chamonix

20. léta v Tádžických horách se nesla ve znamení bojů mezi novou vládou a basmači. Průsmyk na cestě do Samgopu byl jedním z míst, kde islamističtí bojovníci dlouhodobě způsobovali rudým oddílům nemalé ztráty. Jenže ti toto místo potřebovali získat do své moci za každou cenu, tudy vedla zásobovací cesta na druhou stranu hor, bez ní tam hrozí hlad. Průsmyk obsadil oddíl Kerima Dodcho. Jsou to zdatní bojovníci opevnění navíc v tak výhodném postavení, že velitel oddílu OGPU rozhodl o změně taktiky. Namísto dalšího přímého útoku se spojit s Kerim bejem a přesvědčit ho ke složení zbraní a k návratu k mírovému životu. Jenže zdejší emír a jeho britští sponzoři jsou proti jakékoliv dohodě. Rozpoutávají teror proti všem, kdo už spolupracují se Sověty, či jen upadají do podobného podezření. Pomáhá jim i to, že mezi čekisty mají svého agenta.

Dannyho a Itiho rodiče slaví čtyřicáté výročí svatby v hotelu Papája v Netanii. Danny v lobby potkává i Korin – a v civilu, dokonce v šatech jí to tolik sluší, že ji zprvu málem ani nepoznal. A zatímco během večírku, který synové uspořádali rodičům, prasklo velké mámino tajemství, na jiném místě v hotelu dostala Korin kopačky. Ne že by to až tak vadilo, beztak je už dávno až po uši zabouchnutá do Dannyho.

Danny žije ve spokojeném vztahu s Shuly. Tedy dodnes žil. Ode dneška ho žena bije a on neví, jak se chovat. V práci to vyšlo taky na levačku. Kvůli Dubimu jim před nosem upláchl hledaný pašerák vajec. Dubi je fakt mizerný policajt a velitel už má jeho flákání plné zuby. Když se nakonec přeci jen ilegálnímu obchodu s vajíčky dostali na stopu, je Dani velmi nemile překvapen identitou hlavy pašerácké bandy.

Dannymu se podařilo zadržet dlouho hledaného recidivistu, i když ten při zásahu skončil pod koly projíždějícího auta. Naneštěstí dostali také za úkol ho hlídat v nemocnici, dokud se neuzdraví a nepřevezou ho do vězení. Dubi má narozeniny a všichni z oddělení se složili na dárek – na výherní los (rozumí se, že pokud budou tažena jeho čísla, rozdělí se). A ten vyhrál 2. cenu! Zdá se, že se vše obrací k lepšímu...

Krátkometrážní agitační film, v němž legendární hrdina občanské války a v té době už i milovaná postava filmu burcuje do boje proti nepříteli, který napadl Sovětský svaz.

Karím (Tarek Yaacoub) je mladý muž přežívající ve městě pod vládou ISIS. Matka mu zemřela před očima kvůli nedostatku potravin a léků a otec se prostě jednou nevrátil, když vyšel z jejich sklepního úkrytu na ulici pro vodu a jídlo. Karíma ovládá jediná myšlenka – ne pomstít se, ne vzít zbraň a vybojovat zpátky mír, ale emigrovat do Evropy. Jenže ceny za cestu pašeráci lidí každý den zvyšují a jediný majetek talentovaného hudebníka je pianino, které mu rozstřílel kápo místních černých zakuklenců jako haram, neslučující se s islámem. Karím je nejen vynikající pianista, ale i zručný truhlář, a tak začal nástroj opravovat. V troskách svého města i ve vzdálenějších regionech bojující Sýrie shání originální náhradní díly, aby mohl v budoucnosti opět žít normální život.
V rodném městě mu pomáhají i malí kluci ze sousedství, kteří však jednou ze dne na den mizí, když je islamisté unesli, aby z nich udělali dětské bojovníky. V Ramze, kam se vydal pro pianinové klapky i přes nebezpečí spojené s cestováním mezi bojujícími regiony, mu zase pomáhala kurdská bojovnice. Nakonec se mu podařilo nástroj zrekonstruovat do stavu, že mu překupník nabídl sumu dostatečnou k zaplacení za emigraci. Situace se už ale změnila a Karím se rozhoduje řešit svůj osud i budoucnost svého města jinak.

