Jansen

So extreme. Zift ve skutečnosti není tak formálně propracovaný, jak se na první pohled tváří, ale v tom jeho hlavní kouzlo nespočívá. Místy frivolní obrazové kompozice výborně slouží ději a spolu s výraznou hudbou udržují film ve vysokém tempu. A to jsem po vsetínském festivalu bulharského filmu nabyl dojmu, že tamní filmy stojí za hovno. (s tím hovnem to vlastně není nejšťastnější přirovnání – kdo Zift viděl, pochopí ;-)

V rámci trendu zážitkové kinematografie jsem se rozhodl, že strávím nedělní večer v rodinném kruhu u televize Nova. A musím říct, že Cinema Royal hadra. Český blockbuster Nestyda, prokládaný výživnými desetiminutovými reklamními bloky, vytvořil tu pravou kulisu pro maloměstský nedělní večer.

Bůh masakru sice není zdaleka tak sofistikovaný, jak jsem čekal a jak úvodní minuty dávaly tušit, ale i tak je to pořád silně nadprůměrná zábava. S přibývajícími minutami film mírně ztrácí tempo a obsazení tělesných výměšků, ostatně jako vždy, maskuje nedostatky ve scénáři. Další nosný pilíř konverzační komedie, a to herci, ale funguje naprosto bezchybně. Hlavní kvarteto předvádí bezskrupulózní tanec, při kterém si páry postupně mění partnery, a s postupujícím časem čím dál více eskalují původní konflikt, který slouží pouze jako rozbuška v životech těchto frustrovaných jedinců.

Tohle je opravdu obrovské překvapení. Ze začátku se sice Noc patří nám rozjíždí pomaleji a i v průběhu to sem tam skřípne, ale celkový dojem nechává na nějaké menší zaškobrtnutí zapomenout. Gray z běžných žánrových schémat vymačkává hutný koncentrát, jehož konzumace se podobá procházce špatným snem. Výsledný dojem ale v žádném případě není dán překračováním běžných filmařských postupů nebo příliš extravagantním pojetím. Noc patří nám spadá, pokud to tak lze říci, do kategorie „čistý žánrový film“. To co z něj dělá výjimečný zážitek je skvělé vedení kamery a rytmizace děje, kdy napětí obrazem přímo prosakuje.

A to se mi u Tintina zdálo, že si Spielberg umí udržet nadhled. Kdyby se Válečný kůň promítal na Festivalu otrlého diváka v rámci sekce "Zoofilní queer film", bylo by to asi za 5, protože takhle už mě dlouho nic nešokovalo. Steven zase posunul hranice kinematografie!

K dokonale sladkému guilty pleasure vyvrcholení už snad chyběla jenom nějaká ta explicitní, americky upřímná, proklamace světového míru. Nemůžu prostě jinak než konstatovat, že jsem si to užil. (Ale i Umberto Eco připouští, že pokud se to člověku stane jednou za čas, je ještě vše v pořádku ;-)

(Director´s cut) Film asketický až do morku kosti.

Kdo se někdy ztratil v centru, tak ví, o čem Aki Kaurismäki mluví.

Alois Nebel se snaží pohybovat se sféře pomalé melancholické nálady a zároveň do svých 87 minut vtělit co nejvíce děje. Film se tak dostává do pozice, kde musí upřednostňovat jedno na úkor druhého a výsledem je pak určitý kompromis, při kterém Alois Nebel nemůže naplno využít svého potenciálu. Jinak řečeno, rotoskopická animace je sice fascinující, ale její působivost je postupně rozmělňována nejistotou tvůrců, o čem vlastně chtějí vyprávět.

Jen málokdy se vidí seriál s nepochybně velkými ambicemi a přitom v tak komorním provedení. Hybným motorem Firefly (jak vesmírné lodi, tak seriálu) jsou její postavy. Vše zde stojí na hlavních postavách a děj slouží pouze k odhalování jejich motivací, postojů a zájmů, nikoli však k jejich vývoji. Jedna z nejzajímavějších věcí právě je, že postavy neprochází žádným vývojem. Jako hotové osobnosti jenom tu a tam poodkryjí něco ze svého nitra nebo minulosti, ale v podstatě zůstávají neměnné. Zároveň si drží svá tajemství, která kdykoli můžou zamíchat s dějem, což vytváří neustálý pocit napětí. Kombinace sci-fi a westernu, kdy jsou postavy stylizovány do „vesmírných kovbojů“, skvělá hudba na pozadí ve vesmíru plující lodí Serenity, záhadné charaktery jednotlivých postav, to vše vytváří jedinečný a neopakovatelný naturel seriálu, který je více lyrický než epický.