novoten

Třicet let je dlouhá doba a George Miller proto nechal původního Maxe daleko za sebou. Nejen, že Mel Gibson až překvapivě moc chybí, protože Hardymu váhavě brumlavé pasáže vůbec nejdou, ale z dozvuků originální trilogie si Fury Road bere to horší. Tedy obvyklou bizarnost, plochost charakterů a fakt, že jde z větší části zase jen o jedno město a jeho osud. Že se tentokrát jede způsobem velkolepým až do posledního záběru, má za následek audiovizuální lahodu v čele s dech vyrážejícím nájezdem motorek, ale bez alespoň jedné skutečně zajímavé postavy se jedná o masakr, který mi v jiném než prvotně akčním plánu zkrátka nic neříká.

Raději minimalismus a tíseň originálu, než přepálenou a řvavou akci v pokračování. Miller sice definuje postapokalyptický žánr v jeho samotné podstatě a otevírá tak dveře desítkám následovníků, ale mně jenom odpovídá na otázku, proč do podobných končin dobrodružství hledat nechodím.

Odsouzeno k záhubě ještě před samotným odvysíláním. Nasadit nový seriál s nulovou reklamou na začátek dubna, kdy se drtivá většina souputníků nadechuje do finále, je nůž do zad. I proto jsem tuhle partičku chtěl za každou cenu chytit, co kdyby z nich náhodou byli, i díky přítomnosti Zacharyho Knightona, nástupci Happy Endings. Jenže na ploše šesti epizod to vážně nestíhají a co je důležitější - asi ani nechtějí. Hlavní čtyřka se danou zápletkou pokaždé prokodrcá pomocí jiného humoru, ať už je to čistě slovní (viz pilotní svatba), jindy zase hrubozrnně fyzický (citace Kmotra), čímž silně trpí celkový feeling a zábavnost. Daleko větším průšvihem je ale Eric. Sitcomy občas potřebují o něco hloupější postavu, na kterou se budou vršit nechápavé hlášky, ale Nate Torrence a jeho dětinský až debilní přístup je šlápnutí vedle. Naštěstí je tu v protipólu krásná a komediálně pružná Becki Newton, která by si konečně zasloužila vyloženě peckovou roli. Na úplném konci zůstávám až překvapivě spokojený. Ne snad, že by Loners udělali až tak velkou díru do komediálního světa, ale je fajn jednou za čas vidět zrušenou show, která se i na minimálním prostoru stihne nápaditě a uspokojivě uzavřít. Protože co bude ráno, to už není na nás.

Čím déle jsem zhlédnutí každodenních trablů klanu Dunphy/Pritchett/Tucker/Delgado odkládal, tím jasněji jsem tušil, že až se k němu jednou zvládnu propracovat, bude to stát za to. A jsem moc rád, že jsem měl úplnou pravdu. Všichni přítomní jsou totiž nějakým způsobem střelení, uhnutí a všelijak jinak kouzelní, a díky tomu mám vlastní širší rodinu zase o něco raději. Třeba právě proto, že ve městě, kde jsem vyrůstal, takové lidi potkávám (konkrétně Alex a Phila, což je možná důvod, že mám právě je dva v seriálu nejradši). Druhá silná zbraň Rodinky pak spočívá v rozdílnosti humoru u jednotlivých domácností. Zatímco Cam a Mitchell umí díky přirozené, a přitom patřičně rozevláté melodramatičnosti Erica Stonestreeta dohrát i tu sebebanálnější zápletku do turbulentních divadelních otáček, o kousek dál se naopak hraje na zdánlivě jednoduchý kontrast po klidu toužícího Jaye a temperamentní Glorie. V českých končinách má taková linka těžší život, protože v tuzemsku je "mezinárodně" vztahové hemžení přece jen okrajovou záležitostí, takže mohou některé gagy padnout na neúrodnou půdu. Možná i kvůli tomu si spousta diváků dodnes myslí, že vtip spočívá v tom, že si sexbomba vzala staršího páprdu pro peníze, což je za prvé velká škoda a za druhé zcela špatně. Mojí nejoblíbenější skupinou jsou ale Claire, Phil a jejich ratolesti. Ona má na starost všechno, on je milionový otec, ale nemožný manžel, který svými rozhodnutími doslova a do písmene páchá dobro. V kombinaci s výbušným trojlístkem potomků se jedná o seskupení, které bych jednou velmi rád měl doma a zároveň o tak dokonalou chemii, která působí, že ani nepotřebuje scénář, snad jen námět, do kterého onu geniální pětku stačí hodit. Až do samého konce bohatých jedenácti sezón neuvěřitelně stabilní (byť nevyhnutelně stále méně specificky rozpoznatelný) životabudič, kterému v rovinně rodinného sitcomu nebylo rovno a navždy i podívaná, která dokázala v jediné minutě rozesmát i dojmout. P.S.: Gotta fix that step!