Druhý díl ságy prominentní rodiny Skovů odehrávající se na pozadí válečného Dánska.
Helene (Sara Viktoria Bjerregaard) už dávno zjistila, že být manželkou nacistického důstojníka i z ní dělá v očích běžných Norů nenáviděnou osobu, a proto se poté, co potopili Williho U-boot, vrátila domů do Strandvejen. Také Michael (Gustav Dyekjær Giese) už dávno pochopil, že válka s bolševismem je na východě všechno, jen ne rytířský souboj. Z kotle u Stalingradu se raněný a s těžkými omrzlinami zachránil posledním evakuačním letadlem. Otec návrat svého syna přivítal, zato Aksela (Mads Reuther) vyhnal z domu, když zjistil, jak těsně se už zapojil do odboje. Karl sám však ani přes stále těsnější spolupráci s Říší, na niž si už ukazují všichni, nedokázal zabránit převzetí velké části své továrny pod přímou správu Němců.
Nejmladší z rodiny Valdemar (Sylvester Byder) nakonec odmítá mlčky přecházet po straně pronášené poznámky o synovi kolaboranta a místo přípravy k maturitě a hraní v kapele se obrátil na staršího bratra, aby ho zapojil do odboje. Už na své první akci s Akselem Němcům před nosem zachránili sestřeleného pilota. Těžce raněného Angličana ukryli na rodinném sídle, ale jeho přítomnost nezůstala tajemstvím. Před nikým. Jediným, kdo se zdá být nedotčený válkou, je Knud (Lue Dittmann Støvelbæk). Zdá se, že ten vydrží jen se svou muzikou až do konce války. Kdyby ovšem nebylo nešťastné náhody...

Monumentální filmová freska, která na příkladě jedné bohaté průmyslnické rodiny provede diváka historií válečného Dánska.
Příběh začíná 9. dubna 1940, kdy Karl Skov a jeho žena slaví výročí svatby a tato oslava je přerušena přepadením Dánska hitlerovským Německem. Karl (Jesper Christensen), hlava rodiny, začíná od té chvíle cítit rostoucí potíže, které jejich továrně, kterou vlastnoručně vybudoval od základů, přináší okupace, protože odmítá vyrábět pro Říši. Zároveň nechce opustit obchodní svazky s Británií a později odmítá propouštět, i když mu v důsledku jeho rozhodnutí ubývají zakázky. Zkrátka rozhodl se chovat, jako by v Evropě nebyla válka. Jenže nakonec dělá ústupek za ústupkem a postupně se řadí i on mezi další dánské kapitalisty, kteří na válce a spolupráci s nacisty vydělávají.
Na rozdíl od něj, jenž se mezi smetánku vyšvihl svatbou, by jeho žena propouštěla bez mrknutí oka. Zato ve svých protinacistických postojích je nekompromisní. Proto se zlobí, když její syn Michael (Gustav Dyekjær Giese) vstupuje do SS a chce za Hitlera bojovat v řadách Frikorps Danmark na východní frontě. Proto zakazuje dceři scházet se s německým námořním důstojníkem. Nicméně ani nejstarší syn jí jako dámě z privilegovaných vrstev nedělá radost. Jisté levicové názory připouští i ona jako do určité míry módní, ale coby kabinetní záležitost by nikdy neměly překračovat jisté hranice. Jenže Akselovy (Mads Reuther) názory, které pochytil od syna jejich hospodyně, komunisty a španělského interbrigadisty, jsou daleko radikálnější a navíc se podle nich hodlá i chovat! Poslední dva synové Karla a Evy (Bodil Jørgensen) jsou jen apoliticky bezstarostní muzikanti. Ale že jim jejich nadšení pro dekadentní džez život ve válečném Dánsku neusnadní, je nabíledni. První díl ságy končí v zimě nastupujícího roku 1943.

Třetí příběh rozvědčíka Čaďjarova (po Konci atamana a Transsibiřském expresu). Pod krytím majitele hotelu pro japonskou věrchušku v okupovaném Mandžusku pracuje na plánu, jehož cílem má být kapitulace Kuantungské armády. Krycí název celé operace je „Mandžuská varianta“.

Tato mladá žena se opravdu nenarodila na šťastné planetě – že se jí nesplnil velký sen o vlastní restauraci, s tím už se tak nějak po té době srovnala, ale dnes narazila jako prostitutka na dalšího, co si při placeném sexu plní nechutné představy, přičemž ji pak o peníze obral její partner. To vše by nakonec ještě ušlo, ani jedno nezažila poprvé, jenže pak se ozval domovní zvonek a ona ve dveřích spatřila zakukleného muže s injekční stříkačkou s uspávacím prostředkem v ruce. Když se probudila, ležela svázaná na stole a zakuklenec se chystal jí zaživa rozříznout břicho… Nebyla jeho první obětí a šílený vrah, který mladým těhotným ženám zaživa vyřezává plody, už má na seznamu i další jméno, mezinárodně známou psychiatričku. Právě její pozornost o pár hodin později na opačné straně města asi poprvé upoutává televizní reportáž o sérii vražd na těhotných ženách, protože ve vzkazu, který napsal nad jednou z obětí její vlastní krví, poznává slova z deníčku z dob svého mládí: „Propadám se do vrtkavých hlubin samoty...“

Mladí lidé většinou vzhlížejí k někomu staršímu. Jsou ale situace, kdy dospělí naopak najdou své vzory u zdaleka ještě nedospělých dětí. Někdy k tomu stačí pouhých pět minut a předstírat suplujícího učitele.

