evapetra

Není to tak vtipné jako hry samotného Mistra, spíše takové mile, nostalgicky úsměvné. I když občas nějaká ta veselá pecka přece jenom přijde. A Miroslav Táborský byl moc příjemným průvodcem.

Dost neobvyklý válečný film, u kterého jsem si ani nestihla uvědomit jeho délku, dvě a půl hodiny byly najednou pryč. S realitou ten příběh asi příliš společného neměl, herecky však byl obsazen skvěle a etapa příprav a pak samotná akce mě dokázaly neustále držet v napětí. Ta první část byla i dost vtipná a člověk si při ní mohl vytvořit sympatie k lidem, na kterých by asi jinak moc pozitivního nenašel.

Dobová atmosféra přímo vymazlená, na pozadí Arbesových peripetií vkusně podaná sociální tématika, herecké výkony radost sledovat. Tohle se Jaroslavu Soukupovi povedlo.

Zas tak moc nesourodá ta dvojice nebyla. Jestli, tak spíše vzhledem, věkem. Ostatně si Dorotea Antoniho cíleně vyhlídla sama , jak naznačila psychiatrička. Skladatel klasické hudby přece jenom může být schopen naladit se do stavu mysli umělecky vnímavého člověka lépe, než třeba soustružník. A nemusí být pro něj problémem se ve vyšších svérách třeba i vznášet. Dívčina schopnost telepatie a levitace ho zmátla, ale byl schopen ji nakonec připustit. Možná byla Dorotea z jiné planety, jak v jednom rozhovoru naznačila psychiatrička, a možná odněkud připlula i doktorka sama. Byla jsem v napětí, kam až se děj nakonec posune, vždyť psychiatričtí pacienti s dívčinou diagnózou se mohou násilně projevit i ke svému okolí. A při pohledu na meč po Antoniho dědečkovi člověka napadalo ledacos…

Opravdu povedené zpodobnění totalitního režimu. Podobný děj by bylo možno dosadit do mnoha dalších období, tady samozřejmě člověka napadnou nejspíše roky po sovětské okupaci, vzhledem k tomu, kdy film vznikl. Tvůrci si krásně pohráli s dobovými reáliemi a kostýmy a film obsadili výbornými herci. Soni Dvořákové to tady navíc i moc slušelo.

Divoká noční stíhačka završená vášnivou milostnou romancí. Trochu přidávám, podle mě je film tak na3,5*, protože podobných útěkových thrillerů už jsem viděla hodně. Za to ovšem pan Mocky nemůže a budiž mu taky přičteno k dobru, že měl dobrý vkus při výběru hudby ke svým filmům, šansoniér Léo Ferré byl dobrou volbou. Originální erotická scéna, kterou lze ve filmu vidět, je sama o sobě pěkná, ale jako by patřila do jiného filmu. A měla jsem pocit, že ji převedl někdo jiný, než hlavní herecké duo.

Na poloamatérské zpracování jsem si brzy zvykla a vlastně mi k tomu tématu začalo nakonec i vyhovovat. Oni ti umělci prchli z Československa před novým nástupem cenzury, před režimem, který začal utahovat opasky svobodě jejich uměleckého vyjadřování. No a ve svobodné zemi se zase museli potýkat s nedostatkem financí a hlavně s faktem, že tam o jejich tvorbu dohromady nikdo nestojí, ať už z důvodu jazykové bariéry nebo proto, že lidi na Západě řešili úplně jiná témata než my tady. Pokud byl pro někoho hlavním motivem útěku ten ekonomický, mohlo se mu, pokud byl šikovný a neměl zábrany začít dařit. Lanďák to zahrál dobře, pobavil. A Josef Charvát tu frustraci z nutnosti opět vytvářet umělecké kýče taky.

I v životě válečného invalidy Andrease sice sem tam probleskne naděje, ale celkové vyznění filmu je hodně smutné, až depresivní. Podobně jsem se cítila na zádušní mši v kostele, když farář neustále opakoval: „Marnost nad marnost, všechno je jen marnost“.

Děj mi připadal příliš překombinovaný a málo pravděpodobný. Dodívala jsem se hlavně kvůli Michaelu Hallovi. Asi tak do poloviny jsem se bavila rodinkou Lindsayových, kterou jsem vnímala coby vítané černohumorné zpestření. Ke konci mi už bylo stále více lhostejné, zda se dcera najde či ne, protože jsem měla pocit, že ona sama o to příliš nestojí.

Námět dostatečně znepokojivý, atmosféra tíživá, naléhavý hudební motiv. Celkové provedení na mě však působilo takovým unylým, skoro uspávacím dojmem. Trintignant jako by se trochu probudil až někde ke konci a kromě té hudby, která tedy rozhodně stála za slyšení a probouzela mě spolehlivě při každém zaznění dalšího tónu, mi tahle kriminálka nepřišla nijak výjimečná.