Thorn

Od tohoto seriálu jsem rozhodně moc nečekal a taky že jsem od něj ani moc nedostal. Problém vidím hlavně v tom, že celá organizace S.H.I.E.L.D. podle mě funguje dobře jen na pozadí příběhů jiných postav jako např. Iron Man, Captain America a spol. Udělat ale vyloženě celý příběh jen o S.H.I.E.L.D.u a jeho agentech rozhodně nepovažuji za moc šťastný nápad. Už jen proto, že v tomto případě neexistuje téměř žádný komiksový materiál, z něhož by se dalo úspěšně čerpat. Tvůrci seriálu se tak museli spoléhat převážně na svou fantazii a na své vlastní originální nápady. To samozřejmě platí nejen o jednotlivých zápletkách, ale také o všech hlavních postavách, které si scénáristé museli od základu vymyslet. Všechny tyto nové výtvory navíc musely být přinejmenším tak kvalitní, aby obstály v konkurenci ostatních zavedených postav marvelovského univerza. Podařilo se to? No, myslím, že něco takového se při nejlepší vůli snad ani podařit nemohlo. Seriál měl zkrátka až příliš velké ambice a ty prostě nedokázal naplnit ani náhodou. Ve výsledku tu tak máme jakýsi nedodělaný polotovar, který je nemastný, neslaný, bez chuti i bez zápachu. Postavám chybí hloubka, emocionální rozměr, přirozený vývoj a především uvěřitelnost. Navíc mi vůbec nesedla ani většina hereckých představitelů. Jenom si to shrňme. Mayová by tam ani nemusela být a vůbec nic by se tím nezměnilo. Vážně netuším, proč tam dali postavu, která skoro vůbec nemluví a po celou dobu se tváří, jako by jí právě odlévali posmrtnou masku. Fakt hrůza. Potom je tady ta dvojice vědátorů, Simmonsová s Fitzem, kteří to všechno přehrávají takovým způsobem, že se to vůbec nedá brát vážně. Jejich pravým opakem je Grant Ward, jehož herecký představitel se tu zřejmě pokouší o nějakou novou formu minimalistického hraní. No a pak je tu ještě Skye, které jsem nevěřil jediný pohled, jediné gesto a ani jedinou větu, kterou pronesla. Tak hrozně nepřesvědčivý výkon jsem už hodně dlouho neviděl. Ve výsledku tak za něco stojí pouze postava Phila Coulsona, která je ze všech hlavních hrdinů bezkonkurečně nejlepší a nejzajímavější. Ne však proto, že by byla až tak skvělá, ale prostě jen proto, že tu nemá vůbec žádnou důstojnou konkurenci. To bychom měli shrnutí hlavních hrdinů. Teď pojďme na zápletky jednotlivých dílů. Bohužel tady je to úplně stejné jako s hlavními postavami. Opět je to takové zcela nevýrazné, tuctové a zaměnitelné. Téměř všechny příběhy jsou stokrát obehranými variacemi na něco, co už se objevilo ve spoustě jiných seriálů. Jednotlivým příběhům chybí silné náměty, solidní dějová linie, dynamika a gradace. Všechny zápletky bez výjimky jsou tak jednoduché, triviální a banální, až to bolí. Například ten díl, který se odehrává ihned po filmu Thor: Temný svět, v podstatě ani nemá žádný děj. Potom jsou tam třeba takové podivnosti, jako že se spolu dvě naprosto nesourodé postavy vyspí, aniž by spolu někdy předtím vůbec promluvili. Vážně nechápu. Seriál se pak navíc naprosto nesmyslně zbavuje potenciálně velmi zajímavých dějových námětů či protivníků. Typickým příkladem může být třeba Graviton. Ano, připouštím, že zhruba okolo patnáctého dílu zde dojde k určitému zvratu, který do děje vnáší novou dynamiku. Jenže pokud jste tam měli až doposud postavy, které byly tak neurčité, že jste vůbec nevěděli, co si o nich máte myslet, tak už může jen těžko zafungovat, když se ty postavy najednou začnou chovat zcela nečekaně a nepředvídatelně. Seriál si to holt těžce pohnojil svou nudnou a unylou první polovinou, takže ta druhá už v podstatě nemá co zachraňovat. A ten hlavní padouch, který se tam pak objeví, patří k nejslabším stránkám celého seriálu. Co se týče druhé série, uznávám, že je tam vidět snaha o určité zlepšení, jenže to celé je bohužel vystavěno na vratkých základech nepovedené první řady a tudíž se to bortí jak domeček z karet. Třetí řada pak opět přináší nějaké další změny, které ale vůbec nefungují, protože tady vlastně úplně chybí jakákoliv klidnější část, během níž by byl ustanoven určitý pevný status quo. No, abych byl k tomuto seriálu zcela spravedlivý, připouštím, že jsem z něj viděl pouze první tři série, takže pokud snad došlo ve čtvrté řadě k nějakému dramatickému zlepšení, tak se předem omlouvám. Já osobně však už nemám sílu sledovat jakékoliv další epizody tohoto nedodělku, a proto zůstane mé hodnocení na jedné hvězdičce, kterou dávám za první tři řady. Řekl bych, že pokus udělat ze superhrdinského žánru něco na způsob NCIS zjevně moc nevyšel.