Nákladní loď „Brjanskij rabočij“ pod velením kapitána Griňka (Roman Gromadskiy) pluje nedaleko jiného hořícího plavidla a velitel se přesně dle námořního práva rozhodl poskytnout pomoc. Nevěděl ještě, že posádka Mayoricu plující pod liberijskou vlajkou už loď opustila a že americký majitel ji ponechal svému osudu, protože plnění z pojištění mu přinese větší zisk, než její záchrana a eventuelní další provozování. Toto vše se Griňko dozvídá až ve chvíli, kdy námořníci na hořící palubě zjišťují, že není komu pomáhat. Na druhou stranu ale zároveň vidí, že Mayorica není nijak nenávratně poškozená a je možné ji zachránit, pokud se utlumí oheň a prolitá bavlna uskladněná pouze v jednom z pěti lodních nákladních prostorů bude, než znovu vzplane, vyhozena do moře.
I přes jasné příkazy z obchodního ředitelství paroplavby k přerušení akce, protože hašení zpozdí jejich cargo a společnosti přinese obrovské ztráty, se muži z „Brjanského rabočije“ do záchrany pouští a po relativně krátké době nad ohněm nakonec vítězí, takže je možné americko-liberijské plavidlo odtáhnout do nejbližšího přístavu. Nicméně kvůli dvoudennímu zpoždění skutečně nestihli vyložit svůj náklad včas a zmeškali i nakládku nového, a tak po příjezdu domů na kapitána – ve stejnou chvíli, kdy jsou noviny plné oslavných článků o statečném boji sovětských námořníků – čeká kárné řízení a zbavení velení lodi. Přičemž námořnické řemeslo má i další odvrácenou tvář. Ne každá žena dokáže čekat, až se její muž vrátí z půlroční plavby.

Oskar (Cezary Lukaszewicz) je od dětství sirotek a život se s ním nemazlil. Navíc je albín, a tak se není co divit, že skončil na ulici. Dnes je to takový ten grázl, co si nenechá ujít jedinou příležitost, aby někoho neokradl, jenž může věřit jedině sám sobě a pistoli ve své ruce. Jednou mu kámoš nabídl džob, co každému hodí minimálně mega. Jednoduchá prácička, jen chlap s kufříkem na řetízku a jeho gorila. Oskar na to kývl, dal si jen jednu jedinou podmínku – tentokrát na to půjdou čistí, ví, jak kámoš po koksu vyvádí. Jenže ten nakonec s sebou něco na akci přeci jen vzal. A skončilo to průserem, přesně jak Oskar předpokládal. Teď po nich jdou fízlové, oloupený podnikatel i lidi, kteří jim tohle všechno dohodili, o lichvářích, kterým dluží, ani nemluvě a ve Varšavě a okolí se začínají vršit mrtvoly.
Právě tehdy na útěku téměř naráží na jednu dívku v nesnázích. Což je slabé slovo, ona je zbitá téměř do bezvědomí, celá zakrvácená a navíc se ji snaží zatáhnout do své dodávky jakýsi zakuklenec. Je to poprvé v jeho životě, co Oskar udělá něco správného, co někomu pomůže a agresora v bílé pláštěnce zahání na útěk (přitom se mu podařilo zakuklenci strhnout z obličeje masku). Tehdy si ho ještě nespojil se sériovým vrahem, jehož jsou plné noviny. Zato čekaje na záchranku, s dívkou na hraně smrti v náručí, poznal poprvé lásku. To byl okamžik, v němž se rozhodl změnit svůj život. Konec konců ten svůj nový životní styl si s 5 miliony z loupeže může dovolit. Už žádné drogy, zato nový byt a vůz koupený ve firemní prodejně, květiny a večeře v drahé restauraci s milovanou Kamilou (Wiktoria Gasiewska), která už se vrátila z nemocnice. Oskar, kterému se ještě nedávno říkalo Krime, začíná věřit, že život může být dobrý...

