DeJiF

To je tak, když ležím doma, nevim, co dělat a pak si řeknu, že je čas se podívat na nějakej starej film a já si pak vyberu ten zdaleka nejstarší, co na svém seznamu mám. A abych pravdu řekl, nelituju. Hodina a půl, které mě dokázaly udržet v pozoru a to po celou dobu v jedné místnosti a hromadou postav, které se tvůrcům za tak krátkou stopáž podařilo prokreslit líp, než nechutný CGI bordel postav v tří hodinovém Avenžrs Endgejm. A je fajn na chvíli sledovat záležitost zcela obyčejných lidí, kdy pro jednou nejde o záchranu světa, protože i rozhodování o jednom životě může mít daleko lepších kvalit. Detailně navrženo, sepsáno, odehráno a natočeno, moderní filmy se mají co učit.

No, co bych tak jenom řekl, na hudebce jsem zůstal, poněvadž o výtvarku mělo zájem tak 70% třídy a tak jsem jako galantní hoch ustoupil do hudebky. A jednou v této hodině opět nastal čas podívat se na nějaký ten film a kdo jste četl moji recenzi na Mama Mia!, tak víte, že učitelky hudební výchovy nemají dvakrát dobrý vkus na filmy. Zde tomu naštěstí bylo jinak, napomohl tomu především úžasný J. K. Simmons se svou ultymátní vizáží jako třeba ze Dvou světů, ale i jiní herci se činili. Příběh byl vesměs poutavý, snad až na romanci, která byla ta nejklišovitější, jakou jsem kdy viděl a nápadně i evokovala Oblivion. Ovšem pravé inferno tentokrát přišlo ze strany učitelky, která každou minutu něco přeskočila nebo úplně ztlumila audio a zkratkovitě vysvětlovala aktuální dění, místo aby to tam nechala hrát nebo (a to by regulérně mělo být nelegální) vyspoilovala snad jediný zajímavý zvrat ve filmu. Nedokážu si představit, jak s ní někdo mohl vydržet v kině, když se z ní sypou spoilery, jako by se vám protrhla taška s nákupem. Upřímně rád bych i řek, že to nemá vliv na hodnocení filmu, ale v hloubi duše se obávám, že tomu tak opravdu není, protože jsem si tento film zdá se již navěky spojil s hodinou a půl neskutečné vnitřní bolesti z toho, že učitelka hudebky umí ovládat počítač.

Ehm ehm, no na to jakej kolem toho byl humbuk, kdy každej na internetu řval: "EEEEEEHEHEEEEEEE MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ V TÝ STŘEDOZEMI JSOU TEĎ SAMÍ ČERNOŠIIII, ACH JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO, TO JE TAK ŠPATNÝÝÝÝÝÝÝÝÝ" a na to jak ohavně vypadaly ty trailery a kampaně to vlastně ve finále nebylo tak špatný. "ALE MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ TOLKIEN PŘECE VE STŘEDOZEMI ČERNÝ NIKDY NECHTĚL A PROOOOČ JE TO TAAAK POMALÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ EHEHEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE." No tak já bych osobně řekl, že nejčastější kritika tohoto seriálu, která pramení z více zastoupených ras a obecné pomalosti první série, je dle mého hodně neoprávněná. Pokud vím, sám Tolkien nikdy výslovně nenapsal, že ve Středozemi nejsou černoši a dokud ti herci hrajou jakž takž dobře, tak mi to je jedno a co se délky týče, i trilogie Pána prstenů byla pomalu budována, v prvním díle se toho děje tolik a vlastně ve finále zjistíte, že se nestalo skoro nic a stejně to bylo úžasný. Na druhou stranu musím dát za pravdu, že v některých momentech to bylo možná až příliš zdlouhavé. Na druhou stranu se autoři od srdce snaží vybudovat co nejzajímavěji další kus historie Středozemě a dělají to tak neskutečně poutavým způsobem, že mě přinutili si v nejbližší době přečíst Silmarillion. Navíc věřím, že postupné a pomalejší budování se jim vyplatí pro další sérii, která se snad již pořádně rozjede. Mně každopádně pomalejší rozjezd seriálu nevadil, měl jsem možnost se řádně sžít s postavami, i když vzhledem k jejich množství ne úplně se všemi, ale minimálně duo Elronda a Durina mi mimořádně přirostlo k srdci a i u Galadriel a dalších se našlo pár silných momentů a postupně se taky aranžuje nějaký vývoj postav. Má teda seriál nějaké problémy? Inu, taky by se nějaké našly. Například nejsem schopen pochopit, proč jsou autoři tak strašně ujetý na extrémně zpomalený záběry jízdy na koni, vypadalo to upřímně strašně komicky, menší bitva v šestém díle je asi stejně logická jako v Hobitovi: Bitva pěti armád a zdaleka nejvíc tomu ubírá finále. Osudy některých postav jsou totiž ponechány nedořešeny i přesto, že se v průběhu seriálu budovala kolem nich určitá tajemnost a krkolomné odhalení Saurona mi taky nepřišlo dvakrát dobře udělané, protože v podstatě na to přišla Galadriel, on ji následně potrápil v mysli a pak odešel jen tak a místo toho, aby to Galadriel někomu řekla, radši neřekne vůbec nic. Dle mého hloupé, ale co už, třeba se jim to nějak podaří vysvětlit v druhé sérii. Podtrženo sečteno, Prsteny moci jsou obstojným fantasy seriálem, který je v mnohém neprávem mnohými kritizován a snad i proto tomu tady trochu nadržuju, abych zvedl hodnocení, každopádně do budoucna určitě zajímavý počin a těším se na druhou sérii.

