Sarkastic

„Pokud máš jakékoliv dotazy, nebo tě trápí něco, co jsi tu viděl, jsem tu pro tebe.“ - „Jediné, co mě trápí, je to, co tu nevidím.“ Jenže nakonec toho Johann uvidí tolik, až mu z toho začne být zle. Přitom tomu ovšem bude muset přihlížet bez toho, aniž by hnul brvou…Přišli chránit místní, aby ti mohli v klidu obnovovat svou zemi. Tedy, to jim alespoň řekli, Až na ten drobný detail, že tu jsou všechno, jen ne vítáni. A syn kolaboranta snažící se ulevit svému svědomí najednou uvidí při tom všem marném snažení světlo na konci tunelu v podobě vzoru, který ví, jak udělat v zemi pořádek…Bavilo mě to. Johannova počáteční zlost, že nikdo nic se současnou tristní situací nedělá, jeho nadšení z objevení obdivovaného vůdce až po postupné, čím dál silnější vystřízlivění. Oceňuju výpravu, technické zpracování, výběr specifického tématu (Holanďané v poválečné Východní Indii) či charismatického představitele Turka a jeho přeměnu z „badass“ ochránce na tyrana. Jen ten konec mě trochu minul (na rozdíl od přesného Johanna, ehm). Celkově dávám slušné 4*.

„Nevykládejte si to špatně, ale...“ - „Co? Vadí vám, že jsem žena?!“ - „Ne. Jen, že nejste odsud.“ - „No a?“ - „Nevíte, jakým způsobem tu pracujeme.“ - „Poslyšte, Velasco, jsem si naprosto jistá, že si s tím poradím. Jasné?“ Jen aby se nepřepočítala, protože nejen police tu funguje „jiným“ způsobem…Už výborný začátek (počáteční rozhovor 2 myslitelů, „cool“ úvodní titulky, vtrhnutí do banky) diváka chytne a nepustí. Jistě, je to ptákovina. Ale zábavná! Divák si u ní prožije šílenou španělskou jízdu s dynamickým tempem, kulometně rychlými dialogy, absurdními scénami a milou anarchií. A přitom všem je režisér ještě schopný nechat v tomhle chaosu probublávat sociální satiru, A pak je úplně jedno, že je to celé přestřelené, neb tahle hovadina má šťávu. Dám nadšené 4*. „Vaše teta?“ - „Jo. Díval sem se na televizi a...wow!“ - „Je klientkou?“ - „Ne, uklízí tam.“ - Uklízí v bance?“ - „Jo.“ - „Takže víte, že tam je. Mluvil jste s ní?“ - „Ne. Čekal sem na oběd, ale neuvařila mi.“ - „Bojíte se? Myslíte si, že by se mohlo něco stát?“ - „Jo, moh bych bejt bez jídla!“

„Pro mě je to osudový člověk, který mou kolej odklonil správným směrem. Kdyby jeho nebylo, tak by asi nevzniklo Divadlo Járy Cimrmana.“ Svěrák to hezky shrnul, a to jde jen o 1 z mnoha Čepelkových příspěvků naší kultuře. Štace se navíc dotknou snad všech myslitelných témat jeho (nejen) profesního života. Od milovaných lokalit (nádherné Opočno), rozličných okruhů (divadlo, poezie, hudba), osudových spoluprací (DJC, „odlouděný“ Uhlíř, „netrucpodnik“ Jiřího Šebánka: „Vůbec mě nenapadlo, že to bude nějaký rozpor. Že si sednu na dvě židle a ty 2 židle, že si nebudou příliš nakloněny.“), přes rodinu, kontroverzní (ovšem neopomenuté) členství v KSČ, postoj k smrti, ale i životu samému. A nechybí i méně známé detaily, včetně shrnutí historie DJC, jeho nutné transformace (Táborského: „Lidé pronikající z venku“) a smířlivé předzvěsti konce. Takhle se má točit hodinový dokument, za mě 5*. „Ještěde, Ještěde, dnes mi to ještě jde! Byl smích, že jo, a jeli jsme dál. A Čepelka seděl vzadu a najednou se ozvalo: Sněžko, Sněžko, zejtra už těžko!“

