HoneyBunny

Generation Kill je jeden z nejzajímavějších seriálů posledních let. Nemusí se vám líbit. Popravdě - nesnaží se zalíbit. Nemáte tu žádný silný příběh, který by spojoval jednotlivé epizody. Chybí tu hlavní hrdina. Ženskou postavu tu najdete jen těžko, takže to rozhodně není pocitová záležitost. Mluví se tu víc než střílí. Na konci epizod nemáte cliffhangery, nikdo vás nenutí sledovat další díl. Není tu hudba, která by podtrhovala emoce. Přesto ale nějakým záhadným způsobem funguje. Místo jednolitého příběhu sledujete fascinující historky z běžného života mariňáků, kteří hláškují jako o život (jedna z mála věcí, které na GK působí trochu nereálně, Colbertovy a Rayovy vtípky jsou až moc dokonalé). Emoce vám nikdo nepodbízí, zastřelené irácké dítě nepotřebuje srdcervoucí housle. GK vás nutí přemýšlet a přehodnocovat své názory. Nejdřív vám naservíruje obrázek, který všichni známe - parta mariňáků, nadržená na akci, ve které se hodně střílí a hodně toho bouchá. Ale brzy zjístíte, že takhle jednoduché to není a nic není černobílé. Seriál zůstává obdivuhodně nezaujatý, neříká vám, že válka je svinstvo nebo že mariňák je národní hrdina. Prostě se jen snaží ukázat, jak operace Irácká svoboda vypadala. A daří se jí to velice dobře. Blíže k dokumentu už muže mít televizní seriál těžko. A abych nezapomněla - přes výše napsané je Generation Kill velmi zábavný. Celá irácká válka a způsob, jakým byla vedena, tu působí až směšně absurdně - což je i poselství seriálu: Válka je jeden velkej bordel. Peace sucks a hairy asshole, Freddy. War is the motherfucking answer.

Filmy založené na skutečných událostech to mají lehčí, protože divák si je automaticky připustí blíž k tělu ("Páni, člověče, tohle se fakt stalo!" efekt). Kari Skoglandová si ještě pomáhá tím, že film je natočen velmi syrově (krev, jizvy, zlomeniny, nějaké to mučeníčko) a autenticky. Člověk by od režisérky Dětí kukuřice 6 nečekal tak civilní a morálně znepokojivý film. Akce IRA (a vlastně i britské MI5) byly pěkné svinstvo a fakt, že události ve filmu se staly cca před dvaceti lety v západní Evropě, stačí k tomu, abyste nevěřícně vrtěli hlavou. Skoglandová se rozjíždí pomalu a přiznávám, že v první polovině filmu jsem místy ztrácela pozornost. Moc se tu mluví a děj je chvílemi nepřehledný. Vynahradí to skvělá druhá polovina a hlavně napínavém finále - a napínavém vcelku netradičně, uvidíte sami. Jim Sturgess zahrál hlavního hrdinu se všemi odstíny šedi lidské povahy a je přesvědčivý v každé minutě. A Ben Kingsley - wait for it - je skvělý! V takhle dobré formě jsem ho dlouho neviděla. Nejsem si úplně jistá, že si na tenhle film za pár let vzpomenu, ale těch 117 minut rozhodně nelituju. 70 %