Úsměvný příběh námořního kapitána na samém počátku kariéry. Ivan Jolkin je čerstvým absolventem námořní školy a očekává své první jmenování. Všichni kolegové z ročníku obdrželi dekrety 2. a 3. důstojníků na různých zámořských lodích, ale on byl jmenován rovnou kapitánem. Naneštěstí se ale z jeho Herkulese vyklubal otlučený přístavní remorkér. Pro kapitána Jolkina nicméně žádná práce není podřadná, a tak se s chutí pustil do práce – v první řadě se seznámit s lodí a posádkou. Za posledních šest měsíců bylo na Herkulesovi už pět kapitánů a všichni hned utekli. Proto se posádka sází, jak dlouho vydrží ten šestý, tím spíš, že mu skoro ještě teče mlíko po bradě. A prohráli všichni, protože na to, že zůstane a vyklube se z něj dobrý velitel, nevsadil nikdo.

Film natočený na základě skutečných událostí. V okupovaném Položsku partyzáni vyhodili do povětří velký sklad pohonných hmot, a, což mělo mnohem dalekosáhlejší důsledky, během vzniklé paniky se sovětské rozvědce podařilo zmocnit se v bunkru generála von Rogge (Pavel Massalsky) tajných plánů připravované operace Zubr. Po úspěšné diverzi proběhla ve městě masová zatýkání a takto se ocitl v gestapáckém vězení i jistý monsieur Jacques, Belgičan a šéfkuchař zdejší vyhlášené restaurace. Že v době partyzánského útoku právě obsluhoval generála nikterak nepopírá, nicméně po několika dnech vychází najevo, že jeho belgické občanství i profese v gastronomii jsou jen krycí legenda špióna. A aniž by to Němci ještě věděli, pro Sověty velmi cenného muže. Městská podzemní organizace se jej snaží ze spárů Gestapa, v první řadě z městského žaláře osvobodit, ale to se jim při odvážné akci, kdy jinak pomocí padělaného rozkazu vyvezli celé osazenstvo jeho cely, shodou nešťastných okolností nakonec nepodařilo. Sovětský rozvědčík zatím rozehrál s gestapem (resp. přímo s vyšetřujícím generálem SD Gottburgem) hru o svůj život. Neměl v ní tak slabé trumfy. Dokud měl v rukou negativ s nafocenými plány Zubru, šlo totiž o krk i vysoce postavenému esesmanovi, do jehož kompetence spadá vnitřní bezpečnost.

Je rok 1926 a hranice sovětského Kazachstánu překročil jeden z posledních významných basmačských vůdců Oraz-Mergen (Tungyshpai Zhamankulov) se svojí bandou. Jeho lidé poslední dobou už jen kradli koně a pašovali je do Číny, ale on vtrhnul do Kazachstánu, aby opět bojoval s nevěřícími, aby znovu rozpoutal válku s novými pořádky. A v tom spoléhá i na pomoc boháče Dosmuchameda (Kenenbai Kozhabekov). Při vší své nenávisti ke všemu, co jej připravilo o dřívější neomezenou moc a vládu nad životem a smrtí všeho obyvatelstva zdejšího kraje, Oraz-Mergen – při nejmenším podle vlastních měřítek – alespoň dodržoval stepní kodex cti. Na rozdíl od Dosmuchameda, který novou moc hodlá zneužít k rozmnožení majetku. Na druhé straně hranice totiž mají oba magnáti obrovská stáda, která tam společnými silami kdysi odehnali, a nyní je šance všeho se zmocnit! A tak Dosmuchamed využil příležitosti, porušil dané slovo a tajně vydal bolševikům basmače i s jeho lidmi. V zajetí nicméně nevydrželi dlouho, strážní je špatně prohledali a nenašli nůž, díky němuž se osvobodili z pout a dostali na svobodu. Uprchlík má sice v patách čekisty, přesto ale nejprve jede splatit jeden dluh.

