Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Akční
  • Drama
  • Sci-Fi
  • Komedie

Recenze (123)

plakát

Indiana Jones a nástroj osudu (2023) 

Ti, co se na mém profilu pohybují více, jistě ví, že nejsem kdovíjak nadšený z toho, jak Dyzny nakládá se značkou Star Wars od Lucasfilmu. Zrovna u Indiany Jonese jsem ale u trailerů měl jakýsi pocit, že by to nemuselo dopadnout tak průměrně nebo vyloženě špatně, jako u skoro každého Star Wars projektu. Inu výsledek je jen o málo lepší. Upozorňuju na mrožné spojlery. Pravdou je, že jsem rozhodně nemohl čekat klasického Indianu Jonese a už vůbec ne to, že se kvalitou bude byť jen trošku přibližovat kvalitám původních tří filmů. Film už od začátku užívá na diváka těch samých taktik, které Lukášfilm praktikuje u Star Wars, jinými slovy vás přivítá digitálně omlazený Harrison Multipla, s xichtem jako vystřiženým z nějakého Battlefieldu nebo spíše Wolfensteina s ohledem na to, kolik je kolem něj nácků. Potom se 2/3 filmu nahání hromada postav po různých lokacích tím nejgeneričtějším možným způsobem, přijde poslední třetina, která začíná vypadat docela slibně a potom to konec opět sesadí zpátky do stejných generických nezajímavých hlubin. Zhruba takto bych to mohl popsat a ukončit recenzi, ale asi bych to mohl i trochu rozvést. Kdybych měl popsat celý příběh pátého Indiany Jonese dvěma slovy tak je to "prázdný" a "nevyužitý". S ohledem nato, s jakým macguffinem se tentokrát potýkají jsem čekal doslova nějakou osudovost. Místo toho, aby 2/3 filmu zabrali hledáním druhé půlky kouzelného kolečka v závěsu nudných nezapamatovatelných honiček a té nejnudnější potápěcí pasáže, jakou jsem ve filmech snad kdy viděl, ji mohli najít hned na začátku a pak mnohem víc experimentovat s cestováním v čase nebo Indyho dramatem s jeho ženou a synkem, které je tu maximálně načrtnuté v pár replikách a víc nic, což je dost málo s ohledem na to, že na tom staví celou funkčnost konce. Přijde mi, že Indiana Jones měl vždy dva hlavní pilíře, na kterých stál příběh filmu (minimálně tomu tak je u Poslední křížové výpravy a Království křišťálové lebky, které budu s tímto filmem v recenzi porovnávat, protože jsou to taky jediné dva filmy ze série, které si v rámci možností pamatuju). V prvé řadě měl Indiana nějaký osobní (většinou rodinný) konflikt či dilema, které řešil a v druhé řadě jakási osobní motivace, či zajímavá myšlenka kolem hlavního macguffinu. V Poslední křížové výpravě funguje obojí, jednak hlavní duo otce a syna a druhak jak se v hledání svatého grálu odráží život v křesťanské víře. V křišťálové lebce funguje spíš už jen myšlenka s lebkou samotnou, kdy se na konci filmu ukáže, že mimozemšťani, které najdou, jsou vlastně taky archeologové, jako Indiana Jones. Tady nestojí pořádně ani jeden z těchto pilířů a na tom taky celý film padá. Čekal bych, že více využijí netypický charakter Heleny, který není veskrze kladný, tedy že Jones k ní bude mít své výtky a třeba si nakonec Helena namele hubu a dojde k nějakému character developmentu třeba i skrze Indyho. Místo toho je celou dobu tak nějak stejná, dokonce se zdá, že se jí to vyplatí a na konci z ničeho nic změní směr svého uvažování a je asi hodnější nebo nevim. Nebo že třeba využijí komplikované situace okolo Indyho ženy a syna, které by dávalo prostor daleko osudovějšímu a epičtějšímu cestování v čase nebo snad celkově propracovat záporáky, aby z nich taky šel trochu strach (přeci jen jsou náckové takoví Jonesovi arch-nemesis v průběhu celé série). Jak osobnější linka, tak linka okolo hlavního hledaného předmětu je brutálně nevyužitá a ve finále je příběh neskutečně prázdný. Ještě zmíním jednu poslední malou výtku a to nevyužité postavy sloužící jen jako camea, či prvoplánové nebo vyloženě otravné postavy (kníráč Teddy tam asi vyloženě bejt nemusel a to nezmiňuju ani "snoubence" Heleny, jehož scénář se skládal ze slov jako "Heleno!" a "Helenooo!" a nebo třeba "HELENOOOOOOOO!" řečené tím nejotravnějším možným způsobem či snad jakási paní tmavé pleti, která snad pracovala pro CIA nebo nevim už ani a která mě svou přítomností z nepochopitelných důvodů hrozně štvala a to ne proto, že nebyla bílá, až nakonec umřela, což je teda ale jasný rasismus ze strany Lukášfilmu). Ve finále mě bavila snad jen pasáž v jeskyni, kde fungovaly dialogy mezi postavami, které do té doby byly poněkud nefunkční až skoro NPC, a na chvíli jsem ucítil i ten mírný závan klasických Indianovských archeologických hádanek. Tenhle pocit ale urychleně vystřídalo nefunkční finále. Indiana Jones a nástroj osudu rozhodně mohl dopadnout hůř, ale každopádně mohl dopadnout i líp, sotva bych ho považoval za plnohodnotného Indianu Jonese a už vůbec ne za důstojné uzavření série. Je praobyčejnou generickou akční jednohubkou, která vyloženě neurazí, ale ani nenadchne. Otázkou vlastně je, zda mělo vůbec smysl, aby tento film vznikal, protože já si jsem docela jistý, že až se mě někdo za týden zeptá, co říkám na toho nového Indiana Jonese a nástroj osudu, tak nebudu ani vědět o čem mluví.

