelné míry váhy trestu a pomsty, limitů šance na spravedlnost oběti, která získala možnost být trestající rukou osudu, nikoliv rutinního kolečka policejně justiční mašinérie. Lustrační trauma české společnosti činí tuto okolnost zvláště palčivou. A takto vyvolaný nemilosrdný zážitek zvláště nezapomenutelným.

Jeden z nejlepších filmů ruské sovětské éry patří současně do zlatého dědictví gorbačevovské pěrestrojky. Příběh z neznámého sovětského města zahajuje výmluvný motiv: pohled na zašlé tablo jedné z maturitních tříd desátého ročníku školního roku 1940-1941, posledního mírového roku sovětského meziválečného období. Z něj se postupně vyděluje několik životních osudů a výrazných osobností třídy: čestné a poctivé komsomolské předsedkyně Jiskry Poljakovy (oběť poříjnové mánie nových křestních jmen, JISKRA bylo exilové periodikum leninské části ruské sociální demokracie před rokem 1914) a jejího romantického protipólu, krásné a vzdělané Viky Ljuberecké (vynikající výkony obou hereček). Nedoložené obvinění Viččina otce, konstruktéra, z "nepřátelství vůči lidu", hrozba jeho protiprávního odsouzení v zmanipulovaném procesu a nestoudný požadavek, aby se dcera otce zřekla, rozpoutají ve třídě i ve škole smršť. Jiskřina matka, zanícená nomenklaturní bolševička, požívá ve městě velmi smíšenou pověst (špatná matka, nanejvýš problematická žena tak trochu nosící kalhoty). Bouřící se Jiskru volá k revoluční disciplíně (bezhlavému stádnímu přitakání). Jiskra, již předtím nahlodaná zvratem svého názoru na tehdy proskribovaného básníka sovětského a ruského mládí Sergěje Jesenina, dojemně dětská ve svém nerovinutém dívčím ženství, se postaví na odpor. V klíčovém okamžiku nastává krize: bezradná Vika, sužovaná nestoudným vydíráním a manipulováním místních bolševiků mezi učitelským sborem, nezvládne situaci a své dilema vyřeší nedobrovolnou smrtí z vlastní ruky. Viččin pohřeb se stane demonstrací nesouhlasu prakticky celé třídy. V jeho čele stojí poctivá a čestná Jiskra. Atmosféra tohoto mimořádného díla (veřejná slavnost spojená s pouštěním rudých balónů s Berijovými a Stalinovými portréty) silně evokuje jiný film: naše klasické dílo rodící se vlny šedesátých let VYŠŠÍ PRINCIP nebo zapomenutý, ummělecky zdaleka ne tak dobrý brněnský televizní seriál KONEC DĚTSKÝCH LÁSEK z počátku osmdesátých let minulého století. Dusná atmosféra podezřívání a podjatého obviňování, hledání nepřátel za každou cenu, patří k výrazným pozitivním rysům právě tak jako dokonale zvládnuté psychologické a osobnostní rysy nejen hlavních hrdinek, ale i řady dalších postav (ředitel školy, Jiskřina matka, jednotlivé postavy učitelského sboru, spolužáci). Závěr filmu je současně jeho vrcholem: znovu se objevuje staré zašlé tablo a s ním i přehled hrdinů druhé Velké vlastenecké války (první byl v ruském povědomí boj s francouzskými intervenčními vojsky r. 1812), bojujícími v armádě, partyzánských oddílech i v "normální" konspiraci. Nechybí mezi nimi dvě klíčová jména: Jiskra a její matka, které obě padly smrtí hrdinek. Hlubší podobenství o příbuznosti obou totalit i vnitřní schizofrenii komunismu, ideové, obsahové i praktické, mravní, jsem doposud neviděl. Tento nadčasový film si určitě zaslouží své nedávné uvedení na DVD nosičích i soustavnější pozornost alespoň srovnatelnou s tou, které se např. poprávu dostává Ejzenštejnovým dílům.

