UncleG

Muzikálová komedie Tři bratři mě na všech frontách přesvědčila, že je Jan Svěrák jediným současným českým režisérem, který dokáže natočit plnohodnotnou a chytrou pohádku. A abych demonstroval, že se nejedná o nějaký osobní sebeklam, kterému bych podléhal čistě z důvodu "protože se mi chce", mám k tomu tvrzení hned několik argumentů: ... 1) Svěrák rozumí humoru. Je totiž až s podivem, na kolika komických úrovních Tři bratři fungují. Od klasického gagu, přes vtipy pro děti, jednoduché i sofistikované hlášky až k několika docela whatthefuckozním absurditám. A přestože film obsahuje převážně fóry, které musí pochopit i nejmenší divák, necítí se při jejich konzumaci trapně ani dospělec. Humor ve Třech bratrech plyne přirozeně, s jakousi nonšalantní elegancí, s tím, že autoři vědí, že některé vtipy v druhém nebo třetím plánu můžou nechat vyšumět do ztracena, aniž by si jich vlastně někdo všiml. Tři bratři zkrátka nikdy úplně netlačí na pilu - nekřičí na diváka "Hele, tohle je vtip, tak se směj! A dělej!" Což je v současné české komediální produkci téměř hojivý balšám na duši. ... 2) Svěrák rozumí nadsázce a umí přehánět. Například přepálená podoba vlka, okaté použití vycpanin nebo některé hudení rýmovánky se strženým závitem, které působí "záměrně blbě", to je způsob, jak mrknout na diváka a říct "víme svoje, že jo?" ... 3) Svěrák udělá z mála hodně. To samozřejmě souvisí i s předchozím bodem: Chytrá a umírněná střídmost, která v momentech, kdy nedovolil rozpočet, přechází do záměrné srandy. Na druhou stranu pohádka má i svoje velkolepé momenty. Ještě navíc perfektně podtržené soundtrackem ... 4) Film se záměrně vyhýbá trikům, které už z dálky smrdí průšvihem. Panebože, díky za ten pocitvej animatronickej latex u vlka nebo proměnu krajiny v ilustracích. Staré filmařské postupy budou vypadat pořád dobře - ani za dvacet let se nikdo neušklíbne nad tím, jak jsou ty digitály trapný. Opět: v době, kdy se všechno šudlá ve smradlavým tři-déčku je tohle hřejivej obkladek. ... 5) A poslední: Svěrák umí udržet tempo vyprávění. A to tak, aby řekl vše podstatné, ale zároveň ve funkční zkratce. Příběh takříkajíc Odesejpá plynule a hladce, přičemž mazivem, po kterém to celé klouže, je humor. ... Nu, abych ale jenom nechválil, tak přiznávám, že jsem úplně nepochopil, proč zapomětlivý Klus krákorá o tom, jak ho za princeznou žene nekonečná láska, když dotyčnou předtím nikdy neviděl. Já než se zamiluju do princezny, tak ji zpravidla musím okem popatřit. A druhá věc: Závěr mi přišel poněkud předčasný, jakoby filmu na konci chybtěly tak 2 - 3 minuty k pocitu, že "pohár příběhu byl naplněn". Celkově hodnotím na pomezí 4 a 5 hvězd, ale protože vidím, jak se tady směřuje k nespravedlivé šedesátce, napaluji tímto plný počet. (A maličkej spoiler nakonec: Dva nej vtipy z filmu: Geniálně blbé umírání krysáka... A málem jsem si učůrnul u superwtf momentu, když Matěj zpívá, že až bude Karkulka v rozpuku, tak ji požádá o ruku. Načež děcko jenom nechápavě zamžourá očkama a spustí svou obvyklou frázi: "Říkají mi červená..." Ha! :)

Mne by zajímalo, jestli si někdo ráčil všimnout, jak je Vlak dětství příšerně uřvanej a hysterickej. V podstatě permanentně se tam řve. Řvou všichni a když zrvona neřvou, mluví alespoň zvýšeným hlasem. Přecházejícím do řvaní. A když se někdo směje, nesměje se normálně, směje se hystericky. Je to seriál, v němž exaltovanost plynule přechází do hysterie a hysterie plynule přechází do řvaní. Pustit si šest hodin týhle palby v kuse, nejspíš by to mělo už diagnostikovatelný psychický následky. Dávkování po dílech je ale ještě jakž takž skousnutelný. Jenže... ve chvíli, kdy celkem milou Žanetku vystřídá protivná Brodská, ztrácí se pro mě jakýkoli důvod tuhle uřvanost dál sledovat.