plakát

Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023) 

V kinech je teď vskutku bohatá sklizeň dobrých filmů, čeká mě poslední Fordův pokus vzdorovat stáří a zároveň poslední Dyznyho pokus vyšťavit zbytky nostalgie z další značky od Lukášfilmu, v létě pak Mise: Nemožná Mrtvé Zúčtování a doufejme, že i ten Oppenheimer. Teď jsem byl tedy na tom filmu, který mě zprvu trailery nikterak nezaujal a který mě potom, co si tu dva týdny udržel hodnocení nad 90% a po všeobecném hypu lidí, co to už viděli, přesvědčil, ať ho taky v kinech navštívím. A kdo ví proč z něj po zhlédnutí nejsem tak nadšený, jak bych měl. Úplně ze začátku mou pozornost uchvátila animace. Styly zpracování se střídají s tím, jak přeskakujete mezi světy, tudíž snadno rozpoznáte, když je v něm něco, co tam nepatří. Originalitě pak přispívá to, že to je oživlý komiks, tudíž sem tam jsou tu nějaké rámečky nebo textové vysvětlivky, ovšem přijde mi, že oproti jedničce tu těch komiksových textů trochu ubylo. Vyzdvihl bych také hudbu. Licencované hity sice nesedly mému hudebnímu vkusu, zato filmová hudba ta mým uším lahodila a dodávala všem akčním scénám tu správnou energii. Dalším pozitivem budiž, že film fakt pádí kupředu a to tak, že jsem si odešel na záchod po ultymátní špudérmánské honičce a když jsem se vrátil, poseděl jsem si už jen tak patnáct minut a konec a to jsem měl zato, že jsem teprve v půlce filmu. Když už jsem tedy u toho konce, přehoupnu se do těch negativ, která mi tentokrát až skoro nepochopitelně nechala po filmu v puse hořkou pachuť. Vím, že film měl být původně na dvě části, jen se pak třetí díl přejmenoval, ale nedokážu se ubránit pocitu, že tvůrci mohli děj dvojky uzavřít trochu jinak, než seriálovým cliffhangerem. Co se příběhu týče, je geniální, vystupuje z klasických šablon komiksových filmů a s multiversem si hraje daleko líp, než jeho šílený bráška Doktor Divný 2. Potíž je v tom, jakým způsobem byl příběh odvyprávěn a mám zato, že to je způsobeno animáckým stereotypem, či-li že je to přece pořád trochu pro děti. Nemám nic proti humoru, vlastně mi nevadí ani ten dětský, i když se mu již směju znatelně méně. Co mi ale vadí je, když se humor používá na nevhodných místech, čímž ruší vyprávení jinak skvělého příběhu a to navíc v pravidelných intervalech. Představte si to asi takhle: Na scénu přichází záporák, u kterého se z prvoplánového zločince vyklubal arch-nemesis hlavního hrdiny a chce mu vysvětlit, proč ho tak zatraceně moc nenávidí a tudíž se bude jednat o mnohem osobnější konflikt a z každého dalšího kroku záporáka budeme mít stejný strach jako z každé další hrdinovy porážky. A pak uprostřed svého vyprávění se tím nejsměšnějším způsobem vypaří z vesmíru a hrdina odejde se slovy: "Eh, he kicked his butt." Nebo ještě jinak: Má se vysvětlit celý lore druhého dílu a vůbec pravý origin Milese Moralese, dolů k němu sjíždí hlavní kápo Miguel O'Hara, ze kterého zprvu pramení mírný děs a potom... Se mu ten výtah zasekne a všichni kolem jsou jakože "Don't worry, he likes it slow". (Pro nějaké lepší pochopení, doporučuji skouknout tohle video, kde je popsáno, jak takové nadužívání humoru prakticky zničilo MCU). Přerušování vtipy se nevyhnou ani momenty Milese s jeho rodinou. Frekvence a úroveň vtipů se vyšplhaly skoro na úroveň Rakeťáka, kde jsem se po každém hloupém vtipu cítil zhruba takto. Teď to zní jakože jsem si film neskutečně neužil, opak jest pravdou, film mě bavil po stránce akce, animace, hudby, postav, proboha i toho scénáře. Toto negativum je ale v recenzi hodně slyšet, protože mě to rušilo v průběhu celého filmu, každopádně ve finále za to strhávám jen jednu hvězdu, protože narozdíl od Rakeťáka ten příběh aspoň dává smysl. Horší tedy je, že na pokračování budu čekat s podobnými pocity jako na pátou řadu Stranger Things.

plakát

Strážci Galaxie: Volume 3 (2023) 

