sportovec

Limonádník je neutuchajícím gejzírem nápadů, gagů, perzifláží a parodií. Zvláště dnes naznačuje, kudy vlastně běží hranice mezi skutečným humorem a konzumním bavičstvím. Pokleslost někdejších rodokapsů (románů do kapsy) tu opakovaně dostává inteligentní, odlehčený nářez. Úžasné jsou scény hospodských rvaček, které si v ničem nezadají s klasickým westernem. Limonádníkova unylost, umocněná obsahovou vyprázdněností zvláště vypečených obratů pokleslé literatury, dětinná démoničnost HogaFoga, osobité vegeteriánství Hlinomazovy role, vypočítavá okázalost ctnosti a rádoynedotčenosti Joeovy zaslíbené, skvostná závěrečná scénka filmu, naznačující, v čem že je kouzlo pojící skvrny velikosti mexického dolaru ... Kdo se umí smát, začne hned na úvod filmu, a nepřestane dost dlouho po jeho skončení. Odchází nejen pobaven, ale i posílen. ...

Dobou vzniku i celkovým směřováním a literární předlohou tento výrazný Vávrův film souzní s televizním ztvárněním F. L. Věka. Hrůzné čarodějnické procesy se vávrovskou precizností při zpodobování a přibližování hereckých reálií a kvalitní Kaplického předlohy mění v nadčasové podobenství staronového tématu svobody a totalitní moci, v tomto případě z boží milosti. Tísnivá atmosféra, tísnivé pocity, a za tím vším souhrn precizní práce celého týmu. Slovenští herci v českém filmu, jako vždy vynikající Elo Romančík i tehdy začínající krásná Soňa Valentová, zůstali a zůstávají kvalitou svých výkonů trvale v mé paměti.

Benešovské Československo, které si v druhé polovině třicátých let minulého století bylo dobře vědomo dosahu svých skutečných možností, sbíralo síly nejen materiální, ale i myšlenkové. Zfilmování jednoho z nejzdařilejších děl tzv. legionářské literatury, divadelní hry lékaře a přítele Haškova i bratří Čapků, generála dr. (MUDra) národního umělce Františka Langra (titulatura někdy nabízí až absurdně kouzelné zážitky), k nim nesporně patřilo a patří. Boj tzv. malých lidí, kteří stojí proti sobě na nesmyslné vartě dnes zcela zapomenuté globální sibiřské anabáze naznačuje, která z obou revolucí měla a má blíže ke skutečnosti. Důsledné sledování tohoto ideového kontextu Masarykova a Benešova odkazu spolu s řadou výborných hereckých výkonů nejlepších českých herců této i potomní doby - nejvíc na mne zapůsobila mimořádná kreace Zdeňka Štěpánka - činí z tohoto zdařilého díla trvalý monument naší národní kinematografie hraného filmu.

Toto takřka neznámé a absurdně nedoceňované Vávrovo dílo je holdem desítkám amatérských filmařů, kteří, nikým neovlivňováni a řízeni, s nasazením vlastního života natáčeli události vzrušeného vyvrcholení událostí a dějů Květnového povstání českého lidu. Příznačné je i jeho vyvrcholení: naprosto zapomenutá a opomíjená Benešova řeč ze sutinami a zříceninami staroměstské radnice pokrytého Staroměstského náměstí. Toto dílo by určitě zasloužilo převedení na DVD nosiče (dévédéčka) a mělo by se stát dobrovolnou, a právě proto vyhledávanou pomůckou školního vyučování zejména na středním stupni našeho vzdělávacího systému. Šperky se normální jedinec přiměřeně chlubí. Hrdosti a trvale udržitelného vlastenectví není nikdy dost. (Zdá-li se někomu, že film sklouzává do poloh vlastních tzv. budovatelským padesátým letům, měl by si všimnout, co a kdo stojí v jeho popředí. Lidé jako Albert Pražák, Jaromír Nechanský nebo Karel Kutlvašr komunisty určitě nejsou stejně jako reflexe Masaryka-filozofa humanity. Budovatelské nadšení Třetí republiky je historickým faktem, který Vávra nemohl nezachytit podobně jako étos-patos, který provázel celou druhou světovou válku.)

Zcela neznámý a jen velmi vzácně promítaný dokument vynikajícího českého režiséra - jeho osud paralelou připomíná životní příběh Gustava Machatého - v původní a působivé montáži válečných filmů světové dokumentární dobové kinematografické produkce i proslulých Lamačových filmových zpravodajských měsíčníků z prvních měsíců druhé světové války je účtem, který londýnská exilová druhoodbojová vláda předložila svému lidu po návratu do Prahy. Vrcholem - obsahovým i ideovým - je Benešovo vystoupení, které věcně a přesně naznačuje první kroky obnovené demokracie v osvobozené, byť o Podkarpatskou Rus nedobrovolně zmenšené vlasti. Také tento černobílý šperk by si zasloužil převedení na dévédéčkové nosiče a přiměřenou popularizaci pro všechny generace. Neznámé totiž v tomto případě znamená nové, poutavé, vtahující, obohacující, posilující. Je to málo? Je to víc než mnoho.

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora

Odezva na vynikající Weissův film je pochopitelná a jen zrcadlí lesk a zejména bídu polistopadové výuky dějepisu. Reportážní styl filmu byl pro tehdejší válečnou tvorbu nejen českou příznačný, a mnoho scén, dnes působících nepochopitelným nebo přepjatým dojmem, je naprosto hodnověrných. Přes čtvrtstoletou propast toto dílo souzní s poselstvím Vávrových DNŮ ZRADY. V náznacích - ale opravdu v náznacích - se tu projevuje mj. cenzurní působení Kopeckého ministerstva kultury a informací. Přesto Weiss dokázal zachytit i přesahové momenty vyhrocené situace a právě reportážními postupy zachytit takřka dokumentárně vzrušenou a stále více bouřlivou situaci našich a německých demokratických hraničářů (nikoliv Sudeťanů nebo sudeťáků). Film je vlastně jakýmsi zrcadlovým odrazem zdůvodnění končícího transferu německočeského obyvatelstva z pohraničních území. Vzdor, který zaznívá z jeho závěru, skutečně existoval; byl pružinou, která měla dát, dávala - a dala - naší domácí i zahraniční akci potřebný potenciál i elán. Bez ní - a bez prezidenta Beneše - by naše byť oktrojované osvobození zůstalo v říši snů. A naše státnost s ním.

Již při prvním uvedení tento výrazný film hrabalovského a vančurovského režiséra-mistra ve mně zanechal hluboký dojem. Odvrácená, propagandisticky chválabohu nikdy nezneužitá tvář všedního dne "protentokrátu" Čechy a Morava, v níž, nezávisle na vůli protagonistů nejen tohoto tragického, a přece i úsměvného příběhu, zbýval - a zbývat prostě musel, protože život je vždy, nezávisle na naší vůli, žit se vším, co k tomu patří - i prostor na mezní životní situace vlastně mírového života, je nejsilnějším místem tohoto oskarového díla. Řada scén doslova zlidověla, tou razítkovací počínaje a tou mrazivou, připomínající Moravcovo kolaborantské běsnění, konče. Humor, který prochází celým scénářem, zůstává na stříbrném plátně nedotčen. Mám zato, že hloubka a plnost zážitku krátkého života Miloše Hrmy, který viditelně nese zřejmě řadu autobiografických prvků života tragického konkrétního jedince, musí oslovovat i dnešní mladou generaci. A účinně prostředkovat poselství nejdrsnější doby našich dějin minulého století.