JAn

You're not thinking what I think you're thinking, are you? Čekal ´sem, že s My Soul to Take Craven jen zabíjí čas před finišujícím Scre4m, a nebyl ´sem daleko od pravdy. Jinými slovy, MStT spolehlivě zapadá mezi horrory středního proudu posledních let. Na první pohled. Nejeden by totiž čekal, že se starý dobrý Wes po pětileté režijní pauze vrátí s něčím originálním, aby přesvědčil, že nepatří do starého železa, jenže on to vzal pokusem z druhého konce, čemuž jenom prospělo, že si scénář napsal sám. My Soul to Take je odlehčená exkurze zpátky do 90. let se zapomenutými konvencemi slasheru, včetně vražd mimo kameru, která vykrádá zejména Cravenovy filmy a jeho produkční počiny, na nichž experimentuje, parazituje a s čitelným nadhledem explicitně znázorňuje to, kde moderní horrory selhávají. K tomu Cravenovi stačí prostinký děj s naprosto banálními prostředky, zasazenými do ´populárního´ 3D. Primárním účelem je bavit, což se mu poměrně daří téměř. Na druhou stranu, Craven definoval podobu horroru 90. let, ale tady se očividně nechává strhnout módními trendy a nesnaží se být ani za mák svůj, což mi na výsledném dojmu vadí asi nejvíce. A bohužel, tahleta moderna na mě lehce dýchá i z traileru očekávaného znovuotevření vřískající série.

I´m in lesbians with you. Sexy, hravá a neskutečně nadupaná komixová videoherní filmová konzole! Každý záběr je natřískaný nápady a každá věta skvostnou slovní hříčkou. Ani u předlohy ´sem se nebavil tak jako u filmu. Wright s Bacallem porazili všech šest "zlých" knih se vší parádou.

Prequel, který se pokouší o vytvoření jakési mytologie, se sice i přes značné nedostatky podařilo přijemně spojit s prvním filmem, ale narozdíl od jeho solidního předchůdce v něm už funguje jen málo co. Laciné strašení akorát tak pro náctileté.

Zapadlý klenot osmdesátých let. Raný Mann strhává fantastickou atmosférou, nádhernými studiovými scenériemi a znamenitým hereckým ansámblem. A stejně jako u předchozího The Thief, i tady vsadil najisto v podobě uhrančivého soundtracku Tangerine Dream, který vede narativ spolehlivěji než samotný scénář. Společně se zpomalenými záběry vytváří magický videoklipový vizuál.

Less Than Zero, Ellisova výrazná prvotina (která by v nejbližší době měla konečně vyjít i u nás), jasně definoval a demonstroval autorovy hodnoty i směr, kterým se bude nadále ubírat. A zjevný dopad měl i na něho samotného, protože už v Informátorech do něj lehce narazil a ve svém nejnovějším románu Imperial Bedrooms se vrací ke Clayovi a dalším hrdinům této knihy. Filmová adaptace už natolik rafinovaná či komplexní není a spíše než o rozkladu losangelské zbohatlické teen smetánky je o hledání ztraceného života, cestě k bývalé přítelkyni a hořkém dospívání pod nátlakem drog. S autencitou osmdesátých let (výraznou výhodou oproti ostatním Ellisovým adaptacím), výraznými hereckými výkony - Downeyho, Spadera a Gertzové především, dobovými beaty, atmosférickým Newmanem, s jedinečnou nostalgickou náladou a hravostí si Kanievského adaptace ovšem vystačí sama o sobě, a to i přes citelné zápory, z nichž největšími ´sou zejména nesporně moralizující očištění filmového Claye a happyendovské vyznění. Po Avaryho The Rules of Attraction jde i tak o druhý nejzadřileší přepis Breta Eastona Ellise.

Nechodíte třeba do Vertiga? Nadduševní cesta Olomoucí, jež se nedá blíže definovat, pevněji uchytit, či jednoduše pochopit. Cesta, kde je jednoduché zabloudit. Nechtěně vtipné, nepřirozené a nuceně oduševnělé. Co se ovšem tvůrcům nedá upřít je láska, s jakou přistupují k hlavní hrdince - Olomouci.

VRCHOL! Bizarní, zvrhlé a perverzní. V případě Srpského Filmu to ovšem nejsou jenom slova, ale holá skutečnost. Spasojevicův debut jde proti zdravým konvencím a bourá veškeré (nejen filmové) hranice. Všechno, co se o něm traduje, je pravda. Chorý výtvor zvrácené mysli, který je zároveň precizním moderním dílem(!), překvapující svým formálním zpracováním, tělesností a intenzivním nátlakem na diváka, jenž bežný konzument není schopen strávit. Beze stopy samoúčelnosti, i samotné násilí je svévolným narativem, který uzavírá slovy nepopsatelný kruh, co se do vás vypálí navždy. Jednoduše, Srpski Film je Avatarem svého žánru. Skutečně mám ještě potřebu vidět nějaký jiný film?

We all kill and fuck together. Sex, drogy & rock´n´roll. Léta, kdy horror varoval mládež před nebezpečím neuváženého předmanželského sexu (potažmo HIV) ´sou dávno pasé. Předmanželský sex se stal konstantou, tak proč nepoužít jeden z jeho symbolů, tedy falus, a nevarovat mládež před nebezpečím drog. Someone´s Knocking at the Door nabízí transformaci ikonického padoucha v nekompromisní zlo, dementní mašinu plnící jen své fyzické potřeby, z níž ždíme několik razantních, nadmíru zábavných over-the-top momentů. Ferrin zároveň bravurním způsobem hazarduje na hranici několika žánrových poloh a svůj nevelký rozpočet maskuje důmyslnou formální konstrukcí a odkazy k francouzské nové vlně, zejména znamenitým vužitím jump-cutů. A přestože samotná pointa není nijak originální, představuje komplexní ekvivalent komplikované narativní struktury. Someone´s Knocking představuje jeden z nejinovativnějších moderních horrorů posledních let a rozmanitost jeho možných poloh. Přesto, nebo možná právě proto, je jasné, že vzbudí spoustu rozporuplných názorů.

Neschopnost thajských tvůrců vytvořit souvislý narativní celek je opravdu k pláči. Hranice mezi flashbacky a realitou je natolik tenká, že se po drtivou většinu filmu bortí a místo toho, abyste si užívali opravdu kvalitního gore, se vlastně snažíte přijít na to, co se v tom zmateném patosu vůbec děje. Díky těmhle pitvorným thajským flákům (kterých se na nás z Brna řinou stovky) se aijský horror propadá do pěkně hlubokého bahna.

Cannibalism is the great fear. Předlohu ´sem nečetl, takže ´sem si bez výčitek a zbytečného porovnávání mohl užít adaptaci. Po výborném The Proposition Hillcoat opět ukazuje, co všechno se naučil na Caveových videoklipech. Jeho výrazný vizuální styl jasně dominuje celému filmu, v určitých momentech se stává i svévolným narativem, a s dokonalou přirozeností koresponduje s úměrnými hereckými výkony a Cave/Ellisovým hudebním podbarvením. Pro mě osobně jde o jeden z nejsugestivnějších filmových zážitků poslední doby, ne-li let. A to nekonečně pofňukávání nad tím, jak byla kniha lepší, si už konečně strčte do prdele.