Jansen

Peťa Marek, Peťa Marek, ten má dobré nápady. Místy to bylo tak neokázale zábavné a sofistikovaně vtipné, až jsem měl pocit, že to celé vzniklo jako skupinový brainstorming FAMU v dobách její největší slávy.

Banksy je cynik a podvratná svině. Bože, on je opravdový umělec 21. století!

Tajemný předmět o polednách v sobě zahrnuje všechna témata, kterým se Apichatpong Weerasethakul ve svých pozdějších filmech věnuje. Určitou formu nemoci, iluzornost vnímání, symbol božstva, prezentovaného ať už jako ducha, osoby nebo nehmotného fluida. V podstatě se dá Tajemný předmět chápat jako manifest jeho tvorby. Mnohem hlubší a výživnější čtení jeho filmů zpřístupňuje alespoň povrchní znalost buddhismu. A jako buddhisté mají možnost svým chováním ovlivňovat svoje budoucí vtělení, tak i Weerasethakul kontroluje tok jednotlivých vyprávění. Ač se to na první pohled nemusí zdát, propojenost a kompaktnost vyprávěných příběhů v Tajemném předmětu je až zarážející.

Preciznost, s jakou Ghost Writer (Polanski ;-) narušuje typická žánrová schémata, mi připomíná současnou tvorbu jiného filmového veterána, a to Wernera Herzoga. Herzog to má samozřejmě postaveno trochu jinak. Jako zkušený hacker se nabourává do konceptuálních struktur svých kolegů a nechává je mutovat do nepředvídatelných tvarů a forem. Krásně je to vidět například na jeho symbióze s Davidem Lynchem (My Son, My Son, What Have Ye Done). Polanskému k tíženému efektu, dosáhnout postmoderního nadhledu nad dílem, stačí pohrávat si se zažitými stereotypy žánru a sarkasticky je používat k narušování kontinuity díla, tudíž proti sobě samým. Další věc, která dva výše zmíněné spojuje, je velmi specifické vedení herců. Nevím, jestli je to jenom můj dojem, ale všechny postavy mi připadají tak, jakoby sami nevěřily v zakotvenost svých charakterů v dotyčném fikčním světě a nechápaly tak úplně, co se vlastně děje. Jakoby na ně působil zlomek režisérova božství a ony si na podprahové úrovni uvědomovaly, že jsou jenom postavy ve filmu, ale zároveň že na kvalitě jejich „výkonů“ závisí jejich existence. Napětí z toho, jak to dopadne, tak nahrazuje napětí z toho, jak to režisér nechá dopadnout. A je neuvěřitelně zábavné sledovat, jak Polanski na mistrně vyfabulovaný 90 minutový základ, usadí poslední, chtělo by se říct, „čistě žánrovou“ půlhodinu.

Film, ve kterém jsou slova pouze dozvuky obrazů.

Dokument je to celkem zdařile udělaný :) On v podstatě ani nelže, jenom skutečnost místy mírně manipuluje. Otázka je, jak to hodnotit. V podstatě všechny informace, co v Inside Job zazněly, vychází ze skutečnosti a z toho, co se stalo. Problém nastane, když se začnou ptát: „Jak se to stalo?“ Ono to v padání tvůrců vyznívá, tak že za krizi může nezodpovědný trh a vláda byla (chudinka) korumpována a nemohla tak, sic se snažila, trhu pomoci. Ale málo je už zdůrazněno že Fannie a Freddie byly projekty, které svými regulacemi (ano, těmi nástroji, které měly vést ke stabilizaci) vydržovala vláda. Místo, aby se tvůrci zaměřili na toto, nepochybně politicky bolavé místo, a ratingové agentury (Moodie´s a spol.), zabývají se OTC deriváty tzv. swapy, jejichž problematika je tak složitá a nejasná, že jejich zohlednění v tomto dokumentu je jenom zavádějící. Každopádně, kdo si chce po téhle „dokumentové smršti“ srovnat myšlenky a udělat si na věc nějaký názor doporučuju přečíst si toto: Krach - Thomas E. Woods.

A máme vítěze o nejroztomilejší film roku. King´s Speech je takové pohlazení po duši, nad kterým se určitě bude rozplývat nejeden sváteční divák a zároveň je to i docela dobrý film, který by bylo nefér nepochválit. Osobně jsem čekal, že se mi to líbit nebude, ale nakonec mi Králova řeč vůbec nevadila. Formálně skvělé, svižné, dalo by se říci, že svým způsobem i okouzlující. Colin Firth zvládá roli koktajícího krále s bravurou a překvapivě z něho dělá celkem sympatickou postavu. Politickou korektnost bych v tomto případě nechal stranou.

Geniální hříčka. Tak stejný, a přesto jiný… (Bergman!?:)

Otázka, je-li Sucker Punch špatný nebo dobrý film, v rámci Snyderova konceptu prakticky ztrácí smysl. Vztažení k nějakému referenčnímu rámci je zde totiž zcela nemožné. Sucker Punch je v tvorbě Snydera zcela autonomní a od jeho předešlých filmů odlišný počin. Na rozdíl od Watchmenů neposkytuje divákovi onu intelektuální převahu a sofistikovanou hravost ani storyboardy predestinovanou a komplexními záběry podbarvenou naraci typickou pro 300. Obraz je měkký, sytě barevný, opulentní, místy až kýčovitý. Zvolená hudba ve své eklektičnosti a mutaci dokonale odpovídá obrazu a vytváří tak něco, co by se dalo nazvat dusivou jiskřící atmosférou. Film by se v postatě dal rozdělit na dvě části, přičemž přelom paradoxně netvoří smrt/prostoupení reality Baby Doll, ale smrt první hrdinky. Do této doby film funguje jako adrenalinové delirium, kde není podstatné proč, kde a za jakým účelem, ale jak efektně. Pocit strachu je potlačen, popřen a odsunut. Smrtí první hrdinky tato fikce končí a nastává potřeba racionalizovat a posunout tak film dál. Snyderovi se ale tento přechod celkem plynule, jen za cenu minimálních obětí, daří zvládnout a co nejmíň porušit nastolený koncept. Co se děje potom, už v podstatě není důležité. Čistě racionálně – ano, Sucker Punch je velmi špatný film. Ale racionalita je v tomto případě velmi špatně zvolené měřítko. Je to jako když se v Jarmuschových Hranicích ovládání (které samozřejmě jinak fungují úplně na jiném principu) Bill Murray ptá Issacha De Bankolé: „Jak ses sem dostal?“ a Bankolé odpovídá: „Použil jsem svou imaginaci“. Sucker Punch je jenom tak dobrý (nebo špatný), jak si ho dokážeme užít.

Kdybych byl režisér, natočil bych svůj debut stejně jako Christopher a Darren na vysoce kontrastní nekvalitní černobílý materiál. Vypadá to tak… tak stylově. Jinak je zajímavé, jak dva výše zmínění pracují na výsost odlišně s narací a samotnou gradací děje.