Kámen úrazu se v tomto případu jmenuje česko-německá koprodukce. Toho německého je tam víc než dost. Nemohl bych tvrdit, že je to vždy jen k tíži předkládaného výsledku. Naopak. Jiná je otázka, zda a na kolik to vyhovuje českým dětem a české škole pohádkové tvorby, jak se konstituovala a vyzrála mezi padesátými až osmdesátými léty minulého století. Tady je odpověď ošidnější a prvky mýtu, které se mohu jevit i jako až thrillerizující, nemusí nutně v českém prostředí uspět. V mnoha ohledech to platí i pro vedení herců a faktické zatlačení české herecké školy do pozadí. Jindy výrazná Bohdalová najednou působí matně a neurčitě, ve své kůži se viditelně necítí většina dalších (Táborský, Rudolf Hrušínský, Obermaierová a řada dalších). Zdá se, že tu do hry vstupuje nový, odlišný činitel: účast českých herců v zahraničních filmech a odlišně podávané požadavky nutné pro to, aby zde opakovaně mohli nalézat své umělecké, ale i existenční uplatnění. Budeme-li z tohoto hlediska posuzovat Macourkův scénář a pojetí Vorlíčkovy režie, nemůžeme nepřiznat výsledku jejich práce vlastně špičkovou úroveň; ovšem v kontextu a způsobu, který je našemu prostředí vzdálen a je z tohoto hlediska vykladatelný - ve více variantách - jako obtížně přijatelný a profesionálně nedotažený. Zhruba takto lze popsat vnitřní disonance jinak zajímavé a osobité výrazné pohádky, jejíž tvůrci se přesto nedokázali beze zbytku vyvarovat některých klišé a hluchých míst.

V předlistopadové produkci se cikánskou otázkou "zevnitř" zaobírá, pokud vím, jen jeden film (KDO SE BOJÍ, UTÍKÁ rovněž režiséra Kleina). Už tato ojedinělost tématu doplněná nebývale drsným dobovým pohledem na stíny komunistické politiky (vyprávění cikánského policisty o vzniku uličky rodinných domků mezi gádži, o vytvoření zainteresovanosti - "Na ty domy se museli nadřít, nediv se, že se o ně dnes tolik starají," v kontrastu vůči zdarma nabývaným bytům na sídlištích - přibližná rekapitulace smyslu, rozhodně ne doslovná citace) v pojetí sebestředného architekta, skvěle hraného Iljou Rackem, značně problematizuje zařazení ŘEZU do detektivního žánru. Vražda mladého cikána je spíše průnikem, kterým vniká Klein s Klímou do cikánsko-českých vztahů. Výsledkem je nečernobílý obraz, který přes některé vady na kráse drží tempo i téma stále ve středu divákovy pozornosti. Za zmínku stojí i vajda Tancoš v tradičně strhující kreaci Mariána Labudy. Ani cikánské ženství nepřichází zkrátka ve velmi dobrém ztělesnění i pro mne zcela zapomenuté Moniky Žigové, jejíž nadějná umělecká dráha skončila dřív než stačila vůbec začít. Důvod, proč v rozhovorech Cikánů převládá čeština a slovenština, je zřejmý. Svůj význam tu má vnitrocikánská etnická kmenová odlišnost, ale i fakt, že v mladších cikánských pokoleních upadá nejen úcta k vajdům, ale také znalost rómštiny. Drsná syrovost záběru a pohledu jak autorského, tak zejména scénáristického a režisérského jednoznačně překrývá již konstatované nedodělky ve výstavbě tohoto filmu. Pro tuto i další již konstatované ojedinělosti by si i toto ojedinělé dílo zasloužilo svou digitální podobu.

Nepochopit, proč bídná výprava může vyprodukovat špičkový film, v tomto případě dokonce seriál, je umění svého druhu. Nemíním tím napadat nikoho z těch, kdo k vyjádření svých dojmů používají právě toto nepřímé srovnání. Gravesova pozoruhodná literární předloha, poučená a vzdělaná na dokonalém zvládnutí a citlivém domyšlení historické matérie a dostupných faktografických zdrojů, tvůrcům seriálu mnohé usnadnila, ale současně i zkomplikovala. Kvalitní převod do filmové řeči je právě v takových případech zvláště nesnadný. V tomto případě ovšem potkal své mistry. Ano, seriál byl ve své době v naší zemi divácky mimořádně úspěšný a nebyl jediný z tehdy uváděné kvality. Pro pořádek proto připomenu, že se mohl opřít o dlouhodobě velkoryse vypravenou edici ANTICKÁ KNIHOVNA, vydávanou komunistickým stranickým nakladatelstvím Svoboda, a o přežívající působivou prvorepublikovou vzdělanost tehdejší starší a seniorské generace. Tyto glosy in margine ani v nejmenším nechtějí oslabit umělecký čin, jímž tento seriál bezpochyby je. Snaží se jen upozornit na některé průvodní okolnosti, jejichž současná aktuálnost je palčivější víc, než jsme sami mezi sebou ochotni připustit.