ORIN

Základním schématem, zápletkou, linearitou příběhu, ale i dobou vzniku a určitými stylistickými prostředky připomíná Toulavý pes klasické dílo italského neorealismu Zloději kol. Oba filmy nalezly svůj předobraz ve skutečné události (Kurosawa i De Sica, resp. Zavattini vycházeli z novinového článku, který dále rozpracovali), v obou filmech jde o krádež věci, která je poměrně zásadní pro výkon povolání (policista a zbraň vs. lepič plakátů a kolo), následné usilovné hledání zcizené věci, resp. vyšetřování, kde se téměř nevyskytují dějové odbočky. V obou dílech jde přitom o realistický akcent doby, ve které se příběh odehrává, resp. ve které filmy vznikly, tedy krátce po II. světové válce, kdy se Japonsko i Itálie jako poražené země setkávaly s válečnými reparacemi, resp. okupací, která se na nemálo let obtiskla do běžného života obyvatel obou zemí, v podstatě až do poloviny 50. let, kdy země zažily opětovný rozmach. Podobnostních rysů lze samozřejmě nalézt ještě více (točení v exteriérech, výrazný sociální podtext), stejně jako těch, které filmy od sebe odlišují (žánr, (ne)herecké obsazení, závěr a jeho vyznění).

Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, Mitchellův druhý film má nemálo společného s jeho režijním debutem. Například v rámci čtení implicitních významů, kdy se hrdinové obou filmů snaží zpomalit či zcela zastavit proces dospívání, respektive snaží se dospělosti do poslední chvíle vyhnout stejně jako zodpovědnosti, ale ta je následuje všude, kam se pohnou. Zároveň a trochu navzdory ale chtějí být svobodní, chtěji svůj život ovládat a chtějí najít toho pravého, který je bude milovat - jak jinak si vyložit opětovnou, téměř totální absenci rodičovského prvku. Převládá maloměstský až metafyzický feeling především při častých záběrech z jízdy automobilem, při snímání jednotlivých budov, domů a obydlí podbarvených originálním a v zásadě dominantním hudebním doprovodem. Doprovodem dokonce natolik dominantním, stylotvorným a odlišitelným, až vyvstává otázka, zda by film dokázal fungovat (alespoň částečně) i bez něj.

Debut trpící obvyklými (dá se toho za jednu noc tolik stihnout?) nešvary, k nimž nepočítám zmiňovanou absenci rodičovského elementu (jde přeci o poslední noc svobody), přesto s poměrně zřetelným režijním rukopisem a myšlenkou, kterou dokáže přenést na diváka. Teenagerem by to mohlo pohnout a nějakou chvíli v něm rezonovat, těm starším to navodí maximálně lehký pocit nostalgie.

Rozverný a nejistý Dexter, který neměl svého mentora. Je v tom nahromaděno hodně stylů, přístupů a žánrů, které se průběžně prolínají stejně jako Jerryho vidění světa. Proč si ale sundávat růžové brýle, když je svět s nimi tak barevný, hřejivý a (zdánlivě) bezpečný?

Pokud budu Písně z druhého patra, Ty, který žiješ a Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě považovat za (volnou) trilogii, pak poslední jmenovaný je asi nejslabším dílem, přesto oproti evropské umělecké produkci kvalitativně stále někde jinde. V zásadě je to pořád ten stejný Andersson s pro něj tak typickým humorem, obrazovou stylizací, mistrně promyšlenou a propracovanou mizanscénou a dlouhými statickými záběry, kde postavy ve druhém a třetím plánu strnule pozorují často absurdní dění v popředí (co by tomu řekl Jára Cimrman a jeho živé obrazy). Film oscilující někde na pomezí umělecké a parametrické narace s hodně rozmělněným příběhem, který vlastně ani příběhem není. Důstojné zakončení trilogie, která trilogií doufám zůstane, téma se totiž zdá býti poněkud vyčerpané.

Přijde mi, že Drtinová trochu vyměkla a občas na mě působí dojmem, že ji host, resp. diskutovaná problematika ne zcela zajímá. U Veselovského mi vadí způsob ukončení rozhovoru, kdy jeho náhlé "děkuji za rozhovor, na shledanou" nejednou hosta zaskočilo. To jsou ale v globálu malé výtky. DVTV je v každém případě v rámci české publicistiky ojedinělý (internetový) formát s dvojicí erudovaných moderátorů/redaktorů, kteří bez problémů dokáží reagovat na vývoj rozhovoru, jejich dotazy jsou věcné, povětšinou podnětné a dávají smysl, což dnes bohužel není pravidlem.

Prušinovský má podobný potenciál jako před deseti lety Fliegauf.

Jeden z mála filmů, u kterého cítím, že je potřeba druhá či třetí projekce, abych všechno dostatečně pochopil, docenil a film si náležitě vychutnal. Do té doby 4* a https://www.youtube.com/watch?v=IeqtAB1WgEw.

Kotek v podstatě jen žvaní, ale netočí. Mádl mlčí, ale točí. Nemůžu se sice ubránit dojmu, že jeho režijní nezkušenost a naivita film citelně poznamenává a že film selhává na základních úrovních (takhle vypadá home video? takhle rámuje jedenáctiletý kluk? takhle se chová jedenáctiletý kluk?), ale přece jen se pokusil o něco, co před ním dlouho dobu nikdo nezkusil. Btw Vetchý si to asi spletl s natáčením Okresního přeboru. Velmi slabé 3*.

O znuděné postmoderní krávě, která dostala, co si zasloužila, naservírované ve slušivém vizuálním kabátku.