Dle mého názoru až překvapivě dobrý a kvalitní televizní seriál na motivy známé komiksové série. Na to, jak málo má Green Arrow protivníků a vedlejších postav, je s podivem, jak velké věci s ním televizní scénáristé dokázali provést. První epizoda chytne již od úvodní scény a děj je čím dál propracovanější a napínavější. Všechny postavy jsou bez výjimky nesmírně zajímavé a sympatické. Tehdy víceméně neznámý Stephen Amell velice překvapil a svým neobyčejným charismatem dokáže celý seriál utáhnout téměř sám. Všichni ostatní herci mu pak více než důstojně sekundují. Myslím, že například konkurenční Agenti S.H.I.E.L.D. by se tady mohli ledasčemu přiučit ohledně toho, jak psát a obsazovat hlavní postavy. Co se týče děje, ten je zhruba takovýto. Divák má možnost sledovat dvě souběžné příběhové linie, které se průběžně prolínají. Jedna z nich se odehrává v současnosti, kdy mladý člen milionářské rodiny Oliver Queen po nocích tajně bojuje proti zločinu. Činí tak v kostýmu tajemného lučištníka a řídí se přitom seznamem vlivných osob, které tím či oním způsobem zklamaly své město. Ve druhé dějové linii pak sledujeme Oliverovy osudy z doby před pěti lety, kdy zůstal uvězněný na jednom opuštěném ostrově. Postupem času se ukáže, že tento ostrov nakonec není tak opuštěný, jak se původně zdálo a hlavní hrdina tu tak musí každodenně svádět boj o holý život. K tomu si pak připočtěte opravdu propracovanou zápletku, která se s každým dalším dílem velmi zajímavě vyvíjí a máte tu jedno velké seriálové překvapení roku. První řada seriálu má všechno, co by si jen divák mohl přát. Úžasný příběh, strhující akci, nadmíru překvapivé zvraty, skvěle napsané i zahrané postavy a v neposlední řadě také geniální finále. Druhá řada je pak kupodivu ještě o sto procent lepší a já při jejím sledování ani nevěřil, že je v dnešní době opravdu možné natočit tak kvalitní komiksový seriál. Pořád jsem si říkal, kdy se to asi tak pokazí. A abych to nezakřikl, tak problémy nastaly hned vzápětí u třetí řady. Tvůrcům zjevně došly nápady, protože zatímco u prvních dvou sérií všechno perfektně šlapalo, tady to připomíná spíš tápání ve tmě. Ačkoliv je to ještě pořád velmi slušná podívaná, kterou do značné míry táhne vynikající záporák Ra's Al Ghul, tak už tu má člověk zkrátka pocit určitého kvalitativního sestupu. No a pak následuje čtvrtá série, kde už to jde zcela regulérně do háje. Tak naprosto hloupou a totálně překombinovanou zápletku jsem tedy opravdu nečekal. Zatímco všechny předchozí série byly nesmírně zábavné a poutavé, tady je to strašná nuda a otrava. Je tu zkrátka vidět, že tvůrcům už zcela došly nápady a tudíž jen tak vaří z vody. Pátá série se pak nese ve znamení velkého zlepšení, jenže nepříjemná pachuť ze čtvrté řady i nadále přetrvává a seriál už prostě nemá tu jiskru jako ze začátku. Od šesté řady už se pak tvůrci nemohou opírat o dějovou linii odehrávající se před Oliverovým návratem domů a tím se to celé dost komplikuje. Mně osobně pak docela vadily i všechny ty rozsáhlé crossovery s jiným superhrdinskými seriály. Podle mě by bylo zdaleka nejlepší, kdyby Arrowa nechali operovat v jeho vlastním univerzu a celé to udrželi na úrovni klasického boje s pouliční kriminalitou. Nějaké to cestování v čase či do jiných alternativních vesmírů se k této postavě prostě vůbec nehodí. K Flashovi ano, ale ke Green Arrowovi určitě ne. Co se týče sedmé a osmé série, tak tam už zkrátka seriál nabírá takový směr, který nemá s jeho počátky absolutně nic společného. Já osobně sice mám rád, když je v seriálu znát určitý vývoj, ale tady je to už přece jen trošičku moc. Nakonec tedy dávám celkem čtyři hvězdy. Jednu hvězdičku bohužel musím odebrat za pozdější série. Za první dvě bych ale klidně dal plných pět. Ať už je to, jak chce, Arrow rozhodně patří k výjimečným seriálům a klenotům televizní komiksové tvorby.

Po několika samostatných filmech se klíčoví hrdinové marvelovského vesmíru konečně setkali v unikátním projektu s názvem Avengers. Jak už název napovídá, jedná se o filmovou adaptaci slavné komiksové řady pojednávající o dobrodružstvích jednoho mocného superhrdinského týmu. Ve své podstatě tu vlastně máme věc zcela nevídanou, jelikož dochází ke sloučení hned čtyř rozdílných komiksových světů. Každý z těchto čtyř světů je přitom reprezentován jedním z dříve představených hrdinů. Konkrétně to tedy jsou Captain America – Chris Evans, Iron Man – Robert Downey Jr., Thor – Chris Hemsworth a Hulk – nově Mark Ruffalo. K této čtveřici hrdinů se pak ještě přidávají Black Widow – Scarlett Johansson a Hawkeye – Jeremy Renner. Celý tým pak do určité míry zastřešuje Nick Fury v podání Samuela L. Jacksona. Pestrá skupina hrdinů musí ve svém prvním společném dobrodružství čelit zlému Asgarďanovi Lokimu, jenž chce otevřít magický portál do cizího nepřátelského světa. Hrdinové však také zároveň musí překonat své vlastní rozdílné povahy a vzájemné antipatie. Pokud by totiž ve svém poslání selhali, mohlo by to mít nedozírné následky. Osud celého světa se tak ocitá v rukou našich šesti hrdinů – Avengers. Myslím, že v první řadě by vás asi zajímalo, jestli se mi tento film líbil či nikoliv. No, moje odpověď v tomto případě nemůže být úplně jednoznačná. Jsou věci, které se mi na tomto filmu zdály zcela v pořádku a pak tu byly zase jiné věci, se kterými jsem byl značně nespokojený. V první řadě musím uznat, že první díl Avengers je poměrně věrnou adaptací původních komiksových dobrodružství. Vlastně když vezmu v potaz, jak brutálně se pozdější marvelovské filmy odchýlily od své předlohy, je skoro až překvapivé, jak důsledně se jí první Avengers drželi. Podobně jako v komiksu, je i zde hlavní hybnou silou Loki, jehož zlovolné akce nakonec svedou