novoten

Životopis ne naruby, ale na kusy. Nespočet mikrozápletek a zdánlivě pomíjivých vztahů zaobalených výstavbou jednoho města, jedním pokusem a dvěma prověrkami. To vše v lavině fenomenálních hereckých výkonů v čele s Downeym, Florence Pugh a samozřejmě titulním strhaným stínovým antihrdinou. A v srdci všeho tikající a čekající emocionální nálož, která ví, že sobečtí lidé o sobě málokdy ví, že jsou sobečtí. V postupném závěru jsem na sobě i přes klimatizované kino cítil tíhou okamžiku krůpěje potu, čistě z nervozity a z naprostého ponoru do klíčových výjevů.

Vizitka fotbalového přelomu století, který pro moji generaci zůstane tou nejatraktivnější dobou, jakou kulatý nesmysl zažil. Člověk, který z ní vyčníval po marketingové, stylové a fanoušky posedlé stránce nejvíce, má svoje jméno v názvu. Většinu času hrál za týmy, kterým jsem nepřál, ale navzdory tomu jsem plně obdivoval a obdivuji jeho třídu. Jenže série je zároveň vizitkou i stinné stránky slávy, neúnavných novinářů, drtivého tlaku hladové veřejnosti nebo faktu, že angličtí fanatici jsou občas nechutní a téměř šílení směrem, který se sportem nebo nadšením nemá společného vůbec nic. Nedivím se tomu Davidovu (zhoršujícímu se?) OCD, kdy na stárnoucí kolena konečně může mít něco zcela ve svých rukách, dokonale si to užívá a nemíní se toho vzdát - a je jedno, že jde o vlastní věšák, gril, pozemek nebo Inter Miami. Uvítal bych klidně dvojnásobný počet epizod, těch výstavních gólů, výsledků, tabulkových dramat nebo nedopovězených myšlenkových rébusů by se určitě našlo mnoho. Pátá hvězda usazena až překvapivě pevně za (na sportovní dokument) nebývalé množství paralel, ať už s Charltonem, Maradonou, Messim nebo Beckhamovými potomky.

Viktoriánská Anglie roztahuje svá andělská křídla, v sídle rodu Phantomhive panuje tajemná atmosféra a Ciel s věrným Sebastianem vyráží v sherlockovském duchu vyšetřit nějakou podlou nekalost. Po pár minutách jsem byl přikován, po prvním díle nadšen. Kuroshitsuji spojuje nenápadnou mystiku s mytologickými postavami roztodivného původu a atmosféra sešněrované a přitom zkažené Británie je už jen dokonale padnoucím prostředím. Když se přidá nejrůznější styl humoru vedlejších postav (u mě vede jednoznačně Tanaka), stává se ze seriálu nenápadný klenot anime.

K prasknutí napínavý a k neudýchání gradující nesplnitelná mise, kterou se možná neredefinuje celý žánr, ale série určitě ano. Nechápu, jak to McQuarrie dělá, že je díl od dílu intenzivnější, nepředvídatelnější a i přes množství lokalit a postav sevřenější. Všechno, co vidíme, je známé z jiných filmů či značek a stejně to snad nikdy nevypadalo a neznělo takhle dobře. Pasáž na letišti mi přišla jako něco tak rafinovaného a tempem k dokonalosti vyladěného, až jsem se bál, že zbytek filmu se podobné lahůdce bude snažit jen přiblížit, ale díky Benátkám, motorce i vlaku byl pravdou přesný opak. Jedna z návštěv kina, kdy bych i po pěti hodinách chtěl přídavek.

"I bet we were fun." - "You wouldn't believe it..." Esence nejen parádní Marvelovky, ale i dobrodružného filmu, nezapomenutelné trilogie, nezaměnitelných hrdinů, zkrátka všeho, co si jen tvůrce může přát. James Gunn je opět za krále, protože i tentokrát udělal z nesourodé party tvorů, protivů a nešťastníků tým hvězd, kterým v žánru není a nebude rovno, protože ve své nadsazenosti, praštěnosti a jedinečnosti nikam jinam nepasují. Nechápu, jak dobře může fungovat kombinace pubertálních, dětinských a extra jednoduchých vtípků s nejlepší akcí celé značky a s do dna čerpanou dojímavostí, která mě nutí dorvat slzné kanálky nadoraz pokaždé, kdy jde někdo někoho zachránit, někdo vzpomíná nebo si někdo uvědomí něco, co divák věděl o nějakou chvíli před ním. Nikdo nezůstane zkrátka a já jen můžu úlevně oddychnout a žasnout, že i přes průvodní komplikace něco vyšlo takhle pohádkově.

Nečekaná rána v podobě všech odlesků melancholie. Zastavené zrnící políčko na videokazetě, ve kterém je navždy všechno v pořádku. Sem je potřeba se vracet, když není dobře, přestože to znamená, že chvíli bude ještě hůř a odpověď, ať už v pochopení či v jiskře naděje nebo jen v důležité vzpomínce, na sebe nechá čekat. Čekal jsem prosluněný dovolenkový film o dospívání, proto se jen těžko vysvětluje, v jakém tichu jsem zůstal, když mi Charlotte Wells dala přesně to, ale nadběhla mi při tom z druhé strany.