Eh, co bych k tomu tak řekl, vydal jsem se dnes večer na školní halloween, řádně omotán toaleťákem, který ze mě neustále padal, za úsměšků všech kolem, že "co to tu zas jde za retarda lol", jsem se s kamarádem v nafukovacím emzákovi vydal do třídy, kde promítali oba díly Scary Movie. První díl jsem tak viděl již potřetí a pořád mě to v některých momentech dostávalo. No a pak přišel ten druhej díl aaa... Inu zatímco jednička excelovala v tom být kvalitním a zábavným odpadem, dvojka naproti tomu není ani zábavná ani kvalitní, ale pouze odpad. Za tu asi hodinu času jsem se zasmál tak třikrát a zbytek? No dle mého to shrnuje scéna na začátku, kdy po sobě zvrací dva kněží a ďáblem posedlá holka.

Kde je moje myysl... kdeee je moje myysl... Mno, řekněme, že mě na film Klub rváčů nalákala songa od The Pixies Where is my mind, na které jsem byl v jednu dobu závislej a poslouchal jsem ji pořád. Na tento počin jsem se proto díval kvůli dvěma hlavním faktorům a to kvůli té sonze a taky dost dobrému hodnocení, jinak jsem upřímně netušil, o co se vlastně bude jednat. A musím říct, že mi film nabídl nesmírně neobyčejný zážitek. Vysvětlím: U první půlky filmu jsem se smál a ne málo, až jsem si skoro říkal, proč to nemá nálepku komedie, jenže druhá půlka se přehoupne na temnější stránku, úsměv z úst se mi vytratil a jen jsem s napětím koukal na obrazovku. Od té doby jsem se už nezasmál ani jednou a jen jsem hltal pečlivě vykonstruovaný příběh, který vyvrcholil geniálním zvratem. O postavách/postavě ani nemluvě, vztah mezi hlavními protagonisty je úžasně napsaný a moje češtinářka by nadšeně tleskala nad Bradem Pittem, který byl ještě k tomu většinu času bez trika a samozřejmě nechci opomenout ani Edwarda Nortona, který roli praštěného nerda a.k.a. IKEA mana zahrál bravůrně. Co k tomu dodat, zdá se, že se poslední dobou vyplatí dívat se na starší filmy, které vám v průměru nabídnou 100x lepší zážitek, než průměrný hollywoodský blockbuster, kterých v kinech není málo.

