sportovec

Rodinné drama středostavovské švédské rodiny je nepochybně - jako většina Bergmanových témat - trvalou bolestí jeho vnitřní duše. Problematický matčin sňatek a následné drama tyranství a omezování osobné svobody nahlédnutím pod povrch luteránské ortodoxie a pochopením, proč v minulosti i z této země odcházela početná emigrace do Severní Ameriky neohraničených možností. Zdánlivě neobvyklý námět zvládá Bergman se záviděníhodnou bravurou a věren svému dušezpytu s důkladným, takřka minuciózním sledováním postupných změn duší svých hrdinů. Film cítím jako jakési skeptické doplnění SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA. Je dokladem univerzálního záběru Bergmanova pohledu a suverénního zvládnutí i zdánlivých maličkostí filmařských dovedností.

Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách.

Jedno z vrcholných děl švédského génia prokazuje, že to, co je na filmu nejdůležitější, není výprava, nápaditost kostýmů, efektnost děje, ale buď dobrý, nebo ještě lépe vynikající scénář nejlépe autorské povahy, která splývá personálně s osobou režiséra. Komorní drama dvou dvorních Bergmanových herců je koncertem osobností světové úrovně. Dna filmového vztahu jsou nepochybně i zvraty bohatého vlastního Bergmanova partnerského života. Moderní manželství v Bergmanově ztvárnění navazuje na díla jeho velkých dramatických skandinávských předchůdců (Strindberg). Závěr filmu jakoby byl nástupem postmodernity. Mám-li v kostce shrnout své pocity z toho velmi neiluzívního pohledu, uchýlím se k biblickému rčení: Hoď kamenem, kdo jsi bez viny!

Ve své době byl pro mne tento Fellini zjevením. Bylo to zcela nové filmové umění, které jsem tehdy neznal. Otevírání oken do světa. Mnohovrstevnatá symbolická umělecká řeč, směřující do hlobokých vrstev podvědomí až nevědomí, působí i dnes velmi objevně. Ačkoliv ženský pohled je nesporně určující, mužský moment není zanedbatelný. Dojem, který svou interpretací ženské identity Fellini sděluje, je velmi mnohoznačný. V obecnějším záběru lze toto výrazné dílo chápat a posléze pochopit jako hluboký vhled do přediva mezilidských vztahů vůbec, jako informaci i jako výzvu nevzdávat se ani v sebesložitější situaci. Budoucnost vztahu Fellini - Massiniová-Massini (a) - ach, ty přepisy! - je pro tento případ kladná. V tomto ohledu Fellini vytvořil vlastně podstatně víc než jeden pozoruhodný film.

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna.

Snad první film počínající zralé fáze Felliniho tvorby vybočuje z dobového zaměření na strádání tzv. lidových vrstev a zaměřuje svou pozornost na sociální parazity. Mělkost a prázdnota jejich existence, ta myšlenková i ji doplňující mravní, je zřejmá. Manželský pár středních let, lnoucí k sobě pevnou a nepřestajnou láskou, je přesvědčivý v nenásilné demonstraci svého samozřejmě a nenápadně žitého lidství v pozitivnosti své varianty vůči výchozímu modelu. Je zvláštní, že nikdo si tu nepovšimnul hereckého projevu jedné z nejlepších českých hereček vůbec - tragické i marnotratné Lídy Baarové-Babkové. Felliniho suverénní kresba italského maloměsta, vyznívající nadčasově, se od českých poměrů (HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU) příliš neliší. Lidé jsou tady i tam až příliš lidští ve svém ne-lidství. Půlstoletí starý film italského mistra si uchovává svou svěžest. Divák tu má stále jistotu, že v této oáze ducha bude vždy náležitě napojen i zasycen.

Jeden z prvních pohledů na skutečnou tvář italského jihu a na limity státní moci vůči organizovanému zločinu. Tváří v tvář brutálnímu násilí vyznívá jakoby nezúčastněný způsob režisérova vyprávění o to hrůzněji a brutálněji. Dá se dokonce říci, že tento téměř neosobní přístup je stejně brutální jako šedá skutečnost té doby sama. Za zaznamenání stojí herecký pár Claudia Cardinalová a Franco Nero. Začátek herecké dráhy obou protagonistů filmu byl určitě vydařený.

Nenápadná krása PANÍ Z NEDĚLE spočívá v úspěšně předstírané ležérnosti námětu, děje, samozřejmě i vyšetřování a posléze rozuzlení. Co předstírané není a naopak za ležérním uchopením díla postupně vyčnívá stále zřetelněji, je snobství a společenské přehrady. Policejní komisař posléze s politováním zjišťuje, že jeho jedinou slabinou je opravdovost - snad jediný vážný moment filmu. A paralelní divákovo zjištění, že i vysoce postavený policista je vlastně variantním druhem hračky propůjčuje nekonvenčně pojednanému kriminálnímu námětu společenskokritické ostří. I to jakoby mimochodem. Nenápadná krása je nenápadnou kvalitou.

Provokující název nezklame po zhlédnutí očekávání, která vyvolá. Humor v podstatě laskavý, autorská nemilosrdnost více tušitelná než nahmatatelná, morálka čistoty a ryzosti v proklamaci, šmíráctví, mindrák a trapné pokrytectví v střízlivé a doložitelné skutečnosti. Zhruba tak lze pojmout tento kontroverzně chápaný a vykládaný film, navíc přesně zasazený do dobových souvislostí přelomu XIX. a XX. století. Šněrovací scéna (nebo odšněrovávací) patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo natočeno a napsáno. Roztomile působí i mladičký "Cattani" Placido. I dnes si toto dílo zaslouží jako určitý mravní korektiv svého druhu tématem i invenčním zpracováním pozornost a očekávání, se kterými před desetiletími přicházel do našich kin.

Neprudérní film v stále prudérní podobě nemohl nevyvolat náležitou odezvu zejména v zermi svého uvedení. Jeho zpracování ani nepovznáší, ale také nekazí dojem. Mastroianni tu stále působí dojmem herce, který se pořád tak trochu doučuje své profesi. Činí tak však zajímavě i jímavě a filmu očividně prospívá právě tak jako mladičká Cardinalová.