ORIN

Experimentování s filmem jako médiem přináší velmi specifický zážitek někde na pomezí avantgardního a abstraktního filmu, konceptuálního umění a videoartu. Pro mě osobně nová divácká zkušenost, která je víc sci-fi než cokoli předtím.

Není v historii kinematografie zase tak moc filmů, o kterých by se v první řadě dalo hovořit jako o kultovních. Rocky Horror Picture Show toto poměrně úzké pojmenování ale bez debat naplňuje. Pestrobarevný žánrový pelmel, který si utahuje nejen z klasických (béčkových) hororů a sci-fi, ale i sám ze sebe, přičemž neustále ironicky pomrkává na diváka (jednotlivá muzikálová čísla jakoby parodovala a zároveň reflektovala předešlou pasáž - systematické narušování klasičnosti). Jak jinak si vysvětlit typickou a doslova profláklou zápletku o píchlé pneumatice, blízkém a tajemném panství či hradu s ještě tajemnějším (a v tomto případě ulítlejším a extravagantnějším) majitelem a následném večírku plném bizarních postav, převleků a situací. [==] Obecně si nedokážu představit, že by film vznikl v jiném desetiletí než právě v 70. letech, kdy extravagance, nejrůznější experimenty a hlavně určitá uvolněnost či vyprázdněnost formy (citelná zejména v tehdejším hollywoodském filmu než opětovně v 80. letech s ohledem na zesílenou kontinuitu „zklasičtěla“) hrály prim, respektive dosáhly vrcholu.

Prý ojedinelá reflexia moderných dejín krajiny a zároveň reflexia slovenskej kinematografie, alespoň tak zní oficiální anotace. Jde ale spíše o značně nevyrovnaný povídkový film, který se vydává za reprezentativní kompilát k příležitosti dvacetileté existence Slovenské republiky. Dobrou polovinu povídek si den po zhlédnutí už nepamatuji. V paměti mi utkvěly jen čtyři - Bez vône, Čestný občan, Návraty, Druhý pokus - a to o něčem asi svědčí (špatnou pamětí to nebude).

Dvojka sice jedničku zpětně uvádí do souvislostí, vysvětluje kontext i původ zla. Je tu nicméně jedno velké ALE - už to není moc horor, thrillerové pasáže nepřináší nic originálního a citelný je především nevyužitý potenciál Joshovy postavy, ze které se dalo subjektivizujícím pohledem a hlubším vnořením do myšlenek vytěžit daleko více (ztracená duše vs. démon, který ovládá tělo viz např. Pavučina snů). Trojka by podle mě už neměla vzniknout, protože tohle téma je vyčerpané a bude se jen dále recyklovat jako u série Saw.

Nedivím se, že s tímhle Louis de Funès díru do světa neudělal. Mdlá, neskutečně dlouhá komedie (zdejší obsah celkem detailně popisuje, co se ve filmu během téměř dvou! hodin odehrává) o neúspěšném hudebníkovi, jenž je víceméně v pozici scénáristy a sám si píše svůj vlastní příběh. Jakmile se ale věci dají do pohybu, už je nemá pod kontrolou a tím mají vznikat napínavé a vtipné situace. Nápad jistě dobrý, provedení nebylo (úplně) dobré.

Ač se to nezdá, tak Michel Constantin byl herec s velkým komediálním talentem, který v Kufru na slunci naplno uplatňuje. Interakce mezi jeho a Mariellovou postavou, především v první polovině filmu, kdy se vyprávění omezuje především na prostor hotelového pokoje, je zábavná, typicky francouzsky střelená a jeden situační gag střídá druhý. Druhá polovina, kam se mezi oba agenty vklíní femme fatale Mireille Darc, je už více rozmělněná a společné putování už trochu postrádá počáteční jiskru. Slabší 4*.

Film dvou naprosto odlišných polovin (první za 3*, druhá za 5*). Změna přichází v intimní chvíli mezi Jackem a Perrym v nočním Central Parku, kdy Jack poslouchá příběh o Králi Rybáři a hledání Svatého grálu, který dává celému filmu smysl. Jen si nejsem jistý tím, kdo je Král, kdo je Blázen/Šašek a kdo je vlastně hlavním hrdinou filmu. Možná ten klasický happy end, který ale tentokrát přijmete bez výhrad. Robin byl výjimečný komik i charakterní herec. V Králi rybáři ukázal obě polohy v plné parádě, škoda ho.

Po všech stránkách zvládnutý dokument, který zprostředkovává dostatek názorů z obou táborů, aby si divák z viděného mohl utvořit vlastní pohled na věc (zvýšená míra angažovanosti nevadí). Nadprůměrné hodnocení podporuje i určitý pocit nostalgického vzpomínání, kdy jsem jako tehdejší sedmák vnímal ty zaprděné učitele a především učitelky úplně stejně jako zpovídaní školáci v dokumentu. Docela mě zaráží, že ho vidělo (resp. na čsfd hodnotilo) tak málo lidí, přestože se jedná/jednalo o opravdu kvalitní příspěvek k nekonečné diskusi na téma reformy školství či metod výchovy. Přikládám odkaz na aktuální rozhovor s režisérem http://www.eduin.cz/clanky/pripomente-si-film-tomase-skrdlanta-skola-demokracie-po-sedmnacti-letech/.

Totální Belmondova exhibice. Esence kaskadérství. Film pro něho a o něm sloužící "pouze" k potvrzení hvězdného statusu. Chatrný scénář s mnoha nelogickými a hluchými místy, ale o to tu nejde. O Strachu nad městem se už navždy bude hovořit jako o filmu, kde slavný Bébel dělá ty neuvěřitelné kousky, kde se vážně zranil a skoro zemřel.

Jména jako Brialy, Serrault, Robert nebo snad Brasseur ještě automaticky nezaručují kdovíjak kvalitní podívanou. O nesmyslnosti válečného konfliktu byla natočena spousta filmů a musím bohužel podotknout, že kvalitnějších. Míra nadsázky zde samozřejmě hraje svou roli, ale docela zmatené a nekoordinované pobíhání všech zúčastněných (chápu, že jsou to blázni) v pestrobarevných převlecích po opuštěném městě film nedělá. A aby hlavní hrdina většinu snímku dumal, co s bombou, a pak mu to během krátké chvíle osvícení všechno došlo, to opravdu ne. Na to, že má jít o válečnou komedii, v ní postrádám téměř jakýkoli (slovní) vtip či (vizuální) gag.