všechny hrdiny dohromady. Později se pak Loki pokusí zmanipulovat Hulka a poštve ho proti jeho spolubojovníkům. V tomto případě se rovněž jedná o zvrat převzatý z prvního komiksového sešitu. K výraznějšímu odchýlení tak nakonec dojde až v posledním dějství, které už je vlastně jen jednou velkou nepřetržitou řežbou s armádou jakýchsi podivných mimozemských netvorů. Po většinu času se však film celkem důsledně drží komiksu a zároveň si také zachovává patřičnou serióznost. Tedy přinejmenším děj alespoň nesklouzává k nějakým vyloženě absurdním či skoro až bizarním situacím. Něco takového totiž bylo pro další marvelovské filmy zcela typické. Kromě věrnosti předloze a serióznosti bych pak jako další klad uvedl také celkem hladké spojení několika naprosto rozdílných hrdinů a jejich světů. Tohle se tvůrcům určitě povedlo. Nic tu nedrhne a vše je krásně přirozené a uvěřitelné. Závěrečná bitva je pak taky celkem pěkně natočená, byť bych k ní měl určité výhrady. K tomu se ale ještě dostaneme. Nyní nás totiž čekají zápory a těch bude o poznání víc. První Avengers staví na základech předchozích pěti samostatných filmů. Bohužel jsou to však základy velmi chatrné. Iron Man měl celkem solidní první díl, ovšem ve druhém dílu šlo všechno úplně do háje. Ten film byl mimořádně špatný a na jeho konci pak ještě navíc bylo Tonymu Starkovi odepřeno členství v Avengers. Tím podivněji pak působí, když je najednou do týmu přijat s otevřenou náručí. Nic si nenalhávejme, toto je jednoznačný vypravěčský faul. Dále tu pak máme Hulka. Ten byl bohužel kompletně zrestartován a jeho role obsazena novým hercem. Tím pádem tu tak není ani jediná zmínka o Betty Rossové či jejím otci. Mark Ruffalo navíc hraje Bruce Bannera diametrálně odlišným způsobem než Edward Norton. Předchozí film Neuvěřitelný Hulk tak působí, jako by byl v Avengers zcela ignorován a postava zeleného hromotluka začíná opět úplně od nuly. Jako další je na řadě Thor. Ten sem zaskočí jen na vybojování velké bitvy a poté se zase odporoučí. Vývoj jeho postavy v tomto filmu je nulový. A nakonec nám ještě zbývá Captain America. V jeho případě udělali tvůrci jednu fatální chybu. Capův první film skončil tím, že se Steve Rogers probudí v nemocnici nějakých sedmdesát let poté, co spadl na dno ledového moře. Samozřejmě je z toho zpočátku naprosto v šoku. V Avengers už je ale na novou dobu a prostředí zcela adaptovaný. Tvůrci tak úplně vynechali tu nejpodstatnější část Capova příběhu a tou je jeho obtížné přivykání si na novou éru a její pozitivní i negativní stránky. Pokud vynecháte právě toto, pak už ani nemá cenu postavu Captaina Ameriky nějak dál řešit. Ve výsledku tu tak máme Iron Mana, který po otřesné dvojce už ani nemá moc na co navazovat, kompletně zresetovaného Hulka, nevyvíjejícího se Thora a Capa, který postrádá svou základní podstatu. To nejsou zrovna dobře rozdané karty, co říkáte? K tomu tu pak máme ještě Black Widow – průkopnici Disneyho nechvalně známých „silných ženských postav“ a Hawkeye, který se vrací po svém šedesátivteřinovém štěku v prvním Thorovi. Tomu se říká sestava par excellence. Jak jsem již zmiňoval, hlavním padouchem je tu Loki. Tom Hiddleston dokázal tuto postavu v minulosti zahrát celkem slušně. V Avengers se však jasně ukazují jeho limity. Uznávám, že je to do značné míry i kvůli nepovedenému scénáři, který mu tvrdě podráží nohy. Ať tak či onak, Loki v tomto filmu vůbec ale vůbec nepůsobí jako nějaká vážná hrozba. A už určitě ne jako hrozba, kvůli které by se muselo spojit hned šest udatných hrdinů. Vzhledem k tomu, že jediní další nepřátelé jsou tu již zmínění mimozemští netvoři, je to docela bída. K tomu si pak ještě přičtěte, že ani jeden z ústředních hrdinů se během tohoto filmu charakterově nikam dál neposune. Místo toho jsme naopak svědky naprosto stupidních a dětinských rozmíšek mezi Tonym Starkem a Stevem Rogersem, které mají jakoby vyvolat nějaké zdání závažného vnitřního konfliktu. Super, takže světu hrozí zkáza a dva dospělí muži si místo hledání nějakého řešení raději poměřují svá ega. A teď ještě k té velké závěrečné bitvě. To je v podstatě jen jedna velká nepřetržitá akční sekvence, během které se nic zásadního neodehraje. Hrdinové zlikvidují obrovské zástupy anonymních mimozemských netvorů a poté se vše vrátí zase do normálu. Žádná změna statutu quo, žádný posun, žádné dramatické rozuzlení. Sám Loki je navíc během velkého finále degradován na pouhého komického tajtrlíka, kterého od jeho „souboje“ s Hulkem není možno brát ani trochu vážně. Ano, ta scéna možná působí legračně, ale zamysleme se prosím nad tím, jestli se skutečně hodí do seriózně pojatého akčního filmu a ne třeba někam do kresleného Asterixe. Ze všeho nejvíc mi však na prvních Avengers vadí jakási dějová a charakterová vyprázdněnost. Vidím tu zoufalý nedostatek jakéhokoliv relevantního obsahu. Ano, někdo by sice mohl namítnout, že je to teprve první společné dobrodružství a tudíž je to vlastně jen takový rozjezd. Problém je však v tom, že už tu máme šestý film v řadě a pořád to celé působí jen jako nějaký rozjezd. Kdy už se teda konečně začne dít něco podstatného? Na závěr se však pokusím být smířlivý. I přes všechny své výhrady uznávám, že mají první Avengers i spoustu kladů. Děj solidně odsýpá, akční scény jsou natočeny opravdu působivě a herci hrají ve většině případů na výbornou. Film má navíc skvělou hudbu a v nějakém základním rámci v podstatě i plní svůj primární úkol, tedy spojit všechny jednotlivé hrdiny dohromady. Příště už však bude zapotřebí předvést mnohem více, protože v dalším díle už se nikdo nebude moct vymlouvat na to, že se vše teprve rozjíždí. Tentokrát tedy po zralé úvaze dávám čtyři hvězdy avšak s důrazným varováním do budoucna.

