sportovec

Zázrak asi nejtěžšího hereckého umění - divadla jednoho herce. Téměř dvě hodiny souvisle hraného textu jsou samy o sobě mimořádnou zátěží paměti; blízkost hlediště a jeviště prozrazuje sebemenší nedořek a odskok od tíživých nároků či absenci také potřebné hercovy radosti z takto komplikované úlohy. Eliška Balzerová je paní herečkou a ví se to o ní ještě dříve, než na sebe upozornila v dietlovských dílech NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA. Střídání různých hlasových poloh hlavní postavy, reprodukce hlasů postav dalších, četné a ne právě snadné pohybové akce, dívčí hbitost zavedené sedmdesátky, ostře a dobře pointovaný text, jemuž není cizí něžný a hravý humor, jemuž není nic lidského cizí včetně sebekriticky zabarveného odstupu, to všechno není jen příležitost, ale i hra, kterou s herečkou sdílí i její publikum. Bezpochyby jde o jedno z nejvýznamnějších představení tohoto roku silně nadnárodní úrovně.

Musím souhlasit s názorem, že zvolené prolínání odlišných pohledů a osobností tak trochu připomíná fugu, která ve svém souhrnu a současně pohybu prostředkuje celostný pohled na Štěpánkovu osobnost. Největším překvapením je objev Štěpánkova a Hanzlíkova životního blíženeckého přátelství i doposud neuvedené filmové záznamy z přijímaček na DAMU. Sledovačské se stává objevným a podnětným. Stejně zdařilé jsou další submedailony: Zdeňka, Martina, Jany i sice sporý, ale zřetelný náhled tragické Kristiny Štěpánkových; sevřené vstupy Adamovské rozhodně průběh tohoto dokumentu neretardují. Právě naopak. A ukázky Štěpánkova herectví tak jako rozvíjející se kalich ukazují cudné, ale hluboké kouzlo jeho herectví. Takových polyfonních osobností, k nimž patří i Zelenka-režisér a scénárista, by mělo být co nejvíc. I v mladších generacích.

Televizní ztvárnění nese všechny znaky raně obrozenské dramatické předlohy, která je zjevně založena na kronikách a svatováclavských legendách. Historický laik, herec spíše ochotnický než profesionální a dramatik zakladatelského rázu moderní české Músy Thálie jsou, měřeno dobovým pohledem, vlastně špičkoví. Františku Filipovi se podařilo postižení autorova vrcholného dramatického vzepětí, prostředkování tehdejší autorské i společenské patiny a navíc - vzhledem k datu vzniku této moderní dramatizace - i zprostředkování sice zákulisní, ale jinak silně působící atmosféry říšského sněmu 1848 - 1849 Tato Tylova dramatická kroměřížská epizoda, u níž nelze vyloučit alespoň zprostředkovanou Palackého participaci, si zaslouží citlivý přístup. Tak jsme začínali. A za předky se stydět znamená plivat sami na sebe. A nezapomeňme: mění se a vyvíjí jazyk. Tyl patří i spolutvůrcům moderní češtiny.

Německá národní povaha se nedá zapřít; hloupý Honza by byl v této společnosti učiněným géniem. Na německé poměry zdařile zvládnuto; český odstup ovšem zůstává na své distanci.

Pozoruhodná regionální miniatura ze severomoravského prostředí sleduje celou řadu pozoruhodných vazeb mezi proslulým renesančním obrazem nadčasového malíře a naší zemí. Nápaditý scénář doplňuje zdatná režie a tradiční.  motlovská věcnost a spolehlivá řemeslnost. Není k tomu co dodat.

Další líbezně ztvárněná pohádka; hledat v magii formálně logický řád je počínání magicky nestandardní a krajně neobvyklé. Slovo "pošetilé" jsem záměrně nenapsal.

Pozoruhodné proplétání agend emancipované lékařky a přemýšlivého policejního důstojníka v tomto případě drobnohledově sleduje ohňostroj umění ženského intrikování a lhaní; v tomto ohledu je policejní tetička případem k pomilování, pokud s ní ovšem nepřijdete do osobního kontaktu. Pak zbývají jen oči pro pláč. A to i ten mužský.

Líbezná pohádka skvěle vyprávěná Jiřinou Švorcovou a brilantně zahraná Danou Kolářovou i Hanou Talpovou; drobný drahokam v kulturním dědictví České a Československé televize stejně křehce a jemně zrežírovaný Ludvíkem Rážou.

Důkladná rekonstrukce klíčového roku 1683 zachycující i turecké dobové reflexe je důležitým pohledem na jeden z klíčových historických středoevropských mezníků; v širším kontextu lze mluvit i o historickém obratu v dějinách útočné říše a zastavení jejích evropských průniků; tento proces pokračoval i dále v 18. století a vedl mj. k turecké ztrátě Krymu a dnešního ukrajinského černomořského pobřeží.

Nečekaný závěr této série otevírá před oběma hlavními hrdiny celý vějíř dalších možností balancujících na tenké hranici mezi konverzačním sitcomem a skutečným příběhem výstředního lékaře, který se sice neobvykle, ale naprosto jednoznačně rozdává svým pacientům.