Němi

Hlavně ohromný audio-vizuální zážitek Strach(y) jsou. Pod precizní vzhled se schovalo pár nápaditých, ale scénáristicky nedotažených nočních můr, jejichž dopad je jistě značně individuální. Na mě těch 80 minut úzkosti a deprese zapůsobilo velmi silně. Být vše jako poslední povídka, mohlo vzniknout něco vyjímečného.

Podobnost s Americkou krásou je očividná, jenže tam kde kraloval Spacey, se tady zmítá bezradný DiCaprio (myšleno na postavy, ne herectví). Mendes se navíc silně opakuje. To důležité se odehrává v bouřící se duši Kate Winslet, která sice není vedlejší postavou filmu, ale není ani hlavní. A to je problém, který mi braní jinak mistrovskému snímku dát nejvyšší ohodnocení. Proč se pozornost soustredí na Lea, když ve vývoji příběhu dělá statistu postavě, kterou nemůže jeho životní pohled uspokojit a která žene děj? Snažil jsem se pochopit smysl toho zaměření, ale nenašel ho. O nutně tragickém rozpadu vztahu lidí s různě vysokým prahem rezignovanosti film vypraví se suverením přehledem, ale je to ta zbytečnost určitých motivů, která mu brání stát se špičkou "ve svém oboru". Když se tehdy Burton s Taylorovou báli Virginie Woolfové, nebylo o čem pochybovat, tady si lze jen domýšlet motivy (a tím scény), kterým zbytečně zabírají místo např. kolegové z práce (přitom jejich smysl pro film se od druhé scény opakuje). Nutno řict, že o maximalní zahlazení některých děr se témeř se 100% úspěchem starají herci. Z Winslet občas až běhá mráz po zádech a člověk neví, jestli ji má milovat, nebo nenávidět. Zaslouzí oboje. Mou nejhlubší poklonu ale má Michael Shannon, který pro film z hlediska vedlejší role udělal v mých očích to, co Ledgerův Joker pro Temného rytíře (samozřejmě úměrně přínosem k délce minirole). Jeho psychicky nevyrovnaný, přesto možná nejnormálnější člověk z celého osazenstva, je ohromující! ____ Škoda té repetivnosti motivů a postupů z minulých filmů, Mendes má na víc. To samé platí i pro neměnou hudbu Thomase Newmana.

Především herci jsou to, co film povyšuje do kategorie "Něco extra". Zamotaná báchorka kolem "hledání něčeho" tu už byla nespočetněkrát. Alespoň, že v téhle jsem se až na posledních deset minut neztrácel. Jsou to Wilkinson, Hardy, Butler, Kebbell, Roden, Strong a krásná Thandie (řazeno kvalitou), kteří předvádějí tu pravou RocknRollu. Je to scénář, který zajistil víc než jen úsměvné sledování jejich suveréních kreací díky absenci snad jediného hluchého místa. A je to (na Ritchieho) umírněná a nápaditá režie, která do toho všeho vlila neokázalou pohodu, která vás sice udrží pevně u obrazovky, ale zároveň zřetelně pomrkává, že to všechno má hlavně pobavit a neřešit nic důležitého. O tu báchorku tu ani tak nejde, to jednotlivé scény a minipříběhy jsou ten pravý nářez!

Emoce, jaké Kim Ki-duk představuje, mi musí absolutně sednout, aby si mě skrze ně film získal. Když se to povede (3-iron, Jaro, léto, podzim, zima... a jaro, Ostrov), omotá si mě okolo prstu. Když ne (Čas), i 90 minut je pro mě téměř utrpením a většinou banální příběhy to nezachrání, spíše naopak. Bi-mong zvládl obojí. Pocity, postavy, "souznění" odrovnalo... příběh zaujal. Hudba je výborná a podobně snovou atmosféru jsem díky ní naposledy zažil asi u Věčného svitu. Je to především její zásluha, že atmosféra nutné insomnie je téměř hypnotizující. Krásná Na-yeong Lee a sympaťák s image zálesáka Jô Odagiri jsou pak ideální pro to, aby utáhli ve dvou lidech téměř celou stopáž. Jen málo mi chybělo k naprosté spokojenosti. Téměř tradičně mě jen minul konec, který se pokouší z příběhu udělat "něco víc", ale můj dobrý dojem rozhodně pokazit nedokáže. Na to je těch předešlých 80 minut až moc silných.

Titulky, 2,35:1, velká obrazovka. Tři podstatné věci k plnému vychutnání filmu. Obraz a zvuk jsou natolik důležitou součástí příběhu, že televizní degradace má stejný vliv, jako jít na koncert se špunty v uších. Mannova nepřikrášlená akce jako by vypadla z dokumentárního film (a nepotřebuje k tomu roztřesenou kameru). Dlouhými záběry bez střihu pak dává zapomenout na Baye a jeho odštěpky, kteří potřebují na zakrytí své bezradnosti vteřinové střihy. Těch několik akčních scén je pak opravdovou třešničkou na dortu upečeném mistry v hlavních rolích v době, kdy možná už nebyli na vrcholu sil, ale dnešní úpadek ještě nebyl znát. Na Pacina a DeNira si při sledování nevzpomenete, oba se vybičovali k uctihodnému představení. Odvádějí přesné výkony s tím něčím navíc, co film potřeboval, protože na jejich našponovaném vztahu film stojí. Příběh je tak akorát trefený, aby nenudil celé 3 hodiny a zároveň nestrhával pozornost od komplikované hry lidí, kteří jsou prakticky stejní. Vše ostatní, rodinné vztahy, zrady a především tu akci nadávkoval Mann precizně. Natolik, že v žánru není moc srovnatelných filmů. PS: Přiznaná inspirace Temného rytíře je u některých scén opravdu důkladná. [Director's cut]

Nebýt tenhle film zabalen do chutného pestrobarevného bollywoodského balení, jeho hodnocení by jistě bylo o několik řádů nižší. To jediné a jako vždy skvělá režie a výběr hudby Danny Boyla si totiž zaslouží pozornost (abych nekřivdil, Dev Patel byl také skvělý), příběh je pak drze přehnaná pohádka, která by si zasloužila jeden výhružně vztyčený prst (a tím prstem by byl prostředníček).