Zatímco na Vyvoleném se už poněkud podepsala doba a i přesto mě dost bavil a totálně odrovnal na konci, Rozpolcený mě udržel napjatého od začátku a považuji ho za pečlivě provedené a geniální dílo. Nechápu tak, co se do háje stalo tady. První půlka Skleněného je tupá psycho terapeuticko mozko mentální hloupost, kdy hlavním protagonistům sypala do hlavy exkrementy moderní psycho-meducíny otravná doktorka, co ve mně svým falešným zájmem a empatií budila neskutečný odpor. Do háje ale ty její kecy se občas fakt nedaly poslouchat, že jsem se tomu prostě musel jen smát. Bohužel je první polovina ponechána jako neuspokojivý set-up na druhou půlku, která naopak funguje na 100% a až tady mě film konečně začal doopravdy zajímat. Finále pak nemá zvrat pouze jeden, jak je u režiséra zvykem, ale rovnou tři, z nichž všechny mě jako obvykle dost překvapily a konec je pro mě snad jen díky tomu velmi uspokojivý. Jenomže to, jakým způsobem mi tvůrce všechny ty zvraty předal je až nehezky chaotický. Vedlejší postavy zmateně pobíhají od jedné hlavní postavy k druhé, aby mohly říct další klíčovou informaci a působí to, jako by Shyamalan nezvládal všechny tři charaktery na jednom plátně. Dialogy jsou sem tam zvláštně napsané a řekl bych, že nikdo tu nemá dost prostoru říct pořádně a kvalitně to, co vlastně chce. Celou první polovinu bych zkrátka vyhodil do koše a věnoval se více jednotlivým postavám, protože je tu nikdo evidentně nezvládl správně ukočírovat. Glass bohužel není ucelený kousek skla po celou dobu, ale tříští se ve své první půlce, aby byl následně křečovitě poslepován dohromady v půlce druhé, což z něho ve finále dělá průměrnou záležitost. Velká škoda.

Mno, netajím se s tím, že mám krapet vítr z výšek a u tohohle jsem si teda říkal, že to bude takový průměrný čistě zážitkový film. Jenomže existují dva druhy zážitkových filmů: Ten první vás napíná od začátku do konce a přesto, že scénář je poněkud upozaděn, není to úplná osina v zadku celého filmu. Takovým filmem je například povedená jednohubka Gravitace. No a pak je ten druhý, který je po celou dobu nudný, každý významnější dialog postav musíte přeskočit, abyste nevrhli a když vás to po půl hodině přestane bavit, s chutí si zahrajete i Angry Birds a nějak ten zbytek přetrpíte. Tak přesně tím je Fall. Po celý film vás provází dvě nejotravnější, nejhloupější a nejhůř napsané postavy, z nichž jedna je ještě jůtuberka, takže sem tam musí být nějaký ten lajfhek, jak si nabít telefon z lampy a nebo clykbejt, což je osatně celý tenhle film. Demence postav čiší z filmu už od samého začátku, protože vyšplhat na ošuntělou rezivějící věžičku, u které cedule hlásá NEBEZPEČÍ NEVSTUPOVAT a následně si ještě dělat srandu z traumatizované kamarádky a třást jí s rozpadlým žebříkem, aby pak následně mohl spadnout a ony se tam navždy zasekly, je prostě korunovaná bedylita. Nechybí ani hazard se životem, věšení za jednu ruku z okraje, zatímco si dělají selfie a kdo ví, co ještě. Sem tam dojde i na pár zvratů, jakože jednu podváděl její manžel s tou druhou a tak si říkáte, že by z toho něco mohlo být, nějaké drama nebo něco, ale ne... Následně jedna kravka chcípne a na tu druhou se valí bouřka a už si říkám, že by konečně mohla chcípnout taky. Ne. V tomto momentě se mentální retardací nakazil i štáb a scénáristi, čili do věže udeří blesk a borka žije. Já už ani nemám co dodat, doufal jsem, že ke konci aspoň celá ta věž spadne, to bych tomu klidně dal i jednu hvězdu, ale takhle? Dostal jsem podprůměrný film, kde figurují dvě stupidní, otravný krávy, co si hrajou na jůtubry a taky se životem na zrezlém vysílači, smějou se smrti do očí a když by jí měli čelit a dostat bleskem, tak radši umlátí supa, protože tady existuje pouze gravitační fyzikální zákon. To jsem si upřímně víc užil i dokument o Svartovi.

