sportovec

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu.

Toto dílo představuje asi nejzdařilejší raný český zvukový film, který má navíc i nesporné světové parametry. Skvělá kamera, neobvykle dynamizující děj, zajímavé průhledy do dělnického i milionářského prostředí (tehdejší tisícikoruna měla svou hodnotu, dnes by řádově odpovídala nadprůměrnému měsíčnímu platu kolem 40-50 tis Kč hrubého; písařčin příjem se pohyboval někde kolem 400-600 Kč; Mary má ve své kabelce 6 Kč 50 hal., což vysvětluje, proč nikam nechodila). Mimořádně zajímavý je i zpěvák v baru a pohled na tamější jazzový orchestr; s velkou pravděpodobností se jednalo o první složení proslulých Dvorského MELODY BOYS. V řadě ohledů film připomíná československou filmovou vlnu šedesátých let; zejména to platí pro Machatého viditelný důraz na všednodennost. V neobvyklém - konstruktivním - světle je tu zachycena i policie a dělnické prostředí; hospodští rváči jsou vesměs celebritami meziválečné i převálečné bohémy (Sauer, Menger); oba byli blízkými přáteli Jaroslava Haška. Bylo by politováníhodným omylem tuto pozoruhodnou práci zaměňovat s červenou knihovnou.

Náhled do japonské tradiční mysli a hodnot by před desetiletími možná působil objevně. Zhruba zapadá do obdobné vlny válečných filmů v Evropě té doby. Co ovšem na filmu vadí nejvíce, je jeho vlastenecký tón, který zcela abstrahuje od válečných zločinů Tokia na okupovaných územích. Nebylo jich málo a je velkou chybou, že v Evropě se o nich dodneška nic bližšího neví. V této souvislosti si dovolím malou doušku: když kolem r. 1970 navštívil Nizozemí a Evropu císař Hirohito, právě zde, v této zemi nížin a úzkostlivého zahradničení, ho vítaly výmluvné transparenty HIROHITLER.

Tento ženský film je i není neobvyklý. Konzervativní je i příběh, i způsob natočení. Neobvyklost díla spočívá v pojetí mužského světa. Nejsou to ani zloduchové, ani andělé; vždy máme co do činění s lidmi z masa a kostí. Zarámování děje do třicátých (zmínky o Hitlerovi a nacistech, Eleanořin manžel je Rooseveltovým poradcem) a padesátých let (designe aut v úvodních scénách filmu) propůjčuje NÁVRHU (to je asi nejvýstižnější překlad originálního názvu) žádoucí třetí rozměr, který ho zbavuje případné červenoknižní aspirace. Manželství levých liberálů si mohlo dovolit feministickou intelektuálku (znatelně mladší svého manžela) i nevšední způsob jak řešit osudovou otázku vztahu i života obou jeho protagonistů. Eleanor (jmenovkyně manželky prezidenta mladšího Roosevelta) je plně emancipovanou a hmotně všestranně zabezpečenou ženou. Její tragédie jako důsledek nadvakrát vymodleného těhotenství i nevšední osobnost (asi nejsilnější místo filmu) je skutečnou páteří i nosnou myšlenkou NÁVRHU. Mužské postavy ovšem nezanikají; jsou bohatě odstíněné a propracované. Jak manžel, tak mladý kněz, ale i tragický zavražděný student jsou individualitami. Eleanor ovšem nejblíže stojí její manžel. Muž, který obdivuje nejen její krásu fyzickou, ale i duchovní, současně však také podnikatel, který umí, přijde-li na to, vycenit - a nejen vycenit - zuby. Přestože se scénář nevyvaroval některých škobrtnutí (okolnosti kolem studentovy smrti, příbuzenský vztah mezi otcem dvojčat a jejich kněžským zploditelem) je toto dílo působivé, dívácky vděčné a ve zvoleném žánru "lovefilmů" v každém ohledu mimořádné.

Rozumím všem, které tato filmová báseň barev a hudebních tónů nedokázala uchvátit. Pojetí, zvolené režisérem, se pohybuje místy na hranici únosnosti. Film zachraňuje - jakkoliv to zní ne zcela věrohodně - příběh křehké lásky s tragickým koncem. Vian, autor literární předlohy, vyvolává vzpomínky na MALÉHO PRINCE Saint-Exupéryho či Lewisovu ALENKU V ŘÍŠI DIVŮ nebo o generaci starší PRINCEZNU PAMPELIŠKU Jaroslava Kvapila. Pohádkové "nasvícení" se tu proplétá se snovými představami, retroscénami, symbolickými zkratkami. Džungle této mozaiky v každém případě postrádá nudu a udrží poučenou divákovu pozornost. Za diskusi stojí otázka, zda adaptace musela sledovat tak důsledně dobový kontext zejména tam, kde přerůstá do technicitních tvarů. V každém případě je k neuvěření, že i dnes mohou vznikat tak abstraktní a složité filmy s až barokním formálním tvaroslovím. Díla v každém případě pozoruhodná a jen nesnadno zapomenutelná.

Nostalgie, která z tohoto díla vane, není předstíraná. Itálie, doposud sice fašistická, ale současně neantisemistická, je rámcem filmu ve filmu. Lidé, kteří odhadují vývoj a nepropadají fašizující psychóze, jsou v tomto prostředí vzácní, ale silní. Silní natolik, že to stačí překlenout propasti, které se zdají být bezednými. Pestrá škála postav, zahrnující komunistu i bezskrupulózního fašistického ministra, vrcholí tragickým závěrem, který homosexuálnímu židovskému producentovi bere i poslední naději - naději na přežití a na život. Sonda do charakterů především představitelů hlavních rolí filmu v tomto filmu vrcholí závěrečnou symbolikou měsíce a hvězd v roli filmových rekvizit. Délka i napětí, které tvůrci zvolili, jsou zachovány během promítání celého díla; vydatně se spolupodílí na mravním étosu, který na nás dýchá snad z každého záběru. Nadbytek tohoto typu i tematického zaměření tvorby by škodil; jeho naprostá absence by však byla ještě škodlivější. Protože připomínání této hrůzné doby nebude nikdy dost nejen na stříbrném plátně.