Jak jistě víte, nejsem přespříliš velký fanoušek zMrvil StudíNos a obecně suprhrdinskích filmů. Sem tam se ale, obdobně jako ve vedlejší stáji Dementních Comiků, najde nějaká ta černá ovce, co tak úplně není vyrobená na pásu masivního Dyzny korpotratu a tvůrce si ji hýčkal od začátku do konce, až ji s něžnou péčí převedl divákům na filmové plátno. A s ohledem na to, že James Gunn odchází ze zMrvil StudíNos, aby uklidil ten bordel u Dementních Comiků, si začínám říkat, že Dyzny má slušnej problém.  Strážci Galaxie patří mezi jedinou sérii filmů od Marvelu, kterou jsem na svém profilu nepoctil odpadem, hvězdou či dvěma, protože se od všech těch loupáků s přirozeným nadáním a touhou bez důvodu a motivace zachraňovat svět, liší opravdovým srdíčkem, které mu vdechl James Gunn. Jednička i dvojka byly solidní vesmírné jízdy, plné humoru a typických Gunnovských témat, u nichž už mnozí chystali kapesníčky. To, že třetí Strážci budou doják napovídal i Peacemaker, u kterého jsem brečel mnohokrát. Nu a zatímco se důvěra všech fandů rozpadala, kvůli výplňovým seriálům, sloužících akorát jako levné zbraně ve válce streamovacích služeb, a o něco levnějším pokračování Mravenco-Muže a Vosy, já jsem s mírnou dávkou pochybností o efektech vytrval v důvěře v tvůrce, který jako poslední v supráckém filmovém průmyslu má nějakou vizi o svém díle. Závěr trilogie ukazuje Strážce Galaxie v tom temnějším světle, postavy se vyrovnávají s událostmi filmů minulých, jako ztráta Gamory 1.0, což nejvíce zasáhlo Quilla, ale tak nějak i celý tým. Zároveň se tu bez jakýchkoli zdlouhavých montáží, jak si naši hrdinové žijou, přejde rovnou ke studené sprše v podobě postupného odhalování Rocketovy minulosti, z níž nepěkně mrazí po celou stopáž filmu, až se mi někdy v očích zračil čirý děs z ošklivých scenérií. Ze záporáka Vrchního Evolucionáře (ach jak já miluju české překlady) jde skutečně strach a stává se esencí šílených filmových vědátorů, bez té klišé části a s absolutním přehledem si v jednom filmu balí do kapsy Šourkobrada Fialu, co seděl celou dekádu filmů na zadku a pak sbíral barevný šutry. O to lepší pocit se z padoucha dostaví, když to není neschopné koště, ale umí dát hrdinům hned několikrát slušně na budku. Tým Strážců tentokrát dostal neskutečně zabrat, což vyústilo k nemálo srdcervoucím scénám, kde ani mé oko nezůstalo suché. Každá jednotlivá postava dostane ve filmu svůj kouzelný moment a nezůstává upozaděna, jako čistě akční nebo čistě komediální prvek. Zároveň ty nejsilnější scény nastanou, když se na obrazovce objeví kompletní tým, co to v jednom bezstřihovém záběru ultra krutopřísně nandá nepřátelům jaxviň. Akce je neskutečná, celej nahajpovanej jsem se v kině zvedal ze sedačky, což jsem u Marvelu zažil ani nepamatuju. K hudbě ani nemám co dodat, už od trailerů mi bylo jasný, že si svůj hodinový plejlyst osmdesátkových písniček ze Strážců rozšířím minimálně o další půlhodinu. Humor je Gunnovský, jinou definici pro to zkrátka nemám, každopádně snad nikdy se mi nestalo, že by se u jednoho vtipného momentu smál v kině celý sál. Samotný závěr bolí, protože se loučím s tou nejkurióznější etapou Marvelovského universa, která mě naposled přiměla se k pánům od zMrvil StudíNos vrátit. James Gunn natočil dvou a půl hodinovou rozlučku plnou emocí, akce, hudby, zapamatovatelných momentů, dojemného příběhu, děsivého záporáka a bohatých charakterů, kterou si s chutí pustím za nějaký čas znovu nebo si ho připomenu nějakou tou songou. Inu, pro mě už na poli Marvelovek nic zajímavého nezůstalo, DC it is a já, chlapci od zMrvilu, naposledy volám nascheanouu, nascheanoooou, nascheanoou rodné údolí...  

plakát

The Mandalorian - Season 3 (2023) (série) 