Kdo visí na anglické Premier League dnem i nocí a bude chtít nahlédnout za oponu, nebude se stačit divit. Pohádka o tom, jak hloupý Honza přišel do Richmondu a začal na jeho lavičce působit v nejsledovanější fotbalové lize světa, je ve sportovní stránce opravdu pohádkou a dochází v ní k situacím, které na trávnících nevídáme, kluby se rozhodují chvatně a hráči si dovolují kousky vpravdě nemožné. Jenže tenhle kritický pohled jsem nechal záhy za sebou a s hlavním hrdinou začal poznávat jednotlivé charaktery. K někomu jsem si hledal cestu dlouho (Rebecca, Jamie Tartt), někoho jsem měl rád hned (Keeley, Beard) a někdo se okamžitě stal jednou z mých nejoblíbenějších seriálových postav vůbec (Roy Kent a samozřejmě i sám Ted). V tomhle klubu je totiž tolik radosti, tolik překvapení a tolik nečekaných momentů, kdy z naprosto banální situace vyleze dokonalý vtip nebo silná emoce, která mě spolehlivě rozbulí. Po celé tři sezóny jsem (téměř) všem fandil a získal v klubu se psem ve znaku spolehlivý životabudič, který obrazovky opouští rozhodně příliš brzy. Činí tak v uzavřeném a dopointovaném finále, které dokáže nenápadně připomenout snad každý opakovaný vtip nebo mezi fanoušky nejoblíbenější momenty. A takové malé domů já mám nejraději.

1. série - 90% - Rozpřažené zeměpisně, tematicky, výpravou - a ve všem dechberoucí. Ať se zkoumají vztahy, ať se tvůrci přikloní k akci, nebo klidně ať se Pedro Pascal jen dramaticky zadívá do dáli. Všechno do sebe zapadá a konečně se tak dokazuje to, co se vědělo už dávno. Že pro dobrou adaptaci hry je potřeba dostatek prostoru, pokud možno v podobě vysokorozpočtového seriálu. Odklon od herního střílení ke "cutscénám" mi přijde jako dar z nebe, protože daleko víc chci zkoumat svět nákazy nebo zákeřnosti lidských povah, než způsoby vypořádání se s vřískajícími nepřáteli, jejichž různé způsoby likvidace již důkladně vytěžili žánrově alespoň trochu spříznění předchůdci z The Walking Dead. V tomhle neveselém světě se i přes sto a jednu překážku skrývá až nevysvětlitelně silný životabudič a takových není nikdy dost.

Remarque je jedním z mých nejmilovanějších autorů, ke kterým se napříč životem opakovaně vracím a první německé zpracování nejslavnějšího a ve školních osnovách nejvyžadovanějšího románu jsem proto dlouho odkládal. Zvěstí o nepřesném nebo rovnou drzém přepracování bylo hodně a proto jsem teď v šoku, o jak dobrou adaptaci jde. Ale ne nutně o adaptaci jednoho díla, ale autorova díla souhrnného. Právě v tolik očerňované lince vyjednávání o konci války je v pár slovech či větách vyjádřen věčný bol, který se objevoval i v knihách, které se odehrávaly dávno po konfliktu nebo mezi světovými válkami. Stesky nad zbytečným protahováním uzavření příměří, které má za následek úmrtí mnoha nevinných, mají hrdinové většinou jen v hlavách a myšlenkách. Pro větší efekt je taková subjektivita nahrazena rozčilujícími obrazy a nespravedlivými pocity. V linii frontové nejde o to, které výjevy z knihy se povedlo do filmu přenést (přestože slavné nesnesitelné čekání v zákopu společně s nepřítelem nechybí), ale o atmosféru zatracení, zoufalství a věčné škody, která se vsákla do každé minuty. Nejvyšší hodnocení nakonec dávám i přes vynechání linky, která mě v knize tížila nejvíc. V té se hlavní hrdina při dovolené vrací na pár dní domů a zjišťuje, že takový návrat, jaký si představoval, nejspíš nikdy nebude možný. Že lidé, kteří boje nepoznali, nikdy nepochopí trauma a děs, který si veterán přináší . V rámci zhutnění děje a neopuštění zničujícího prostředí kontaktu s nepřítelem proto chápu takovou změnu a rád mírně nadhodnotím. Protože literární dílo vzniklo téměř o sto let dříve než tento snímek a varování nejsou o nic méně aktuální.

Kocovina po večírku u Velkého Gatsbyho. Pošlapaná cívka s La La Landem vložená do promítačky obráceně. Hlavně ale čirá óda na filmovou radost a zároveň lesk a bída velkých herců. Pokaždé, když se zdálo, že se Babylon nadechuje k poslednímu aktu, přišla další změna. A další. Od bodavé radosti ke smutku na přání, nejpozitivnější emoce ruku v ruce s bolestí. Damien Chazelle nejspíš naposledy dostal přebujelý rozpočet a využil ho do posledního centu na film, který vidělo příliš málo diváků. Při jeho tvorbě vylezl ale tak vysoko, že je odvahou se za ním vůbec vydat.