Abych řekl pravdu, nikdy jsem nechápal, co proti tomuto filmu všichni mají. Na tom, že se režisér Joel Schumacher rozhodl neadaptovat temného Batmana z osmdesátých a devadesátých let a místo toho se zaměřil na veselou a barevnou verzi z let šedesátých, přece není vůbec nic špatného. Každý tvůrce má právo zvolit si svou vlastní vizi a pokud je to věrné komiksové předloze, tak s tím nemám žádný problém. Batman a Robin je v podstatě taková víceméně sebeparodická komedie, která v mnohém připomíná starý seriál s Adamem Westem v hlavní roli. Je s podivem, že zatímco u onoho starého Batmana všichni pochopili, že se jedná o legraci a podle toho to také hodnotili, tady zřejmě došlo k nějakému nepochopení. Samotný film se přitom ani na chvíli netváří, že by se bral nějak vážně, takže opravdu nerozumím všem těm negativním ohlasům. Clooney dobře napodobil Westova samolibého playboye, Schwarzenegger rozkošně přehrává a Uma Thurman alias Poison Ivy je skvělou náhradou za Catwoman v podání Julie Newmar. Podle mě je to jako superhrdinská komedie úplně v pohodě a smál jsem se od začátku až do konce. Je také potřeba si uvědomit, že přesně takto v padesátých a šedesátých letech komiksový Batman vypadal, takže nelze tvrdit, že by se režisér nějak zpronevěřil předloze. Zkrátka si jen vybral jiné komiksové období a jinou verzi než Burton. Chápu, že diváci asi očekávali něco trochu jiného a to i proto, že tento film vlastně navazuje také na Burtonovy temné díly. Je to ale zkrátka takové osobité retro pojetí, které si jde svou vlastní cestou. Pokud to bereme čistě jako komedii, tak z filmařského hlediska na Batmanovi a Robinovi nic špatného není. Pro mě je to velmi osobitý experiment, který nemusí sednout každému, ale mě osobně se líbil. Navíc takovéhoto Batmana už asi nikdy nikde neuvidíme, takže proč se na něj jednou za čas nepodívat a nepobavit se. Podle mě je to hodně zajímavý a neobvyklý retro kousek, který určitě stojí alespoň za jedno zhlédnutí.

Když to vezmu kolem a kolem, tak tohle je pro mě pořád ten nejlepší filmový Batman, jaký kdy vznikl. Ano, není to zdaleka tak temné jako Burtonova verze a rozhodně to není ani zdaleka tak realistické jako ta Nolanova. Zamysleme se ale nad jednou věcí. Je opravdu nezbytně nutné, aby byl maistreamový komiksový superhrdina temný a realistický? Pokud to srovnám s batmanovskými komiksy, které přibližně v té době vycházely, tedy komiksy jako Knightfall či Knightquest, tak ten styl tam byl dost podobný. Schumacherův Batman navždy ctí komiksovou předlohu i postavu netopýřího muže mnohem věrněji než oba Burtonovy filmy dohromady. Burton Batmana vůbec nechápal. Klidně ho nechával zabíjet lidi, Bruce Wayne byl v jeho pojetí podivínský samotář a jeho chování postrádalo potřebný zápal a přesvědčení. Ačkoliv ani Schumacherovo pojetí rozhodně není bezchybné, tak tento režisér přinejmenším perfektně vystihl charakter hlavního hrdiny. Bruce Wayne má být především playboy a na to se Val Kilmer perfektně hodí. Zároveň je to jedna z nejvýznamnějších osobností v Gothamu, která pro město dělá co může. Tohle jsme tu mohli také vidět. Samotný Batman pak věří, že vždy existuje lepší cesta než zabíjení, ve všech hledá to dobré a dokonce se snaží nějak pomoci i svým psychicky narušeným protivníkům. Ani v tomto ohledu Schumacher nezklamal a jeho Batman tak na rozdíl od toho Burtonova nikoho nezabíjí, což je pro mě obrovské plus. Gotham už možná není tak temný jako v předchozích filmech, na druhou stranu však působí jako mnohem nebezpečnější místo. Po Burtonových klasických gangsterech, kteří vypadali jako by se sem zatoulali z kriminálek třicátých let, tu máme zcela moderní chuligány a pankáče. Kostýmy Batmana i Robina vypadají velmi pěkně. Problematická postava Robina se režisérovi skvěle povedla a ve filmu perfektně funguje. Nicole Kidman je bezkonkurenčně tou nejlepší Batmanovou společnicí a celkově bych řekl, že jednou z nejlepších ženských postav v rámci superhrdinských filmů obecně. Zlatým hřebem filmu jsou potom oba hlavní zlosynové Two-Face a Riddler. Tommy Lee Jones si vyšinutého Harveyho Denta zahrál očividně s velkou chutí a Jim Carrey je snad tím nejlepším prvkem z celého filmu. Líbí se mi, že jsou zde dobře zvládnuty jak odlehčené pasáže, tak i ty vážnější. Mainstreamový superhrdina zkrátka potřebuje mainstreamového režiséra a mainstreamový film. Nějaké netradiční experimenty jsou pro mě v tomto případě zcela nežádoucí. V Batmanovi navždy prostě funguje všechno tak, jak má a já mu proto dávám maximální hodnocení.