Potom, co proradný Dyzny brutálně zmasakroval postavu Obi-wana, jsem ztratil důvěru v prakticky jakýkoliv další Star Wars projekt a to obzvlášť ty, které se pohybují v éře Skajwalkrů, z nichž každý by měl být už tak třikrát pod drnem, kdyby je furt někdo neoživoval CGI mládím. Díky kvantitě seriálů z tohoto období jsem byl mimo jiné jeden z mála lidí, co neviděl Andora a já mám v plánu to tak nechat, ať si tvrdí kdo co chce, klidně to může být dobrý, ale reálně o co mě to obohatí nového z toho příběhu? Mandalorian se tak pro mě stal poslední nadějí pro Star Wars universe a musím přiznat, že třetí série mě nepříjemně překvapila. Jedním z prvních podělů, které si na nás Žon Favró a Dejv Fylouny nachystali je náhlý návrat Grogu, který je sice vysvětlen ve flashbacích na začátcích epizod, každopádně mnohý divák by marně mohl dohledávat v paměti epizodu Mandaloriana, kde se toto událo. Potíž je v tom, že Žon si ze zMrvil StudíNos přitáhl novodobý marvelácký syndrom a tudíž již není možné pro plné pochopení sledovat seriál, aniž byste se nemuseli zároveň podívat na další, úplně jiný seriál. Já jsem jeden z lidí, co Bobu Fetta, ve kterém se tento návrat udál, viděl a následně ho po týdnu nadobro zapomněl, každopádně mnoha lidem se jistě tolik neposmolilo. A i přesto, že jsem byl plně uveden do kontextu třetí série, nedalo by se říct, že jsem byl z návratu Grogu nějak extra nadšený. Totiž já většinu času ani nevěděl, že tam Grog je, až po nějaké době jsem si všim, že nějakou zelenou věc vsadili do exoskeletu IG-11 (oooo cooožeeee??? jakože jakože teen IG-11?????????? --- faaanseeeerviiis --- to je tak úžasnéééé). Do očí bijící zbytečnost Grogu je ale tím zdaleka nejmenším problémem. Star Wars seriály mají velikou slabost v podobě filler dílů, které jsou vesměs špatné, odfláklé kusy trusu, co akorát odvádějí pozornost od poutavé hlavní linie. Mandalorian byl v tomto ohledu výjimkou, protože výplňové epizody uměl dělat zajímavé, což z nějakého důvodu pro třetí sérii neplatí. Když totiž mám hodinu sledovat, jak se nějací náhodní lidé, co mě vůbec nezajímají, prochází po Coruscantu a řeší svoje ultra trable nebo když vidím, jak loď hlavního hrdiny přistává na další písečnou planetu (seriózně, proč je každá druhá planeta ve Star Wars od teď jen písek??), tak skutečně pomalu a jistě ztrácím chuť seriál nadále sledovat. A ačkoliv ve finále všechno pěkně zapadne a i zdánlivě okrajové příběhy se zapasují do celé skládačky, nevzpomínám si, odkdy jsou tvůrci Mandaloriana zvyklí skládat svoje puzzle z výkalů. Dle klasické, i když ne tak očividné, osnovy Star Wars seriálů tak nakonec všechno vyvrcholí úža-úžasným finále, které se vás pokusí uchlácholit po předchozích výplňových epizodách. Ano, zakončení je vskutku téměř mistrným dílem, sice není zdaleka tak silné, jako u druhé nebo první série, zato se tu řádně ohulí akce a že já upřímně jsem ve Star Wars aspoň trochu zábavnou akci neviděl už nějaký ten pátek. Třetí série Mandaloriana mě postavila do pozice, kdy už skutečně nemůžu věřit ničemu, co Dyzny pod touto vesmírnou značkou vyprodukuje a naprosto upřímně bych tak klidně mohl očekávat, že si Fylouny třeba (konečně?) pohřbí tu svoji milovanou As0ku nebo třeba doničí High Republic éru, či snad pokazí i nově oznámenou expanzi do Old Republic. Doblitek: Uspořádal bych na nějakém veřejném webu anketu, kolikrát se Dyzny ještě pokusí vyždímat nějaké emoce z Order 66.

plakát

Dungeons & Dragons: Čest zlodějů (2023) 

Řekl bych, že naposled, co jsem byl v kině na čistokrevném fantasy, tak se jednalo o Warcraft: První střet. Pravdou je, že pravých, nefalšovaných fantasy filmů vzniká docela málo, tedy aspoň těch dobrých. Nu a vzhledem k tomu, že jsem mnohokrát projevil zájem zahrát si pořádnou kampaň D&D s tím, že mé naděje se rozplynuly potom, co jsem zjistil, že takových nerdů jako já bude opravdu málo, se Dungeons & Dragons: Honor Among Thieves zdál jako film pro mě stvořený. Nu a nebudu lhát, očekávání byla vysoká i vzhledem k parádnímu skóre, které tu film získal. Pravdou je, že tento film rozhodně nebude pro každého, protože k němu musíte přistupovat opravdu jako k D&D. Já sám jsem chtěl původně filmu vytknout neprohloubené charaktery postav, jenomže ani v D&D vaše postavy nemají kdo ví jakou hloubku, hráči si prostě navrhnou základní charakter s nějakou minulostí a cool jménem, což i Honor Among Thieves splňuje. Na druhou stranu aspoň vztah mezi bardem a jeho dcerou mohl být o něco propracovanější vzhledem k tomu, že se jedná o hlavní důvod celé výpravy, ale otázkou je, jak by to film stíhal více probrat. Tím se dostávám k velkému plusu a to k tempu, které je fakt svižné a na to, že stopáž je zhruba dvě hodiny, tak mi to v kině uteko, jako by to bylo 40 minut. Akce je zábavná a nápaditá, všímal jsem si experimentů se záběry s kamerou, které někdy nevypadaly úplně nejlépe a někdy se zase vydařilo neskutečně zajímavě zabrat nějakou scénu. CGI se taky podařilo povětšinou ukočírovat na nějaké obdivuhodné úrovni (až na srnku) a vzhledem k tomu, že snaha byla, tak jsem se do světa mohl řádně ponořit. Navíc se do plánů hrdinů často dostávají zádrhely a nečekané zvraty, zhruba podobně jako v reálném životě a nebo v kampani s nějakým zlomyslným dungeon masterem a je tu velký důraz na maličkosti. Film se během i mimo akci honosil humorem, který nikterak neurazil, párkrát mě přiměl k uchechtnutí a jindy jsem dostal záchvat smíchu na dobrých deset minut (například scéna se špekatým drakem, ano, mám velmi vytříbený humor). Krásnou třešničkou na dortu je hudba, která nezůstala upozaděna a místy vytvářela atmosféru typické středověké taverny. Jediná věc, která ve finále zamrzí je worldbuilding, ten je spíše načrtlou kulisou pro děj a i hlavní záporák nemá takový deep lore, jak jsem původně doufal a drží se tak klasické premisy o ovládnutí světa. To teda asi vyloženě nevadí, ale určitě by byl prostor ke zlepšení. Dungeons & Dragons: Honor Among Thieves je na míru ušitou D&D kampaní a to opravdu po všech směrech, což si sice vyžádalo za oběť nepříliš silné finále, které ovšem dává smysl, na druhou stranu tento film má mnohé další věci, kterými se může chlubit a myslím si zkrátka, že postupovat přesně podle D&D šablony byl chytrý tah. Já tedy doufám, že se v budoucnu dočkáme pokračování v podobném stylu a nebo, že snad jednou konečně taky usednu za stůl, hodím si dvacetihrannou kostkou a vpálím fireball do xichtu nějakého draka.