SG-1 považuju za dnes už zastaralý seriál bez výrazných vnitřních konfliktů nebo psychologie postav (žádná erotika, nenávist, slušná love story na pokračování nebo výživný pomilováníhodný záporák). První seriálová Hvězdná brána je kvalitní sci-fi pohádka, ale v době Battlestar Galactiky je už zkrátka za zenitem. Tvůrci se pokusili u Universe zkombinovat svět Hvězdné brány s úspěšnými prvky z BSG. Jak se ale říká: někdy jedna a jedna nejsou dvě. Po osmi dílech seriál stále hledá tvář, ale přiznávám, že se zlepšuje. Vytáčí mě jen ty zbytečné nelogičnosti (paní Youngová a její scéna na koníčka, vy víte ;-) a hlavně postava Chloe (nesympatická herečka, naprosto nezajímavá postava). Tvůrci ale mají po ruce Roberta Carlyla, který je tak podivně zajímavý a chytlavý, že si každou scénu s ním užijete. Ten chlapík umí hrát a jeho charisma zastíní všechny ostatní na plátně. SGU jsem dala šanci jen díky tomu, že Carlyle je ten poslední herec, kterého bych tu čekala. Nezklamal. Seriálu ještě dávám šanci, protože, přiznejme si to, ani SG-1 v první sérii nekráčela zrovna jistě. To ale jen potvrzuje genialitu BSG, která byla od začátku ultimativně coolervoucí a nekompromisně skvělá.

Šestý Potter není moc dobrý film. Řekněte mi v pár větách, čem vlastně vypráví. Nejde to, že? Film se potácí od jedné scény k druhé, zabalený do líbivých barevných filtrů a zvláštních efektů, ale kde je spojovací linka? Knižší verze taky není nijak úchvatná, ale víte, že v ní jde hlavně o viteály a o pátrání po titulním Princi dvojí krve. Možná vás i rozesměje, že to odhalení prince se ve filmu odbyde v jedné větě stylem "To jsi netušil, že JÁ jsem Princ dvojí krve!" a přitom nedostaneme žádné vysvětlení. Haló, pane scénáristo, koukněte se na název vašeho filmu! A mimochodem, v jakémkoli filmu jsou důležité emoce. Yatese jsem minule chválila, že jimi Fénixův řád přímo napěchoval, ale zpětně si uvědomuju, jaký rutinér a průměrný režisér vlastně je. Z prvních čtyř Potterů jsem schopná si vybavit pár silných scén, ale Yatesova díla nijak nevyčnívají. Žádný smích, žádné slzy, žádné nadšení. A to jsem se těšila na Brumbálovo finále a konfrontaci se Snapem (proboha, vždyť ho hraje Alan Rickman, poslední patnáctiminutovka mohla být díky němu nezapomenutellná'!). Maggie Smith nemá co hrát, stejně tak Coltraine a Thewlis. Díky bohu za Jima Broadbenta, i přes omezený prostor je nejlepší herec filmu. Suma sumárum nejslabší Potter a slaboučkých 50 %.

Brilantní. Nemám tu prostor rozepisovat se, jak zajímavě a originálně pracuje D9 s tématem rasismu, ale věřte, že tentokrát se opravdu budete stydět za to, jak bílá "vyšší" rasa jedná s těmi, kteří jsou údajně pod její úrovní. Tenhle film hlavně šlape a cítíte každou emoci lidí i kreveťáků (btw to pidikreveťátko je boží). Postmoderní tu není jen prázdný pojem - máte tu odkazy na jiné filmy, morálně dvojakého hrdinu, bombastické scény, nejistotu vzbuzující finále a dokonce i mrknutí na videoherní fanatiky. Blomkamp vás přišpendlí k sedačkám hlavně nepředvídatelností, opravdu netušíte, co se stane v další minutě. A hlavně je to celé pojaté tak reálně, až z toho mrazí. Při sledování D9 jsem celou dobu měla nepříjemný pocit, že takhle nějak by to dopadlo, kdyby k nám přilétli emzáci. Nedívá se na to hezky, ale ten hořký pocitový dojezd během titulků stojí za to. A komu bude trochu nevolno, ať si pustí Hvězdnou bránu. 90 %

Problém Gaimanovy Koralíny je, že je to vlastně oddechová záležitost, která vás zabaví maximálně na dva dny. Skvěle se čte, je zábavná, je v ní plno bizarních nápadů. Ale není ani moc originální, ani napínavá. Kdyby Selick chtěl, mohl s námi na chvíli hrát hru a zkoušet to na nás s holčičkou, která si stvořila imaginální svět s dokonalými rodiči, protože její vlastní svět je nudný a otravný. Jenže Selick se o tohle ani nepokouší, od začátku víte, na čem jste. Úvodní sekvence s hadrovou panenkou je úžasná, ale nic tak originálního a kouzelného už ve filmu dál neuvidíte. Navíc se film překvapivě táhne, zvlášť první polovina je utahaná a chybí jí napětí. Chtělo to krátit minimálně o dvacet minut. Teď k tomu pozitivnímu - Koralína se nepodobá žádnému jinému animáku, ať už zpracováním nebo režií. Je posmutnělá, trochu depresivní, kouzelně dětská a plná zvláštně pokroucené reality. I proto dávám palec nahoru.