Hrdinové situační komedie Viktor a Ljusja jsou spolu už dávno. On byl její jediný a mají spolu i dospělou, v tuto chvíli navíc těhotnou dceru. Kdo ví, jestli to má v nátuře, či za to mohou ty roky manželství, ale Viktor je své ženě nevěrný. Dokonce opakovaně. A nejenže ji neustále podvádí, ale donekonečna přichází i s idiotskými výmysly, kde v noci byl a proč se večer nevrátil domů. Tentokrát například tvrdí, že je mimozemšťan. A také že se má spojit se „svými“. V noci nad tímto blábolem jen mávla rukou, ale ráno je postel vedle Ljusji prázdná a Viktor definitivně pryč.
Ljusja jako žena ve středních letech na tu hru, že Viktor nyní krouží kolem zeměkoule, rezignovaně přistupuje. Má ale kamarádku, která to tak nehodlá nechat. Věra například tvrdí, že věděla, že to přijde, protože viděla ve snu amerického prezidenta – což je jednoznačně špatné znamení. Tím spíše, že v onom snu Bush dokonce rybařil. A je to také Věra, která vidí, že její nejka není žádná uštvaná soudružka, ale krásná elegantní štíhlá dáma, v pětatřiceti teprve na úsvitu svých nejlepších let, navíc bez starostí o budoucnost, a tak ji hodlá znovu posadit do sedla. Jenže uprostřed maratonu kamarádkou domluvených schůzek potkává Ljusja svého muže v metru. Přičemž se cítí nesmírně ponížená, protože ten se chová, jako by ji viděl poprvé v životě...

Je to rok, co Mateovi (Javier Rey) zemřela žena. Ona nebyla jen holka, ke které přijdete po práci, dáte si večeři a jdete do postele. Oni byli jedno tělo jedna duše. Ona byla jeho partnerkou v životě i na laně, před třemi lety se dokonce spolu neúspěšně pokoušeli zdolat Annapurnu. Nový pokus už ale mít nebudou, zahynula loni v Alpách. Mateo má přesto pocit, že je tu stále s ním, a i proto trénuje na nový výstup na jejich osudovou horu.
Když nadešel ten den a on byl znovu v Himalájích, na nic nečekal a rovnou se pustil do výstupu. A stejně jako byl netrpělivý, byl i neúspěšný. Brzy se zřítil a teď tu leží v bezvědomí pod stěnou, kde ho ve sněhu našla Ione (Patricia López Arnaiz). Ione je také horolezkyně, dokonce svými výkony mezi himalájisty proslavená. Zvládla vylézt nejrychleji ze všech na všechny osmitisícovky. Jenže před třemi měsíci na vrcholu té poslední čtrnácté jí došlo, že tím si splnila své sny. Už před sebou nemá žádný životní cíl, cítí se naprosto vyhořelá a přežívá ze dne na den v opuštěné útulně zde vysoko v Himalájích, protože se nechce vrátit domů, kde je tolik problémů, kterým stejnou měrou nerozumí, jako jsou jí i lhostejné. Mateo přišel při pádu otřesem i o zrak, ale po pár dnech se jeho stav lepší. Tehdy vypráví, co všechno pro něj tahle hora znamená. Neřekl jen to, že má s sebou popel své lásky, který chce rozptýlit nahoře na vrcholu. Zkušená horolezkyně ho odrazuje od nového pokusu, minimálně příštích pár dní kvůli špatné předpovědi. Ráno se ale Ione probudila a chata byla prázdná, jen na stole byl papír se vzkazem.

„Armáda je jediné místo, kde se prakticky ve stejnou chvíli můžete smát, až se budete za břicho popadat i frustrovaně mlátit hlavou do zdi. Kde si připadáte současně jako nejúspěšnější člověk na světě i jako největší blbec.“
V Izraeli mimořádně dobře přijatý seriál z armádního prostředí napsala Atara Frish, autorka a režisérka v jednom, na základě svých pětiletých zkušeností ve funkci výcvikového důstojníka izraelské armády. Zaměřuje se zejména na vztahy a identitu postav a jejich emoční pokrok a hierarchii v uzavřené skupině ženské výcvikové jednotky.

1. den vojny. Do armády rukuje nový odvodový ročník. Najíždějící autobusy s branci organizuje Noa, důstojnice štábu. Rota Toro vlevo, rota Sokol vpravo, vy dozadu, vy támhle... perfektní pořádek udržuje přesně dle předpisů, každý přesun, každé lejstro si nechává potvrdit podpisem. Noa je dokonalý administrativní pracovník. Jenže na opačné straně základny se v té chvíli zranila velitelka jedné z výcvikových čet a na štábu řeší, koho jmenovat místo ní. Nemají žádného volného důstojníka. Kromě Noy. A tak padlo rychlé rozhodnutí a Noe – s nedostatkem sociálních dovedností téměř hraničícím s poruchou autistického spektra – se plní tajné přání. Její přísný smysl pro pořádek se v přebírané jednotce od samého počátku střetává se zdejší zajetou praxí. Bývalá velitelka například odkládala svým novobrancům první bojový poplach na později, i když podle předpisů má být už v průběhu první noci. Pro Nou jsou ale předpisy svaté a rozhodně se nadále hodlá řídit pouze tím, co od ní vyžaduje armáda.