Po všech těch dlouhých letech toužebných přání a fanouškovských fantazií jsme se konečně dočkali oné impozantní události, která nemá ve filmové historii obdoby. První setkání Supermana a Batmana na stříbrném plátně. Musím přiznat, že v tomto případě se skutečně jednalo o událost, která nenechala chladným ani mě samotného a má očekávání krátce před premiérou tohoto filmu tak rozhodně nebyla zrovna malá. Bohužel však nemohla být nikdy naplněna, protože tento film byl již od počátku odsouzen k nezdaru. Ptáte se, jak by něco takového mohlo být možné? Podívejte, je to velmi jednoduché. Film Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti neměl nikdy žádnou naději na úspěch, protože se jeho tvůrci v čele se Zackem Snyderem dopustili několika fatálních chyb. Zaprvé, film se objevil na scéně v naprosto nevhodnou chvíli. Pokud chcete uvést film, který je primárně založený na konfrontaci dvou zcela rozdílných hrdinů a jejich zcela rozdílných světů, je nezbytně nutné, abyste tyto dva hrdiny a jejich světy divákům nejprve náležitě představili. Divák se s oběma hrdiny musí nejprve důvěrně seznámit a vytvořit si k nim určitý vztah. Bez něčeho takového totiž bude jejich následné střetnutí postrádat jakýkoliv emoční rozměr. Tvůrci tohoto filmu s tím měli předem počítat a náležitě se podle toho zařídit. Udělali to však? Nikoliv. Jak už jsem psal ve své recenzi na Muže z oceli. Snyder ve svém prvním filmu věnovaném výhradně Supermanovi absolutně nevyužil celý ten dvouapůlhodinový prostor, který dostal k dispozici. Místo toho, aby nám důkladně představil postavu Clarka Kenta, jeho život, jeho blízké a jeho svět, nám tu režisér naservíroval nepřetržité akční orgie, které sice byly vizuálně úchvatné, ale pro správné etablování hlavního hrdiny v jeho vlastní čerstvě rozběhnuté sérii naprosto nepodstatné. V souvislosti s tím bych rád doporučil přečíst šestidílnou komiksovou sérii, která se také jmenuje Muž z oceli, ale na rozdíl od Snyderova filmu je přesnou ukázkou toho, jak to mělo vypadat správně. V první řadě totiž nabízí příběh, který je funkční. Pokud se pak bavíme o Snyderově následujícím filmu Batman vs Superman, tak tu vlastně mluvíme o pokračování navazujícím na nefunkční základ. No a pokud vycházíte z něčeho nefunkčního, tak už jste vlastně od začátku v háji. To je první důvod, proč byl Batman vs Superman už od začátku odsouzen k nezdaru. Zadruhé, postava Batmana je poprvé představena, teprve na začátku tohoto filmu. Zatímco Supermana tu zastihujeme někde v počátcích jeho superhrdinské kariéry, Batman se nachází již někde na jejím konci. V důsledku toho jsme však jako diváci zaplaveni tunami připomínek a odkazů na události, o nichž vůbec nic nevíme a netušíme, co si o nich máme myslet. Upřímně, nevěřím tomu, že jakýkoliv komiksu neznalý divák pochopil onen odkaz na smrt Jasona Todda. Přitom se zdá, že právě toto měl být hlavní důvod Batmanovy zatrpklosti a ztráty jakékoliv naděje či víry. Všechny tyto nevyřčené věci a nepochopitelné náznaky pak vedou pouze k tomu, že divák nemá ani sebemenší šanci pochopit Batmanovy pocity a motivace. Ne, vážně, celou dobu jsem si během sledování filmu říkal: O co tomu chlapovi vlastně jde? Úplně stejné je to pak s ústředním zloduchem Lexem Luthorem, který mimochodem nemá absolutně nic společného se svým komiksovým předobrazem. Co je vlastně Lexovým cílem? Ochránit Zemi před další a ještě ničivější invazí z vesmíru? Tím, že vytvoří zcela neovladatelné mimozemské monstrum a zároveň zabije jedinou osobu schopnou tohoto netvora zastavit? Co přesně chtěl Lex udělat potom, co by Superman zemřel a Doomsday by začal nekontrolovaně ničit všechno kolem sebe? Podívejte i naprostý idiot musel po událostech prvního filmu pochopit, že Superman byl ten, kdo Zemi zachránil před útokem generála Zoda a jeho nohsledů. Nebýt Supermana, je se vším konec. U Lexe bych jeho nesmyslnou logiku dokázal ještě pochopit s vysvětlením, že se jedné o pomateného šílence, ale co Batman? Co má proti Supermanovi on? Proč Clarka nenávidí tak moc, že ho chce zabít? Film na tuto otázku nedává žádné uspokojivé odpovědi. Nebo je snad Batmanovým jediným motivem jakýsi bizarní sen, který očividně nepochopil ani on sám? Když už jsme u toho, film je celkově prošpikovaný jakýmisi kryptickými odkazy na věci minulé i budoucí, kterým běžný smrtelník nemá šanci porozumět. Ať už je to ale, jak chce, toto byl podle mě druhý důvod neúspěchu. A teď ještě zatřetí. Film je zcela přeplněn různými nejasnými dějovými motivy, aniž by však skutečně nějaký děj obsahoval. Scénář je jen jakousi mozaikou různých předzvěstí, předeher a náznaků, opravdový příběh však absentuje. Jen tak namátkou zkusím z toho guláše něco vylovit. Clarkova přítelkyně Lois pátrá po tajemném zosnovateli krvavého incidentu, k němuž došlo kdesi na blízkém východě. Tato dějová linie však k ničemu nevede a během filmu je šmahem ruky zametena pod koberec. Dále tu pak máme Batmanovo pátrání po jakémsi zločinném spiknutí. Toto pátrání nakonec opět nikam nevede. Do toho je tu ještě záhada točící se okolo tajemné ženy ztvárněné Gal Gadot. Z té se nakonec vyklube další superhrdinka. Superhrdinka, o níž se vůbec nic nedozvíme a která nemá pro celý film absolutně žádný význam. Kromě toho nás pak ještě čekají první zmínky o Flashovi, Aquamanovi a Cyborgovi. To jsou právě ty nejasné předzvěsti a předehry, o kterých jsem před chvílí psal. Ovšem pozor! I za všechny tyto chyby bych byl tomuto filmu pořád ještě ochotný udělit minimálně dvě hvězdičky. Důvod, proč mu nakonec dávám nekompromisní odpad, je totiž úplně jiný. Ve filmu je jedna scéna, v níž je Batman ochoten zabít jiného člověka. Dobrá, možná ne tak docela normálního člověka, ale každopádně inteligentního humanoida. Pokud se v nějakém filmu objevuje Batman připravený zabít nevinného muže, pak pro mě končí veškerá legrace a dávám jednoznačný odpad. Protože tudy cesta opravdu nevede, vážení. Postava Batmana je kompletně založena na tom, že nikdy nezabíjí. Netopýří muž se nikdy neodvážil zabít ani Jokera, ani Two-Face, ani Scarecrowa, ani Victora Zsasze, ani kohokoliv jiného, bez ohledu na to, že tím těmto zločincům umožnil další vraždění. Proč? Protože Batman nikdy nepřekročí onu pomyslnou hranici a nestane se tím, proti komu sám bojuje. Pokud toto Zack Snyder nechápe, tak budiž. Můj názor je ale jasný. To je vše, co jsem chtěl k tomuto filmu říct. Pokud se Batman vs Superman někomu líbí, nic proti tomu. Co se však mě týče, mám ve věci jasno. Touto cestou rozhodně ne!

