sportovec

Zdá se, že možnou inspirací tohoto filmu mohl být - mimo jiné - i legendární Londonův román BÍLÝ DEN. Finanční trhy jsou často ve veřejném prostoru prezentovány jako abstraktum jakoby odtržené od prostoru a času; ve skutečnosti se však jedná o nadmíru čipernou a nikdy nezahálející komunitu obklopenou servisní vrstvou, jejíž životní styl a jeho úskalí jsou námětem Stoneova filmu. Že i Američané mají vynikající herce a že hollywoodské hvězdy musejí něco umět, je známé; potíží jsou však filmové látky často kontaminované zlomky poetik tzv. lehkých literárních žánrů. Prvky "happyendového pohledu" nese i tento film; nejsou však ani zdaleka rozhodující pro jeho celkové vyznění. Mimoto stojí za upozornění i neméně zasvěcený Stoneův pohled do světa odborů a odborářského života; opravdu existuje a uchovává si relativně značný vliv např. při amerických prezidentských volbách. Pomineme-li některé nejasnosti v závěru filmu (byl usvědčen i Gecco?; bude hlavní hrdina odsouzen nebo mu bude k dobru započtena jeho spolupráce s vyšetřovateli a žalobou?), jedná se o ojedinělý tvůrčí čin. Čin, který je zasvěceným průhledem do jinak neprůhledného světa, jenž se - pomineme-li stoupající "koeficient virtuality" kasínového kapitalismu - ve svých podstatných znacích příliš nezměnil.

Zprůzračnělý konec filmu, který se téměř dokonale vymyká z dobového konceptu "filmů pro lid", nemění nic na jeho převládajících kvalitách. Němci, kteří jsou individuálně odstíněni, nejsou v tomto případě protivníkem, který by byl jednostranně válcován geniálními odbojáři. Naopak. Mnohé napoví jména, která se kolem filmu pohybovala: národně socialistický spisovatel Karel Jan Beneš, sám člen čelné druhoodbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, spoluautor programu Za svobodu z podzimu 1941, i Martin Frič mluví za všechno. Netypická je i doba: první měsíce po skončení stanného práva se vyznačovaly téměř neoslabenou perzekucí odboje a krvavými ztrátami. Vlasta Chramostová už tenkrát, ve svých 23 letech, naznačuje kvalitu svého jedinečného talentu. V ničem však nezaostávají ani ostatní: Otomar Krejča, pohádkový princ Vladimír Ráž i pro mne zcela neznámá Majka Marie Tomášová či Ostravan Miroslav Holub. Ohlasy minulosti soustředí Terezie Brzková a Ella Nollová či nelítostná, ale přece jen čas od času lidská dozorkyně Milky Balek-Brodské. Vzhledem k době kontextu svého vzniku film působí jako zjevení kvalitou i námětem.

Kolega Hardy vystihl v jedné větě i můj soud. Odvozovat kvalitu filmu z kvality použitých triků a nesourodého osvojování bojových technik, které snad v některých případech mohou oživit děj, to je opravdu příliš. Ještě horší jsou druhotné fabulace v americkém stylu, které degradují původní Dumasův příběh. Královně k dokonalosti chyběly džíny a kolty pověšené proklatě nízko; Mylady se jaksi nekonala a přestárlý Buckingham zaujal - v době násilné smrti mu bylo málo přes 35 let. V závěrečné scéně filmu by neuškodila Marseillasa, případně jiná velebná píseň mladší doby. Tak dopadá děj a film, jehož tvorba byla inspirována známou čapkovskou pohádkou JAK PEJSEK S KOČIČKOU VAŘILI DORT. (Dílčí klady jako místy povzbudivé dialogy, hbitost mladých herců v bojových scénách mimo to, co už bylo řečeno, kazí i mimořádně nekvalitní český dabink, který víc než přirozenou mluvu asociuuje štěkot pistolí mužů severoamerického Divokého západu; i k tomu - westernové inspiraci - se režisér Hyams dokázal v bonusech přiznat.)