Deliverence po Australsku. Jenže Wolf Creek je dokonalá ukázka toho, jak přes očividnou snahu nefunguje sblížení s ústřední trojicí. Pan Meklín si s nástupem tvrdýho Gore evidentně dával na čas, a to proto, abychom chlapce a dvěčata na roadtripu stačili pojmout za kamarády. A tudíž by nám později nemělo být jedno, jestli spadnou pod parní válec nebo je sežere fialová stonožka. Jenže právě v tomhle zásadním momentu celej biják příšerně selhává... Holky jsou nezajímavé a zaměnitelné, zatímco ústřední tetovanej svalouš má charisma studenýho bramboráku. Jedinou informaci, kterou o nich dostaneme, je, že někam jednou, při tom chlastají a hulí trávu. Tolik tedy k psychologickému profilu postav. Druhý kámen úrazu je ona příslovečná "True Story". Ona je to totiž "True Story" podle vzoru: "Jak se odehrálo něco, u čeho nebyli svědci". Čili je to asi tak "True" jako že exisutuje kontinent Austrálie, tam žijou nějaký lidi a někdy tam někdo někoho zabil. Takže to fakt pardon...

Karafiátovi broučci by se divili... Skutečnost, která mi opravdu leze na nervy je, že hmyzí masakry v tomto seriálu jsou "stejdžovaný", nikoli dokumentovaný. A to mi přijde už za hranicí etiky. Jsem prostě velká měkká srágora, ale pokud vznikne dokument, v němž se zabíjí cokoli živýho (ať je to blbá ploštice nebo ještě blbější žížala) pro pouhou zábavu, tak je to špatně. A ať mi nikdo netrvdí, že Monster Bug Wars jsou nějaká věda, ultradementní komentáře typu "kobylka má svalnaté končetiny" jasně nazačují, v jakejch intencích se pohybujeme. Tady jde vážně jenom o to, jak se hmyzáci, hnusáci a slizáci masej mezi sebou. Samozřejmě můžete namítat, že cestou na nákup jsem možná rozplác víc nebohejch členovců, než jich pochcípá v jednom díle Bug Wars, ale o tom to prostě není.... "Nech brouka žíííít"

"Cože?! Vy nemáte kávu v kavárně? Co je to za kavárnu? Co je to za město? CO JE TO ZA SVĚT?!" ... Mám rád, když se klasika hraje "nově", ale přitom z toho nesmrdí samoúčelnost moderního pojetí. A Lhář z Dlouhé v tomto ohledu přináší hned dvojí osvěžení - hra je totiž daleko vtipnější v místech, kde klasik dostal na frak.

Přiznávám, že jsem první republiku nevydržel déle než čtvrt hodiny. Obsazení mimo, účesy mimo, kostýmy mimo, mluva a celkové chování postav NAPROSTO MIMO. Napadlo někdy někoho z tvůrčího tandemu přečíst si třeba pár knížek z období první republiky? Zjistit, jak se tehdy mluvilo, co patřilo k běžným vyjadřovacím prostředkům a normálním zvyklostem? Evidentně ne. První republika totiž působí jako současná telenovela omylem zasazená do jakéhosi pseudohistorického bezčasí prodchuntého sentimentem starých dobrých časů - laciné, falešné, předstírající, zkrátka a dobře kýč.

Některé věci nemá cenu hledat, protože se ani najít nedají. Hledat takzvaně "Nejchytřejšího" Čecha je asi tak stejně relevantní jako hledat nejžížalovitější žížalu nebo nejčervenější červenou. Zkrátka a dobře, milí zlatí, záleží na tom, kdo určuje pravidla. A v případě nejchytřejšího Čecha nešlo ani tak o testování univerzální chytrosti, jako o pouťové atrakce. Úplně jako když v Brainiacu hledali nejničivější zbraň ze všech zbraní tak, že jimi rozbíjeli porcelánový servis. Troufám si tedy s určitostí tvrdit, že nejychtřejší Čech v tomhle pořadu nalezen nebyl. A nebylo to ani "blízko". Nehledě na to, že kdo má alespoň trochu rozumu v palici a minimum sociální inteligence, ten by nikdy do pořadu s podobným názvem nevlez... Už jen proto, že by nechtěl, aby si o něm všichni jeho známí šuškali, že "jest to ten nafoukanec, který si myslí, že je ze všech nejchytřejší". Abych ještě dokončil svoje hejterský skuhrání, dodávám, že kapitolou samou pro sebe je pan Šmunc-mic-muler. Celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že mu od huby odkapávají kýble vetřelčího slizu. A že to pak na podlaze ve studiu celkem klouže...

