stub

Mimořádné překvapení. Maximální syrovost a autenticita, úhel pohledu, který u dokumentaristiky kladu nad ostatní. Ihned naprosto hladce vklouzne pod povrch, kde odhaluje zbytečnost příčin a bezvýchodnost následků zároveň. Nad hluboce lidskou existenciální výpovědí se vznáší temný, tíživý kontext okolního světa, jehož směřování je Naoki tak ryzím příkladem (s trochou cynismu se odvážím poznamenat, že snímek do značné míry odhaluje, za jakou cenu Japonci stále drží svou již ca 20 let se hroutící ekonomiku).

Wenders se nikdy netajil svým obdivem k japonským filmový veličinám. Jeho největším vzorem byl patrně Yasujiro Ozu se svými vrcholnými díly, mezi které bezesporu patří Tokyo Story. Po více než třiceti letech od jeho natočení (a více než dvaceti od smrti YO) se WW vydává do Tokya hledat stopy světa, který známe z mistrových filmů a tímto originálním způsobem mu vzdává hold. Co najde (nebo spíše nenajde?) samozřejmě nebudu vyzrazovat. Pokud jde o hosty: Chishu Ryu reflektuje minulost s láskou i střízlivostí, jeho projev je skromný a vyrovnaný, Herzog oproti tomu působí, jakoby si chvíli předtím "přepudroval nos".

Příběh "zakladatele Číny" Čchina Š-chuang-tiho, od sjednocení území, až po stavbu Velké zdi. Japonští herci svým vystupováním stále připomínají především Japonce, ale filmu to kupodivu nijak zvlášť neubližuje. Katsu dokonale předvádí oslnění vlastní velikostí a božskostí, které postupně přerůstá v totální ztrátu soudnosti. Jen kontakt s jeho starými spolubojovníky v něm občas probudí zbytky člověka. Osobnosti diktátora je věnováno podstatě více prostoru, než výčtu historických reálií, což kvituji s povděkem (na druhé zmíněné je postačující encyklopedie). Jak vidno ze záhlaví, obsazení je naprosto skvostné a očekávání mohou být v důsledku toho až nenaplnitelně vysoká. Je na místě poznamenat, že jde do určité míry o Katsuovu "one-man show", ostatní herci sice své pověsti nezůstávají nic dlužni, prostoru však dostávají nesrovnatelně méně (což je třeba v případě Raiza Ichikawy či Machiko Kyo vysloveně škoda). Zde uvedená verze je nekompletní, celý film má téměř tři hodiny.

Na poměry Suzukiho jde až o filozofické dílo platónských rozměrů;). A pravda - střet síly (zdaleka nejen fyzické) s tím, co se lidstvo snaží už několik tisíc let nějak definovat, není vykreslen zrovna marně. Zajímavá je i zvolená symbolika, Suzuki evidentně zná mytologické významy Davidovy hvězdy a celkem chytře si s nimi pohrává. Klasický mix sexuality a brutality mě obvykle nechává docela v klidu, zde se však i na tomto poli objevilo několik přesných a místy až symbolických momentů, které mě utvrdily, že NS ví, co dělá. Souhlasím, že je ve filmu poněkud "přesouloženo", na stranu druhou se mi velmi líbil kritizovaný konec - vyústění je po filozofické stránce (nikdy by mě nenapadlo, že v souvislosti s tímto režisérem zmíním slovo "filozofie") vlastě jediné možné, navíc pikantní tím, že krásně obnažuje nesmyslnost (a především také vzájemnou závislost) obou cest, což se dá vykládat jako kritika dualismů - to je pro japonské režiséry značně netypické (Japonci nejsou příliš dualističtí), zjevné čerpání z křesťanských pramenů to však patrně vysvětluje. Skoro ****