Bohové Egypta jsou filmem, který rozhodně potěší jak každého milovníka fantasy, tak i fanoušky egyptské mytologie. Já sám musím přiznat, že tento film byl pro mě svého času splněným snem. Vůbec poprvé jsem totiž mohl spatřit velkolepý, vizuálně úchvatný snímek, v němž vystupovali všichni mí oblíbení egyptští bohové a hrdinové z dětství. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, když jsem poprvé četl onu pozoruhodnou báji o Setově zradě vůči jeho bratru Usirovi a jeho následném boji s Horem o egyptský trůn. Jistě si tedy dokážete představit, jak velké bylo moje nadšení, když podle této mojí milované báje někdo natočil výpravný film plný úžasných triků, fantastických lokací a neobyčejných bohů a netvorů. Bohové Egypta jsou v tomto ohledu plnohodnotným vizionářským dílem, které si zaslouží můj upřímný respekt. Létající kočár nesený hejnem ptáků, bojový vůz tažený dvěma obřími skaraby, Reův sluneční člun nebo brána do podsvětí. Všechny tyto nápady bylo naprosto skvostné a nesmírně působivé. Nedokážu si ani představit, jak lépe by se staré egyptské báje ještě daly zpracovat. Obrovskou zásluhu na tom má samozřejmě vizionářský režisér Alex Proyas. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Bohové Egypta byly doposud zdaleka nejambicióznějším projektem tohoto revolučního filmového génia. A Alex Proyas se s tím vypořádal se vší grácií a parádou. Na celém filmu je přitom krásně vidět, že režisér i jeho tvůrčí tým měli zcela jasnou představu, jak by měli všichni klíčoví bohové vypadat a jaká by měla být jejich základní premisa. Nevím do jaké míry je tvůrce tohoto filmu fanouškem egyptské mytologie, ale musím uznat, že to všechno ztvárnil naprosto věrně a dokonale. Usir je laskavý a obětavý, věří v dobrotu lidského srdce a k nikomu se neobrátí zády. Právě tato jeho dobrotivá povaha však zároveň vede k jeho zkáze. Set je naopak krutý a nemilosrdný ale zároveň také lstivý a vychytralý. Na jednu stranu páchá nevýslovné zlo, ale na stranu druhou tak činí ve jménu většího a promyšlenějšího plánu. Horus je pak statečný a čestný ale zpočátku také příliš prchlivý a horkokrevný. Je to hrdina značně nedokonalý, který má celou řadu negativních vlastností. Jeho postupný vývoj a nabývání moudrosti a zkušeností rozhodně patří k nejzajímavějším aspektům filmu. Důležitá ponaučení a moudra, která původní báje nabízí, tu byla interpretována zcela přesně a troufám si říct, že možná i výstižněji a smysluplněji. Klíčovou složkou úspěchu je pak samozřejmě také skvělé obsazení. Gerard Butler si svého hlavního padoucha dokonale užívá. Je to poctivý záporák, kterého si divák skutečně vychutná. Nikolaj Coster-Waldau zase dobře vystihl Horovu rozvrácenost a komplikovanou povahu. Rozhodně se hned od začátku nejedná o bůhvíjak sympatického hrdinu a tak je to taky správně. Geoffrey Rush jako nejvyšší bůh slunce Re pak velmi přesně ztvárnil jakousi nejednoznačnost a nerozhodnost své postavy. Velmi se mi líbila také ústřední dvojice lidských hrdinů, kteří mají představovat jakýsi názorový střet mezi bezmeznou vírou v bohy a vyšší moc a vírou v sebe sama a své vlastní schopnosti. Film nakonec dospěje k poznání, že k tomu, aby člověk uspěl, potřebuje od každého trochu. Za zmínku pak ještě stojí také bohyně lásky Hathor, která dokáže stejně jako sama láska poplést komukoliv hlavu a bůh moudrosti Thovt. Zejména Thovtovo vyluštění hádanky, kterou hrdinům položila sfinga, stálo rozhodně za to. Tohle totiž bylo opravdu chytré a chytrost je něčím, čeho si u filmů cením ze všeho nejvíc. Největší radost mi však udělalo úžasné ztvárnění mých velkých oblíbenců - šakalího boha mrtvých Anupa a strašlivého hadího ničitele Apopa. Ačkoliv já osobně preferuji spíše jména Anubis a Apophis, která u nás zpopularizoval seriál Hvězdná brána, způsob, jakým tady byli oba bohové vyobrazeni, byl fascinující. Zejména Apophis jako nepředstavitelná ničivá síla a ztělesněný chaos. Jeho nástup na scénu mě dočista usadil. Co víc k tomu ještě dodat. Myslím, že z výše uvedeného je už asi celkem zřejmé, proč si ode mě Bohové Egypta vysloužili maximální hodnocení. Stoprocentní věrnost předloze, tvůrčí zápal, chytrost a nápaditost, pořádná dávka fantazie a neskutečně podmanivý vizuál. To vše ve výsledku tvoří zcela dokonalý a bezchybný celek. A právě proto si tento film nezaslouží žádné jiné hodnocení než to nejvyšší možné. Bylo mi ctí.

