sportovec

Myslím, že v tomto případě se tvůrcúm podařilo dotvořit kus kontaktu se známou osobností televizní obrazovky a představit ji jako pozitivní příklad zvládnutých značných zdravotních potíží a vyhnout se výkřikům o křivdách, nepřízni osudu, faktické či osudové nepostradatelnosti drog apod. Retková je přirozená, svá, silná v ovládání a sympaticky spontánní v zranitelných okamžicích.

Neblaze proslulý tvůrce antisemitského paskvilu ŽID SÜ3 Veit Harlan, jeden z prominentních nacistických režisérů, se v tomto filmu na další zakázku Goebbelsova ministerstva rozhodl všestranně hanobit češství. Pomineme-li schematické pojetí českých postav (sedlák Pelikán, hospodyně Maruška, čeští pražští příbuzní nebohé Anušky), kteří se bez výjimky vyznačují mravní zvrhlostí, přízemní a zábran neznající ziskuchtivostí, která doslova šustí papírem, nelze si nevšimnout nezvládnuté barvy, syžetu i klíčových dějových linií. Dcera Anuška z bohatého pošumavského statku, zřejmě ze smíšeného manželství, podlehne proradné české intrice zprvu neutrální hospodyně, usilující o ruku jejího otce a spoléhající na to, že dcera venkova podlehne svodům babylónského velkoměsta na Vltavě a bude proto svým rozbolavělým otcem zcela vyděděna. Z filmu se zcela postupně vytrácí relativně pozitivní postava inženýra Leitweina (na jeho nabídku pomoci odpovídá Šumavanka ve své prekérní situaci mlčením). Těhotenství, tehdejší Kainovo znamení pro ženu-osamělou matku bez vdavek, se vznáší ve vzduchoprázdnu; týká se to nejen neurovnané podoby a uměleckých výkonů, podávaných herci, ale i závěru, v němž schematizace sebevraždy evidentně odpovídá 19. století, ne však příběhu z třicátých let minulého století (Vltavou pluje parník s názvem ANTONÍN ŠVEHLA). Vše korunuje závěr: proradná Češka Maruška musí zapomenout na své vdavky, doposud naivní otec náhle prohlédá nad mrtvolou své Anušky. Blata, která podvakrát zapříčinila neštěstí v rodině Jobstových, jsou konečně vysušena a smuteční kámen se v závěrečné scéně ztrácí v klasoví zlátnoucího obilí. Inženýr Leitwein, který nabízí pomoc přesně pro případ, který se přihodil naivní dceři šumavského malostatkáře, mizí odsouzen autorem k mlčení, jako budná dějová linie bez dalšího zdůvodnění. Mizerný herecký výkon Kristiny Söderbaumové korunuje destruktivní dojem ze zlatého města na dolní Vltavě. Vše korunuje zneužitá Smetanova hudba, znící ve ZLATÉM MĚSTĚ při každé více i méně vhodné situaci. Horší škvár nebyli s to ve stejné době natočit ani srovnatelní čeští tvůrci. Dá se říci, že film, který se svou kvalitou blíží dnešním latinskoamerickým "mýdlovým operám", zaostává kvalitou svého zpracování i za "budovatelskou" tvorbou padesátých let. Není divu, že v českém prostředí tento kýč nebyl promítán; heydrichiáda, tragédie Lidic, vraždění nevinných bylo až příliš silnou zátěží pro drtivou většinu českého obyvatelstva.

Snaha docílit humorného pohledu i na velmi temné věci života, mezi něž patří především válka, je-li vedena arogancí rozumu a spekulativního záměru, končívá zpravidla rozporuplně. Polské úsilí o vytvoření švejkovské adaptace dopadá ještě hůře než kdysi Vaňkovo dokončení Švejka. Pančovaný originál zůstane vždy více polotovarem než zralým uměleckým dílem. Pouť několika vojáků nazdařbůh nádražími a městy rakouskouherské monarchie navzdory času nemůže z uměleckého pohledu dopadnout dobře. Z haškovského nadhledu a zemitého humoru tu zůstávají jen vnějškové napodobeninové kulisy a vesměs hluchá snaha o gagy. Víno se mění v nepoužitelnou zplodinu. I tak však zbývá dost relativních kladů: slušná kresba prostředí, vcelku zdařilé postižení atmosféry první světové války, osobitosti polského pohledu na tuto tematiku, doutnající vzpoura ve vojenské mase ad. Sympatická je i vůle neupadat do schematických klišé v pojetí postav hlavních hrdinů. Tyto - i další, byť spíše pomíjivé - klady propůjčují DEZERTÉRŮM stále slušnou pověst a současně i solidní úroveň. Porovnáváme-li je však i se Steklého adaptací švejkovského tématu z poloviny padesátých let, činíme tak - bohužel - s vědomím, že srovnáváme nesrovnatelné.