plakát

Městečko Záhad (2012) (seriál) 

Leckdo by asi byl schopen říct, že jsem velice dětinský a nevyspělý, pokud se stále koukám na animované filmy a seriály. Milí moji, pravdu díž, mnoho animáků skýtá hloupounký, infantilní humor, otřesnou animaci a tak podobně. Já jsem ovšem zastáncem toho, že ačkoliv se valná většina animovaných počinů neobejde bez občasných vtipů pro děti (až na seriály typu Rick a Morty), tak je animace stále jen možnost jak ztvárnit zajímavý příběh, zajímavou cestou a to s prakticky neomezenými možnostmi, místo točení hraných filmů s tunou CGI bordelu. Nu a vzhledem k tomu, že jsem jako menší trávil čas na Rychlé rotě, Kačeřích příbězích a dalších, konkrétně ke Gravity Falls jsem se dostal až nyní a vidět ho teprve teď ve finále vyústilo v to, že se nejedná pouze o nostalgii na mladší věky, ale o něco velmi výjimečného. A tím "výjimečného" myslím nejen to, že jsem chápal spoustu skrytých vtipů pro dospělé. Když bych se měl odpíchnout od toho humoru, ten tu je a to často i ten dětinštější a ano skutečně jsem se nesmál tolik, jako bych se nejspíš smál před deseti lety, zato jsem ocenil občasné okamžiky, kdy mě nějaký vtip opravdu dostal. Humor ale zdaleka není nejsilnější stránkou celého seriálu, jako spíše celá zápletka, která se odhaluje v průběhu dvou sérií, střídaná menšími zápletkami. Překvapivě ani valná většina těch pro hlavní příběh nepodstatných epizod není kdo ví jak odfláknutá, naopak nabízí chytlavé dění, které pomáhá se více sžít s postavami. A vzhledem k tomu, že se počítá s tím, že na konci každého dílu bude nějaké menší ponaučení i pro děti, je zde neustálý vývoj charakterů hlavních postav, který sice je poněkud jednoduchý, vzhledem k tomu, že se musí sfouknout za jednu epizodu, ale rozhodně to není character development typu "děcka si šlohly ponožku, pohádaj se, nějaký nedorozumění, udobřej se" a o to víc ke konci potěšilo, když se některé věci z těchto menších dílů znovu a smysluplně využily. Hlavní dějová linka je neskutečně chytlavá a víceméně nepředvídatelná, tajemství okolo Gravity Falls a nebo samotného Mystery Shack mě naprosto pohltily a po rozuzlení nabízí seriál relativně uspokojivá vysvětlení pro každou záhadu. Nebylo by ale příběhu bez pořádných postav, o těch už jsem se malinko zmínil, každopádně pojďme si je probrat o něco více. V čele je samozřejmě ústřední duo Dippera a Mabel, které je fakt sranda sledovat, protože zkrátka mají co nabídnout. Zatímco Dipper je vážnější a uzavřenější nerd a knihomol, Mabel je esencí nevinné zábavy a konstantní veselosti, čemuž ve velkém dopomáhá i fantastický dabing (anglický). Ani postavy vedlejší nejsou nikterak zanedbány, Grunkle Stan, ať už šílený nebo bezohledný vydřiduch a odírač turistů si přesto je nějak schopen vytvořit místo v srdci Dippera a Mabel a proto vážnější momenty s touto postavou jsou paradoxně ty nejsilnější, až mi někdy slzička ukápla. A pak je tu samozřejmě ještě Soos, který byl hádám takovým generátorem těch dětštějších vtipů, přesto má taky pár dobrých momentů a taky Wendy, která (mrožná spoiler idk ¯\_(ツ)_/¯) budiž hlavní love interest Dippera. Jooo jaká sranda byla sledovat tyhle dva v jedné scéně, naprosto upřímně chápu, že Dipper se zamiloval zrovna do Wendy (pořád nějak nerozumím, jak byli animátoři schopni ji naanimovat tak hezky) a i přesto, že (opět mrožný spoiler) nakonec Dipper neuspěje, protože věk 12 a 15 jsou od sebe moc daleko, já říkám, že věk 23 a 26 už od sebe tak daleko nejsou a tudíž spolu dnes už určitě žijí šťastně až na věky... Ehm a pak je tu samozřejmě hromada dalších vedlejších postav, z nichž mnohé sehrávají i dost důležitou roli v hlavní záhadě seriálu a tvůrci je tak nenechávají jako pouhý doplněk. A pak tu máme i ty postavy, které vám zůstanou skryty a zcela záměrně utajeny. V mém hodnocení samozřejmě figurují i další faktory, které dělají Gravity Falls naprosto jedinečným. Osobně bych vypíchnul hlavně hudbu (hlavní znělka mi bude v hlavě znít ještě dlouho) a také parádní animaci. Páni a dámové na to, že je Gravity Falls zrovna od Disneyho, jsem překvapen, jak silně na mě zapůsobilo, nabízí postavy, které mi přirostly k srdci během pár dílů, napínavou zápletku, která vrcholí ještě napínavějším, malinko šíleným, ale naprosto famózním finále, kde jsem opět uronil nejednu slzu. Ne nadarmo se říká, že v nejlepším se má přestat a Gravity Falls se této zásady drží a dělá dobře, přesto se mi s ním nebude loučit úplně lehko. Každopádně se jedná o jedny z nejlépe strávených letních prázdnin. See you next summer.

plakát

Carnival Row - Season 2 (2023) (série) 

