novoten

Platí skoro to samé, co při první návštěvě písečné hroudy. Duna je obrovský velkofilm s ohromující vizuální stránkou a strhujícím Chalametem v hlavní roli. Ten bez mrknutí oka překračuje hranice nastavené scénářem, kdy je jeho Paul až do závěrečné třetiny pořád tak trochu ztraceným Pavlíkem a jeho přerod směrem k dějům, které byly přislíbeny, se strhne dost zhurta. Díky němu se tak snáz zapomíná na to, že většina postav (Chani, Irulan a vůbec ostatní benegesseriťanky) je zajímavější než hlavní hrdina a doteď se nedokážu zbavit pocitu, jaká je škoda, když se takhle okouzlující, krutý i složitý svět točí v prvním plánu kolem jednoho zpochybnitelného proroctví. Ale nenechte se zmást. Takhle ohlušující blockbuster je přesně to, po čem se opakovaně volá a kvůli čemu milujeme zvukový virvál, který se má strhnout, když v kině zhasnou světla.

U řeky, na které se stavěly lodě, se pořád hraje bojovný fotbal a ještě alespoň jednou se o něm udělal dokumentární seriál. Bohužel jde tentokrát spíš o minisérii, která to, co mě vždycky bavilo nejvíce, tedy vzestupy a pády tabulkou napříč celým ročníkem, vměstnává přibližně do poloviny jediné epizody. Zbytek je věnován dalším víceméně anonymním obyvatelům a samozřejmě i oněm vymodleným zápasům o všechno. Jedná se tak o zdaleka nejslabší kapitolu sunderlandské kroniky, která většinu času působí vyrobená až trochu na sílu a čistě pro potěchu naléhajících fanoušků, což mě těší. Bohužel radost z tvorby je na první i druhý pohled pryč a body získává jen síla sportovního sentimentu, překvapivě přirozený pocit logického uzavření cyklu a zvrat, který by ve filmu působil přehnaně, ale tady ho napsal sám život.

Jenny je sice pořád stejně praštěná, nepředvídatelná, hlasitá a jedinečná, jen historky tentokrát poztrácely vtip. A přestože dokáže během jediné příhody spojit manželství, covid, sex, těhotenství a řadu náhod i nehod, uchechtnul jsem se za celou hodinku stěží dvakrát.

Hypnotický výlet do nekonečných plání ledu, kde je každá zatáčka, silnice nebo kryt mnohem temnější, nejen díky tomu, že se na pořádně dlouhou dobu rozhostila tma. Cením si toho, že mrtvá značka ožívá razantním obratem, kdy přichází nový tvůrce a naštěstí se zcela mění forma, která povážlivě usínala už minule. Všech horlivců, kteří se tak důkladně pohoršují nad faktem, že je Noční krajina přilepená ke značce True Detective, bych se zeptal, o čem před pěti lety případ z Arkansasu byl nebo kdo za co mohl. Právě aljašská anabáze je něčím, co se dá trochu připodobnit ke klasické detektivce ozvláštněné moderním střihem a podtématy. Případ se prolíná se situací ve společnosti a vztahy lidí z různých komunit, nikdy ale na úkor napětí. Každý dialog je vystřídán napínavou vsuvkou nebo překvapivým zvratem, tak jak to žánru nejvíc sluší. Ač se s tím původní tvůrce Nic Pizzolatto smiřuje jen nerad, Issa López našla seriálu nový směr, kterým značně rozvířila vody a rozdělila diváckou obec, ale já jsem spokojený. Nejen proto, že je pro mě konec světa, kam lidé utíkají od problémů a nechávají je zmrznout pod ledem, velice lákavým místem, ale i kvůli (tentokrát už v rámci antologie zcela obvykle) parádně vybranému a o život hrajícímu ansámblu.

Nejvyrovnanější, nejnápaditější a bez problémů i nejlepší sezóna. Nedoufal jsem, že se z hroutícího se přívažku klasického AHS ještě může vyklubat něco, co mě dokonale překvapí, ale stalo se. Všechny čtyři příběhy mě baví, ani v jednom případě se nejedná o premisu s přetaženou expozicí a chybějícím koncem. Nejvíc si vážím toho, že mě i Daphne, jednoduchý příběh, u kterého jsem si myslel, že může skončit jenom jednou pointou, dokázal zaskočit a dokonale přechytračit. Jen tak dál, i kdyby jen jednou za delší čas a na takhle malém prostoru.

Tak trochu jiné krimi drama, než jaké nás distribuce naučila znát. Neposouvá se pomocí dějových šoků nebo emocionálních veletočů. Vždy k divákovi mluví potichu, odosobněně, ale nikdy ne necitlivě. Strojově přesně sleduje linky vyšetřovací i soudní a faktickou cestou zpochybňuje, co si myslíme, že víme - aniž by kdy naplno odpovědělo na to, co si myslíme, že potřebujeme znát. Takový způsob může vypadat nedivácky a svérázně, ale mně byl i přes neopodstatněnou délku čím dál sympatičtější.