V našich poměrech nadprůměrný časosběrný dokument zachycuje, zdá se, to skutečně nejpodstatnější z historicky první přímé prezidentské volby. Žádný z kandidátů tu není jen černobílý; střídá lepší momenty s těmi, u kterých by nejraději nebyl. Přesné zachycení Schwarzenbergova politováníhodného výroku o Edvardu Benešovi jako válečném zločinci de facto by kdekoliv jinde než u nás znamenalo předčasný konec politické dráhy. Na věci nemění nic ani to, že výrok byl řečen s vioditelnou bezelstností muže neznalého blíže věci (zdvořile řečeno). Lidsky na mne nejvíce zapůsobila Taťána Fischerová. Celkově: pod drobnohledem všetečné a nanejvýš všímavé kamery se většina kandidátů jevila podstatně lépe než ti, kdo tuto volbu umožnili nebo ti, kteří o ní psali. Ty nebo ony excesy, které nejde přehlédnout, nepřesahují to, co známe z vlastní zkušenosti z našeho okolí např. z komunálních samospráv. Je jen potěšitelné, že i když se autoři dokumentu netajili svými sympatiemi, dokázali odolat levnému pokušení průzračných preferencí svých favoritů a nikde nepřekročit meze nepodjaté novinářské profesionality. Těch 90 minut, po které dokument sledujete, se rozhodně nenudíte. A v ledasčems si doplníte své znalosti.

Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe.

Mnohé komentáře k tomuto mimořádnému dílu vypovídají více o svých autorech než o díle samém. Spielberg, často nekriticky zbožňovaný a skoro stejně často také tak zatracovaný, se tu vzepjal k mimořádnému tvůrčímu činu. Poslední měsíce života jedné z největších osobností světových dějin 19. století, postihující končící mimořádně krvavou občanskou válku Severu proti Jihu, jsou jímavým příběhem muže, který až do konce svého života zůstal tím, kým byl: prostým mužem z tehdejšího amerického západního pohraničí, zálesákem a pozoruhodným autodidaktem, který se dopracoval mimořádné úrovně. A posléze i dvou volebních období ve washingtonském Bílém domě. Rozvaha, se kterou řídil zemi, odvaha a statečnost, které jej neopouštěly ani tehdy, když stál na pokraji zničující porážky, jsou a byly stejně obdivuhodné jako jeho jedinečný intelekt a pozoruhodná vzdělanost. Spielberg ani autor scénáře si v ničem svou úlohu neusnadnili. Zblízka, pod drobnohledem kamery, vidíme i druhou, odvrácenou tvář americké demokracie, tvář pokrytou boláky ponížení, rasismu s prvními nádechy protofašistických náznaků, politiku, která již tehdy byla nejen v americkém provedení bezskrupulózní. Lincolnova velikost - připomeňme si jeho ohromný pomník nedaleko Bílého domu - tu vyniká ještě víc. Strhující herecké výkony, nesené režisérskou představou a vůlí, mají svůj svorník: je jím Daniel Day-Lewis ztělesňující amerického dějinného velikána natolik suverénně a samozřejmě, že se jím, prodchnut velikostí svěřeného úkolu, skutečně stává podobně jako Jiří Pleskot Edvardem Benešem nebo Meryl Streepová Margaret Thatcherovou. Pozoruhodný výkon odvádí i Sally Fieldová v úloze Lincolnovy kontroverzní choti Mary. Sytě jsou prokresleny i portréty členů Lincolnova kabinetu. Kamera Janusze Kabinského doslova čaruje jak v prostorách Bílého domu, tak ve velkých krajinných záběrech bitevních scén a jejich hrůzných pozůstatků, tisíců a desetisíců mužských mrtvol. Vlastenecký patos, podávaný Spielbergem, je cudný ve výrazu a hluboký v citovém prožitku. Velkolepá severoamerická fuga je jasným oscarovým filmem a současně nadčasovou poctou muži, který patří ve světových dějinách k tomu nejzávažnějšímu a nejjímavějšímu, jak film naznačuje rovněž věcně podaným tragickým koncem-skonem dvoumetrového obra své doby. Pro toho, kdo vnímá život jako zdroj hlubokých, kvalitu životu stále zvyšujících zážitků, jde a půjde o setkání vskutku nezapomenutelné.

