JAn

Letos se ve velkém plní sny fanoušků Eiji Tsuburaye a jeho fenomenálního odkazu. Téměř po padesáti letech jsme se konečně dočkali svérázného pokračování kultovního Urutora Q a o další velkolepý návrat monstrózní zábavy se postaral Guillermo del Toro. Sjednocením Tsuburayových archetypů, platformy kaijû monster a Lovecraftovy bohaté mytologie se mu podařilo vytvořit plně kompaktní dynamickou podívanou, která dokonale střídá efektní akci, příznačný humor, funkční emoce a brakové nápady. Díky své bujné fantazii, hravosti a jedinečnému nadhledu del Toro dokázal transformovat pastelový afektovaný škvár do elegantní velkolepé řeže pro 21. století. Pacific Rim ve mně jednoduše znovu probudil toho dětského geeka hltajícího veškeré tokusatsu produkty šówa éry. Dva sny už se vyplnily, vyjde to příští rok i s tím třetím?

We climbed the steps to the Wonder. Magický příběh pěti cizinců/poutníků ve světě, kde sny přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí. Ve světě, kde se člověk odvrátil od boha a bůh se otočil zády k člověku. Kde materiální hodnoty převyšují ty spirituální, mechanické ruchy jsou v neustálém konfliktu s melodickým zněním přírody, a slovo samo se stává nadbytečným klamem. Jak těžké je v takovém chaosu znovu najít řád? Malick obnažuje své nitro a navrací se ke svým kořenům. To The Wonder je jeho nejosobitějším dílem. A právě proto ho bude široká veřejnost nenávidět ještě více, než předchozí Strom života.

Khalfoun příjemně překvapil. Jeho minimalismus společně s funkčním využitím POV a Robovou experimentální elektronikou vytváří skutečně drásavou atmosféru, která se v mnoha momentech s přehledem vyrovnává originálu, a místy svou syrovostí dokonce upomíná na tíživou atmosféru McNaughtonova Henryho. Autentickou deprimující úzkost 80. let se už sice nikomu zopakovat nepodaří, Khalfounův Manic k její resuscitaci však nemá daleko. Wood má navíc oproti Spinellimu tu výhodu, že jeho civilní tvář přirozeně zapadá mezi všechny ty průměrné Američany, čímž jen narůstá celková bezútěšnost filmu. A znalce Lustigova originálu jistojistě potěší drobné citace původního filmu. Maniac jednoduše je intimním výletem do hlavy sériového vraha, na jehož tíživost jen tak nezapomenete. Jenom škoda té závěrečné gore orgie, která, i přes svoji efektnost, zbytečne nabourává produktivní minimalismus celého snímku. A pokud POV na nějaký čas vystřídá okoukaný found footage, budu navýsost spokojený.

Try not to be a cunt. Jefferies je špička svého oboru. Jeho nekorektní gagy jsou natolik drsné, že smíchy budete ronit slzy a zároveň natolik urážlivé, že se ve větší společnosti diváků budete ošívat studem. Jefferiesova nestoudnost a šarm je jednoduše neuvěřitelný a intenzita jednotlivých vtipů i jeho jedinečného projevu ještě stopá s roustoucí hladinou alkoholu v jeho krvi. Bůh žehnej Austrálii!

When the Lights Went Out je zbytečně problematický film, protože se snaží uspět hned ve třech rovinách. V komediální a dramatické poloze funguje víc než obstojně a obě linie jsou příjemně kompaktní. Absurdní vyústění některých situací se skvěle doplňují s nevtíravým, suchým anglickým humorem a sympaticky cynickou hlavní hrdinkou. Svěže působí i rozvrácení rodiny způsobené přítomností neznámé entity a zasazení filmu do 70. let vzbuzuje dojem určité nostalgie. Ovšem paradoxně ona horrorová rovina nefunguje prakticky vůbec. Lekačky jsou přímo banální a jedno klišé za druhým jednoduše zabíjí veškerou atmosféru. Ve výsledku tak záleží čistě na tom, z jakého úhlu k WtLWO přistupujete. Jako horror nestojí za nic. Jako tragikomedie vás možná příjemně překvapí.

Bassett znásilnil Konami tím nejhnusnějším možným způsobem. Jeho Revelation je pouhý amalgam laciných scén bez jakéhokoli vnitřního dramaturgického řádu, na který je násilně naroubované vše, co fungovalo v předchozím filmu (samozřejmě bez stejného efektu). Hlavní hrdinové jsou nadmíru nesympatičtí, neustálá snaha o rámování obrazu je odporná a veškerá atmosféra původní hry, jenž se Gansovi s Avarym podařila bravurně přenést do nové mediální platformy, je v trapu. Jediné, co opravdu funguje, je originální hudba Akiry Yamaoky. Všechno ostatní se vám začne po pár minutách přímo hnusit.

HO-I CHO-GA Tsukamoto opět útočí na diváka svým násilným vizuálním stylem a expresivním herectvím. Otevírá téma duality lidského a nelidského a maže tenké hranice mezi příčetností a šílenstvím, myslí a tělem, iluzí a realitou. Oproti režisérovým předešlým filmům je Kotoko mnohem intimnějším dílem, čemuž napomáhá i fakt, že jeho hlavní hrdinka je tentokrát oproštěna Tsukamotových charakteristických instancí - postrádá feminitu, nezávislost i odhodlanost, jež je postupně ještě degradována. Její síla vyvěrá z psychické nestability a strachu z okolního světa, který deformuje její tělesnost. Cocco je ve své roli přímo uhrančivá a vzhledem k její vlastní minulosti sama maže hranici mezi pouhým herectvím a skutečností. Emociální dopad Kotoko je neskutečný a díky sledu filmové fikce a imateriálních situací vytváří jednoduše nepředvídatelné dílo. Tsukamoto opětovně obhájil svůj post přední autorské osoby současného filmu.

Tha Cabin in the Woods představuje (r)evoluci moderního horroru, vracející se zpět k samotným kořenům. Tahle chata je doslova přeplněna neuvěřitelnými nápady, příjemnými odkazy, neopakovatelnou atmosférou a nevtíravým humorem, který jen dokresluje celkovou poetiku filmu. A co víc, všechny tyhle atributy jsou i přes všemožné alternace narativu dokonale kompaktní, zejména díky ohromnému nadhledu, jenž si Whedon s Goddardem dokázali udřžet v průběhu celé stopáže. Samotné propojení s mistrovým dílem pak funguje přímo bravurně. Máme před sebou novodobou klasiku.

Nejryzejší a nejkomiksovější filmový Batman všech dob. Epický, temný, millerovsky precizní. Bob Kane by byl pyšný!

Plaza svým Génesis sérii nijak neprzní, naopak jí udává nový, svěží směr. Změna formátu REC jen prospěla a samotný přechod z found footage do filmové fikce je prostý a maximálně úderný. Génesis se přímo pyšní formální vyšperkovaností, svižným tempem a dynamickou akcí, funkčním černým humorem a doposud nejsympatičtějšími hrdiny, kteří z něj dělají zatím nejlepší díl tetralogie. A to fantastické finále jen podtrhuje mé nadšení. Láska je věčná! Na Balaguerův epilog se teď těším jako nikdy předtím!