„Marine! Hej, Marine!“ - „Co je?“ - „Otevři, je to důležitý.“ - „Kam se chystáš?“ - „Nikam. Přišel jsem si pro dětskou výživu a plenky. Stal jsem se otcem.“ - „Kdy?!“ - „Před chvilkou.“ Aneb jaký nápad se může neúspěšnému knězi zrodit v hlavě při pohledu na prasklou gumu kola kotouče…Nemám žádné zkušenosti s filmografií Vinka Brešana, ale asi si na něj do budoucna více posvítím. V případě Knězových dětí jde o velmi svéráznou, neotřelou, zábavnou, absurdní a nápaditou podívanou. Jenže zatímco první hodina je nádhernou tragikomedií, která v mých očích neměla chybičku, poté přijde zvrat (trumpeta), jenž dosud budovanou atmosféru zcela změní (krade se mi na jazyk slovo „pokazí“, ale to jen vzhledem k tomu, čím se snímek do té doby prezentoval). A právě kvůli tomu zvážnění to budou „pouze“ 4*, ačkoliv potenciál byl jednoznačně na 5*, škoda. „Podívejte. Takhle spolu strávili dvě hodiny. Použili tři naše kondomy. Došla mi baterka, takže se mi to nepodařilo nahrát celé. Nejdivnější na tom je, že jeden je pravičák a druhý levičák…“

„Něco jsem se naučil. Pokud je lež dost velká a opakuješ ji dost často, tak jí lidí začnou věřit. Víš, kdo to řekl? Ministr propagandy, Joseph Goebbels.“ Už úvod mě vtáhl. Tahy s vlaječkami jsou možná až primitivně jednoduché, ale i diváka neznalého dobových reálií během chvilky zpraví o vývoji. A dokonce i na to seznámení s postavami, které mi zpočátku nepřišlo úplně dostatečné, postupně dojde. Líbilo se mi vizuálně ladění filmu, to pochmurno, šedo a blátivo ke snímku báječně sedne. Holanďani si dali záležet a na výpravě to jde poznat, ostatně i samotné válečné scény mi přišly velmi dobře zpracované, daří se jim diváka přemístit do ohniska dění (do kokpitu při letecké scéně, do zákopů při ústupu před sovětským tankem či při dobývání/bránění „Hitlerovy pevnosti“). K postavám si postupně najdete cestu a fandíte jim. A s vnitřním napětím vnímáte jejich odvážná a závažná rozhodnutí, které ovlivňují nejen je, ale i všechny okolo. A stejně ve výsledku zůstává jen pocit zmaru, žádné oslavy s vlaječkami…až na pár drobných výtek dám solidní 4*.

„Chcete, aby lidé přijali vaši teorii? Chcete mít pravdu? Tak do toho. Plujte z Peru do Polynésie na balzovém voru. Hodně štěstí!“ Ale takové věci byste šíleným snílkům, kteří neoplývají příliš silným pudem záchovy, neměli říkat ani ze srandy…Upřímně, mé sympatie k hlavním hrdinům byly zpočátku spíš na bodě mrazu, neb jsem je vnímal jen jako bandu lehkovážných, naivních floutků (ne proto, v co věřili, ale kvůli jejich absolutní nepřipravenosti). Postupně jsem však vzal postavy na milost a pozvolna jim začal fandit (a přestal vnímat, že tahle „profi“ posádka připomíná spíš hlouček nadšených, bláznivých amatérů). A ona ostatně stačí jediná bouře, aby chlapci pochopili, že tohle nebude sranda. A ač mezi nimi narůstají pochyby, strach, nedůvěra i ponorka, stále si udržují nezlomnou vůli, odhodlání a hlavně naději (a ta umírá poslední). A tak se z toho vyklube poměrně záživná, místy dokonce i strhující podívaná, které rád dám slušné 4*. „Lidi, co mají pocit, že by si měli něco promyslet, by měli zkusit tohle. Pustit se na voru přes Tichý oceán.“

„Mně je zle. Mně je špatně. Už nemluv!“ Honzíku, dáš si ještě nějaký česko-slovenský filmový pseudoart? Nie, radšej knihu! Hysterií a „metaforami“ k depresi aneb až příliš toxické rodinné vztahy…Jardo, ty kluku nešťastná, do čeho jsi to vlezl?! Ale pak už jsem se neptal Jaroslava, protože se zjevila Jaroslava (ehm), a otázka se stočila k mé motivaci vidět toto dílo. Zvědavost? Asi. Zřejmě jsem podvědomě po řadě (většinou) nadprůměrných snímků potřeboval vidět takový, vedle něhož jejich kvality skutečně vyzní. Stalo se. A za to děkuji 1 hvězdou. A soudě dle některých komentářů návštěvníků LFŠ je škoda, že jsem nebyl na besedě po projekci. Zeptal bych se režisérky, jak přesně se žena může uspokojit žábou bez jazyka. Rozumějte, čistě technicky, neb jsem zoufale primitivní, přízemní muž bez fantazie, kterého zajímá, jak věci fungují (a pod tou vodou nebylo nic vidět). Hádám ovšem, že by mi její odpověď nedávala smysl. Ostatně jako existence tohoto filmu. Pokud jsem však jen neklouzal po povrchu místo toho, abych šel dostatečně do hloubky…

