fragre

Zase jeden film, který měl našinec vidět někdy v těch letech šedesátých, kdy seriál Daktari patři k našincovým nejoblíbenějším, a tohle se dá brát jako jeho premiérový díl. Už je tam všechno: sympatický doktor, jeho pohledná dcera, jeho pohledná přítelkyně, velice britsky působící šéf rezervace, nějací ti černoši ve vedlejších rolích (když už je to z Afriky) a všeckno to zvířectvo, které na té stanici žije vedle sebe jak v ráji, v čele s šimpanzicí Judy, která mi tehdy připadala skvělá, nyní cirkusově vlezlá. Jednoduchá zápletka, troška napětí, kapánek přiboudlý humor, zarostlí a špinaví záporáci s IQ tykve. Všechno jak má v rodinném americkém seriálu z "drsné africké divočiny" být. Jediná chyba je v našinci, že už odrostl.

Tak opravdu rarita, když socialistický film pracuje s ďábelským pokušením jako přímou příčinou lidské zhovadilosti, a není to film pohádkový. Nějak mi ale připadá, že je tím člověk vyvazován z vlastního selhání. Expresivní a občas opulentní až barokně. Ale připadá mi, že expresívnosti je až moc, takže degraduje do fraškovitosti, že sám příběh je nepříliš rafinovaný, že podobenství jsou až příliš polopatická. Spíše zajímavé šlápnutí vedle.

Vím, že i u Slnka v sieti mi tam ti hrající adolescenti připadali náramně seriózní, nedětsky vážní. A zde je tento fenomén ještě silněji obsažen, až tak, že ten film působí naprosto nereálně. K tomu ta častá nostalgie, která je u patnáctileté mládeže snad ještě nepřirozenější než ta serióznost, a navíc ta nepravděpodobná zápletka a pionýrská čest. Až mne překvapuje, že stejný režisér natočil jen o rok později tak zásadní film jako to Slnko. Film tak zachraňují obrazy, hudba, poetičnost a pro mne i nostalgie.

Dávno již tomu, co jsem tento spektákl sledoval s očima navrch hlavy. Ten zážitek nelze již opakovat, neb ani nával nostalgie nepřekryje, jak ten snímek zub času ohlodal. A tím nemyslím ty triky, ty bych s ohledem na stáří snímku vcelku pochválil. Spíše je to tím, že první polovina filmu je dosti nudná, neb snaží se o psychologické drama, leč snaží se špatně. Naštěstí to zachraňuje druhá půle, která je dobrodružná tak nějak ve stylu románů Julia Vernea. Balon, batyskaf, potapěči v těžkých skafandrech, výbuch sopky a úder tsunami. Takhle měl vypadat celý film.

Tento film samozřejmě dokument není, byť je sestříhán z dokumentárních záběrů z obleženého Leningradu. Můžete jej vidět i když toho o tomto obležení víte pramálo, a stejně bude působivý, ba nepochybuji, že i kdyby našinec o něm nevěděl nic, byl by to film stále působivý a především depresivní. Je to sestup do pekla, kde každé zatmění obrazu zvěstuje další etapu na této cestě až do bodu, kde se lidské bytosti mění v mátohy ploužící se rozbitým městem kol mrtvol ležících na ulici. A po záběrech s oslavami prolomení blokády, které jsou plné radostných obličejů, přichází další zatmění a další hrůza.

Nedávno našinec viděl dolument o podávání LSD vybraným jedincům v Československu. Myslím, že režiséra a kameramana tohoto filmu nemohli vynechat, neboť takový obrazový psychedelický mejdan, kterým je tento film, aby i na progresivním Západě jeden pohledal. A drsná pohanská baladičnost a jistá pohádkovost příběhu k tomuto bláznivému kabátu dost dobře ladí.

Film, na kterém se silně podepsal zub času, ale zase má pár kladů, pro něž jej nejde odepsat. Je to jak na houpačce, po opravdu drsném začátku následuje až hloupě obrozenecky patetická pasáž ideové hádky hrdinovy se starou matičkou, a na konci po skvělé bitvě podobně patetická pasáž, kde starou matičku nahradí indiánská squaw (!), která hrdinovy osvětlí základy všeamerického vlastenectví. Ale v kontextu své doby to byl asi film dost podvratný. Nejsou to civilizovaní Američané proti krvelačným divochům. Indiáni jsou zde jistě barbaři, ale vedle barbarských nectností mají i barbarské ctnosti, které často civilizovaným Američanům chybí. Ta v své době asi nezvyklá snaha o vyváženost a realističnost se nedá občas tomu filmu upřít.

Film, při kterém mi běželo hlavou , že se dívám na lidi, kteří přežili konec civilizace, a kteří by přežili každý další konec civilizace. Na co Tarr v svém Turínském koni potřeboval více jak dvě hodiny, řekne Loznica v půlhodince. Pochmurnější a beznadějnější jak všechny ty hollywoodské postapo spektákly, k čemuž mocně přispívá zvuková stopa.

Zřejmě tahání finských kostlivců z finských historických skříní, nebo-li i správní vlastenci se mohou chovat jako svině. Drsný film z občanské války v r. 1918, který jen potvrzuje známý poznatek, že prvními obětmi války jsou slušnost a pravda. Mimo to, že je to film drsný, je i velmi podivný, tedy alespoň v dost dekadentní pasáži v domě soudcově, kterou sám soudce stylově zakončí. Jinak i příběh o tom, že je někdy třeba zradit vlastní stranu, aby jeden nezradil sám sebe. Po těch všech zvratech a hrůzách pak našinec vceku uvítal ten malý happy end na konci, byť to možná není moc realistické. Dobrým pandánem k tomuto filmu je pak film Jedenačtyřicátý.

Oproti populárnímu americkému zpracování toto vypadá až dokumentárně. Ten Cameronův film je Love Story na pozadí katastrofy, zde je katastrofa na prvním místě. Jistě tu byla snaha aby to bylo britské, tedy aspoň v duchu té představy, kterou o sobě Britové šířili, tedy nepatetické, nesenzační, odměřené. Statečnost je zde vyjadřována velmi neokázale. Dnes by to asi neprošlo jako málo atraktivní, ale mně ten film připadá velmi důstojný.