Největší, nejvelkolepější, nejpřekvapivější, zkrátka bombastický koncert. V neposlední řadě proto, že to na konci února 2015 bylo v pražské O2 areně naživo. Plně si uvědomuji, že něco bylo pro zdravě přemýšlejícího dospělého diváka na hraně vkusu i smyslových schopností (balonky při Birthday, kůň při Dark Horse) a něco dokonce daleko za ní (Kittywood). Ale v kombinaci s mojí celoživotní slabostí pro čistokrevný pop, se šponováním diváků před úvodní Roar, úžasně vystavěnou E.T. a prázdninově pojatou This Is How We Do se zkrátka jedná o show v pravém slova smyslu, kterou Katy odběhá, odlétá a odzpívá s bravurou hodnou královny. Jestli jsem někdy byl na dvě hodiny čtrnáctiletá holka, bylo to právě tady.

1. série - 45% - Atraktivní období amerických dějin už stanice AMC využila ve spolehlivém Hell on Wheels. Teď se přesouváme ještě o století nazpět, kdy si to po ulicích rázovali červenokabátníci, politická situace byla více než napjatá a prořeknout se o sympatiích vůči někomu nežádoucímu se mohlo rovnat i rozsudku smrti. Na napínavou dobovku tak bylo zaděláno důkladně, realita je ale přesně opačná. Pro důmyslné historicko-špionážní dobrodružství je totiž zapotřebí sympatických charakterů a právě tady Turn poprvé, ale zato důkladně naráží. Hlavní parta je trestuhodně nezajímavou sebrankou (Ben a Caleb zůstávají i přes nejrůznější úklady osudu zcela anonymními vojáky), které vévodí zbabělý a vyloženě hloupě se chovající Abraham. Jejich soupeři mají sice tváře osvědčených tvrďáků Burna Gormana a Anguse Macfadyena, ale při jejich minimální a scenáristicky navíc i dost rozporuplné účasti nemůže být o zapamatovatelných antagonistech řeč. Druhým zásadním problémem je pomalost děje. Ne snad že by mi vadilo, že si tvůrci nechávají na všechno dost času, ale když je pro hlavní postavy i ten sebemenší problém katastrofální překážkou, která je roztažena minimálně na délku celé epizody, je zle. Proč tedy u seriálu zůstávat? Protože odhodlaná Anna Strong, famózně zahraná kouzelnou Heather Lind, si zaslouží plnou pozornost a právě kvůli jejímu osudu se k panu Culpeperovi a jeho tažení proti Simcoeovi a jemu podobným jednou vrátím. 2. série - 55% - Je až s podivem, že se na straně kladných postav vyskytuje tolik nezajímavých osobností. V táboře hlavních hrdinů totiž zůstává vše při starém, Abraham dokonce i přes svou vězeňskou anabázi získává další záporné body nesympatičnosti, právě kvůli tomu, že svůj několikaměsíční pobyt v šatlavě prezentuje jako dvacetileté galeje. V čele hnutí se navíc čím dál zřetelněji pohybuje samotný George Washington, v podání toporného Iana Kahna působící smutně polopaticky a speciální díl s ním ve středu dění je bohužel jednou z nejhorších epizod, které jsem kdy mohl vidět . Nebýt rozervané Anny, asi bych bez váhání fandil nepříteli. Tam na sebe totiž pozornost strhává jak mnohoznačný Hewlett, tak čím dál srdečněji působící John Andre. Přesto nevím, co si teď se seriálem počít. První polovina sezóny se nesla ve znamení zarážejícího zlepšení, ale proměnlivé chování stálých charakterů (Woodhull st. se chvíli chová dobrosrdečně a chápavě, aby v dalším díle neustále láteřil) a klopýtající ústřední linka postupem času tuto snahu výrazně hatí. 3. série - 80% - Osudy postav se konečně dostaly tam, kde měly být od samého začátku - tedy do oblasti nervy drásajících situací, zásadních rozhodnutí a do okamžiků, kdy životy zúčastněných visí na vlásku. Nejvíc mě ale fascinuje, jak moc prožívám romantické linky předem odsouzené k zániku. Cit majora Hewletta směrem k Anně, následovaný nehynoucí láskou majora Andrého vůči Peggy, tam mi Turn pravidelně láme srdce na počkání a já tak rád odpouštím některé zbytečné odbočky nebo přehmaty v obsazení (sympaťák Owain Yeoman je jako Benedict Arnold až smutně křečovitý). V kombinaci s menším prostorem pro Abrahama a Mary a zároveň konečně i s plným zapojením původně plánovaného kruhu u samého Washingtona tak šokovaně zjišťuji, že z unavené lekce z dějepisu se stala napínavá špionská sága a poslední dvě epizody třetího roku se bez přehánění řadí k tomu nejlepšímu z celé televizní sezóny. 4. série - 70% - Nakonec to opravdu byl velký příběh velkých lidí, ze kterého se scénáristé bohužel pokusili udělat příběh ještě větší. Na konci totiž zůstávají otázky, jestli bylo vážně nutné natáhnout válku na plné čtyři sezóny, když většina vedlejších postav (Peggy) nedostála očekáváním, které rozsah jejich času na obrazovce sliboval. Na samém konci se jakž takž smiřuji i s Abrahamem, který se nejrůznějším překážkám nebo přirozenému běhu věcí bránil mnohdy tak sobecky, že jsem se sám sebe ptal, jestli mu diváci dokážou alespoň trochu fandit. Osud ho ale nakonec zavál až do samotného středu všech bojů, což dokážu přijmout jako jeho vykoupení, tím spíš po samotném finále. Tam se totiž skrývá překrásný epilog, který dokazuje, že příběh Washingtonových špionů byl sice o válčení, o intrikách, ale hlavně o láskách až za hrob. Pro někoho se bude jednat o vyměknutí, pro mě jde o potvrzení toho, že seriál našel svoji tvář a už se jí nepustil.