„Poslyš, Juane. Nezapomínej, kde jsi a dívej se jim přímo do očí. Nenech je, aby poznali, že máš strach. Do očí, ale sleduj jejich ruce. Mají rádi kouzelníky.“ A milý Juan bude muset hodně kouzlit, aby přežil a zároveň při tomto nedobrovolném pobytu neudělal něco, co už nepůjde vzít zpět…Uvíznout jako čerstvě nastoupivší bachař v cele zrovna během vzpoury vězňů je zatraceně velká smůla. Taková, která se může rovnat nekompromisnímu lynči a následné jisté smrti. Pokud chce člověk v takové situaci přežít, nezbývá mu než rozehrát riskantní vězeňskou partii a doufat, že mu ji ti myslitelé neprokouknou…Od úvodní anarchistické vzpoury jde o velmi intenzivní, napínavou podívanou s mnoha zvraty, při které plně fandíte hlavnímu hrdinovi. Ten se pořád pohybuje na tenkém ledě a divák trne, jaká další informace „z venku“ prosákne. A k Juanově činu…opravdu se dá tak snadno odsoudit? To už je na divákově posouzení. S výjimkou té někdy skoro až naivní důvěry v „nováčka“, která byla místy dost na hraně, nemám s filmem jiný problém. Silné 4*.

„Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, mě nevezmeš do lékárny?!“ - „Ne! A když Ayoub říká ne, tak ne!“ Chabý odvar Divokých historek? Ne tak docela! Pravda, hned první povídka Rayito není tím nejsilnějším nástupem kvůli slabšímu námětu, ale zachraňuje ji dobrý konec. Poučení? Nesnažte se zavděčit otci! Víc mě chytil Muž z pláže. Ne že by byl Bermejo, Pan systematický, lpící na pravidlech a zvycích, mou osobnostní kopií, ale…ano je. Měl mé sympatie a pochopení pro jeho zdánlivě „malá“ trápení. Ale hlavně to byla sranda. Poučení? Nedodržujte pravidla za každou cenu! Třetí povídka, Ayoubovy narozeniny, byla znovu zábava. „Přechcávačka“, v níž má žena nad mužem nakonec vždy navrch (tak jako v životě, ehm), s navíc dobrou pointou. Poučení? Neuklízejte zahradu tomu, kdo o to nestojí! A čtvrtá, Výmluvy, je zdaleka nejabsurdnější a nejnápaditější. Poučení? Nevěřte nikomu a ničemu! Všechny 4 povídky jsou mile ujeté. Ne tak zábavné, černohumorné a cynické jako Divoké historky, přesto stojí za zhlédnutí. Za mě solidní 4*.

„Můj královský otče, černokněžník k nám jde na námluvy!“ - „Cože, už zase?!“ Aneb kdo by měl zájem o nápadníka s podivnými protézami místo rukou, který navíc přichází bez pozvání, a odmítnutí spolu s deodorantem mu zjevně nic neříkají…To, že jde o finančně silně podhodnocený TV film, na diváka křičí z každého „venkovního“ záběru, zvláště scény z lesa jsou až zoufale laciné. Naštěstí, toto dílko je hlavně o postavách. Malý Kulihrášek mile překvapil a lví podíl na tom má i Helena Štáchová. Šikovný zelený klíčník s poblázněnými růstovými hormony a návaly horka při pohledu na princeznu má navíc docela slušného „velkého“ následovníka. Trochu toho úsměvu na tváři vykouzlí i král a princové (lekce čínštiny pro pokročilé a skuhrající Roman Skamene pobaví). Samostatnou kapitolou je pak černokněžník. Jeho kostým a maska se docela povedly, ale upřímně? Podoba a hlas stařenky jsou ještě děsivější, a vidět film jako malý capart, tak se ještě dlouho všem starým dámám vyhýbám obloukem. Celkově slabší průměr, režisér Filip umí i líp.