Hypnotická Mariko Kaga v hlaví roli mysticky zahalené metafory japonského vývoje. Pojetí je opravdu náročné, trochu jako kdyby své síly spojili "Kiju" Yoshida a Kanai Katsu. Člověk, který nezná dobře Japonsko a jeho dějiny, bude nepochybně tápat a snímek se tak rozpadne na několik univerzálně platných střepů, mezi kterými však budou chybět zjevná pojítka (řekněme každý pochopí motivy kolem války a atomových bomb, patrně i sociálně satirické prvky, ať už ignorantskou zvůli mocných, či dekadenci chudiny, ti s nezakrnělou schopností zobecnění snad i motiv provázanosti a vzájemnosti atd., to je však stále jen naprostý zlomek). Upřímně přiznávám, že po pouhém jednom pokusu jsem proniknout do všech zákoutí filmu nedokázal. Základní podobenství s housenkou, které se snímkem proplétá, slouží především jako jistý orientační bod pro zákonitě, více či méně, tápajícího diváka. Nádherná, živá, téměř dokonalá kamera i celková vizuální stylizace, parádní herecké obsazení (Hiroyuki Nagato, Rokko Toura, Kunie Tanaka, Eijiro Tono...), obsahová bohatost zajišťující mnoho inspirace a zájem o další zhlédnutí - co si přát víc? Až se snímkem lépe propracuji, nejspíš zvýším na plný počet.

Příjemná noirová gangsterka přesně v Ishiiho stylu a zároveň jeho poslední film svého druhu (alespoň z těch dostupnějších), pak už následovala série Abashiri Prison (právě s Kenem Takakurou) a vzápětí i různá jatka, kterými se proslavil nejvíce. Od svých předchůdců ("chitai" série...) se liší jen barvou a vyšším rozpočtem. Jde o klasický model - nájemný vrah splní úkol, jenže na smluveném místě na něj místo odměny čeká další mrtvola. Naprostá většina děje je zasazena do Hong Kongu, jehož atmosféra (či spíše její určitý segment) výborně korespnduje s náladou snímku. Kromě Takakury dostává slušný prostor také Tetsuro Tamba, výborná je, jako obvykle, Yoko Mihara (která hraje snad ve všech Ishiiho filmech), na chvíli se objeví také roztomilá Mariko Kaga (která excelovala mj. v Shinodově "Bledé květině").

Koreedovo rozjímání nad rodinnými vztahy, nesmyslnými osobními spory (snad řešitelnými, ale neřešenými) a totální neschopností vážit si klíčové veličiny v lidském životě - času. "Vždycky je to tak. Vždycky o chvilku pozdě..."

Většinu toho už napsali Flipnic, dwi a vlastně i Paldini. Takže jen - první povídka: **, druhá ****. anderson: až na jeden uříznutý pyj bych tam moc podobností nehledal;)

Stává se mi to málokdy, ale s mnoha komenty zde souhlasím - tedy s těmi, které reflektují skutečnost, že mnohem více, než o portrét KLDR, jde o dokument o nás samých. Úcastníci, až na pár výjimek (tlouštík...), předvádějí neuvěřitelné buranství a nulovou hloubku světonázoru. Co je, proboha, smyslem toho díla? To, co řekl ten ráčkující šašek (člověk si uvědomí, že je rád, kde žije)? Enšpígl: To zní úplně jako boj osamělého hrdiny proti opačně smýšlejícímu davu. Na koho vůbec reaguješ? Vždyť tu není snad jediný koment, který by Kimy obhajoval... Proč je dnes všude tolik vtipných borců tohoto ražení? Vřískat za většinu, nahlas a frajersky, i když není proti komu. Tragikomické...

Předchůdce legendární série o Zatoichim. Ústřední postava je rovněž slepá, avšak na rozdíl od poměrně dobráckého Ichiho jde o neuvěřitelného zmetka, totálního antihrdinu, který cynicky manipuluje své okolí a jehož jediným cílem je rychlý vzestup. Nepoužívá meč, ale zásadně jen lest a intriky. V psychologické rovině to s sebou přináší množství exploatačních prvků, včetně finálního "bumerangu", který divák náležité vychutná - k hlavní postavě divák těžko najde sympatie, bez ohledu na její slepotu či Katsuovo charisma. Jeden z vrcholů tvorby Kazua Moriho (filmy ze sérií Zatoichi, Nemuri Kyoshiro, či Shinobi no Mono...) a zároveň jeden ze základních stavebích kamenů japonské chambary. Upozornění pro milovníky krve, násilí, popř. prosté akce: násilí, které se odehrává zde, je primárně psychického rázu, Katsu ve filmu nebojuje - dokonce to ani neumí (neztrácejte tedy s filmem čas, jen abyste mu potom znudění mohli dát dvě hvězdy, že to nebyla ta správná jatka).