JAn

Snad každé filmové studio je obestřeno nějakou legendou a některé ve svých útrobách, potažmo v podkroví, skrývají staré duchy. Nakata ve svém prvním celovečerním filmu buduje atmosféru skutečně pomalým, staromylským způsobem, ale jakmile začně kulminovat, spolehlivě dokáže vyvolat příjemné mrazení v zádech. Svou lyričností navíc nedá nevzpomenout na kaidan filmy.

Nakatův debut, povídkový triptych skládající poctu japonské raněmoderní fikci, se v podstatě nijak neliší od zbytku série Honto ni atta kowai hanashi. Jeho láska ke kaidan příběhům je sice patrná téměř z každé scény a místy se mu daří navodit skutečně příjemnou atmosféru, výsledný dojem ovšem kazí nevelký rozpočet, televizní výprava a naivita prvního díla.

Západní Shutter se sice pyšní přímo vynikající kamerou Katsumi Yanagijimy a skvělou hudbou Nathana Barra, ale jinak splňuje všechny předpoklady zbytečného amerického remaku. Ochiai prostě nedokáže vytvořit žádnou atmosféru či fungující lekačky a lacině straší pouze digitálními zhovadilostmi a vykrádáním Ringu a Ju-onů. Tyto nedostatky vyplouvají napovrch zejména ve chvílích, kdy se snaží citovat scény původního filmu. Navíc mi uniká fakt, proč se celý film odehrává v Japonsku? Originál je přece thajský.

Edogawa Rampo ovlivnil řadu japonských režisérů, zejména pak Shinya Tsukamotu a Teruo Ishiiho. Kyôfu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshû v sobě nese mnohé z Rampovy zvrhlé imaginace a prolíná v sobě hned několik jeho povídek - Strange Tale of Panorama Island, znepokojivého Watcher in the Attic, výborné The Human Chair a The Twins (které později volně adaptoval i Tsukamoto). Teruo Ishii se očividně snažil vytvořit co možná nejkomplexnější adaptaci Rampova světa, což se bohužel podepsalo i na samotném scénáři. Poměrně komplikovaný příběh totiž místy ztrácí logiku a překvapuje svou naivitou a zcela zbytečnými humornými vsuvkami. Ishii z toho ovšem vybruslil poměrně elegantním způsobem a chytře odlehčil onu ilogičnost rozdělením filmu na dvě části. Ta první (Watcher, Twins) se tváří jako klasická detektivka, v níž divák tápe společně s hlavním hrdinou, a veškerá atmosféra je budována pomalu a opatrně, rozmělněná již zmíněnou naivitou a humorem, aby o to víc vynikla část druhá. Tady (Panorama Island, Human Chair) Ishii vyvíjí už tradičně silný nátlak na diváka. Sice upustil od explicitního zobrazování násilí, ale paralyzuje doslova sugestivní zvrhlostí a neotřelou tělesností, která je ještě podtržena podmanivou formou a barvami. Snová a bizarní psychedelie, která je neuvěřitelně působivá i čtyřicet let po svém vzniku. Horrors of Malformed Men je Ishiiho mistrovským dílem!

Sneak peek fiktivního seriálu stanice CW All That Glitters podle scénáře Breta Eastona Ellise, který bravurně reflektuje tehdejší televizní scénu, obsahuje všechny autorovy základní motivy, řadu odkazů jak na jeho knihy, tak filmové adaptace a především Ellisův břitký humor. Bohatá mládež, drogy, spousta sexuálního podtextu a sériový vrazi. Veškeré interakce mezi psychopatickými bratry Kipem Pardue a Bretem Harrisonem (především pak hádka o motorovou pilu) jsou prostě nezapomenutelné. All That Glitters tak představuje vlhký sen každého ellisofila. NATOČTE TO!

Sympatická animace, která nedá nevzpomenout na raného Burtona, s několika opravdu výbornými nápady a vtípky. Ovšem od něčeho s tak zvučným jménem bych čekal mnohem víc. Kvalitativně je celý seriál pekelně nevyrovnaný a nějakých sofistikovanějších vtipů a narážek na klasické universalovské creature feature ´sem se taky bohužel nedočkal. Povětšinou se těží jen ze sexistického a fekálního humoru á la Robot Chicken či Metalocalypse, a ačkoli u obou zmíněných tento druh humoru funguje skvěle, v případě Mary Shelley´s Frankenhole to působí, že Adult Swim pouze a jenom recykluje sám sebe. Koukatelné to sice je, ale rozhodnutí dát druhé sérii zelenou, mě víc než překvapilo. Nevím, jestli si to MSF opravdu zaslouží.

Nudná, prozíravá slátanina bez špetky invence. Veškerá atmosféra je postavena na těch nejlacinějších lekačkách a postavy (i ten hajzlík paperboy) jsou natolik ploché a nezajímavé, jakoby vypadly z pera začínajícího scénáristy. Od Victora Salvy ´sem čekal mnohem víc.

Nakagawa se ve svém posledním čistě horrorovém filmu Kaidan hebi-onna soustřeďuje stejnou měrou a se stejným úspěchem jak na nadpřirozené prvky, tak na psychologii postav a dobu, ve které žily. S bezútěšnou krutostí kriticky vykresluje bezvýchodné postavení nižších sociálních vrstev odkázaných na vůli svého pána, který je svým hamižným chováním doslova odsuzuje ke smrti. Vyobrazení veškeré krutosti (v obecném významu slova - nejde o žádné explicitní násilí) je ovšem díky opatrnému, a přec důmyslnému, snímání naprosto opodstatněné. V nadpřirozené rovině pak poměrně otevřeně pracuje s buddhistickými zákony - podle zbůsobu života s tebou bude nakládáno i v životě následujícím, o čemž jasně svědčí zejména finální scéna. A ačokliv ´sou hrdinové po smrti mnohem silnější, své antagonisty pouze straší a do pomsty se nazapojují přímo, tedy přímou silou, ale dohánějí je k šílenství či případné autodestrukci. Objevování hadů má pak dvojího významu; jako symbolu pomsty (hadí žena) a také symbolu viny (had samotný).

Narozdíl od předešlého Kaidan Honsho nanafushigi Kadono upustil od veškerých komických prvků a výrazně inklinuje k naturalizaci, což jen přispívá k intenzitě snímku a démonické podobě duchů. Mnohem citelnější je zde i divadelní poeitka, která jde ruku v ruce s rakugo původem samotné předlohy. Z výsledného dojmu, vzhledem k síle látky a ostatních kvalit filmu, naštěstí nic neubírají ani viditelné lanka nad poletujícími onibi.

Kadonovi se podařilo ztvárnit poetiku klasických kaidan příběhů a skloubit ji s folklórní komikou mýtyckého mývala tanuki. Zašel ale dál a na svou dobu poměrně funkčně oživil i další yokai bytosti jako rokurokubi, nopperabo a dodnes populární karakasa-obake, které jen doplňují jeho taškařici. A přestože humorné vložky ve filmu převládají, samotný motiv pomsty v nich nijak nezaniká.