Jindřich IV. Veliký, jak Francouzi svého panovníka nazývají, má v dějinách této velké západoevropské země stejný význam jako v našem českém případě Jiří z Poděbrad. Zastavil a postupně utišil desetiletí trvající občanskou válku, pokusil se o nastolení náboženského smíru nantským ediktem a jako nadprůměrně zdatný se projevil i v evropské diplomacii. Relativně plebejská východiska na francouzské, daná poměry drsné Navarry a nesnadnými Jindřichovými životními osudy, i nadprůměný intelekt, kterým se tento bojovný, nepoddajný muž také vyznačoval, to všechno jsou rysy, které zachycuje na úsporné ploše 90 minut se zdarem i scénář o akčnost usilujícího díla. Obvyklé rysy špičkových děl od Seiny výsledné kvalitě VRAŽDY jen prospívají: jasné, hutné dialogy, důkladná odborná příprava, snaha po vykreslení detailů doby i nadčasových momentů Jindřichova života, to všechno tohoto skvělého Francouze staví jen do světla, které je právo dosaženému historickému poznání. Stojí za to upozornit, že takto pojatý portrét muže vzdorujícího myšlení včerejška obstojí i s obrazem dvojdílné historické fresky Heinricha Manna, která vznikala během třicátých let jako odpověď na řádění Hitlerova režimu. Ozvuky neoddiskutovatelné popularity lidového krále nalezneme i v Dumasových TŘECH MUŠKETÝRECH. Je zřejmé, že tyto i další inspirace také stály u zrodu scénáře i režijního pojednání tohoto nevšedního zdařilého díla.

Philippu de Brocovi se podařil malý zázrak. Téma, mnohokrát oprášené, dokázal nadat novými tóny, promítnout do něj všechny přednosti své režisérské filmové řeči a zásluhou kvalitního scénáře z mlžin, oblečených do historických kostýmů, vytvořit živé lidi s jejich vášněmi a smutky i radostmi. Kvalitní herecké obsazení, jež si v ničem nezadá se špičkami francouzské filmové múzy, dotváří tento zdařilý posun od dobrodružného k realistickému žánru. Za zmínku stojí i plastický obraz francouzské společnosti a politiky v posledních letech před nástupem Ludvíka XV. Aniž bych chtěl jakkoliv shazovat klasickou verzi s Jeníkem z Bažin (Marais), nemohu nedodat, že úspěch, který se Brocovi poštěstil, je v tomto ohledu ojedinělý a divácky zvlášť vděčný.

Solidní profesionální práce, která neohromí, ale také nepřivede k zuřivosti. Tolik vytýkaná popisnost je v tomto případě na místě; co o té dámě vlastně víme? Že uměla více než být královskou milenkou; že některé její vlastnosti byly sporné; vynikat měla i duchem. To všechno ve filmu je, i když v druhé části režie i scénář poněkud ztrácejí dech. Budeme-li tuto životopisnou televizní kreaci srovnávat s tím, čím jsme dnes na obrazovkách den co den doslova bičováni, poctivé, divácky vděčné řemeslo tohoto dílka vynikne ještě více.

"Rodinný" švédsko-polský televizní film, jehož režisérka je současně dcerou hlavní hrdinky (narodila se r. 1954, má ještě bratra Stefana) střídmou, dokumentární formou, doprovozenou matčinými vstupy, přibližuje jeden z mnoha tragických příběhů, spjatých s tragédií polských Židů. Důraz, položený na příběh, a oproštěný od snahy o nalézání nových zdůvodnění všeho druhu, je zřejmou sílou i možnou slabinou zvoleného způsobu vyprávění - či - chcete-li - poetiky. Ano, film kromě vlastního příběhu opravdu nepřináší "nic nového". Jak by to ale bylo možné - takřka sedmdesát let po válce, je další otázkou - tak trochu "otázkou pro otázku", tedy značně samoúčelnou věcí. Chceme-li hledat paralelu pro tento způsob podání, nalezneme ji v jiné - tentokrát výhradně literární předloze, jejíž autorka se konce války nedožila. Je jí slavný deník Anne Frankové. Zfilmován či "ztelevizněn" s výjimkou podmínečného happyendu by nabídl obraz podobný tomu, který nabídla švédská režisérka. Je to mnoho nebo málo? Jedno je jisté: přesných, obtížně věcně vyvratitelných událostí a zpráv tohoto typu o zločinech, které s sebou přinesl nacistický německý režim, nebude nikdy dost. Filmů, o jejichž kvalitě lze oprávněně pochybovat, je vždy víc než dost. Při porovnávání zážitků, které s sebou relativně nová díla přinášejí, je to okolnost, kterou by každý z nás měl mít na paměti.