Určitě nejsem jediná, komu Bruno přišel dost křečovitý. Borat byl skvělý v tom, že pod těmi jednoduchými vtípky jste viděli, že Cohen zdaleka není tak prvoplánový - za dobrodružstvím kazažského reportéra jste vlastně viděli docela sofistikovaný vztyčený prostředníček, strčený do tváře americké malosti. Bruno se pokouší o něco podobného, ale tentokrát už opravdu je pouze jednoduchý, křečovitý a prvoplánový. Ano, zasmějete se při ukázkách soužití Bruna s pygmejcem nebo u táboráku s partou lovců. Ale v paměti vám zůstane jen pár odhalených pánských přirození.

Příjemné překvapení. Tenhle film je sofistikovanější, než se na první pohled zdá. Už v úvodu uvidíte, s jakou láskou a zároveň vtipem tvůrci přistupují ke klasickým disneyovkám se všemi jejich mluvícími zvířátky, roztomilými pějícími dívčinami i chrabrými princi kolícími trolly mezi vyjížďkami na bílém oři. To nejlepší ale přichází až v hrané části, kde se naplno ukáže, s jakou nadsázkou Kouzelná romance pracuje. Chvíli to vypadá jako konfrontace pohádky s reálným světem, ale pak úžasně přiblblá princezna Amy začne zpívat a s ní si celý Central Park vystřihne parádní taneční číslo. A vám je jasné, že vlastně sledujete stejnou pohádku jako na začátku, jen s živými herci. Amy Adams a James Marsden jsou největšími trumfy filmu, jejich projev (hlas, mimika i pohyby) je skvěle odkoukané od původních disneyovských princezniček a princů - a vy se při pohledu na ně můžete jen pitomě usmívat. Škoda toho přestřeleného konce, draci už vyšli z módy.

Slyšet v hororu od Sama Raimiho češtinu, to jen tak nezažijete. Jinak se ale žádné překvapení nekoná. Pokud jste viděli alespoň jeden film z Evil Dead trilogie, budete chrochtat blahem - Raimi je pořád stejně atmosférický, zručný, nechutný a zábavný. Prostě originál. Průměrné hodnocení dávám, protože jsem se průměrně bavila. Na lepší hodnocení by Stáhni mě do pekla muselo být novátorštější a - přiznejme si - více zapamatováníhodné. Ale pravda, něco si pamatovat budu: ten bezzubý, uslintaný francouzák, co ubohá Alison dostane od rozzuřené babky.

Netěší mě to, ale musím napsat, že na Vzhůru do oblak je nejlepší začátek. Do chvíle, než se Carlův dům vzhnese do oblak s pomocí balónků, tenhle animák překvapivě citlivě vypráví o dětské lásce a manželském soužítí dvou lidí, kteří se našli, a o nasledném smutném dožívání vdovce Carla. Dobrodružná část, která následuje, je už jen průměrná. Máte tu vtip, napětí i překvapivé momenty, ale s emocemi už je to slabší. Což je s podivem, protože třeba Ratatoulle se odehrávalo v malé pařížské restauraci a nemělo k dispozici jihoamerickou divočinu - a výsledek byl přesto fenomenální. Vždycky totiž jde o emoce a postavy a z Carlova staromilského dobrodružství by měl radost Jules Verne ale dospělý divák už ne. Možná by se Pixar měl přece jen vrátit ke zvířátkům a robůtkům.