V době, kdy ve většině tuzemských hitů není rozumět polovině postav a jednotlivé náměty se dají rozdělit do pár nekonečně kopírovaných škatulek, přijde zjevení. Pavel Soukup už u Martyho uměl napnout, ale u Anny přímo děsí a technicky přesahuje všechno, co se dá od českého thrilleru očekávat. Scénář záměrně okatě věší nejočividnější slepé uličky tak, aby nebylo jasné, jestli na nich náhodou něco není, a žánrově se směle rozkračuje v mantinelech severských detektivek. Triumfální výsledek, kterému je naše kotlina zákonitě malá.

Napoprvé obrovské zklamání, se kterým jsem si dlouho nevěděl rady. Porouchaná návaznost, tedy to, co si univerzum bílého nápisu v červeném poli vždy hlídalo na maximum, mě zarazila asi nejvíc. Janet, která v minulém mravenčím díle vesele podporovala experimenty směrem do Kvantové říše najednou panikaří a tajnůstkaří, prozrazuje vazby na dávná vzplanutí, Wasp je na vedlejší koleji, sázka na naprostou dominanci zvláštních efektů vychází v polovině případů a humor cílí od nejjednodušších vizuálních hříček po podivně košilaté a zastaralé průpovídky. Nedalo mi to, podíval jsem se ještě jednou a smířlivě uznávám, že při upravených očekáváních je zážitek mnohem lepší a jaksi snadnější. Quantumania nefunguje jako vrchol trilogie, ale jako dílek skládačky. Chápu představení nové hrozby, ale několikrát mě napadlo, že kdyby se Dobyvateli postavil Thor, Doctor Strange nebo Strážci galaxie, na jeho vývoj pro budoucí finále by to mělo jen pramalý dopad. Proto mě mrzí, že Ant-Manovo nejspíš poslední sólové dobrodružství končí v rozpacích, s příliš malou návazností na první dva díly a u mě i se smutným razítkem nejslabšího filmu v MCU.

Na prvním dobrodružství z podmořského světa Atlantidy a dalších říší jsem si v kině bez přehánění ujel. Čerpal jsem z něj dobrou náladu celé dny, vzpomínal jsem na všechny hlášky a kombinaci s nápaditou akcí považoval za překvapení celé sezóny. Tenhle svět si proto zasloužil těžit okamžitě a čekat na neustále odkládané pokračování bylo trochu smutné, ale ještě víc zlověstné. Zprávy o problémovém natáčení a přepisování scénáře se nakonec projevily, protože tohle pravá dvojka není, tohle je jen opatrně dopovězený původní koncept. Vzhledem k tomu, že film hodně často připomíná akční videohru (myšleno nejen ve zlém, ale rozhodně i v dobrém), hodí se příměr k očekávání plnokrevné dvojky a místo toho v rukách veřejnosti přistane horkou jehlou šitý datadisk. Protože ve Ztraceném království se ztratil ten původní poctivě dobrodružný duch vyprávění, který, ať se zrovna vrtnul kam chtěl, dokázal nalákat do všech lokací a ke všem postavám. Dnes se jen dokončují linky z prvního dílu a žádné překvapení tu nečeká. Zčásti to není špatná volba, protože vztah Arthura s Ormem pro mě vždy tvořil hlavní (melo)dramatickou linku, ve které se sice okatě kopíruje předobraz Thora s Lokim od konkurence z Marvelu, ale proč spravovat něco, co funguje. Bohužel záporákem do party je Manta, prototyp charakteru, který je zlý, protože je zlý, křižuje sedmero moří těžkotonážní ponorkou a občas terorizuje svoji posádku. Nálada bezhlavého, téměř osmdesátkově vibrujícího vyprávění tak v tomto případě nenávratně mizí. Mrzí mě, že se Momoa s postavou, která se mu chvályhodně upravila na míru, loučí takhle polovičatě, ale díky Poseidonovi za to, že má smutně krácená série alespoň nějaký smysluplný a relativně uspokojivý konec.

Každý je unikát a filmová Barbie ten největší. Nějakou dobu jsem netušil, jestli do sebe všechny složky zvládnou zaklapnout a ruku na srdce, váhal jsem, jestli do sebe zaklapnou alespoň nějaké. Jenže plán vyšel a kombinace satiry, muzikálu, rodinného dramatu, komentáře i nejbláznivější komedie může fungovat jako letní podívaná i jako téma do nekonečné konverzace. A je úplně jedno, že je zalitá třemi vrstvami růžového absurdna.