Velkolepé, s jasným přesahem, charaktery naplněné až po okraj - a přesto chci víc. Tím spíš, že to s tímhle režisérským dohledem bylo pravděpodobně naposledy. Kdo Jossův nejkomplexnější počin, tedy Buffy the Vampire Slayer, sledoval i jindy než po návratu ze školy ve věku třinácti let, ten ví, že některé vyprávěcí archetypy sypal král geeků z rukávu téměř o dvě dekády dříve. A přestože má tentokrát na příběh o tom, kterak Kráska musela zachraňovat Zvíře (Black Widow a Hulk) i na ten o člověku, který nemá žádné nadpřirozené nebo technikou vyhnané schopnosti a přesto místním bohům zkrátka musí stačit (Hawkeye) jen takhle omezený prostor, nevypráví je o nic hůře. Jen rychleji. V tom také tkví jediný zádrhel vrcholu celé Phase Two. Musí pomrkávat na události všech sólovek i kypřit půdu pro Infinity War, takže se není co divit, že není dost času pro všechny zúčastněné. U Iron Mana, Thora nebo Capa to nevadí, protože i když je zbožňujeme, brzy je uvidíme v samostatných dobrodružstvích a jejich role, okrojené na chybujícího génia, odvážného válečníka a čestného vůdce, bohatě postačí. Větší problém to je u dvojčat se spoustou potenciálu, který ale Ultroniáda - fungující jako jejich origin - nemá žádnou šanci naplnit. Proto nemá cenu si nic nalhávat, ony dvě hodinky dvacet je pro hromadu linek a dvě hromady postav zoufale krátká doba. Jestli je pravda, že původní Whedonův sestřih sahal přes tři hodiny, tak se za prvé vůbec nedivím a za druhé tímto žádám o nějakou soukromou projekci, protože lepší komiksárnu by svět neviděl. Na první zhlédnutí tudíž za 90%.