Tak tenhle geniální seriál jsem odkládal až moc dlouho, i když je to ve finále možná dobře, protože teď do recenze můžu zapojit i kontrast mezi aktuálním DC a aktuálním MARVELEM. Věřím totiž, že když se DC bude držet takto promyšlených a osobitých počinů, začne být pro MARVEL značnou konkurencí a jsem neuvěřitelně překvapen, jak se ze svých přitroublých CGI ptákovin, jako obě Justice League, vyšplhali až sem. Když jsem onehdy objevil Suicide Squad od Jamese Gunna, bylo mi pak až líto, že jsem si na to nezašel do kina, protože z původního filmu udělal něco zcela odlišného a dost se v tom promítal Gunnův rukopis. Jsem tak rád, že ve spin-offu k filmu měl James Gunn ještě daleko větší možnosti, jak ztvárnit svoje nápady a hudební vkus. Od začátku do konce je Peacemaker jako jeden pěti hodinový film, celé mě to chytlo tak strašně moc, že bych nebyl schopen jmenovat, která epizoda byla nejlepší, sfouknul jsem je v podstatě zaráz, protože všechny fungovaly naprosto úžasně pospolu a posloužily tak jako víc než obstojné DLC k filmu. Přesto si nemyslím, že si pojem "DLC" zaslouží. James Gunn dokázal za osm epizod vybudovat fantastickou dějovou linku, která není standardním soubojem mezi nabušenými hrdiny a nabušenými záporáky. Je plná intrik, příběhových zvratů, humoru a ještě jednou humoru. Komedie z toho srší na každém rohu a bude vás bavit, přesto umí dějová linka občas zpomalit a budovat postavy. Naprosto upřímně jsem jen málokdy viděl lepší origin hrdiny než tady (snad jen u Spider-Mana nebo Batmana). No a už vůbec bych neřekl, že mě Peacemaker bude schopen rozbrečet hned několikrát i vzhledem k Johnu Cenovi, který mi přijde jako herec bez emocí, přesto všechno byl schopen vydat ze svého výkonu to nejlepší. Charaktery mají hloubku, vyvíjí se a pro mě je to tak nějak ten hlavní tahák celého seriálu a dějová linka se záporáky tu dle mého slouží jako kulisa pro všechny ty úžasné charaktery, od drsňácké blondýny, přes hláškujícího a nesmírně sympatického Vigilanta po orla Eaglyho. A abych neupozadil kvality záporáků, ti si časem taky přijdou na své a jsou z většiny zdrojem již zmíněných příběhových zvratů. K soundtracku můžu říct snad jen to, že podobně jako u filmu Guardians of the Galaxy, ze kterého jsem si sestříhal rovnou celý playlist, i zde James Gunn nasáčkoval svůj úžasný hudební vkus, který mně, jakožto člověku, který se s hudbou zasekl ve 20. století, sedl na maximum a dodává celému seriálu takovou třešničku na dortu. Co říct na závěr? DC mě překvapuje čím dál víc, předtím u rebootu Suicide Squadu a Batmana a nyní znovu u Peacemakera a režisér čistou komedii v Suicide Squadu povýšil na neskutečně osobitou záležitost. Já už tak jen doufám, že DC vidí, kde leží klíč k úspěchu a na rozdíl od MARVELU udělá od dětinských CGI blbostí krok dopředu.

419/68

Poslední dobou si všímám, že jsem v kině obsahem své peněženky poctil spíše zcela nová a originální díla, u kterých mě nalákalo skvělé hodnocení, spíš než značkové počiny, hromadu sequelů na různé, pomalu stoleté franšízy, které jsem mezitím shlédl doma a pak byl jen rád, že jsem na ně nešel. Pravdou je, že poslední dobou filmový průmysl příliš originalitou a novotou nesrší, všechno sází na známé značky nebo na znovuoživování a rebootování profláklých filmů a šťavení fanouškovské nostalgie. Bullet Train naštěstí není tím případem a velmi pozitivní hodnocení jsou toho důkazem. Představte si, že se sejde hromada úplně neznámých lidí v jednom vlaku a vy o nich nevíte skoro nic a celé se vám to zdá poněkud náhodné. Postupně se vám však v poněkud trhlém příběhu, plném tak zatraceně geniálně hloupého humoru, začnou odhalovat karty, všechno pomalu začne dávat smysl a vy, zpočátku zmatení, teď jen žasnete nad vším, co se událo. Přesně to je Bullet Train. A funguje na něm snad úplně vše, postavy, které mají osobnost a tunu úžasných momentů (u scény s Mandarinkou vedle mrtvého Citronu jsem málem brečel a to částečně smíchy a částečně doopravdy) a přidávají tomu i úžasní herci, kteří si ty postavy absolutně užívají. Smát se budete a hodně, řekl bych, že tak moc velkou šílenost ani nešlo nacpat do knižní předlohy. A i přes občasnou zmatenost v příběhu, kvůli které jsem uvažoval, že bych tomu dal i o hvězdu méně, všechno nádherně šlape a to včetně hudby, která to v klíčových momentech umí řádně osolit. No a když pak vlak dojel na konečnou a za ním už jen titulky, já si už jen utíral slzy od smíchu a byl zatraceně spokojenej s tím, co jsem právě zhlédl. Neskutečně zábavná a propracovaná záležitost, které se mi dnes málokdy dostane a každý, kdo to ještě neviděl by to měl co nejdříve zajít podpořit do kina, jinak jste jasnej Diesel a to jsou ti nejhorší.