Čert vem uspěchaný začátek, propracovanou kameru, dobré herce... když to všechno pohřbívají 2/3 filmu odehrávající se v "koncentráku". Kde je Meirelles a jeho téměř sociální sondy v "Nepohodlném" a "Městě bohů"? Vždyť chování těch lidí tam je natolik mimo, že prostě celou situaci nelze brát ani minimálně vážně. A že na tom film stojí! Ve chvíli, kdy se postavy pohnou z místa vše funguje jak má, apokalypsa je působivá, ale ta hodina a půl totálně zabitá na místě bez smyslu a logičnosti nedovolí si ji plně užít. Že film končí podobně bez vysvětlení jako začal je mi úplně jedno, naopak podobné filmy nesnažící se o naivní "vědecké vysvětlení" vítám, ale prostě... Špatný vtip to je. Prolog dotažen na 90 minut. Nemluvě o tom, že ač je Julianne Moore schopná herečka, nachází se ve věku, kdy plně nastal přechod do babičkovské podoby a její role manželky Marka Ruffala je nejenom nevěrohodná, ale především se na ní neskutečně zle kouká. A tím nemyslím jen nahé scény(!). Plochost většiny postav (ač Glover je vynikající, je tu jen další stereotyp moudrého starého černocha) zamezující pokusu o alespoň malé souznění s příběhem z toho dělají možná originální film o celosvětové zkáze, ale jeho působivost je po mnoha chybách téměř nula. ______ Jak na to ukázal ve velmi podobném filmu Potomci lidí Alfonso Cuarón. A o dost lépe...

Příběh průhledný, až se nechce věřit, že to mysleli se závěrečným odhalením vážně, několik vedlejších motivů jasně říkající "plačte" (Harrelson), ale vše to nějak zázračně funguje. Will Smith a Rosario Dawson film drží v patrech, o které se Muccino snažil. Je to především chemie mezi nimi, která z každé scény dokáže udělat něco extra a to srdcebolnost tak není jen kalkulovaná, ale i reálná. Pokud si předkládaný kýč vezmete za vlastní a nebudete cynicky kroutit hlavou (zas tak těžké to není), pak působivý závěr zajistí jeden z těch lepších zážitků, u kterých sice víte, že jste někomu skočili na špek, ale je to nakonec jedno. 4* za herce.

Na pohled pěkné, filmový "bezčas", v kterém se prolínají prvky několika období mám rád, ale ten přehnaně jednoduchý, a přesto přehnaně zamotaný příběh na bedrech trojice necharizmatických herců a jejich bezzubých postav... tak ten by vystačil přibližně na nadupanou hodinku. Dvě a čtvrt hodiny stopáže je megalomanský omyl, který čouhá z každého koutu filmu. Trefným příkladem budiž ohromná přestřelka v poušti, která podbarvena skvělou hudbou začne jako dechberoucí ukázka kaskaderského umění, aby asi po 10ti nekonečných minutách div nevolala o rychloposuv. Když už by měla scéna končit, ukáže se postupně, že byla sotva v polovině. A tak je to tu se vším. Vrcholem je pak režisérova roztěkanost, který se pokusil natočit moc žánrů v jednom. Měl se soustředit na western a na všechno ostatní (včetně crazy komedie) se vykašlat. Jistě by to dopadlo lépe, vždyť čistě žánrová přestřelka na konci je nejlepší scénou celého filmu.

Mickey Rourke je jediná povšimnutíhodná záchrana pro film, od kterého se čekalo něco extra. Aranofsky je skvělý režisér, dokázal to i bez efektního vizuálu s naprosto běžným příběhem. Právě... naprosto běžný příběh je to, co film sráží z místa "nezávislé" Hollywoodské extratřídy. Tolikrát omleté, přežvýkané, a vyplivlé, až to pěkné není. Film o chlápkovi, který vyniká v jediné věci na kterou už nestačí a vše ostatní se mu rozpadá pod rukama, to už snad každý někdy viděl minimálně dvakrát. Je jedno, jestli je zabalen do hávu wrestlingu, protože o něm je tolik, jako Zuřící býk o boxu. A krom hlavní atrakce v téhle one man show snad ještě stojí za povšimnutí jen pohled do zákulisí "okresního" zápasu. Ostatní - nefunkční až žádný vztah s dcerou, snaha o uvadající krásku ze striptýz baru, tvrdý dopad do tuctové životní reality - si jentaktak udrží pozornost a nic nového nepřináší. Rocky Balboa se vrátil podobně, ale měl za sebou tradici, která všemu dodávala jakous "hloubku". Wrestler ji nemá a není nic víc než jen umně natočeným průměrným bijákem z kterého po pár dnech v hlavě nezůstane vůbec nic.