Na svou dobu mimořádně zajímavý americký umělecký dokument balancuje se značně proměnlivým zdarem mezi plakátem a kumštem, občas nadsazeným sentimentem a skutečně hlubokými a propracovanými scénámi. Jeho televiznost je chvílemi až okatá: nejvíce je to patrné při často nepřirozeně působících zatmívačkách a střizích. Herci jsou skvělí, ale ve své většině až příliš američtí v projevu zejména v citově silných scénách. Vnucuje se srovnání s dobově současnými díly: ruským mládežnickým akčním seriálem 17 ZASTAVENÍ JARA a rozsáhlou vávrovskou freskou DNY ZRADY, ... A POZDRAVUJTE VLAŠTOVKY, OBCHOD NA KORZE (srovnání by se pochopitelně našlo ještě více). V obou případech tvůrci aternativních předloh měli šťastnější ruku, jistější vedení a přesvědčivější výsledky. Seriál, který se pohybuje na rozhraní věcného vnímání a v té době stále živých vzpomínek (slovo resentiment se mi vzpírá v ústech), však zaslouží i tak velké ocenění. Svým tematickým záběrem, vůlí po autentičnosti i snahou sledovat vývoj na všech stranách tehdy po čertech živé fronty. Scény z varšavského židovského povstání, protektorátní Prahy, Osvětimi, Buchenwaldu, statečnost ruských vojáků Rudé armády v útěkové scéně v závěru pátého dílu i postupná fašizace kdysi slušných německých lidí jsou k nezaplacení i ztvárněním, i tím, že si jich autorský tým tak důkladně všímal. Klady převládají, působivost a zasažení diváka rozhodně nestůňou. Naopak. Zobrazované hrůzy jakoby byly dnešní. ...

K tomu, co už bylo napsáno na adresu tohoto filmu, skoro není co dodat. Po delší době skutečně strhující thriller (napínák) se vším, co k tomu patří. Poněkud přespekulované vyústění není sice zase tak nečekané, ale výrazněji nenarušuje základní dějovou linku a nemění nic na tom, že podaný obraz společnosti našich dnů je reprezentativní a vyvážený. Za povšimnutí stojí i "genderový" aspekt. Souboj psychiatra a dvou nadmíru zdatných žen je konfrontací v zásadě rovnocenných protivníků. Výsledek mohl být docela dobře i opačný a vyústění ÚČINKŮ by to zvlášť neublížilo. K hereckým výkonům není také co dodat - jsou špičkové. Více mě ve zdánlivě vedoucí úloze zaujala Catherine Zeta-Jonesová: její psychiatrička (cvokařka) je strhující svou mrazivou životností včetně intimních scén. Velká herečka tu opakovaně osvědčuje svůj jak umělecký, tak lidský formát. Je otázkou jak film hodnotit: jako thriller-detektivka je strhující a bez vady; jako drama si stále zachovává svou nadprůměrnost a sevřenost, nese však v sobě jisté prvky předcházejícího napínákového žánru. Filmový fanda si v každém případě přijde na své.

Dílo, které vyráží dech. Poznání, že i nejkomerčnější herci hollywooodské továrny na sny jsou až na na nečetné výjimky mistry svého oboru je pro převládající komerční ráz tvorby směřující do kasaštyků pro laika krajně nesnadné. Mrazení vzbuzující výkon Langeové plyne nesporně z úrovně, kterou se reprezentuje další velká osobnost filmu, kterou je zcela neznámý režisér Graeme Clifford. Obvyklá unylá limonáda kalifornského původu, která je obvykle při takových příležitostech servírována, se prostě nekoná. Rozporuplný osud jistě nesnadné velké herecké osobnosti, na níž byl spáchán nesporný zločin, likvidující velkou tvůrčí osobnost, osudově poznamenanou svou deprivantskou matkou a vůlí být sama sebou, otřese divákem i dnes. Regulace za každou cenu, účelová záměna skutečné asociálnosti za tvůrčí krizi (rutinu a průměrnost nelze soudit ani odstranit, je možné ji jen eliminovat) by měly být varovné i pro náš dnešek. Mechanismy se změnily a zplošťování nejenže nepomíjí, ale naopak sílí. Třicet let starý film si stále uchovává své ponuře burcující poselství.

Jak vidno, Vláčilův HADÍ JED měl svého plnohodnotného předchůdce. Film jakoby vůbec nevznikl v období sice doznívajícího, ale přesto ještě stále silného budovatelského nadšení. Vynikajícímu hereckému obsazení odpovídají i skvělé výkony. Velikáni minulosti, dnes již všichni nebožtíci, ukazují, jak široká byla škála jejich hereckého umění, schopnosti charakterizovat a individualizovat výkon a svěřenou postavu. Zmínku ale zaslouží i pozoruhodně zralý výkon Ireny Kačírkové v roli "ženy z rozhraní" nebo věrohodná studie tehdy neméně mladého Vlastimila Brodského. Fričovský fenomén měl a má více rozměrů; velký tvůrce se zdaleka neomezoval na "jen" veseloherní žánr. Minulost není nikdy uzavřená; vždy má co nabídnout a čím překvapit.