Show!: 65 minut o pojmu "pop-krytectví".... Že existuje "produkt" s názvem Five Angels jsem zjistil již před drahnou dobou - na plakátovací ploše před zastávkou MHD se nakrucovalo pět zmalovaných holčiček "v sexy pózách" a mně to tedy přišlo děsivě perverzní. Okamžitě jsem nabyl pocitu, že jde o útvar podobný seskupení Black Milk... A na chvilku mi vrtalo hlavou, která z těch zmučených bezbranných bytostí je vnučka Leška Semelky nebo neteř Ládi Kerndla. Nakonec ale přijel autobus a já na plakát mohl zapomenout. I když myslím, že ten znepokojivej pocit v břiše mi zůstal po zbytek dne. Díky dokumentu Show! jsem se po letech dozvěděl pravdu - totiž, že za obchodní značkou 5Angels stojí jden nadmíru přemotivovaný tatík. K jeho osobě by se jistě dalo trousit mnoho moudrých postřehů a psychologických velepravd. Já se tomu ale vyhnu, protože celou zálěžitost pro mě vyřešila epizodka s vrčícím psem - Nejzásadnější bod celého filmu. Přestože několik podstatných věcí nebylo vyřečeno nebo ani naťuknuto, jedná se o parádní, nehysterický dokument. Díky za něj!

Pradvěpodobně jsem nezažil nudnější televizní přenos z předávání jakýchkoli cen, než bylo právě Finále Plzeň 2014. A to počítám i záznam výroční přehlídky rumunských algebraiků, která se v roce 98 konala na předměstí Bukurešti. Sedmdesátiminutové pásmo nezábavností, které ze subjetivního hlediska trvalo sedmdesát let, spočívalo převážně v tom, že se představuje složení poroty (rozuměj: nekonečný výčet jmen, která nikdy nikdo neslyšel), pak se párkrát třískne do bubnu a nakonec se rozdají ceny. Dramaturgickou stavbu večera měl nejspíš na starosti někdo, kdo již mnoho let s úspěchem komponuje předškolní besídky. Marně jsem se snažil postřehnout závan nějakého vtipu, nápadu nebo oživení, v té nehorázné záplavě balastu. Samozřejmě, je nasnadě, že takový nízkorozpočtový festival, jako Finále Plzeň, nemůže co do velkoleposti nebo pompy konkurovat třeba Karlovým Varům... Jenže(!) ceremoniální večer nemusí být nutně za velký peníze, aby dovedl diváka pobavit. Možná by stálo za to, přiznat sobě i ostatním, že jednoduše "nejsou prachy" a udělat to předávání takové malé, milé a s humorem, než se mermomocí snažit o rádobyseriózní světovost. Pocit ušmudalný provinčnosti ještě podpořilo hledišťátko a asi pěti stoly, u kterých seděla porota a všichni ocenění (plus možná ňákej papaláš) a předávání tak proběhlo víceméně bez publika. Zkrákta ve stylu: co jsme si tu ucmuchtili, to si taky sami sníme. Ve finále tedy vzinklo 70 minut nízkorozpočtovýho utrpení, který si snaží hrát na "Cannes" a dokoukat ho mohli jenom opravdoví sebetrýznitelé. Otázkou je, jestli se vyplatí pro ty tři lidi dělat přímák na Čt. Na závěr tedy nezbývá než popřát celému festivalu, aby příští "galavečery" byly jenom lepší. Což se nejspíš povede i bez větší snahy...

Další nablýskaný muzikál, kterému by nejspíš prospělo, kdyby v něm raději vůbec nikdo nezpíval. Od někdy až trapně kdákajících velkohollywoodů v podstatě neslyšíme kloudné slovo. Všechna narace přechází od recitativů do pokusů o zpěv a zase zpátky. Velkej Hjů pak působí, jakoby měl na skrotu utaženej hasák, kterým asistent režie mimo záběr kroutí, kdykoli je potřeba, aby Jackman vyloudil tón. Rasl si s ním ale moc nezadal, u něj jsem se nemohl zbavit pocitu,že má do zadku vraženej kladnr, na kterým ho přenášej ze scény na scénu. O chorepgrafii, scénografii nebo jakémkoli kloudném nápadu se nedá vůbec mluvit, protože něco takového tu prostě neexistuje. Celej tenhle tyjátr se mi přesně po dvanácti minutách stal nepříjemným, po dvaceti neposlouchatelným a po půl hodině nesnesitelným. Kdybych byl schopen tohle mučivý peklo vydržet do konce, stejně jako kolega GodComplex bych napsal: 2 hodiny čirého utrpení. Protože ale nejsem až takovej masochista, trpěl jsem jenom 30 minut.