Ač jsem původně nechtěl k tomuto pořadu psát žádný komentář, "povzbuzen" glosami k tomuto vynikajícímu propedeutickému televiznímu pořadu pro děti, jsem nedokázal "odolat", abych připsal něco - omlouvám se - mentorujících vět. Klasická hudba v hiphopové éře - a to nejen ta, která se vztahuje k romantické či novoromantické éře předminulého století, ale i ta století minulého, která je v něčem ještě méně pochopitelná a divácky "stravná" - vyžaduje popularizaci. Smyslem výuky je poskytnout dětem i dospělým, kteří si soustavně chtějí rozšiřovat své kulturní obzory, pokytnout základní vědomosti a fakta, bez nichž si dost dobře nemohou vybrat to, co je jim opravdu blízké. Způsob a hlavně kvalita úrovně, na které se o toto poslání snaží popisovaný cyklus, jsou mimořádné a navazuje cílevědomě na to nejlepší z televizní tvorby minulých dob. Diskuse o tom, proč Česká televize potřebuje či naopak nepotřebuje více programů, aby mohla pokud možno co nejplněji dostát svému poslání veřejné služby, je víc než náležitě zodpovídána právě skvělými pořady typu OPERY. Svobodná informace, která není podložena znalostmi a vlastními prožitky, je totiž k nepotřebě. Stejně jako člověk, který s ní neumí pracovat.

Svěží vyprávění o dětech, chlapci-bratrovi a dívce-sestře z vlastní vůle, kteří prokáží více rozumu a soudnosti než jejich sveřepí rodiče, aniž by proto přestaly být jejich milujícími potomky, je zarámováno do jedinečné krásy severské přírody. Svébytným prvkem nadpřirozeného světa, v němž děti žijí svůj příběh, jsou harpyje, ztělesněné do krkavčích-havraních ptačích těl a skřítci, pro něž lidé jsou neohrabanými motovidly, která jim bourají jejich pracně budovaná pařezová obydlí. Zejména strašidlácké reflexe lidí jsou v pohádkách tohoto typu nevídané a opravdu jedinečné. Kráse přírody odpovídá drsnost mravů, neotesaná chování, ale také hluboké city a neskrývaná utrpení dospělých i dětských postav. Je to v souladu s tím, co dnes víme o způsobech výchovy dětí v dřívejších dobách. RONJA je pohádkou pro všechny - děti i dospělé, pohádkou pro celou rodinu. Lepší vysvědčení pohádce s oprávněně nadčasovými aspiracemi ani dát nelze. Zdá se, že malé a střední evropské národy by se měly více a lépe znát i poznávat. Astrid Lindgrenová naznačuje, že by to bylo víc než prospěšné. A to nejen pro ty národy.

Gotická Hunebelova adaptace sice šistí papírem o poznání víc než KAPITÁN; i tak si však uchovává svůj pel patinové dokonalosti žánru. Co však strhuje nejvíc, je pozoruhodná čistota výpravy, úcta až pietní, která charakterizuje důslednou snahu po postižení neopakovatelné krásy užských i ženských oděvů a interiérů skvělých francouzských gotických hradů a pozdějších zámků. Pieta, s jakou byly nastudovány a pro potřeby natáčení dotvořeny z dobových obrazových pramenů, je až dojemná.

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější.

Žánrově čisté "lehké" dílo sice nedosahuje kvalit stejně starých TŘÍ MUŠKETÝRŮ s Barrayem a Demongeotovou, ale i tak zásluhou nejen Maraisovou, ale i Bourvillovou dostává z brakové literární přílohy maximum. Být mistrem lehkého dobrodružného žánru nebylo snadné ani tehdy, v dobách jeho dosud nepřekonané klasiky, o to více to pak vyniká dnes, kdy se o překot natáčejí filmy, které se nezatěžují jakoukoliv profesionalitou a své řemeslné propady skrývají za stále zneužívanější a rafinovanější technické efekty. Stojí za připomínku, že Hunnebelle natočil později s Maraisem a Founesem i proslulou volnou sérii o Fantomasovi.

I "pouhá" skutečná zábava má svou klasiku a svá kritéria. Potkat špičkový humorný či zábavný kus je dnes snad ještě vzácnější, než je tomu v případě tzv. vážného filmu (románu, básně, dramatu apod.). Zidiho jméno je v takovém případě první, Noiretovo, jak se ukazuje, druhou zárukou. Antiiluzívní průhled do světa pařížské soudní policie je ve své místy i nadsazené úsměvnosti ve své podstatě krutý a nesmlouvavý. Tak jako opilec umírá na cirrhózu jater, tak společnost, v níž už nefunguje ani policie, formuje sama sobě velmi obtížnou budoucnost. Gagy, nečekané, ale zjevně důkladně promyšlené dějové zvraty, doplňované přímo "seriálem" skvělých hereckých výkonů, nic nezakrývají, nepředstírají a ani jinak nezkreslují. A nadsázka, z níž rostou, neznásilňuje skutečnost; spíš ji lehce jakoby poetizuje. Vnímavý divák má po zhlédnutí PROHNILÝCH o čem přemýšlet. I dnes, i v dohledném budoucnu.

Pokrok je někdy, jak plyne z tohoto seriálu, plazivější a křivolačtější, než by si ti, kdo jsou tak či onak odkojeni optimismem šedesátých let minulého století, přáli. Mimoto se však zdá, že té střídmosti a na druhou stranu obtížné invence je tu až příliš. K neprospěchu díla i jeho diváka.