Na návrat do magické Prahy jsem se velice těšil a doufal, že tvůrci učiní Carnival Row důstojné zakončení. Inu povedlo se? To už je poněkud sporné. Tak do tří čtvrtin seriálu jsem byl neskutečně nadšen, vypadalo to, že si děj zanechal i jisté prvky detektivky a zároveň rozšiřoval world building a různé politické záležitosti (mimo jiné jedna z kultur částečně převzala nějaká česká slovíčka, což též velmi potěšilo). Co se postav týče, musel jsem se smířit s proměnlivým a naprosto hloupým charakterem paní Viněty Kamenomechové, která neustále lítala mezi Philem, Black Raven a její bývalou paní Vílovou, která se neplánovaně vydala na dráhu čarodějnice. Ano u Vinět jsem lomil rukama skoro pořád, což jak se zdá byl očividný záměr autorů, bohužel zápletka okolo paní Vílové (nepamatuju se na jméno) byla taková ledabylá a sloužila spíš k tomu, aby se hýbal příběh, než že by to nějak rozšiřovalo world building. A vůbec se budování zajímavé mytologie a světa zastavilo u politických taškařin, které až na samotný závěr byly docela dobře navrženy a nestala se z toho jednostranná pitomost, kde prostě víte, kdo je myšlen jako záporák a kdo absolutní dobrák a v průběhu všechny frakce i jednotlivé charaktery nadělaly hromadu chyb což pomáhá dotvářet realističnost celé chaotické situace v Carnival Row. Bohužel samotný závěr šel kvalitou poněkud dolů. Celá detektivka nebyla zdaleka tak napínavá a propracovaná a ve finále i ta politická zápletka vyvrcholí jedním Philovým proslovem o tom, že nový kancléř musí být někdo s rohy nebo křídly, což je prostě levná zpráva na styl hollywoodu, co do fimu obsazuje herce ne dle schopností ale dle barvy pleti a orientace. O svatbě paní Kamenomechové a Vílové ani nemluvím, protože jsem zkrátka nemohl nic, než litovat Phila, že narazil na tak tupou ženštinu, co s ním vymetala jako s koštětem. Kdybych to vzal kolem a kolem Philo je vlastně zdaleka nejsilnější stránka celé druhé série, vzhledem k tomu, že to je absolutní gigachad, co se jako jediná rozumná postava snažil uklidnit situaci mezi všemi stranami konfliktu a tudíž jsem se s jeho postavou mohl snadno ztotožnit. Mimo jiné výkony Orlanda Blooma opět dosáhly nevídané kvality a jen tak nezapomenu například na scénu ve vězení, kde Philo zápasí se svým alter egem, což mimo jiné prohlubovalo Philův rozpolcený charakter, kdy vyrůstal mezi lidmi, ale vlastně by měl stát na straně ostatních magických stvoření. Postavu Phila tvůrci zkrátka zvládli na jedničku. Druhá a poslední série Carnival Row je bohužel po stránce propracovanosti zápletky o dost prostší, nikterak nerozšiřuje world building a fláká se v závěru. Zato umí parádně pracovat s postavami a uvěřitelností zápletky, čímž si ode mě odnáší verdikt tří hvězd z pěti.

plakát

Sherlock (2010) (seriál) 

I tu se jednou sešli drak Šmak a Bilbo Pytlík v Londýně na adrese 221b v ulici Baker Street a dali se na dráhu detektivů, čímž vytvořili jednu z nejlepších detektivek, co jsem kdy měl možnost vidět. Pravdou je, že jsem takovou genialitu a preciznost nečekal a když Sherlock řešil svůj první případ, dělalo mi dost velký problém jeho analýzy a úvahy stíhat. Postupně jsem si zvykl a seriál mě naprosto pohltil, protože exceluje opravdu po všech stránkách. Začal bych herci a postavami, Benedicta Cumberbatche, který je v hlavní roli detektiva Holmese, už si všímám nějakou dobu a nepřestává mě fascinovat svými nevídanými, silně a přesvědčivě zahranými výkony, jako například v Star Trek: Do temnoty a nebo v Hobitovi: Šmakova dračí poušť. V roli Sherlocka jsem si ho užil zdaleka nejvíc, Cumberbatch zkrátka uměl naplno prodat osobnost geniálního detektiva, který nemá přespříliš sociálního cítění a o to víc pak zafungovaly emoce, které sledovat zrovna u postavy Sherlocka bylo něco skutečně výjimečného a Cumberbatch to všechno umožnil. Dále je tu detektivův parťák John Watson, kterého ztvárnil Martin Freeman, bez kterého by řešení případů nebylo ani z poloviny tak zábavné a jehož vztah se Sherlockem si prošel mnoha událostmi a zvraty. Do toho se přidal i houf vedlejších postav, které společně dokreslují osobnosti a vývoj hlavních postav, tudíž se dialogy sledují opravdu příjemně a nebýt toho, že je Sherlock detektivka, byl by seriál schopen se stát i poněkud absurdním britcomem, protože ty interakce mezi postavami opravdu neomrzí. Samozřejmě by to leccos ubralo geniálním zápletkám pečlivě připraveným pro každý díl a mám takový pocit, že se tvůrci nechali taky krapet unést. První a druhá série fungují na výbornou, každý případ je pečlivě vykonstruovaný a nadesignovaný tak, aby se nad ním i mastermind Sherlock řádně zapotil a mnoho situací vytvářelo tak kulervoucí napětí, že mě až zvedalo ze židle. Po finále druhé série jsem ale měl pocit, že tvůrci si vyplýtvali svou nejlepší kartu až moc brzy a byl jsem tak poněkud skeptický ohledně dalších dvou sérií. A skutečně jsem začal pociťovat mírný propad kvality a to ze strany propracovanosti scénáře. Tvůrci se zkrátka příliš začali zaobírat postavami, jejich vývojem a pohrávali si se situacemi, do kterých je navezli a ono to je fajn sledovat a vede to k mnoha opravdu silným momentům, problém však je, že to ubírá na kvalitě a promyšlenosti dalších případů. Našel bych tak minimálně dva díly, kde byla kvůli tomu zápletka naprosto triviální a nepříliš chytlavá. Větší prostor postavám měl pravděpodobně posloužit jako set-up na finále čtvrté série, které bylo díky tomu opravdu silné, ale mrzí mě, že jsem byl ochuzen o pár dalších zapeklitých zápletek. Abych ale nekončil s negativy je čas teď vynachválit mnoho maličkostí, které ale také přispívají na unikátnosti seriálu. Prvně musím pochválit zajímavý střih, originální přechody mezi scénami, kde se různě pohrává se záběry a podobně a texty sms, e-mailů, myšlenek a všeho dalšího, mě ještě více a více vtáhly do dění, protože jsem mohl vnímat, co si postavy čtou nebo co si samy myslí. A zdaleka nejvíc mě překvapila hudba. Ta je natolik chytlavá, že ji poslouchám doteď a pomáhá navozovat správnou atmosféru ve správný moment. Inu nebudu z Baker Street odcházet rád, ale všechno dobré holt musí někdy skončit, každopádně se mi Sherlock jen tak nedostane z hlavy a budu na něj dlouho vzpomínat jako na jeden z nejunikátnějších detektivních seriálů.