Jedno z mých prvních anime se vrací opět na začátek v novém kabátě a srovnání se starší verzí se nelze vyhnout. Zatímco tehdy se tvůrci hned na startu odklonili od mangy a vydali se cestou tajemna a náznaků, Ultimate slibuje mnohem víc krve, akce a vzhledem k extatickým hodnocením jednotlivých dílů i kvality. V prvních dvou bodech se mu to daří, v tom posledním ale ne. Paradoxně právě ztráta mysteriózního hávu a postupné odhalení těch, kteří na všech stranách stojí na nejvyšších místech, přináší i mírné rozčarování. To největší plyne z identity a jednání ústředního zlosyna. Velkolepě kázající major totiž pronáší sáhodlouhé proslovy, plánuje a vyžívá se ve válečných hrách tak dlouho a tak moc, že je téměř nesnesitelný. Zatímco Zorin nebo Kapitán fungují jako epizodičtí antagonisté perfektně, Majorova motivace mi byla dočista ukradená, což je vzhledem k tomu, kolik prostoru dostal, těžké zklamání. Naštěstí stojí na straně titulní organizace dokonalá čtveřice ve složení Alucard, Victoria, Walter a (zejména) Integra Fairbrook Wingates Hellsing. Scénáře mohou dědičce slavného rodu ubírat prostor a přesto si bude každý rozkaz či dialog krást pro sebe s elegancí sobě vlastní. Jak už je patrné z výsledného hodnocení, nakonec převládá spokojenost. I přes komplikované nebo dokonce nesrozumitelné motivace některých postav, i přes zbytečné natahování zdánlivě pomíjivých zápletek a trestuhodné zkracování atraktivního mytologického podloží. Přes veškeré námitky se celá série může chlubit atmosférou, kde každý výstřel, seknutí či kousnutí zamrazí, nadchne nebo vyděsí. Aby si jednotlivé kratší filmy v mých očích zasloužily onu záplavu absolutních hodnocení, musel by dostat víc prostoru Alucard a jeho minulost, Victoriina druhá stránka i vojenský sympaťák Pip. Dojmy zůstávají pozitivní, ale potenciálu byla ještě spousta.

Poklona před padající oponou je atmosférická až do poslední maringotky, ale přesto po ní zůstává pocit zbytečného zklamání. Herecké obsazení je totiž ještě o něco hvězdnější, dějové zvraty vyhrocenější a některé postavy zvrácenější, ale příběhová linka působí jako hádka pěti scénáristů. Hlavním tématem totiž nezůstane ani kontrast lidských zrůd a ohavných lidí, ani konflikt Jimmyho s Dandym a nakonec snad ani Elsina touha po posledním střípku slávy. Z Freak Show je tak exhibice skvělých hostů s místy nepochopitelnou psychologií hlavních postav a prapodivnými vztahy a emocemi mezi nimi. Hlavně je ale toulavý přírůstek do AHS knihovny svázán jen velmi ledabyle. V tomhle cirkuse totiž Ryan Murphy srdce nenechal.

Minimum mužských postav, sarkasmus kapající z každého dialogu, módní výstřelky, nenapodobitelný styl - a Stevie Nicks. Jestli je na třetím příběhu z horrorové sbírky něco jasného, je to fakt, že si ho Ryan Murphy užil jednoznačně nejvíc. Ta girl power, která z čarodějnic čiší, je až nakažlivě opojná a přináší spoustu momentů, kterými se plní divácké sny. Samotná bohatě nadpřirozená zápletka má ale jeden zádrhel. Přináší sebou občasné oživování mrtvých, čímž dramatický efekt mnohdy těžce utrpí. Scénář tak v polovině začne působit až trochu povrchně, ale včas v podobných veletočích zabrzdí, aby se rozjel vstříc velkému a patřičně osudovému finále. A protože byl tenhle pobyt v New Orleans hlavně hitparádou o nejúžasnější, nejkomplikovanější či nejuhnutější charakter, tak přiznávám, že jsem kroutil očima u Marie Laveau a její kadeřnické party a naopak hltal každou vteřinu s Cordelií, Zoe a Misty.