Captain America uzavírá čtveřici marvelovských superhrdinů, ze kterých se pak zformovala zakládající sestava týmu Avengers. V případě Capova prvního filmu platí v podstatě totéž, co jsem napsal již u Thora. Rozdíl je jen v tom, že tady mi vadí ještě nějaké další věci, které se v Thorovi nevyskytovaly. Tentokrát se děj celého filmu kompletně odehrává v minulosti. Přesněji za druhé světové války. Já osobně si nemyslím, že toto rozhodnutí byl úplně dobrý nápad. Na jednu stranu je pravda, že postava Kapitána Ameriky je s druhou světovou válkou velmi silně spojena. Na druhou stranu to však s sebou přináší celou řadu problémů a komplikací. Vzhledem k tomu, že se Thor odehrával celý v současnosti, mohlo se vše, co stalo v prvním filmu, nějakým způsobem využít v dalších pokračováních. V případě Kapitána Ameriky by však něco takového bylo velmi obtížné. Téměř všechny hlavní postavy, které jsou nám tu představeny, nemohou být nijak přeneseny do dalších dílů a to kvůli významnému časovému posunu. To je samozřejmě velká škoda, protože pokud strávíte spoustu času etablováním celé řady zajímavých postav a přitom je už nemůžete využít v dalších příbězích, tak do značné míry mrháte svým úsilím. Stejně tak je jaksi znehodnoceno i všechno, co v tomto filmu Kapitán Amerika vykoná, jelikož po nějakých těch šedesáti letech už to pro současné dění stejně nemá žádný význam. Ve druhém díle se tak bude muset začínat opět zcela od nuly, což mi z vypravěčského hlediska nepřijde zrovna taktické. Já osobně bych preferoval, kdyby se celý první díl odehrával již od začátku normálně v současnosti. Film by klidně mohl začít objevením zmrzlého těla Stevea Rogerse, který by se pak následně probral a ukázalo by se, že se jedná o legendárního Kapitána Ameriku. Pomocí flashbacků bychom se pak v průběhu děje postupně seznamovali se Steveovým životním příběhem. V podstatě by se jednalo o stejný postup, jaký použil i Christopher Nolan ve filmu Batman začíná. Takovéto řešení by mi připadalo mnohem lepší, než udělat z celého prvního dílu jeden velký origin. Rozhodně mi to připadá rozumnější, než když se pak musí ve druhém díle znovu etablovat nějaký základní status quo a kompletní sada nových hlavních postav. U mě je navíc problém i v tom, že Capův origin velmi dobře znám, takže když je pak roztažen na celý film, mám z toho pocit, že jsem vlastně neviděl nic nového. Nejsilněji jsem to cítil v té závěrečné scéně v Red Skullově letadle. Tady jsem už přesně věděl, jak to celé dopadne, takže napětí vcelku nulové. Navíc je tu znát přesně tatáž tvůrčí opatrnost, umírněnost a celková sterilita, jaká byla velmi zřetelně vidět i v Thorovi. V tomto ohledu by si oba filmy mohly klidně podat ruku. Nevím, čím to je, ale jak z Thora, tak i z Kapitána Ameriky jsem měl prostě pocit obrovského strachu jít do jakéhokoliv rizika. Zejména u toho Capa je pak jasně vidět, jak moc se jeho tvůrci báli, aby byla postava diváky kladně přijata. Dokonce ani po nabytí nadlidské síly tady Steve není hned od začátku prezentován jako uznávaný a respektovaný americký hrdina. Právě naopak, jeho postava je tu značně zlehčována a zesměšňována. Podle mě je to velká chyba. Kapitán Amerika by měl být pro celý americký národ zásadním symbolem a obrovskou morální autoritou. Představa, že tento slavný hrdina původně začínal jen jako nějaký směšný armádní maskot, mi proto celkem dost vadí. Je to zjevný ústupek mainstreamovým divákům, kteří by s příliš patriotickým a příliš dokonalým hrdinou zřejmě mohli mít určitý problém. A to je přesně to, co mě na těchto adaptacích štve. Zlehčování a znevažování ikonických hrdinů za účelem oslovení co největšího počtu diváků. Co se pak týče samotného děje, tak ten je stejně prvoplánový, předvídatelný a triviální jako v případě Thora. Zatímco Thor ale mohl sázet alespoň na poutavé fantasy lokace, Kapitán Amerika se musí spokojit pouze s jakousi retro atmosférou Ameriky čtyřicátých let. Na velkolepý komiksový trhák, na který se čekalo bezmála šedesát let, je to docela málo. Teď ovšem přejděme k tomu, co se mi na filmu líbilo. Tato adaptace se velmi věrně drží komiksové předlohy. Velká spousta věcí je přesně taková, jaká má být. Tvůrci filmu velmi správně pochopili charakter Stevea Rogerse a dokázali krásně vystihnout jeho základní podstatu. Velký podíl na tom má samozřejmě představitel hlavního hrdiny Chris Evans. Ten se své role zhostil naprosto bravurně. Stejně tak byl skvěle ztvárněn také hlavní záporák Red Skull v podání Huga Weavinga. Hayley Atwell byla jako Peggy Carterová velmi sympatická a dobrou práci odvedl také Tommy Lee Jones. Všichni ostatní herci se rovněž snažili. Abych řekl pravdu, tak při pohledu na první díly Iron Mana, Thora a Kapitána Ameriky musím říct, že všechny tyto filmy byly primárně založeny na dobrém hereckém obsazení, které to celé mohutně táhlo kupředu. Největší slabinu bych naopak ve všech třech případech spatřoval ve scénáři. Zpravidla velmi jednoduché až triviální zápletky založené především na kombinaci akčních a vtipných scén. Jako nenáročná akční zábava na nedělní odpoledne to možná stačí, ale já bych od adaptace tak ikonického hrdiny jako je Captain America očekával podstatně víc. Shrnul bych to tedy nějak takto. Formálně v tomto filmu vlastně není nic špatně, ale zároveň tady ani není nic, co by mě nějak zvlášť nadchlo. Je to taková vcelku sterilní a průměrná akční zábava. Mé hodnocení je tedy také spíše průměrné.

Casablanca je opravdu nesmrtelná filmová klasika, na kterou se kdykoliv rád podívám. Síla příběhu vlastně spočívá v jeho jednoduchosti. Máme zde tu nejtradičnější zápletku milostného trojúhelníku. Je tu muž v nouzi, který potřebuje pomoc a spolu s ním také jeho oddaná manželka. Dále zde máme hlavního hrdinu, který se na první pohled nechce do ničeho zapojovat a v podstatě dělá jen to, z čeho má největší užitek. Postupem času se však ukáže, že všechno není tak černobílé, jak se zpočátku zdálo a divák bude možná ke konci i poměrně překvapen. Film nabízí zajímavý vývoj postav, vynikající herecké výkony, lákavé prostředí exotické země, romantiku, napětí i překvapivé zvraty. Hodně se mi líbí také morální podtext filmu, který v podstatě říká: Když můžeš udělat něco správného, tak to udělej. Především ve válečném filmu, kde se různí němečtí důstojníci ohání tím, že jen plní rozkazy, je takovýto morální postoj velmi důležitý. Na filmu bych vyzdvihl také to, že ačkoliv vznikl v roce 1942, tak neztratil vůbec nic ze své působivosti a strhující atmosféry. Není zde jediné hluché místo a i v dnešní době se jedná o úžasný filmový zážitek, který diváka chytne a až do konce nepustí. Právě z těchto důvodů Casablancu oprávněně považuji za jeden z nejlepších filmů všech dob.

