Bachy

Ta britská divnomelancholická barva mi sedí a ke konci tvoří i dost hezký emoční obrazce, ale jako celek dost málo. Čerpá z Andersona, ale extra hluboko nejde.

Přímočarost v tom nejhorším slova smyslu. Jen jedeme vpřed a na úplném konci projedou titulky, tudíž by to měl bejt film. Srovnávat s předlohou není co. Byly tam ty postavy a ta věž, no. Dál? Elba je to poslední, co mi vadí. Jenže to je tak, když chcete převést děj a ne atmosféru. A pak surprise, surprise....on ten děj nedává smysl, tak ho osekat ze všech stran a hlavně nějak uzavřít do kruhu. Tak jsme to zkusili, no. Tělo bez duše.

Já se tomu rád poddal a nakonec bych klidně s nedůvěrou kritizoval jen ten úplnej start. Rozjezd trošku kodrcá a možná neví, jestli cestou surovosti nebo vyrazit do hloubky charakterů i za cenu balance na hraně klišé. Jo, občas to do klišé padá až nechutně, ale už je tam odvaha jednou z těch cest vyrazit. Otázka je, zda tu cestu utneme včas.

Sorry, ale tohle je hrozně málo. Jednou z toho může vylézt cenná připomínka něčeho, co se dělo, ale dneska tam pro mě o moc víc není. Když se vrátím k úplně první epizodě, tak Tanvald jde na malém prostoru ohromně hluboko a nastoluje poměrně dost nepříjemných otázek. Tady extrémně rozsáhlý téma, ale hluboko nejdeme nikde. Na co, se mám ptát po Krtkovi? Kam mě ta hoďka posunula?

Jo, tenhle kousek mohl a měl bejt určitě lepší. A jo, i mně nesedí to, jakou roli ve snímku hrajou mrňata a kolik podtémat režisérka nakousne a nedojí. Chtěl bych buď delší stopáž nebo hlubší ponor k jednomu tématu. A těch pod témat tam je...chování exekutorů, odcizení od společnosti, bludnej kruh půjček, praktiky věřitelů, insolvenční dražby, zinscenované výměny správců. Končím s mínuskama. Pak je tu velký chvályhodný ale. Exekuce, ale i dluhy a rozdíl v má/nemá je neskutečně aktuální téma a je vopravdu čím dál nutnější tady otevírat diskuzi. Projít si pár spisů v insolvenčním řízení doporučuji většině mudrlantům. Všichni víme, že za chyby se platí, ale taky všichni víme, že jenom přiměřenej trest má nějakej smysl. Pelikánův příspěvek o průměrných platech osob v právu je na místě a smích exekutorů vypovídá víc o nich než o Pelikánovi. Ta nadřazená pozice, kdy si z vrchu odplivneme s tím, že "ten si za to může sám" nás opravdu vede jen k tomu, že jednou tohle budeme říkat o kamarádech, o příbuzných v podobný situaci a nakonec ten plivanec schytáme zpátky. Takže za mě za příspěvek díky, ačkoliv bych ho taky radši viděl barevnější.

S ohledem na to, jak vysoké funkce v dokumentu vystupují (ministr obrany, kandidát na prezidenta republiky, šéfové POKOSu, ale i spousta dalších) mě fakt baví ten argument kritiky "vždyť je to tendenční, dala tam jen idioty". Každej si tady dělá, co chce...a já mám vopravdovou radost, že Adéla Komrzý udělala tenhle kousek k žurnálu. Kdyby si to někdy přečetla, tak, že vole dík! Hlavně, že třeba finančně gramotnej nejme skoro nikdo a základy společenských věd voukrouháme, jak můžeme. A až se dočtete ke komentáři KRYSIOPICE, tak ne...tam fakt stačí říct jenom takhle "ne".

Správné otázky a trefný epilog. Jenže víc tam není.

Dává mikrofon i kameru tam, kde příliš často zatím nebyl ani jeden z přístrojů. A za pár let si můžeme říct, jak moc důležité bylo začít mluvit o jiných typech rodiny a kam jsme se za tu dobu posunuli. Za mě moc fajn věc.

„Through the eyes of a child, the world seems magical“ je věta, kterou končil celovečerní South Park a která je vlastně nejdoslovnější a nejpřiléhavější popisek i k The Florida Project. Téměř žádná narativní struktura, jen záměrná repetitivní každodennost šmrncnutá dětskou rozjíveností, kde v pozadí nepříjemně bzučí pocit, že výlet na kraví safari a narozeniny s ohňostrojem jsou jen střípky celku kráčejícího jasně špatným směrem. The Florida Project není snímkem jednoho tématu a přes všechno smutný, je to hlavně krásný kousek o dětství. Nemám nejmenší problém na něj v kontextu celýho filmovýho roku 2017 plácnout nálepku „nejlepší“ a postavit ho tak záměrně hned vedle Zvjagincevových Nemilovaných, kam jsem tu nálepku dal taky. The Florida Project a Nemilované lze vnímat jako antiteze. Jako dva zcela odlišné pohledy na více než těžký a nejtěžší dětství. Zatímco ruský kus kráčí velmi pomalu a pracuje především s osudovostí a dusivou atmosférou, překypuje Florida energií, svěžestí, lehkostí a radostí. Platí již deklarované, je to hlavně krásná věc.

Málo :(