plakát

Piráti z Karibiku: Na konci světa (2007) 

Přemýšlím, proč jsem vlastně Piráty z Karibiku odkládal tak dlouho, kdysi jsem rozkoukal Prokletí Černé perly, ale asi jsem se nějak moc nudil u toho, tudíž jsem film neviděl celý. Inu doba plynula a já začal být hladový po nějakém pořádném fantasy, přeci jen kvalitní čistokrevný fantasy žánr už teď člověk přespříliš v kinematografii nevídá. Nedávno jsem však viděl seriál Carnival Row, kde mě absolutně uchvátil herecký výkon Orlanda Blooma, no a jistě málokdo minul skvostná mem videa ze soudu Amber Heard a Johnnyho Deppa a proto jsem jednoho dne došel k tomu, že svůj hlad po fantasy žánru ukojím právě u Pirátů z Karibiku. Inu první dva díly mám již za sebou a oba dva jsou zkrátka skvělé záležitosti se spoustou dobře navržených akčních scén, humorem a i nějakým tím pirátským lorem. Druhý díl Truhla mrtvého muže skončila překvapivě ponecháním hlavního záporáka do dalšího filmu, tudíž jsem s třetím dílem dlouho neotálel. Čím se pro mě ale liší a proč si odnáší pouze tři hvězdy? Nu prvním faktorem budiž, že se tu mluví. Což teda nutně není špatně, potíž je, že se tu mluví až moc a i když mi nějaké inteligentnější a propracovanější dialogové pletky v prvoplánově akčních blockbusterech nevadí, pokud jsou schopny sem tam ukázat, že jsou o něco vychytralejší, než jak by divák čekal (ve Star Wars: Skryté Hrozbě je také mnoho politiky) v Pirátech z Karibiku: Na konci světa jsem se už někdy trochu ztrácel v tom, kdo vlastně koho a jakým způsobem zradil a film zkrátka neuměl správně rozvrhnout dávky akce a pouhého mluvení, v čemž předchozí díly excelovaly. V celém tom užvaněném maglajzu jsem však začal pozorovat postupný set-up na velkolepé zakončení v podobě finální bitvy mezi piráty, Davy Jonesem a East India Trading Company. Musím říct, že tady se akce navrátila v plné parádě a má snad úplně všechno. Exceluje v soubojích mezi postavami, které jsou zasazeny do skvělého prostředí bojujících lodí, zároveň jsou provázeny vtipnými dialogy mezi postavami a závěr toho všeho, inu co k tomu dodat, lepší zakončení to snad ani být nemohlo, i když teda Orlando mi asi bude chybět. A nyní mě omluvte, moje loď čeká, nastavuji kurz k posledním dvěma filmům z této série.

plakát

Kancl (2005) (seriál) 