Na tento seriál jsem se začal dívat spíš jen tak ze zvědavosti. Přestože mě úvodní synopse nijak zvlášť neoslovila, pořád se jednalo o příběh zabývající se cestováním v čase a tudíž něco, čemu by nebylo na škodu dát alespoň jednu šanci. Tato šance však bohužel zůstala nevyužita. Problém vidím především v tom, že si tu tvůrci zjevně ukousli příliš velké sousto. Na jednu stranu se pokoušeli vytvořit velice sofistikovaný a hlubokomyslný příběh zabývající se složitým morálním dilematem a na druhou stranu se to celé rozhodli prezentovat formou velmi jednoduché a prvoplánové akční zábavy. Seriál hned na začátku určitě zaujme tím, že divák přesně neví, kdo jsou vlastně ti dobří a čí vize je ta správná. S touto myšlenkou však tvůrci bohužel vůbec nedokáží pracovat a celé se to rychle zvrhne jen v bezduchou akci, kdy se všechno řeší pouze pomocí zbraní či pěstí. A o co že tu vlastně jde? V budoucnosti v roce 2077 vládne jakýsi fašistický režim, kdy veškerou moc třímají v rukou soukromé korporace a obyčejní lidé se musí bezpodmínečně podřídit jejich vůli. Společnost však alespoň zdánlivě funguje. Je tu udržován určitý řád, platí jasná pravidla a nikdo si příliš nestěžuje. Tedy až na skupinku extrémistů, kterým se takovýto způsob vládnutí vůbec nelíbí, a proto chtějí stávající režim svrhnout. Provést to však nechtějí v přítomnosti, nýbrž ve vzdálené minulosti. Přesněji v roce 2012, kam se přenesou, aby zde nějakým způsobem zabránili vzestupu vlády korporací. Spolu s nimi se však do minulosti nečekaně dostane také jedna policistka, která díky pokročilým technologiím disponuje neuvěřitelnými schopnostmi. Zatím to sice zní celkem zajímavě, ale hned vzápětí tu vystává několik problémů. Pokud totiž vymyslíte příběh, v němž se skupina lidí vrátí v čase, aby tím změnila budoucnost, tak musí být jasně vysvětleny důvody, které je k tomu vedou. V tomto seriálu je to však velmi nejasné. Hlavní hrdinka Kiera se nás hned z kraje snaží přesvědčit, že v budoucnosti je vlastně všechno v nejlepším pořádku a všichni jsou naprosto spokojení. To ale vzápětí sama zpochybní, když dosti drsným a nevybíravým způsobem zakročí proti dvěma obyčejným klukům, kteří se ničeho zlého nedopustili. Zpočátku jsem se to ještě snažil chápat tak, že Kiera je prostě jen příliš posedlá pořádkem a dodržováním pravidel, aniž by si přitom uvědomovala nějaký širší kontext. Když se pak ale tato žena dostane do minulosti, tak najednou porušuje jeden zákon za druhým jako na běžícím páse. Co hůř, navíc jí v tom ještě nadšeně podporuje jeden mladý blbeček, který kupříkladu na to, že Kiera někomu jen tak bez výčitek ukradne drahé auto, reaguje slovy: "Wow, to je fakt hustý!" Máme tu tedy hlavní hrdinku, která se v jednu chvíli chová jako příslušnice gestapa a jindy zase jako obyčejný zločinec. Dále je tu její mladý parťák Alec, který se na nic neptá, po ničem nepátrá a nic neřeší. Přestože jasně vidí, že Kiera páchá prokazatelně špatné věci, ochotně jí ve všem pomáhá. Vytvoří jí novou falešnou identitu, zařídí jí přístup prakticky kamkoliv a dokonce se mu nějak podaří dostat ji i do řad místní policie. Podotýkám, že toto se děje v roce 2012, nikoliv v roce 2077, kdy by takové věci mohly být čistě hypoteticky možné. Dále tu pak máme ony zlé extremisty, kteří chtějí změnit minulost. Nebo jsou vlastně oni ti hodní? Kdo ví? Tito lidé se však hned od začátku projevují jako mimořádně brutální a násilničtí maniaci, kteří vraždí doslova na každém kroku. Hádám, že jejich počínání by Alec určitě také okomentoval slovy "fakt hustý". Jedinou alespoň trochu sympatickou postavou tu tak zůstává detektiv Carlos Fonnegra, který je však zároveň tak trochu za ňoumu, protože o skutečné podstatě celé věci vůbec nic neví. Navíc ani moc nechápu, jak může parta nějakých pomatených teroristů, kteří prostě jen vraždí na potkání, jakkoliv zabránit pádu demokracie a nástupu budoucí diktatury. Respektive proč by vůbec o něco takového měli usilovat? Že by zrovna tito nelítostní vrazi, kteří se neštítí žádného svinstva, byli zároveň natolik uvědomělí, aby chápali důležitost svobody a demokracie? Ve výsledku tu tak máme seriál, v němž vlastně pořádně nevíte, komu máte fandit. Tím pádem pak ani nevíte, proč se vůbec zajímat o další děj a proč tedy tento seriál vlastně sledovat. Pokud bych se měl ještě vyjádřit k hereckým výkonům, musím říct, že Rachel Nichols zahrála hlavní hrdinku takovým způsobem, že víc nesympatickou postavu jsem už velmi dlouho neviděl. Ti ostatní herci pak nestojí ani za řeč. Popravdě pokud je tu jediným jakž takž ucházejícím hercem zrovna Victor Webster, tak to skutečně není žádná hitparáda. Ačkoliv přiznávám, že jsem tento seriál neviděl úplně celý až dokonce, tak příliš nevěřím, že by se to mohlo v pozdějších sériích nějak výrazně zlepšit. Zkrátka nezajímavý děj, nezajímavé postavy, nezajímavé všechno. Proto je mé hodnocení právě takové, jaké je.