No abych pravdu řek, nejsem dvakrát pyšný na to, že jsem The Office dokoukal jen za asi půl rok, ale zcela upřímně se to jinak prostě nedalo. A začalo to vlastně tak normálně, pár sitcomů už jsem viděl od Teorie velkého třesku po Červeného trpaslíka, The Office se však od těchto zmíněných liší tím, že jsem ho dokoukal až do konce. Proč? Inu posaďte se, budu asi nějaký čas povídat o tom, co všechno jsem mohl s Office zažít (bacha na mrožné spoilery).  O tomhle seriálu bych prakticky ani nevěděl nebýt memes a začal jsem ho taky sledovat primárně kvůli tomu (ono jich tam nakonec ani tolik není hah). Co na mě zapůsobilo už od začátku, byl poněkud neobvyklý dokumentární styl, kterým byl tento sitcom natočen a dále naprosto geniální volba nepoužívat klasický otravný sitcom smích. Zní to divně, ale autoři tímto otevřeli seriál tolika novým možnostem jen proto, že vám ten otravný sound effect nediktoval, kdy se máte smát. Díky tomu v seriálu dojde nejen na momenty, kdy se budete nezastavitelně smát a přetáčet scénu znovu a znovu, ale také vás občas donutí zvážnět natolik, že se prakticky nejedná o komedii. Dalším takovým zvláštním prvkem je cringe, kterého je skutečně požehnaně a je často vystupňován do takových měřítek, že jsem prostě musel ztlumit sluchátka a zkroutit se na židli pod extrémní dávkou trapnosti. Nutno ovšem podotknout, že je to takový zvláštním způsobem dobrý cringe, který seriál nikterak nekazí a přidává mu na realističnosti a lidskosti. Už jen tyto obzvláštňující prvky zařídily naprosto unikátní zážitek, který se mi vryl do paměti natolik, že když jsem si teď zpětně procházel na ČSFD každičkou epizodu a tápal v paměti, co se v ní událo, v 95% případů jsem si vzpomněl. Nebyl by to tak kvalitní počin bez skvěle napsaných postav a scénáře, který je za neskutečných devět sérií byl schopen transformovat k nepoznání a pro mě jsou postavy naprosto klíčovým bodem celého Office. První série tak opatrně vystrkovala růžky, více se držela své britské předlohy a mě osobně přespříliš nebavila. Druhou sérii jsem pak sfoukl naráz a všechno už se rozjelo na plné obrátky. Hlavní téma pro první tři série byli hlavně Jim a Pam, jejichž vztah se vybudoval natolik uvěřitelně a poutavě, že jsem s každým dílem víc a víc doufal, ať už se konečně dají dohromady (inu zadařilo se). Na pozadí se mezitím udály zaláskované pletky i jiných postav, vztah Michaela a Jan se v pozdější fázi postaral o nejvyšší možnou dávku cringe v nezapomenutelné epizodě Dinner Party a ze začátku utajené duo Dwight a Angela mě dost překvapilo tím, jak moc se k sobě vlastně hodí. Zrovna u těchto dvou jsem si začal všímat, že se mi charaktery postav dostaly pod kůži a že je začínám znát více a více a to mluvím i o vedlejších postavách, z nichž každá aspoň jednou dostala svou šanci zazářit a opět se tak nenávratně uložit do mé paměti. V páté sérii bych pak obzvlášť rád vyzdvihl milostný trojúhelník Dwighta, Angely a Andyho, který vedl k mnoha silným momentům a absolutně epicky vygradoval v epizodě The Duel, která mě přinutila nasadit naprosto vážnou tvář, jak moc jsem si uvědomoval, že všechno co se tam děje je naprosto reálné. Zvlášť Andy je zářný příklad toho, jak pracovat s postavami, protože když ho prve představili, fakt jsem ho nesnášel a akorát jsem se radoval, když na nějaký čas zmizel, aby se vrátil jako skoro úplně jiný člověk a jeho nový charakter jsem si pak na dlouhou dobu nesmírně oblíbil. U šesté série jsem začal cítit mírný úpadek, přišlo mi, že humor dosáhl svého stropu v předchozí řadě a v té následující tak zkrátka trochu spadl. Office ale přišlo s neskutečným comebackem na nejvyšší příčky kvality se svou sedmou sérií a taktéž finální řadou pro Michaela Scotta, kde fungovalo všechno, co jen mohlo a u jeho odchodu s Holly jsem tehdá uronil nejednu slzu. A světe div se i bez Michaela Office s osmou řadou pořád poměrně dobře fungovalo, nově byl seriál obohacen o Roberta Californii, jehož charakter na mě působil takovým zvláštně podivným až mrazivým dojmem, že to ani nejsem schopen řádně popsat. Ústředním párem, který se v této sérii dlouhosáhle hledal, se stali Erin a Andy a musím říct, že zde přišlo mé první pořádné zklamání. Jejich spárování totiž zdaleka nebylo tak ikonické a spíš to byla napodobenina Michaela a Holly a s Andyho se pak v přechodu z osmé na devátou sérii stal z nepochopitelných důvodů hrozný idiot a horší kopie Michaela. Devátá série pak zažila ten největší úpadek, který jsem hodně pocítil i já. Bylo znát, že show už dochází dech a naštěstí byli autoři připraveni ho taky s důstojností zakončit. Pravdou je, že i ta devátá série přinesla pár zajímavých elementů, Pam s Jimem řešili jisté manželské problémy, i když ze začátku poněkud krkolomě, ale nakonec se za tím opět udělala dojemná tečka, daleko víc se zde boří čtvrtá stěna a podobně. Nenávratně však utrpěl charakter Andyho, což ve finále považuji za největší mínus tohoto seriálu. Kde však všechno zafungovalo perfektně a vrátilo tak Office do starých kolejí, byly poslední čtyři díly, které vyvrcholily jedním z nejdojemnějších finále, jaké jsem měl možnost vidět.  Když jsem se pak ohlížel zpět za vším, co se událo a co všechno neskutečného jsem mohl s postavami prožít, řekl jsem si prostě wow. Pravdu díž, zažilo to své temné chvíle a seriál už v post Michaelovské době poněkud strádá, přesto všechno jsem rád, že jsem Office měl šanci vidět. Jen málokdy se vám totiž naskytne opravdu výjimečná příležitost nahlédnout do života jiných lidí, o to silnější to je, že se jedná o fikční příběhy a primárně o komedii, všichni lidé, co se na seriálu podíleli to pomohli vytvořit naprosto uvěřitelně. Je totiž něco jiného, když se herci do svých postav vžijí natolik, že jsou schopni za jejich charaktery odehrát role ve filmu.  Nu, co říci závěrem? Vše bych rád zakončil dvěma větami z poslední epizody: If you film anybody long enough, they're going to do something stupid, it's only human natural! -Kevin Malone ____ Imagine going back and watch a tape of your life, you could see yourself change and make mistakes and grow up, you could watch yourself fall in love, watch yourself become a husband, become a father, you guys gave that to me and that's an amazing gift. -Jim Halpert